ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.363.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 363/2018- 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2017 č. j. 8 To 425/2017-973 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 95/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. H. ohledně jeho osoby a za použití §261 tr. ř. též ohledně obviněné M. K. v celém rozsahu zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2017 č. j. 8 To 425/2017-973, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 T 95/2016-925.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 T 95/2016-925 byli obvinění M. H. a M. K. uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „obžalovaný M. H. jako zaměstnanec společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., IČ 25610210, se sídlem Ostrava, Českobratrská 2227/7, a obžalovaná M. K. jako osoba dříve zmocněná od jednatelů společnosti P. S. a následně M. P. činit veškeré právní úkony za uvedenou společnost, kdy však plná moc jí byla ze strany M. P. ke dni 31. 7. 2013 zrušena, po vzájemné dohodě s cílem obohatit se na úkor uvedené společnosti využili skutečnosti, že obžalovaná M. K. nadále disponovala písemnou plnou mocí k zastupování společnosti a razítky společnosti, bez vědomí a souhlasu jednatele společnosti sepsali a podepsali smlouvu o budoucí kupní smlouvě datovanou dnem 10. 4. 2013, jejímž obsahem byl závazek společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., do 30. 6. 2014 uzavřít s obžalovaným M. H. kupní smlouvu, na základě které jako budoucímu kupujícímu společnost jako budoucí prodávající měla prodat bytovou jednotku v budově, bytový dům stojící na pozemku, včetně příslušného podílu na společných částech domu a pozemcích ve výši 14638/29276, to vše v obci M. a k. ú. M. na M., a pozemku v obci M. a k. ú. M. n. M., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., na LV za kupní cenu ve výši 3.500.000 Kč, přičemž pro případ porušení povinnosti budoucího prodávajícího zdržet se všeho, čím by úmyslně ztížil nebo znemožnil nabytí nemovitostí budoucím kupujícím, byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 700.000 Kč, dále bylo ve smlouvě uvedeno, že pokud budoucí prodávající zapříčiní, že ve stanoveném termínu nebude uzavřena kupní smlouva, je budoucí prodávající povinen zaplatit budoucímu kupujícímu smluvní pokutu ve výši 350.000 Kč a dále pokutu ve výši 0,1 % denně z kupní ceny za každý den prodlení s uzavřením kupní smlouvy, kdy v záhlaví smlouvy jako jednající osoba za společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., byl uveden jednatel P. S., který však tuto smlouvu nikdy neviděl a nepodepsal, když smlouvu podepsala za společnost obžalovaná M. K., a dále obžalovaní mezi sebou rovněž bez vědomí a souhlasu jednatele společnosti sepsali kupní smlouvu datovanou dnem 18. 11. 2013, na základě které se shora specifikované nemovitosti prodávají za kupní cenu ve výši 3.500.000 Kč z vlastnictví společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., do vlastnictví obžalovaného M. H. s tím, že kupní cena je v plné výši splatná po provedení vkladu vlastnického práva obžalovaného M. H. k nemovitostem do katastru nemovitostí, ve smlouvě pro případ nepodání návrhu na vklad ze strany prodávajícího ve sjednaném termínu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % ze sjednané kupní ceny a penále z případně neuhrazené pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení, současně se prodávající zavázal, že do zápisu převodu vlastnického práva na kupujícího neučiní žádný právní úkon, kterým by zmařil nebo ztížil neomezené nakládání s předmětnými nemovitostmi s tím, že pro případ porušení této povinnosti smluvní strany sjednávají smluvní sankci ve výši 500.000 Kč, dne 19. 5. 2014 však společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., jednající jednatelem M. P. uzavřela kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s M. G., a A. F., kdy návrh na vklad vlastnického práva dle této smlouvy byl u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pravoviště B., podán dne 26. 5. 2014, na základě čehož obžalovaný M. H. podal dne 16. 6. 2014 Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., žádost o zápis poznámky spornosti ke shora uvedeným nemovitostem s odkazem na smlouvu o smlouvě budoucí kupní mezi ním a společností Moravia Invest Bau, s. r. o., ze dne 10. 4. 2013 a následně podal dne 18. 7. 2014 u Okresního soudu v Břeclavi žalobu o určení vlastnictví k těmto nemovitostem, v níž se domáhal určení, že vlastníkem nemovitostí je na základě uzavřených smluv on (o žalobě bylo pravomocně rozhodnuto pod sp. zn. 5 C 121/2014 - žaloba zamítnuta), přičemž oba obžalovaní smluvní dokumenty podepsali s vědomím, že kupní cena nebude ze strany obžalovaného H. společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., nikdy uhrazena, neboť oba obžalovaní věděli, že se obžalovaný nacházel v nepříznivé finanční situaci, nehradil své závazky a bylo proti němu vedeno více exekučních řízení, a záměrem obžalovaných bylo získat do vlastnictví obžalovaného M. H. předmětnou nemovitost, jejíž hodnota v rozhodné době byla 3.200.000 Kč, bez protiplnění, čímž hrozil společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., vznik škody v uvedené výši“.
Za to byl obviněný M. H. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněné M. K. soud za shora uvedenou trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2014 č. j. 19 T 47/2014-622, zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2015 č. j. 92 T 101/2015-342, přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2016 č. j. 12 T 5/2016-417, a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 12. 2016 č. j. 1 T 9/2016-247, uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2014, č. j. 19 T 47/2014-622, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2015, č. j. 92 T 101/2015-342, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2016 č. j. 12 T 5/2016-417 a z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 12. 2016 č. j. 1 T 9/2016-247, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních obou obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2017 č. j. 8 To 425/2017-973, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Předmětné usnesení odvolacího soudu napadl následně obviněný M. H. dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku absentuje popis takových skutkových okolností, z nichž by bylo možno v jeho jednání dovodit naplnění všech formálních znaků pokusu trestného činu podvodu. V uvedené souvislosti připomněl, že objektivní stránka trestného činu podvodu sestává ze tří znaků, mezi nimiž zároveň musí být dána příčinná souvislost a jimiž jsou podvodné jednání (tzn. uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností), obohacení pachatele nebo jiné osoby a vznik škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, jakým jednáním a jaký konkrétní subjekt měl uvést v omyl, případně využít jeho omylu či mu zamlčet podstatné skutečnosti. Pokud soudy obou stupňů v odůvodněních napadených rozhodnutí dospěly k závěru, že jednání dovolatele bylo dokonáno dne 18. 11. 2013 uzavřením inkriminované kupní smlouvy k nemovitostem a dokončeno podáním žádosti o zápis poznámky spornosti k předmětným nemovitostem ke katastrálnímu úřadu dne 16. 6. 2014 a následným podáním žaloby o určení vlastnického práva dne 18. 7. 2014, nasvědčovalo by to tomu, že měl uvést v omyl právě katastrální úřad nebo soud. Tedy orgány veřejné moci, které ovšem za subjekty, jež by mohly být tímto způsobem uváděny v omyl, pokládat nelze. Dovolatel dále zdůraznil, že vůči poškozenému nebo jinému subjektu nemohl zamlčet jakékoliv podstatné skutečnosti, neboť jak spoluobviněná K., tak společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., byly seznámeny s jeho majetkovou situací i s tím, že proti jeho osobě bylo vedeno několik exekucí. Odůvodněný pak není ani závěr soudů o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu podvodu v jeho jednání ve formě úmyslného zavinění. Soudy navíc po výtce dovolatele vycházely při hmotněprávní kvalifikaci skutku ze zjištění, které učinily v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a sice že spoluobviněná M. K. v době uzavírání smluv nedisponovala plnou mocí, která by ji opravňovala k takovým úkonům jménem a na účet společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o. Údajné zrušení generální plné moci ze dne 29. 7. 2013 svědkem M. P. jakožto jednatelem společnosti nebylo podloženo žádným dokladem o jeho odeslání a doručení spoluobviněné. Podací lístek datovaný dnem 14. 1. 2014 byl přiložen až k odvolání plné moci ze dne 7. 1. 2014. Podle mínění dovolatele je tedy evidentní, že plná moc mohla být spoluobviněné odvolána nejdříve ke dni 15. 1. 2014, kdy jí byla příslušná zásilka uložena na poště. Skutkové zjištění soudu, že plná moc byla zrušena již ke dni 31. 7. 2013, tedy nemá obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Další výhrady dovolatel směřoval proti závěru soudů o výši škody, k jejímuž způsobení měl údajný pokus trestného činu podvodu směřovat. V tomto směru namítl, že se prováděné dokazování vůbec nezaměřilo na zjištění, zda kupní cena stanovená ve smlouvě vůbec odpovídala ceně, za níž se obdobné nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. V řízení nebyla stanovena ani částka, o kterou by byl reálně zmenšen majetek poškozené obchodní společnosti, pokud by došlo k dokonání trestného činu. Potud minimálně nebylo nijak zohledněno váznoucí zástavní právo na převáděné nemovitosti.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2017 č. j. 8 To 425/2017-973, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 T 95/2016-925, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté rozhodl buď tak, že ho podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostí podané obžaloby, nebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikáže Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž je argumentace obviněného z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantní, ale i důvodná. Závěr soudů, že dovolatel s obviněnou M. K. jako spolupachatelé jednali v podvodném úmyslu obohatit se ke škodě společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., a jejich jednání směřovalo k tomu, aby od poškozené společnosti vylákali plnění v hodnotě 3.200.000 Kč, podle jejího názoru vskutku nemá odpovídající oporu v obsahu provedených důkazů. Společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., především neučinila a ani nehodlala učinit vůči dovolateli žádnou dispozici se svým majetkem, tím méně pak na základě jeho podvodného jednání. Naopak, do doby podání žádosti o zápis poznámky spornosti na katastrálním úřadě zjevně neměla o tom, že došlo k podpisu jakýchkoli smluv týkajících se předmětné nemovitosti, žádné informace, o čemž svědčí již fakt, že je chtěla dne 19. 5. 2014 prodat M. G. a A. F. Obvinění tak mohli hypoteticky podvést pouze katastrální úřad, k němuž dovolatel podal žádost o zápis poznámky spornosti zápisu vlastnického práva s ohledem na smlouvu o smlouvě budoucí kupní ze dne 10. 4. 2013, kterou s ním jménem poškozené společnosti uzavřela M. K. V uvedené souvislosti státní zástupkyně připomněla, že povolení k vkladu vlastnického práva k nemovitosti na podkladě rozhodnutí katastrálního úřadu je nezbytnou podmínkou k nabytí tohoto práva, a proto stávající soudní praxe vychází z názoru, že se uváděním vědomě nepravdivých tvrzení, popř. zamlčením podstatných skutečností katastrálnímu úřadu při podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti lze dopustit trestného činu podvodu. Rozhodnutí, které pak v důsledku omylu nebo neznalosti katastrální úřad učiní, je třeba posuzovat stejně jako majetkovou dispozici právnické nebo fyzické osoby učiněnou v omylu nebo z neznalosti podstatných skutečností. Předchozí jednání obviněných spočívající v sepsání smlouvy o budoucí kupní smlouvě a následně samotné kupní smlouvy by ovšem za splnění dalších podmínek mohlo být považováno toliko za přípravné jednání k pokusu trestného činu podvodu. Takové právní posouzení by ovšem zároveň přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by obviněná M. K. nebyla oprávněna jménem společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., jednat a podpisem těchto smluv by překročila svoje oprávnění. Podvodného jednání na úkor právnické osoby se totiž může dopustit pouze takový její člen, zaměstnanec nebo jiný pracovník, který není v dané věci oprávněn jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby, pokud však uvádí v omyl osobu oprávněnou v této věci jednat jménem právnické osoby nebo za ni. Tak je tomu i v situaci, kdy zaměstnanec, člen nebo jiný pracovník právnické osoby sice je oprávněn za právnickou osobu v určitém rozsahu jednat, ale toto své oprávnění překročí a uvede v omyl své nadřízené nebo spolupracovníky o povaze a okolnostech právního úkonu, čímž vyláká zpravidla prospěch jiné osoby, přičemž poškozenému v tomto rozsahu vznikne škoda. V posuzované trestní věci však podle poukazu státní zástupkyně bylo zjištěno, že smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 10. 4. 2013 uzavřela obviněná M. K. s obviněným M. H., jakožto osoba disponující generální plnou mocí, která ji opravňovala takový úkon jménem společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., učinit. To svou výpovědí konečně potvrdil i svědek P. S. jako tehdejší jednatel společnosti. Dalším jednatelem společnosti se pak stal v polovině roku 2013 svědek M. P., který opětovně obviněné K. udělil generální plnou moc k zastupování společnosti dne 15. 6. 2013. Tuto plnou moc se sice svědek následně snažil obviněné vypovědět, což se mu však nepodařilo, neboť ta si zrušení plné moci ze dne 29. 7. 2013 nikdy nepřevzala a nebylo jí ani žádným jiným způsobem doručeno. Až k odvolání plné moci ze dne 7. 1. 2014 byl přiložen podací lístek s datem 14. 1. 2014, z čehož vyplývá, že účinky odvolání této plné moci mohly nastat až dne 15. 1. 2014, kdy byla zásilka adresovaná obviněné uložena na poště. I kupní smlouvu ze dne 18. 11. 2013 tedy obviněná uzavřela v souladu s oprávněními plynoucími z plné moci. Společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., tak podvést nemohla, resp. toto jednání nebylo možno posoudit ani jako přípravu k podvodu, neboť ona sama byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby. Zřejmé je i to, že znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nemohly být naplněny ani jednáním obviněného H. Tím, že předložil katastrálnímu úřadu smlouvu o smlouvě budoucí (podepsanou obviněnou M. K. v rámci udělené generální plné moci) spolu se žádostí o zápis poznámky spornosti k dotčeným nemovitostem, se jej nedopustil a nemohl se jej dopustit ani podáním žaloby o určení vlastnictví k nim, neboť obecně platí, že soud v omyl uvést nelze. Na straně druhé to však podle státní zástupkyně neznamená, že by jednání obou obviněných bylo beztrestné. Nadále lze uvažovat o tom, že se obviněná M. K. dopustila jiného majetkového trestného činu, například trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku nebo trestného činu porušení povinnosti při správně cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, přičemž u dovolatele by mohlo jít o některou z forem účastenství na některém z těchto trestných činů, zřejmě ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K námitce dovolatele týkající se stanovení výše škody způsobené trestným činem pak státní zástupkyně podotkla, že z hlediska zásad obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku má skutečně existence zástavního práva vliv na cenu, za níž se nemovitost v době a místě činu obvykle prodává, a to zejména v tom případě, pokud vznik zástavního práva nesouvisí s trestným jednáním. S ohledem na výše rekapitulované důvody proto uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 8 To 425/2017 i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2017 sp. zn. 1 T 95/2016 zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených obsahových východisek předmětného důvodu dovolání však představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že obviněný M. H. opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jeho námitky jsou důvodné .
V obecné rovině je třeba na tomto místě znovu připomenout, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podstata trestného činu podvodu tedy spočívá v tom, že:
a) pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti,
b) tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalostí podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici,
c) touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda (alespoň nikoli nepatrná pro naplnění základní skutkové podstaty),
d) zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a vznikem škody na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu přitom mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby, tedy pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních vyjmenovaných subjektů i o právnické osoby.
V posuzovaném případě tak mělo v souvislosti s problematikou trestného činu podvodu (resp. jeho pokusu) zvláštní význam vyřešení otázek, zda byla některá osoba jednáním dovolatele uvedena v omyl a v důsledku toho navenek jednala v omylu či s neznalostí podstatných skutečností, a o kterou osobu šlo, včetně toho, zda se jednalo o fyzickou či právnickou osobu. Jestliže měla být podvedenou osobou společnost Moravia Invest Bau, s. r. o. (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 17 a odůvodnění usnesení krajského soudu na str. 5), pak nezbytným předpokladem pro takový závěr bylo zjištění, že dovolatel uvedl v omyl nějakou fyzickou osobu, která byla oprávněna jednat jménem společnosti a na její účet při uzavírání inkriminovaných smluv. Jak bylo zmíněno výše, předpokladem u trestného činu podvodu je jednak existence omylu a dále to, aby oklamaná (mýlící se či neinformovaná) osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku poškozeného a k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl v uvedeném smyslu je obecně charakterizován jako neshoda mezi představou člověka a skutečností. Z podstaty právnické osoby jakožto právní konstrukce vyplývá, že vlastní představu mít nemůže, protože představy jako produkty myšlenkové činnosti jsou vlastní jen lidským bytostem, tj. fyzickým osobám. V omylu (resp. s nedostatkem informací) tak právnická osoba jako celek nemůže učinit ani majetkovou dispozici. Navenek se proto projevuje jednáním k tomu pověřených fyzických osob (typicky statutárních orgánů anebo členů kolektivních statutárních orgánů, zaměstnanců, zmocněnců apod.). Jednání těchto oprávněných fyzických osob je pak navenek považováno za jednání právnické osoby. Jinak řečeno, pokud mělo dojít k podvodnému jednání vůči právnické osobě, je zásadně třeba zkoumat, kdo je oprávněn činit jejím jménem nebo v jejím zastoupení právní úkony a v rámci nich též nakládat s jejím majetkem a kdo by mohl být v rámci právnické osoby uveden v omyl (resp. jednat s neznalostí všech podstatných skutečností). Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech, anebo vůbec neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby, protože jej místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník (člen) právnické osoby, který k tomu není oprávněn. Musí jít tedy o takovou fyzickou osobu jednající v rámci právnické osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publ. pod č. 5/2000-I Sb. rozh. tr).
Trestné jednání dovolatele podle výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívalo v tom, že společně s M. K., která byla dříve zplnomocněna k veškerým právním úkonům za společnost Moravia Invest Bau, s. r. o., uvedli jmenovanou společnost v omyl tím, že spoluobviněná M. K. jménem společnosti dne 10. 4. 2013 podepsala smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou společnost zavázala k uzavření kupní smlouvy s obviněným M. H. na bytovou jednotku a podíl na společných částech domu a pozemcích v jejím vlastnictví. Kupní smlouva byla také dne 18. 11. 2013 skutečně uzavřena, a to opět M. K., která společnost zavázala podat návrh na vklad vlastnického práva H. do katastru nemovitostí (k čemuž však již nedošlo). Ani o jedné ze smluv přitom nebyli zpraveni jednatelé Moravia Invest Bau, s. r. o., jimiž byli k datu sepsání smlouvy o budoucí kupní smlouvě P. S. a k datu sepsání kupní smlouvy M. P. Závěr o tom, že obviněná K. nejednala v souladu s vůlí společnosti, soudy postavily na skutkové okolnosti, že generální plná moc k zastupování společnosti jí byla „zrušena“ s účinností od 31. 7. 2013. Podvodné jednání obviněných pak mělo být dokončeno tím, že obviněný M. H. předložil katastrálnímu úřadu žádost o zápis poznámky spornosti k zmíněné nemovitosti s poukazem na shora uvedené smlouvy a podal žalobu o určení vlastnictví k soudu, a to v reakci na situaci, kdy společnost Moravia Invest Bau, s. r. o. hodlala nemovitosti prodat jinému a rovněž podal u soudu žádost o určení vlastnictví k těmto nemovitostem. Dále se z napadených rozhodnutí podává, že společnost Moravia Invest Bau, s. r. o. by dovolateli předmětnou nemovitost nikdy neprodala, neboť byla z pozice zaměstnavatele seznámena s jeho velmi neutěšenou finanční situací, věděla, že nedisponuje žádným majetkem a také to, že proti němu byly vedeny četné exekuce pro nezanedbatelné částky. Podle názoru soudů obou stupňů oba obvinění jednali v podvodném úmyslu obohatit se ke škodě poškozené společnosti, jednali přitom jako spolupachatelé a jejich jednání směřovalo k tomu, aby od ní bylo vylákáno plnění v hodnotě 3.200.000 Kč.
U dovolatele byl specificky jeho podvodný úmysl dovozován z toho, že se na základě smluvních ujednání zavázal k platbám, o nichž bezpochyby věděl, že je nemůže uhradit. Obviněná K. pak při uzavírání smlouvy podle závěru soudů věděla, že jednak není oprávněna předmětné smlouvy vůbec uzavřít a že finanční situace dovolatele mu neumožní splatit kupní cenu, k jejíž úhradě se zavázal.
Dovolateli a ostatně i vyjadřující se státní zástupkyni je nutno přisvědčit v tom, že z hlediska právního posouzení věci klíčové skutkové zjištění soudů, podle nějž svědek M. P., jako tehdejší jednatel společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o., účinně odvolal generální plnou moc obviněné M. K. již ke dni 31. 7. 2013, nemá dostatečnou oporu v předloženém spisovém materiálu. Z tohoto pohledu je tudíž na toto zjištění nutno prozatím nahlížet jako na skutkový závěr, který je v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Ani podle názoru Nejvyššího soudu nebylo dosud bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněná dne 18. 11. 2013 uzavírala s dovolatelem kupní smlouvu na v rozsudku popsané nemovitosti s vědomím, že k takovému právnímu úkonu jménem poškozené společnosti není nadána potřebným oprávněním, nebo že toto oprávnění jakkoli překračuje. Za tohoto stavu by ovšem nemohla obstát konstrukce, že uvedla společnost Moravia Invest Bau, s. r. o. v omyl nebo jí zamlčela podstatné skutečnosti, neboť je na ní nutno nahlížet jako na osobu, která byla sama bez jakéhokoli omezení oprávněna příslušné smlouvy jejím jménem uzavřít (viz obsah znění plné moci na č. l. 385 spisu). Pokud tato obviněná byla zároveň podle zjištění soudů podrobně seznámena s finanční situací dovolatele a věděla, že nebude schopen uhradit sjednanou kupní cenu nemovitosti, pak dovolateli nelze klást za vinu, že ji (obviněnou K.) a tedy i poškozenou společnost v tomto směru uváděl v omyl nebo jí zamlčel podstatné skutečnosti, přičemž ta pak v důsledku takového podvodného jednání přistoupila k posuzované majetkové dispozici a nevědomky se tím vystavila hrozbě vzniku škody na svém majetku. Jinými slovy, pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jak byly vymezeny výše, v dané věci chybějí majetkové dispozice učiněné oklamanou osobou a nelze tak mluvit ani o příčinné souvislosti mezi omylem (či neznalostí) určité osoby a potenciální škodou, která měla vzniknout na majetku společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o. Pokud by přesto k předpokládané škodě došlo, nebyla by způsobena jednáním charakterizujícím trestný čin podvodu. To zároveň znamená, že dovolatel, ale ani obviněná K., se jednáním, jak bylo vymezeno v rozhodnutích soudů nižších stupňů, nemohli dopustit ani pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Již nejméně v tom je nutno spatřovat vadu právního posouzení, pro kterou napadená soudní rozhodnutí nemohou obstát, a na jejich právní moci nelze spravedlivě trvat. Nejvyšší soud ale nadto konstatoval i další vytýkanou nesprávnost napadených rozhodnutí, jak bude uvedeno níže.
Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto kasačního usnesení, když muselo být přistoupeno i k aplikaci ustanovení §261 tr. ř., neboť důvody pro něž bylo třeba zrušit předchozí rozhodnutí nižších soudů prospívaly nejen dovolateli, ale i spoluobviněné M. K., která dovolání nepodala. Věc se tím vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu projednat obžalobu podanou státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Břeclavi dne 30. 6. 2016 pod sp. zn. ZT 311/2015, a to ohledně obou obviněných. Při dalším postupu pak bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde v podstatě o to, aby se nalézací soud znovu a důsledněji zabýval otázkou, zda obviněná M. K. jménem společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o. skutečně uzavírala v rozsudku uvedené smlouvy jako osoba bez potřebného zmocnění a této okolnosti si byla současně vědoma. Předmětná skutková zjištění musí mít spolehlivou oporu v provedeném dokazování a musí být dostatečně odůvodněna, což se dosud nestalo. (Minimálně v případě uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 10. 4. 2013 je tato eventualita provedeným dokazováním spolehlivě vyloučena, neboť v té době byla obviněná vybavena platnou plnou mocí od svědka S.). Jestliže by soud setrval na svém závěru, že obviněná již nebyla v době uzavření kupní smlouvy dne 18. 11. 2013 k tomuto úkonu oprávněna, bude si muset znovu ujasnit otázku, jakým způsobem a koho tím uvedla v omyl a kdo v důsledku tohoto omylu provedl nebo měl provést posuzovanou majetkovou dispozici ke škodě společnosti Moravia Invest Bau, s. r. o. Pokud se soudu na podkladě provedeného dokazování nepodaří vyvrátit obhajobu obviněné, podle níž ke dni uzavření kupní smlouvy byla i nadále k této majetkové dispozici platně zplnomocněna a o žádné výpovědi plné moci nevěděla, nezbude mu než se zabývat tím, zda její počínání nelze posoudit podle jiných zákonných ustanovení, např. podle §206 tr. zákoníku nebo §220 tr. zákoníku. O podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku by u ní nadále nebylo možno uvažovat. Právní posouzení jednání obviněné K. by zároveň mělo přímý dopad i na volbu právní kvalifikace skutku ohledně dovolatele H., který ji žádným způsobem v omyl neuváděl, ani jí nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, takže nemohl podvést ani právnickou osobu, kterou obviněná při uzavírání smlouvy zastupovala. Mohl by se však teoreticky dopustit některé z forem účastenství ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku na jiném trestném činu spáchaném obviněnou M. K., jakožto hlavní pachatelkou.
Důvodně pak dovolatel soudům vytkl i zcela nedostačující důkazní postup k dílčímu zjištění, jaká škoda mohla takto uskutečněným „prodejem“ na majetku Moravia Invest Bau, s. r. o. vzniknout. Tj. jakou cenu měla předmětná bytová jednotka, na níž zároveň vázlo zástavní právo ve prospěch třetí osoby. Soudům obou stupňů je především nutno vytknout, že tuto cenu nezjišťovaly prostřednictvím příslušného znaleckého posudku, ačkoli může jít o otázku mající význam pro hmotněprávní posouzení skutku tam, kde je výše škody znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu a má tedy význam pro otázku viny, a nikoli jen pro výrok o náhradě škody. Okresní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že při stanovení výše škody vycházel z ustanovení §137 tr. zákoníku. Jak ovšem dospěl k částce 3.200.000 Kč už přezkoumatelným způsobem nevysvětlil. Odvolací soud přesto jeho postup aproboval jako správný s poukazem na to, že předmětná nemovitost byla prodána za uvedenou cenu M. G. a A. F. Přitom dovodil, že znaleckého posudku k zjištění její skutečné ceny není třeba.
Nejvyšší soud takový zjednodušující výklad „ceny, za kterou se věc v místě a čase obvyklé prodává“ ve smyslu §137 tr. zákoníku, nemůže akceptovat. Kupní cena stanovená ve smlouvě, jež je zásadně sjednávána dohodou stran, bez dalšího podkladem pro určení výše škody u majetkového trestného činu být nemůže. V zásadě není vyloučeno, aby za škodu byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy. Tak tomu bude ale jen tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla bude odpovídat ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 541/2013). Zda lze obdobnou situaci dovozovat i v nyní posuzovaném případě, však prozatím důkazně verifikováno nebylo. Bez provedení znaleckého posudku zaměřeného mimo jiné i na posouzení, zda a případně do jaké míry cenu bytové jednotky v rozhodné době ovlivňovalo zástavní právo, které k ní bylo zřízeno ve prospěch třetí osoby, se tedy okresní soud v dalším zřízení zřejmě neobejde.
O případném vzetí obviněné M. K. do vazby Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť zjistil, že obviněná k dnešnímu dni nevykonává trest, který jí byl uložen nyní zrušenými rozhodnutími soudu prvního, resp. druhého stupně. Nebyl tak splněn zákonný předpoklad pro postup podle §265 l odst. 4 tr. ř.
Veškerá výše uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu