ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.287.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 287/2018 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2018 o dovolání obviněné H. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 34/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. se zrušuje jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017, ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017, byla obviněná H. H. uznána vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 2.9.2015 podala v pobočce společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a žádost o překlenovací úvěr č. 47170146/7970 za účelem modernizace rodinného domu ve svém vlastnictví, následně dne 11.9.2015 uzavřela na pobočce Wüstenrot – stavební spořitelna, a.s., IČ: 47115289, Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 47170146/7970, přičemž ve smlouvě prohlásila, že poskytnutým úvěrem řeší svoji bytovou potřebu, a dále při sjednávání úvěrové smlouvy předložila potvrzení o výši příjmu vystavené na její osobu, v němž je uvedeno, že je od 1.3.2012 zaměstnána ve společnosti L. P. Krejčovský ateliér, s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 17.678,- Kč, přestože věděla, že uvedené údaje se nezakládají na pravdě, jelikož finanční prostředky hodlá použít k jinému účelu, a u společnosti L. P. Krejčovský ateliér nikdy nebyla zaměstnána, přičemž na tomto základě jí byl dne 16.9.2015 na účet vyplacen úvěr ve výši 500.000 Kč, který vyčerpala a doposud neuhradila.“
Za uvedené jednání byla obviněná H. H. odsouzena podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozené spol. Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., IČ: 47115289, ve výši 500.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017, podala obviněná H. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, podala následně obviněná H. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání obviněná namítla, že nebyl proveden obhajobou navržený důkaz, který spočíval na grafologickém zkoumání podpisů na příslušných smlouvách a žádostech a měl potvrdit její obhajobu, že tyto dokumenty nepodepsala. Na uvedené navazoval návrh na výslech svědka N., který však soud také jako nadbytečný zamítl. V této souvislosti dovolatelka vyjádřila názor, že se jedná o zcela zásadní důkazy, bez jejichž provedení nelze učinit závěr, že při zjišťování rozhodného skutkového stavu věci byla dodržena zásada materiální pravdy. Neúplnost skutkových zjištění přitom trpí vadou jejich extrémního rozporu s provedenými důkazy (resp. s těmi, které provedeny nebyly). Dále obviněná uvedla, že napadeným usnesením byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Přitom ale o stejném nároku bylo rozhodováno též v občanském soudním řízení před Okresním soudem v Příbrami, sp. zn. 7 C 215/2016, jehož výsledkem byl rozsudek ze dne 15. 12. 2016, kterým bylo obviněné uloženo zaplatit společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna částku 533.844,47 Kč – a to ze stejných důvodů, ze kterých má obviněná zaplatit poškozené společnosti čásku 500.000 Kč dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017. Nemělo tedy být rozhodováno výrokem o náhradě škody, neboť v době rozhodování existoval jiný rozsudek, který obviněné pravomocně ukládal tutéž povinnost.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že k dovolací argumentaci obviněné je třeba uvést, že uplatněné výhrady, spočívají toliko na zpochybnění těch rozhodných skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat její obhajobu. Podle ní při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy neuvedla nepravdivé údaje jak k zamýšlenému účelu použití úvěrových finančních prostředků ani k deklarované výši svého příjmu, neboť příslušné „smlouvy a žádosti“ nepodepsala. Přitom tam obsažené podpisy, kterými tak měla učinit, se vzájemně liší, a proto bylo namístě jejich odborné grafologické posouzení. Pomocí tohoto důkazu tak bylo možno prokázat, že přisouzené jednání nespáchala. Důkazní návrh slyšením svědka N. (jeho bližší identifikace se v této ani jiné procesní souvislosti neuvádí) pak měl být zaměřen na okolnosti vzniku finančních problémů obviněné, resp. těch, které byly spojeny s jejími podnikatelskými aktivitami a které se rozhodla řešit právě prostřednictvím peněžních prostředků z posuzovaného úvěrového vztahu. Dovolatelka tak při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založeného na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku, uplatnila pouze skutkové námitky, které slouží ke zpochybnění právního posouzení skutkového stavu věci toliko formálně, pokud jejich prostřednictvím napadá zejména způsob vyhodnocení provedeného dokazování, který nahrazuje vlastním hodnotícím postupem a v této souvislosti pak namítá, že skutkové okolnosti jejího jednání nebyly prokázány. Těmito námitkami se domáhá změny ve skutkových zjištěních, nabízí vlastní verzi skutkového děje ve smyslu uplatněné obhajoby a teprve na změněném skutkovém podkladě usiluje o změnu ve způsobu právního posouzení skutku. Dále je třeba v této souvislosti uvést, že na podkladě dostupného spisového materiálu nebylo možno dospět ani k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a že by tak byly dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, které je namístě připustit pouze tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Přestože dovolatelka v posuzovaném případě uplatnila námitku extrémního rozporu opatřených skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovila svoje přesvědčení, že jsou dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, blíže však tuto námitku neodůvodnila právě v kontextu s konkrétní důkazní situací v předmětné věci tak, aby bylo zřejmé, že taková situace nastala právě v jejím případě.
Za stavu, že uplatnila toliko námitky, které byly podstatou její obhajoby a které vyjádřila již v odůvodnění svého odvolání, je zřejmé, že svoje dovolání zaměnila za další řádný opravný prostředek, neboť opakovaně napadá způsob, jakým se soud II. stupně s jejími odvolacími námitkami vypořádal.
Vzhledem k již výše konstatovanému závěru, že dovolatelka neuplatnila námitky způsobilé k tomu, aby se mohly stát předmětem dovolacího přezkumu za splněných podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, je třeba dále konstatovat, že takto nepostupovala ani na podkladě takového aspektu extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovým stavem věci, který je založen na fenoménu tzv. opomenutých důkazů . Takový zásah do jejího práva na spravedlivý proces by byl dán pouze tehdy, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení přisouzeného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011 k fenoménu tzv. opomenutých důkazů ). Uvedenou vadu v postupu při opatřování rozhodného skutkového stavu věci sice formálně nenamítla, nicméně ji zjevně měla na mysli, pokud uvedla, že zásadní skutková zjištění chybí právě z důvodu neprovedených důkazů k důkazním návrhům obhajoby a tudíž, že skutková zjištění soudů nenavazují na provedené důkazy. Za opomenuté důkazy lze přitom v souvislosti s takto uplatněnou námitkou neúplnosti skutkového stavu věci považovat ty procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy , jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí jej v přezkoumávaných rozhodnutích. Na takovou situaci však dovolatelka nepoukazuje, jestliže odvolacímu soudu toliko vytýká, že nenapravil vady v úplnosti skutkových zjištění, ke kterým podle jejího názoru došlo, pokud nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům. Zásah do svého práva na spravedlivý proces, založený na extrémním nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění, spočívající na tzv. opomenutých důkazech tak dovolatelka věcně nenamítá. Proto nelze spatřovat účelným opakovaně se zabývat jejími důkazními návrhy zvláště pak za stavu, že tak z hlediska jejich reálného důkazního přínosu učinil v předepsané procesní kvalitě jak soud nalézací (srov. str. 5 druhý odstavec shora), tak i soud II. stupně (srov. str. 3 druhý odstavec shora).
Podané dovolání dále směřuje proti adheznímu způsobu rozhodování. Co do zákonných podmínek adhezního rozhodování podle §228 odst. 1 trestního řádu je však třeba zdůraznit, že v daném případě podle nich postupováno bylo, neboť takto bylo rozhodnuto v právní návaznosti na výrok o dovolatelčině vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, kterým byla poškozenému úvěrovému věřiteli způsobena majetková škoda ve výši 500.000 Kč. Přitom k dokonání tohoto trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě došlo v okamžiku, kdy jí byly vyplaceny úvěrové finanční prostředky na podkladě úvěrové smlouvy, obsahující nepravdivé údaje. Stalo se tak tedy bez jakékoliv příčinné souvislosti s nedodržením dovolatelčiných povinností, plynoucích z předmětné úvěrové smlouvy a zakládajících tak právní důvod odstoupení od smlouvy s právním nárokem úvěrového věřitele na plnění a odvíjejícím se od nastalé splatnosti celého platebního závazku z této smlouvy (viz str. 2 prvý odstavec rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 12. 2016 sp. zn. 7 C 215/2016). Proto se právní titul pro rozhodnutí o náhradě škody zcela odlišuje od právního titulu plynoucího z rozsudečného výroku civilního soudu, byť tento pokrývá takovou sumu peněz, která byla přisouzena adhezním výrokem v rámci předmětné trestní věci. O překážku věci pravomocně rozsouzené, bránící opětovnému přisouzení „téže“ finanční částky, se tak rozhodně nejedná. Je totiž nutné striktně rozlišovat mezi odpovědností povinné za škodu způsobenou porušením soukromoprávního vztahu, jehož byla účastnicí a její odpovědností v postavení obviněné za škodu způsobenou trestným činem. V prvním případě jde o nárok ex contractu, ve druhém o odpovědnost ex delicto, přičemž v této souvislosti lze odkázat na civilněprávní judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 544/2011, 23 Cdo 730/2010, 28 Cdo 617/2011. Je třeba rovněž zdůraznit, že platební povinnost, uložená výše citovaným pravomocným rozsudkem civilního soudu na plnění, se nedotýkala přisouzených skutkových okolností výroku o dovolatelčině vině, a tím ani splněných podmínek adhezního rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné H. H. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání obviněné H. H. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Rovněž platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná H. H. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud se obviněná v souvislosti s nevyhověním jejímu návrhu na provedení dalších důkazů snažila poukázat na tzv. opomenuté důkazy, je třeba uvést, že v dané věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 3 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. Je třeba konstatovat, že obviněná se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněné H. H. založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Současně soudy, resp. odvolací soud odůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy (str. 13-14 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Při logickém hodnocení důkazů nelze ani dojít k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně. Obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena, a to především výpovědí svědků B. P., D. H. a také listinnými důkazy (žádost o úvěr, smlouva o úvěru atd.). Soudy vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že skutkový děj je možné ustálit na základě těchto důkazů a proč nelze akceptovat obhajobu obviněné. Pro stručnost lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5–6) a usnesení soudu druhého stupně (str. 2–4), neboť s tam uvedeným se ztotožnil i Nejvyšší soud. Výhrady obviněné ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. V hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku ohledně duplicitního rozhodnutí o nároku na náhradu škody.
Na tomto místě je třeba uvést, že oba soudy se ve svých rozhodnutích omezily toliko na konstatování, že poškozená společnost Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., se se svým nárokem na náhradu škody připojila k trestnímu řízení řádně a včas, přičemž výše jejího nároku je v částce 500.000 Kč (tedy ve výši čerpaného úvěru). Odvolací soud se v tomto směru věcí blíže nezabýval, když se omezil pouze na konstatování o správnosti napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody.
Je pravdou, že novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byla do ustanovení §228 odst. 1 zařazena část věty za středníkem, která soud zavazuje, aby vždy uložil obviněnému (obžalovanému) povinnost k náhradě škody, jestliže je zjištěná škoda a její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebyla-li škoda v této výši dosud uhrazena. Pokud je tedy v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu spáchání majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle §228 tr. ř., a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nemůže poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem.
To ovšem na straně druhé neznamená, že soud je nucen shora uvedeným způsobem postupovat za všech okolností, tj. bez jakéhokoliv zkoumání všech specifik konkrétního případu. Rozhodnutí soudu v adhezním řízení o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem předpokládá, že byly zjištěny všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody. Povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), platí samozřejmě i pro adhezní řízení jako součást trestního řízení. Předmětem dokazování jsou vedle skutku zejména též okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem (§89 odst. 1 písm. e/ tr. ř.). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjistit přesnou výši škody způsobené trestným činem (pokud to není možné, zjistit aspoň výši škody, kterou obviněný nejméně způsobil trestným činem). Soud, který rozhoduje v adhezním řízení o nároku na náhradu škody, je povinen odůvodnit výrok o náhradě škody podle §125 tr. ř.
S odkazem na aktuální judikaturu, akcentující povinnost soudu při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení zjistit všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody, zejména zda v době rozhodování soudu uplatněný nárok na náhradu škody trvá v nezměněné výši, zda obviněný v mezidobí od uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným případně škodu, byť částečně, nenahradil, zda o náhradě škody již nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 199/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, Svazek 12/2002, T 302), lze uvést, že soudy obou stupňů uvedené požadavky nerespektovaly.
Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutí soudů ohledně náhrady škody je duplicitním rozhodnutím, neboť Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 7 C 215/2016, tak, že žalovaná (obviněná H. H.) je povinna zaplatit žalobci (Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s.) částku ve výši 533.844,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 501.500 Kč od 12. 7. 2016 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,20 % ročně z částky 500.000 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná je dále povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 60.412,80 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 2017. Tento rozsudek je evidentně rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení a tvoří překážku věci rozhodnuté. Brání tedy přiznání uplatněného nároku poškozeného v rámci adhezního řízení. Poškozený tedy již nemá právo v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. a soudu v daném případě bránila zákonná překážka rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněné důvodným, a proto podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 6 To 360/2017, jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017, ve výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. nebylo třeba, neboť o předmětné náhradě škody bylo v plném rozsahu již pravomocně rozhodnuto v řízení občanskoprávním, takže v trestním řízení soudy o náhradě škody neměly vůbec rozhodovat (srov. přiměřeně užití §44 odst. 3 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu