ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.315.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 315/2018- 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 4 To 223/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 40/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. 5. 2017 sp. zn. 32 T 40/2016 uznal obviněného P. K. vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 2. 1. 2015 kolem 13:20 hod. v obci K., okr. N. J., před vstupními dveřmi do domu fyzicky napadl svou bývalou manželku O. K., kterou udeřil pěstí do brady, v důsledku čehož u jmenované došlo k náhlému neočekávanému vychýlení hlavy a tímto jednáním jí tak způsobil zranění a to zhmoždění (podvrtnutí) krční páteře s dobou léčení 4 týdny.
Za to byl obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku a tří měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené O. K., bytem E. B., H., na náhradu nemajetkové újmy částku 2 569 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava – Vítkovice, na náhradu škody částku 2 054 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená O. K., bytem E. B., H., se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 4 To 223/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž nejprve obsahově rekapituloval rozhodnutí soudů v předchozím řízení a posléze vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v prvé části dovolání poukazuje na jednotlivé provedené důkazy soudem prvního stupně a konstatuje, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci a tento pak i nesprávně právně posoudily. Podle obviněného nebylo prokázáno, že jedinou příčinou vzniku poranění krční páteře poškozené bylo údajné napadení ze strany obviněného. Jelikož poškozená na sobě neměla žádné podlitiny, modřiny ani pohmožděniny, které jsou zákonité u každého napadení, lze se domnívat, že příčina vzniku poranění krční páteře poškozené byla jiná. Všichni lékaři vycházeli pouze z tvrzení poškozené. Nebyli ale schopni jinak určit příčinu vzniku poranění krční páteře poškozené. Z výše uvedeného plyne, že obviněný byl soudem prvního stupně odsouzen jen na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené.
Podle obviněného se soudy vůbec nezabývaly důkazy, které obhajoba předložila nebo které navrhovala k provedení i přesto, že byly uváděny důvody pro jejich provedení. Soudy tak nemohly zjistit komplexní skutkový stav věci, který je nutno znát.
V další části dovolání obviněný uplatnil podle svého tvrzení hmotněprávní námitky. Podle obviněného objektivní stránka trestného činu požaduje aktivní jednání obviněného, v jehož důsledku došlo k ublížení na zdraví poškozené, kdy toto aktivní jednání obviněného musí být jedinou příčinou zranění poškozené. S ohledem na skutečnost, že se jedná o rozpor v tvrzení pouze jediných dvou přítomných osob, které tvrdí opak, má za to, že soud prvního stupně měl, buď shromáždit nějaké relevantní důkazy o ničím nepodložených tvrzeních poškozené co do jejího fyzického ublížení na zdraví, nebo rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Pro takový závěr svědčí i skutečnost, že poškozená nedovedla u hlavního líčení popsat, jakým způsobem byl útok proti ní veden. Soudy žádným způsobem neodůvodnily příčinný vztah mezi údajným jednáním obviněného a následkem. Z výpovědí lékařů navíc vyplynulo, že příčin, které způsobují stejný následek, je celá řada a oni nejsou žádným lékařským vyšetřením schopni zjistit, zda pacient o příčině vypovídá pravdu. Vždy však do lékařských zpráv píšou to, co jim uvedl sám pacient. Chybí-li tak příčinný vztah, nenastane trestní odpovědnost. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že obviněný měl úmysl ke způsobení následku ublížení na zdraví, tudíž nebyla nijak prokázána subjektivní stránka trestného činu. Obviněný neměl žádný úmysl na tom, aby ublížil poškozené. Poškozená je matkou jeho jediného nezletilého dítěte, a z tohoto důvodu k ní chová úctu a respekt. Obviněný nikdy poškozenou fyzicky nenapadl, ani během jejich společného soužití. Z výše uvedeného má obviněný za to, že v tomto právním případě nebyly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, tedy pokud jde o jeho subjektivní a objektivní stránku. Nemůže se tudíž jednat o trestný čin.
Obviněný má kromě výše uvedeného také za to, že soud druhého stupně porušil jeho procesní právo na poslední slovo a také základní ústavní právo obviněného vyjádřené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, kdy z protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 9. 2017 vyplývá, že předsedkyně senátu během posledního slova obviněného kladla obviněnému otázky a zcela poslední slovo v tomto případě dostala státní zástupkyně, nikoliv obviněný.
Dovolatel proto na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 4 To 223/2017 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 5. 2017 sp. zn. 32 T 40/2016.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 4 To 223/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v druhé části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď poškozené, výpověď svědka MUDr. Tomáše Vodvářky, výpověď svědkyně MUDr. Danuše Roubcové, znalecký posudek vypracovaný PhDr. Petrem Vavříkem a audionahrávku, kterou poskytla poškozená), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (podle něj nebylo prokázáno, že udeřil poškozenou pěstí do brady, když neexistuje žádný přímý důkaz), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V této části podaného dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Zde je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, resp. když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Novém Jičíně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně svědeckou výpovědí poškozené a jí poskytnutou audionahrávkou, která dokresluje a potvrzuje její výpověď, ze které je patrno, že k útoku na poškozenou ze strany obviněného došlo. Ze znaleckého posudku MUDr. Václava Kameníčka bylo zjištěno, že zranění, které utrpěla poškozená, vzniklo v důsledku prudkého nekoordinovaného pohybu hlavy, čímž došlo k poranění kolem páteřních svalů a úrazovému natažení kolem páteřních a krčních svalů. Způsob vzniku zranění poškozené podle znalce odpovídá přímému úderu sevřenou pěstí do oblasti brady poškozené, vedenému středně velkým nápřahem, středně velkou silou, který měl za následek popsaný nekoordinovaný pohyb v oblasti krční páteře a vznik zjištěného zranění poškozené. Mechanismus a způsob vzniku zranění poškozené odpovídá skutečnostem uváděným v její výpovědi. Stejný závěr uvedl i svědek MUDr. Tomáš Vodvářka, který poškozenou ošetřoval. Poškozená mu sdělila, že utrpěla ránu do brady od obviněného. Podle svědka popsaný mechanismus odpovídal utrpěnému poranění. Jedná se o standardní mechanismus, o prudký švihový pohyb, kdy dojde k náhlému, nečekanému prudkému násilí na oblast krku, dojde k náhlé a prudké kontrakci svalů, k narušení některých svalových vláken, vazů, mikrotrhlin. Na to organismus reaguje tím, že ztuhne a postižená část - krční páteř se stává nepohyblivou a bolestivou. Svědek také uvedl, že ani velký úder nemusí zanechat modřiny. Podle svědka není možno říci, že by poškozená byla chronickým pacientem, když měla již v minulosti problémy s páteří, což svědek vyvozuje z předložené lékařské zprávy poškozené od MUDr. Roubcové.
Jedná se tak o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku.
Obviněný dále namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazů navržených obhajobou), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že soudy obou stupňů považují provedené dokazování za dostatečné, kdy byl nalézacím soudem dostatečně prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nejsou nikde stanovena pravidla, která by stanovovala váhu jednotlivých důkazů, ani která by stanovovala určitý minimální důkazní rámec, podle kterého by mohla být prokázána daná skutečnost. Soudy, jakož i další orgány činné v trestním řízení, hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud připouští, že jak nalézací, tak odvolací soud se konkrétními důkazy navrženými obhajobou, v odůvodnění jejich rozhodnutí jmenovitě nezabývaly. Konstatovaly, že skutkový stav byl prokázán dostatečně. Takovýto postup není zcela adekvátní. Vždy je vhodné se ke konkrétním důkazům jmenovitě a konkrétně vyjádřit, tedy proč soud nepovažuje za potřebné jejich provedení. Důkazy navrhované obviněným by ovšem žádným způsobem neovlivnily již zjištěný skutkový stav a tím ani jeho postavení.
Po prostudování celého spisu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že obhajoba se svými návrhy snažila mj. celé důkazní řízení prodlužovat, obstruovat a rozmělňovat. Pokud by soudy tento přístup akceptovaly, došlo by pouze k neúčelnému protahování trestního řízení samotného, i když skutkový stav byl již bez důvodných pochybností prokázán. Žádný z navrhovaných důkazů nemohl do trestního řízení vnést zásadní skutečnost, kterou by se změnil skutkový stav věci, který již byl dostatečně prokázán pomocí dříve provedených důkazů. Nejedná se tak o opomenutí důležitých důkazů, kterých je potřeba k řádnému zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Obviněný v dovolání také uvádí, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že obviněný udeřil poškozenou do brady. Projevil tak lidskou vůli navenek aktem směřujícím k jejímu uskutečnění. Obviněný tímto projevem lidské vůle navenek jednal vůči poškozené. Poškozené tímto jednáním bylo způsobeno poranění krční páteře. Obviněný tak jednal, aby porušil objekt trestného činu, v tomto konkrétním případě lidské zdraví. Takovýto následek by nenastal bez jednání obviněného, tudíž je splněn i poslední obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, tedy kauzální nexus mezi jednáním obviněného a následkem jím způsobeným.
Další otázkou, kterou obviněný akcentuje v podaném dovolání, je pak to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tudíž podle něj chybí podstatný znak skutkové postaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně jako ostatní prvky trestného činu je i subjektivní stránka trestného činu vyjádřena pomocí určitých znaků. Obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, jakožto psychický vztah pachatele k následkům jeho jednání. Podle zastoupení vědomostní a volní složky zavinění se rozlišují dvě formy, kterými jsou úmysl, jenž se dělí na přímý a nepřímý, a nedbalost, která se dělí na vědomou a nevědomou. Přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán pouze toliko ve formě úmyslu. Postačuje i úmysl nepřímý, resp. postačuje, aby byl pachatel srozuměn s případným následkem. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že volní složka vyjádřená srozuměním by v takovém případě ukazovala na eventuální úmysl. Pro posouzení toho, zda obviněný způsobil zranění poškozené úmyslně, je především rozhodné, zda jeho jednání zahrnovalo volní složku. Nepřímý úmysl a vědomá nedbalost se totiž jako formy zavinění ve složce vědění shodují. Ze způsobu, jakým obviněný vedl násilí proti poškozené, lze dospět k závěru, že mohl a měl předpokládat, že středně silným úderem do oblasti brady může zranit poškozenou v oblasti krku. To však k závěru o úmyslné formě zavinění nestačí, neboť mimo složky vědění (intelektuální) je vyžadována i složka volní, a to alespoň ve formě srozumění. Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení újmy na zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v §146 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví. Povaha různých stupňů zavinění – úmysl a nedbalost – totiž vyžaduje především rozlišovat podle toho, zda pachatel následek relevantní pro trestní právo svým jednáním způsobit chtěl či nechtěl (a to v širším smyslu chápání vůle, která v tomto pojetí zahrnuje ve chtění i srozumění), což vyplývá z toho, že trestní zákoník charakterizuje jako takto chápanou vůli jen úmysl přímý, kdežto úmysl nepřímý pouhým „srozuměním“.
Není pochyb o tom, že obviněný si musel být vědom toho, že úderem do oblasti brady poškozené může způsobit poranění krční páteře poškozené, což vyplývá z provedeného dokazování. Obviněný takto jednal po předchozí slovní rozepři mezi ním a poškozenou. Navíc si musel být vědom, že poškozená ránu pěstí do brady nečekala a tudíž neměla krk zpevněný a připravený na úder, aby tak předešla případnému podvrtnutí krční páteře nebo alespoň maximálně eliminovala škodlivé následky útoku. Na straně poškozené zároveň nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by napomohla podvrtnutí krční páteře i v případě, že by proti ní byla vedena rána nějaké nižší intenzity. Z výpovědi svědka MUDr. Tomáše Vodvářky sice vyplynulo, že poškozená měla v minulosti problémy s krční páteří, nedá se ale říci, že by byla chronickým pacientem. K takovémuto zranění obecně dochází nepředvídatelným, neočekávaným prudkým pohybem hlavy. Rána tak nemusela být vedena žádnou větší intenzitou, aby sama o sobě dokázala způsobit poškozené podvrtnutí krční páteře. Z úderu a skutečnosti, že úder poškozená neočekávala, je zřejmé, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že může poškozené způsobit újmu na zdraví. Z výše uvedeného je tak zjevné, že obviněný vědomě poškozené uštědřil ránu do oblasti brady a byl zároveň srozuměn s tím, že jí způsobí újmu na zdraví. Obviněný tak bez nejmenších pochybností jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného uvedené v dovolání týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu tak byly posouzeny jako zcela nedůvodné.
Nejvyšší soud se proto ve výsledku ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokázaly vinu obviněného, a z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi žádný podstatný rozpor neshledal.
Nedůvodná je pak i námitka obviněného týkající se porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která spočívá v tom, že obviněný nedostal možnost posledního slova ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž jako poslední hovořila státní zástupkyně.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazuje na ustanovení §217 tr. ř., tak je třeba prohlásit, že v hlavním líčení konaném před nalézacím soudem byl postup podle tohoto ustanovení trestního řádu zcela dodržen. Obviněný se v rámci závěrečných návrhů vyjádřil ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a to jako poslední ještě předtím, než soudkyně ve věci rozhodla. Průběh veřejného zasedání před odvolacím soudem je ale upraven v ustanovení §235 tr. ř. Jelikož během tohoto veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, bylo možné aplikovat postup vyjádřený v ustanovení §235 odst. 1 tr. ř., podle nějž po zahájení veřejného zasedání předseda senátu nebo jím určený člen senátu podá na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.
V posuzované věci tak v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu obhájkyně obviněného přednesla návrh - odvolání, ke kterému se následně vyjádřil jak obviněný tak i státní zástupkyně. Jelikož v průběhu veřejného zasedání nebylo prováděno dokazování, tedy neobjevily se žádné nové skutečnosti, na které by strany řízení, tedy i obviněný měly právo reagovat a k těmto se vyjádřit, a jež by ve svém důsledku mohly ovlivnit již zjištěný skutkový stav věci a tím i postavení obviněného, tak v žádném případě nebylo třeba postupovat podle §235 odst. 3 tr. ř., tedy umožnit obviněnému aby mluvil jako poslední. Odvolací soud tedy poskytl obviněnému dostatečný prostor k tomu, aby se ke svému návrhu (odvolání) vyjádřil, stejně tak jako dalším stranám řízení, tudíž postupoval striktně podle zákona a v důsledku toho nemohlo dojít ani k namítanému porušení základního práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného P. K., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když část jeho dovolací argumentace nebylo možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec zahrnout a pokud jde o námitky pod tento důvod dovolání podřaditelné, tak jim nebylo možné jejich opodstatněnost přiznat. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu