ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.77.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 77/2018 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného S. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 55 To 54/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 57/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 2 T 57/2016, byl obviněný S. L. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1). Dále byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, který spáchal jednáním pod bodem 2). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) dne 7. 12. 2014 kolem 13:45 hod. společně s tehdy mladistvým XXXXX *), neoprávněně vstoupil do bytu v M., na ul. S., užívaném na základě nájemní smlouvy matkou XXXXX *) – M. K., a jejím druhem D. K., přičemž v bytě následně napadli poškozeného D. K., kdy mladistvý XXXXX *) poškozeného pěstí srazil na postel, kde se poškozený schoulil do klubíčka a rukama si chránil hlavu, mladistvý XXXXX *) i přes tuto obranu jej bil rukama a kopal do horní poloviny těla, následně se k mladistvému XXXXX *) připojil bývalý druh M. K. S. L., který si stoupl na postel, na které ležel schoulený poškozený a nohou obutou do sportovní obuvi několikrát dupl poškozenému do obličeje, přičemž mladistvý XXXXX *) bil poškozeného pěstmi do zad, kdy napadání poškozeného zanechali až poté, co další osoba přítomná v bytě uvedla, že přijíždí záchranka, následně S. L. ještě v době, kdy stál na posteli, vyhrožoval poškozenému „Nechoď na policajty, nebo si to s tebou vyřídím“ a při odchodu z bytu poškozenému vyhrožoval slovy „Stejně tě jednou zabiju“, kdy tyto vyhrůžky v poškozeném vzbudily důvodnou obavu, přičemž v důsledku napadení utrpěl zranění spočívající v oděrkách a podkožním krevním výronu na levé tváři, krevní výron v levé čelní krajině o velikosti asi 5x6 cm, zhmoždění levého ramene s krevním výronem velikosti asi 5x12 cm s pohmatovou bolestivostí a omezením aktivní hybnosti, kožní sedřeninu a krevní výron v pravé paži, sedření kůže levé poloviny zad velikosti 5x5 cm, povrchní tržně zhmožděnou ránu za levým ušním boltcem velikosti asi 1,5 cm a v okolí, stejně jako na boltci otok, kdy omezení hybnosti a bolestivost krční páteře svědčilo pro její podvrtnutí a v důsledku těchto zranění byl v době od 8. 12. 2014 do 19. 12. 2014 v pracovní neschopnosti,
přičemž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství plyne závěr, že při opakovaných úderech pěstí a zvláště pak při dupání obutou nohou na hlavu a na krk ležící osoby i na měkké podložce (lůžku) může dojít u takto napadené osoby až k závažným zlomeninám kostí obličejové a mozkové části lebky a nitrolebnímu poranění mozku a k zlomeninám krční páteře s poraněním míchy, hrtanu a cév v oblasti krku a taková zranění mohou vyústit i v trvalou invalidizaci, případně i ve smrt poškozeného, kdy vzhledem k mechanismu útoku, který byl proti poškozenému veden (prudké opakované dupnutí obutou nohou) by především poraněním mozku a dalších nitrolebních struktur u něj mohlo dojít i ke smrti,
2) dne 8. 12. 2014 v době mezi 12:00 hod. až 13:00 hod. v průběhu jízdy motorovým vozidlem z bydliště jeho bývalé družky M. K., v M., ul. S., na benzínovou čerpací stanici společnosti Vena-trade v M. na ul. U., pod pohrůžkou, že již nikdy neuvidí jejich společnou dceru AAAAA **), nutil svou bývalou družku M. K., aby proti němu nevypovídala na Policii České republiky.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Šumperku obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. K., částku 3.770 Kč, kdy podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 2 T 57/2016, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 55 To 54/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 55 To 54/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. V dané věci se sluší podotknout, že obviněný v zákonné lhůtě podal blanketní dovolání, které bylo následně po uplynutí lhůty k podání dovolání na základě výzvy soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě odůvodněné.
Podle obviněného rozhodnutí spočívá ve vadách skutkových (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g tr. ř.), vadách právních, když zpochybňuje naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g tr. ř.), ve vadách při uložení trestu (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.), ve vadách v povinnosti nahradit způsobenou škodu (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a protože tyto vady byly přítomny již v odvolacím řízení, tak je podle jeho názoru dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Namítá, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když zdůrazňuje, že při těžké újmě na zdraví, musí jít o vážnou poruchu zdraví, kterou postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, a odkazuje na znění ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Uvádí, že podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se za vážnou újmu považuje delší dobu trvající porucha na zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Policejní orgán podle jeho názoru učinil nesprávnou úvahu o povaze újmy na zdraví u poškozeného, přičemž jeho závěry převzaly i soudy nižších stupňů. Odkazuje na znalecký posudek MUDr. O. Císařové, která dospěla k závěru, že újma na zdraví nebyla z medicínského hlediska příliš závažná, léčba trvala 12 dní, když po uvedenou dobu bylo dáno u poškozeného částečné omezení v běžném způsobu života. Znalkyně se sice vyjádřila k možným poraněním, která hrozila, jednalo se ovšem toliko o hypotetické závěry a z těchto nelze dedukovat právní závěry, které se odrážejí ve skutkové podstatě trestného činu. Namítá, že znalec MUDr. Starý se rovněž vyjádřil k utrpěným zraněním, a nenechal se ovlivnit otázkami, které směřovaly k hypotézám o následcích zranění při změně podmínek útoku.
Podle obviněného závěr o tom, k jaké újmě na zdraví došlo, je závěrem právním. Poškozený utrpěl újmu na zdraví, která není v intenzitě těžké újmy na zdraví. Poškozenému mohla být způsobena pouze lehká újma na zdraví. Bylo by tedy možno uvažovat i o přestupku proti občanskému soužití.
Zároveň uvádí, že při spáchání těžké újmy na zdraví, musí být zcela jednoznačně prokázáno, že obviněný jednal úmyslně a jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Zdůrazňuje, že nemůže souhlasit s úvahami soudu prvního stupně na str. 8 rozsudku, týkající se úmyslu spáchat předmětný zločin přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmysl nelze předpokládat, tento musí být prokázán. Navíc v dané věci chybí i subjekt trestného činu, když trestný čin nespáchal. Nebylo totiž prokázáno, že by poškozeného skutečně napadl či mu vyhrožoval, a to ani na základě svědeckých výpovědí. Následně obviněný velmi podrobně rozvádí, z jakých důvodu do předmětného bytu vstoupil a jak se choval, že chtěl pomoci svědkyni K., která byla opilá a chtěla se zranit, takže neporušil domovní svobodu, nikomu nevyhrožoval. Poukazuje i na skutečnost, že k trestné činnosti se doznal svědek XXXXX *), když otisk boty na těle poškozeného odpovídá jeho obuvi. Trestní stíhání svědka bylo zastaveno. Soud prvního stupně výpověď tohoto svědka hodnotí jako účelovou, přičemž úvahy soudu ohledně věrohodnosti výpovědi tohoto svědka jsou pouze obecné, nebylo vzato v úvahu, že vypovídal pod sankcí trestního stíhání pro křivou výpověď. Dále obviněný odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie PhDr. P. Koldy, který byl vypracován na osobu poškozeného, kdy je ovšem zcela logické, že normálně uvažující člověk nepřizná, že někoho nenávidí. Podle obviněného nelze ovšem pominout, že poškozený vykazuje jistou excentričnost, byť mírnou, která sice nemá charakter poruchy osobnosti, když nelze vyloučit ani vztah k psychotropním látkám. Proto je třeba věrohodnost poškozeného nutno vnímat jako kolísavou. Vyjadřuje také nesouhlas se způsobem hodnocení pořízených fotografií, když z těchto nelze uzavřít, že podrážkou obviněného bylo způsobeno zranění poškozeného.
Ohledně skutku pod bodem 2) namítá, že se jedná o tvrzení proti tvrzení, neboť nebylo přihlédnuto k reálnému stavu mezi ním a poškozenou, když jejich dcera AAAAA **) byla svěřena do péče poškozené. Dcera AAAAA **) byla u něho jen po krátkou dobu, aby se poškozená mohla dát tzv. dohromady, což konzultoval s pracovnicí OSPOD. Pro obdobné jednání byl v minulosti projednáván pro přestupek, který byl ovšem zastaven , z důvodu, že spáchání skutku nebylo prokázáno. I v tomto případě musí být úmysl spáchat trestný čin prokázán. Podle jeho přesvědčení strana obžaloby nemá dostatek důkazů pro prokázání viny, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že mu byl uložen nepřiměřený trest, který byl sice uložen na samé spodní hranici, ovšem nepřihlíží ke společenské škodlivosti jeho jednání. Jeho jednání totiž z hlediska způsobené újmy naplňuje spíše požadavky na skutkovou podstatu přestupku (ovšem nadále s tvrzením, že skutky se nestaly tak, jak uvádí poškozený a svědkyně K.).
Obviněný rovněž zpochybňuje výrok o náhradě škody, když výrok o náhradě škody souvisí s výrokem o vině.
V závěru podaného dovolání pak obviněný rozvádí provedené důkazy, zdůrazňuje, že ho mají usvědčovat poškozený a svědkyně K., kteří byli prokazatelně opilí. Namítá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinné ověřit si pravdivost tvrzení svědků. Svědkyně K. mu sdělila, že ho zničí, čemuž nasvědčuje i bohatá přestupková agenda. Podle jeho názoru v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání a ani podmínky vedení trestního řízení, neboť nebylo prokázáno, že trestný čin spáchal. Současně poukazuje na §2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 37 a čl. 38 Listiny z hlediska presumpce neviny.
Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc a rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku tak, že vydá zprošťující rozsudek z důvodu racionality a uplatnění zásady in dubio pro reo.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1323/2017, nejprve zrekapituloval, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaké uplatnil dovolací důvody, a z jakých skutečností dovozuje jejich naplnění. Zabývá se i otázkou včasnosti podaného dovolání, přičemž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008, dospívá k závěru, že bylo podáno včas.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost soudy provedeného dokazování ani se domáhat opravy skutkových zjištění. Z pohledu naplnění tohoto dovolacího důvodu podle státního zástupce většina uplatněné argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Obviněný vytýká fakticky soudům vadné hodnocení důkazů, nerespektování zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a předkládá vlastní verzi skutkového děje vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti. Jedná se zejména o námitky pod bodem IV., III. dovolání a námitky zpochybňující věrohodnost poškozeného, pořízené fotodokumentace a tvrzení, že chybí subjekt trestného činu, když se trestné činnosti nedopustil. Rovněž námitky obviněného zpochybňující úmysl nenaplňují zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje skutkové zjištění a hodnocení důkazů.
Přesto státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný se mýlí, pokud dospívá k závěru, že je usvědčován jen nepřímými důkazy, když je usvědčován výpovědí poškozeného a svědkyně K. Jedná se o důkazy přímé, přičemž soudy se zabývaly i věrohodností těchto svědků. Dostatečně se také vypořádaly i s otázkou úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
Podle státního zástupce lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky týkající se naplnění přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když k jistému pochybení ze strany soudů došlo, ovšem důvod k vydání kasačního rozhodnutí neshledává. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně totiž zcela neodpovídá skutkovým zjištěním. Ve skutkové větě je totiž uvedeno, že „obviněný neoprávněně vstoupil do bytu“, přičemž v právní větě soud uvedl, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný měl jednak neoprávněně do bytu vstoupit, jednak v něm neoprávněně setrvat. Soud druhého stupně pak dospěl k závěru, že obviněný do bytu vstoupil oprávněně, když byl přivolán, aby zabránil svědkyni K. v sebepoškozování, ale že v bytě neoprávněně setrval poté, co byl svědkyní K. vykazován. Soud druhého stupně tedy shledal, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustil obviněný ve formě, že „neoprávněně setrval v obydlí jiného“, ovšem tento závěr do svého rozhodnutí nijak nepromítl. Vyjadřuje přesvědčení, že přestože skutková věta zcela přesně neodpovídá zjištěným skutkovým zjištěním, je třeba odlišovat skutek a popis skutku. Rozhodováno je o skutku, přičemž skutkovým zjištěním odpovídá závěr, že obviněný neoprávněně setrval v bytě jiného. Jedná se o jednu z forem, kterou lze naplnit skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože je tedy popis skutku vyjádřen nepřesně a jedná se o vadu, včetně navazujícího pochybení ve větě právní, tak je podstatné, že obviněný svým jednáním naplnil druhou variantu předmětného přečinu. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by z pohledu dovolání byla řešena, nemá po stránce právní zásadního významu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Námitky proti výměře a druhu trestu ovšem nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit (R č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), neboť zvolený dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest mimo výměru trestní sazby za předmětný trestný čin. Pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií podle §39 až §42 tr. zákoníku, nelze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného namítat. Jiná pochybení týkající se uloženého trestu, jež mohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohou spočívat v porušení hmotného práva, např. v tom, že nebyl uložen souhrnný trest, ačkoliv měl být uložen. O takový případ se ve věci nejedná.
Podle státního zástupce není ve věci naplněn ani další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když ve věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávně hmotnému posouzení (vyjma jistého pochybení ve vztahu §178 odst. 1 tr. zákoníku, kde ovšem byl obviněný tímto skutkem uznán vinným důvodně), přičemž k pochybení nedošlo ani ve výroku o uloženém trestu.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je třeba uvést, že ve věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, když soud druhého stupně zamítl podané odvolání, ačkoliv podle obviněného v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve způsobu hodnocení provedených důkazů, v tom, že nezpůsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví a ani to neměl v úmyslu, takže nespáchal pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku a v tvrzení, že do bytu poškozených nevstoupil neoprávněně, v porušení zásady in dubio pro reo a v nesprávném výroku o náhradě škody. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Lze konstatovat, že část namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podřadit. Jedná se o námitky týkající se úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, byť s jistou dávkou tolerance, a námitky týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně zbývající části argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Obviněný zvolenou argumentací v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně (např. hodnocení věrohodnosti poškozených, závěru znaleckých posudků), kdy polemizuje s hodnocením důkazů soudy a předestírá vlastní verzi skutkového děje, a následně na podkladě vlastní verze událostí dospívá k závěru, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil, a že soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko vůči hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž v dané věci ani není namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na vyčerpávající písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-9 rozsudku). Soud druhého stupně (str. 4-8 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním s jistými výhradami ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když se i sám na základě odvolání obviněného vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil v rámci podaného dovolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, když jistým způsobem poopravil v odůvodnění svého rozhodnutí skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (str. 3-5 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná s jistými výhradami, které budou rozvedeny dále.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba konstatovat, že námitka obviněného, že soudy při formulování skutkového stavu vycházely jen z výpovědí poškozeného a svědkyně K., aniž by byla blíže zkoumána jejich věrohodnost, je neodpovídající reálnému stavu. Především je třeba uvést, že poškozený a svědkyně K. představují přímé svědky ve věci, když událostem byli bezprostředně přítomní. Lze připustit, že vztahy mezi poškozenými na jedné straně a obviněným na straně druhé nejsou dobré. Tato skutečnost vyplývá nejen z jejich výpovědí, ale i dalších provedených důkazů (viz např. přestupkové spisy). Soud prvního stupně ovšem své skutkové závěry ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku nestaví toliko na výpovědi poškozených tj. D. K. a M. K., ale i na dalších důkazech, které věrohodnost jejich výpovědí podporují. Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého je zřejmé, že zranění poškozeného odpovídají útoku jinou osobou a zejména popisovanému způsobu napadení. Výpovědi poškozených pak odpovídá i pořízená fotodokumentace zranění poškozeného, jež byla pořízena bezprostředně po činu, na které jsou patrny stopy po botách na těle poškozeného, kdy nejzávažnější stopy se nacházejí na tváři a krku poškozeného, což odpovídá výpovědi poškozeného. V tomto směru je třeba podotknout, že z pořízené fotodokumentace je nepochybné, že na těle jsou dva druhy stop po obuvi. Tomu i odpovídá fotodokumentace bot obviněného a svědka XXXXX *), ze které je nepochybné, jakou měli obuv a že podrážky byly výrazně odlišné. Navíc nelze pominout, že na poškozeném byly patrny stopy zranění po příjezdu záchranky (viz výpověď svědkyně K. O.), přičemž svědkyně K. se při příjezdu záchranářů (viz svědek M. V.) zmiňovala, že muž před domem (obviněný) měl muže vevnitř (poškozeného) napadnout. Jinak řečeno, svědkyně K. v době, kdy přijela lékařská pomoc a byla evidentně rozrušená, již hovořila o tom, že obviněný měl poškozeného napadnout, přičemž je nepochybné, že svědkyně v té době neměla žádný časový prostor se s poškozeným domluvit na své výpovědi. Navíc z vypracovaného znaleckého posudku z oboru klinická psychologie nevyplývá, že by poškozený byl osobou nevěrohodnou, když ovšem tento závěr má podpůrný charakter, neboť je známo, že i osoba věrohodná je schopna lhát. Rovněž námitka obviněného týkající se podnapilosti poškozeného D. K. a poškozené K. je nepřípadná, když skutečnost, že určitá osoba je podnapilá, ještě neznamená, že není schopna vypovídat o určitých skutečnostech. V případě poškozeného nelze pominout, že nemohl být nijak výrazně podnapilý, když ve 14:31 hod. uvedeného dne měl v krvi 0,20 % alkoholu (viz č. l. 6 spisu). Uvedený soud se zabýval i výpovědí svědka XXXXX *), tedy tuto nepomíjí. Pokud pak dospívá k závěru, že výpověď tohoto svědka je nevěrohodná, vedena snahou obviněnému pomoci, nelze z toho dovozovat nějaký zjednodušující postup, když z provedeného dokazování je nepochybné, že uvedený svědek má k poškozenému velmi negativní vztah, když to byl on, kdo zahájil útok na poškozeného, přičemž jeho tvrzení je i v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi (pořízenou fotodokumentací zranění poškozeného). Lze tedy uzavřít, že skutkové závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku 1) rozsudku nejsou založeny toliko na výpovědi poškozeného a svědkyně K., nýbrž na dalších provedených důkazech, které jsou hodnoceny jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to stanoví §2 odst. 6 tr. ř.
I ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku je třeba odmítnout námitku obviněného, že ho usvědčuje toliko výpověď poškozené K. Obviněný je usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale i nepřímo výpovědí poškozeného D. K., kterému se měla o výhrůžkách poškozená zmínit, když pak není pochyb o tom, že poškozená byla uvedeného dne již doma. Zároveň nelze pominout, že takový vzorec chování odpovídá jednání obviněného, který rovněž v případě skutku pod bodem 1) rozsudku vyhrožoval poškozenému rovněž násilím, pokud věc oznámí Policii ČR.
Ohledně námitek obviněného týkající se toho, zda jeho jednání, jež ovšem popírá, bylo způsobilé vyvolat těžkou újmu na zdraví, je třeba konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižšího stupně, které dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat u poškozeného těžkou újmu na zdraví. Takto formulované námitky nemohou zakládat dovolací důvod podle §265b odst . 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů. Přesto je možno odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a vyjádření znalkyně MUDr. O. Císařové u hlavního líčení, ze kterého vyplývá, že vzhledem ke způsobu útoku u poškozeného mohlo dojít ke vzniku těžkého zranění, jež mohlo mít za následek trvalou invalidizaci až smrt poškozeného. Zranění, jejichž vznik u poškozeného vzhledem ke způsobu útoku obviněným reálně hrozila, měla nepochybně povahu těžké újmy na zdraví. Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha na zdraví nebo jiné vážné onemocnění, kdy co se považuje za těžkou újmu na zdraví upravuje §122 písm. a) až i) tohoto ustanovení. V dané věci je nepochybné, že u poškozeného hrozila vážná porucha na zdraví podle §122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (invalidizace, poranění míchy), poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (nitrolební poranění mozku) a podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší trvající porucha na zdraví - doba léčení těchto případných zranění). Pokud obviněný namítá, že faktická újma na zdraví u poškozeného nevznikla, že mu tedy nezpůsobil těžkou újmu na zdraví, je třeba uvést, že obviněný byl odsouzen pro pokus těžké újmy na zdraví, nikoliv pro dokonaný trestný čin. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pro pokus je charakteristické, že je zde nedostatek účinku, což je jedna ze složek objektivní stránky zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž skutečnost, že u poškozeného těžká újma nenastala je nepodstatná. V tomto směru je třeba konstatovat, že pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 953/2016). O takovou situaci se jedná, když u poškozeného došlo v důsledku jednání obviněného k prostému ublížení na zdraví, ovšem reálně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví.
Argumentace obviněného, že u něho nebyl prokázán úmysl spáchat těžkou újmu na zdraví, naplňuje, jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, když část námitek směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů (viz námitka, že chybí subjekt uvedeného trestného činu, když obviněný namítá, že se trestné činnosti nedopustil). Jinak řečeno obviněný namítá nedostatek subjektivní stránky. Ve vztahu k úmyslu spáchat určitý trestný čin nutno uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění a jako taková se týká předpokladu trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, když soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 8 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když i rozvedl své úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky (viz str. 4-5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Přesto lze uvést, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou podstatná jednotlivá zranění, která poškozený utrpěl, a že u poškozeného nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015). Zde je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný utočil na poškozeného za situace, kdy tento ležel na posteli, byl tedy ve zranitelné pozici, útok opakovaně a cíleně vedl na hlavu, když na hlavu poškozeného opakovaně dupl, přičemž na nohou měl obutou sportovní obuv. Současně nelze pominout, že podle znalkyně musel být útok veden razantně na obličejovou část, kdy o intenzitě útoku svědčí i stopy zranění v obličeji poškozeného. Nelze také přehlédnout, že obviněný jednal ve vzteku, takže své jednání neměl zcela pod kontrolou. Proto lze uzavřít, že obviněný si vzhledem ke způsobu útoku, když útok byl opakovaně veden na hlavu poškozeného, kde se nachází životně důležité orgány (mozek, mícha) a razancí útoku musel být vědom, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, námitky obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, lze považovat za důvodné a uplatněné právně relevantním způsobem. Obviněný namítá, že do bytu poškozených nevstoupil neoprávněně, přičemž poukazuje na důvody, které vedly k jeho vstupu do bytu (skutečnost, že svědkyně K. se záměrně zranila). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že dospěl k závěru, že obviněný neoprávněně vstoupil do bytu poškozených, čímž naplnil všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě, že neoprávněně vnikl do bytu jiného. Z písemného odůvodnění předmětného rozsudku vyplývá, že podle soudu došlo k naplnění uvedeného přečinu jednak tím, že obviněný vešel do bytu poškozených, jednak tím, že v bytě poškozených přes vykázání poškozenou K. setrval (viz str. 8 rozsudku). Soud druhého stupně pak z pohledu námitek uplatněných v podaném odvolání obviněného shledal, že předmětného přečinu se obviněný dopustil tím, že setrval v bytě poškozených přes výzvu k opuštění bytu poškozenou K. (viz str. 5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Naznačenému závěru ovšem soud druhého stupně nedal výraz ve skutkových zjištěních a v právní větě přečinu porušování domovní svobody. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně se ve výroku o vině dopustil jistého pochybení, když neuvedl, že obviněný v bytě neoprávněně setrval, ačkoliv z písemného odůvodnění rozsudku je nepochybné, že k takovému skutkovému závěru dospěl a v právní větě neuvedl variantu, že v bytě neoprávněně setrval. Ke stejnému závěru dospěl i soud druhého stupně, přičemž tyto závěry nepochybně odpovídají provedeným důkazům, když z výpovědi poškozené K. vyplývá, že poté, co obviněný napadl poškozeného, obviněného opakovaně vyzývala, aby byt opustil.
Přestože skutková věta zcela přesně neodpovídá zjištěným skutkovým zjištěním, je třeba odlišovat skutek a popis skutku. V trestním řízení je rozhodováno o skutku, čímž se rozumí to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Od skutku je třeba odlišovat popis skutku, čímž se rozumí slovní forma, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, ze dne 24. 2. 2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1626/2016, ze dne 28. 2. 2017). Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen.
Jak již bylo naznačeno, popis skutku přesně nevystihuje všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v popisu skutku není uvedeno, že obviněný v bytě setrval přes výzvu poškozené K., aby byt opustil. Tato skutková okolnost ovšem vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a je v nich výslovně uvedena. Rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, jsou tedy podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí. Proto by samotná tato skutečnost nemohla zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Soudy ale i nesprávně v právní větě §178 odst. 1 tr. zákoníku uvedly variantu, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu jiného, ačkoliv přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustil ve variantě, že neoprávněně v bytě setrval, což fakticky odpovídá i provedenému dokazování. Lze připustit, že naznačené pochybení naplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k naznačenému závěru se Nejvyšší soud zabýval tím, zda by projednání dovolání a zrušení předmětného rozhodnutí mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Bylo shledáno, že nikoliv, když otázka „ co se rozumí naplněním znaku neoprávněným vniknutím nebo neoprávněným setrváním v bytě jiného“ není po právní stránce zásadního významu, když byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že obviněný by v případě úpravy skutkových zjištění a zvolení druhé varianty ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku byl nadále stíhán pro stejný přečin a byl by ohrožen stejnou trestní sazbou. Za této situace lze mít za to, že by případná úprava nemohla mít fakticky vliv na postavení obviněného z hlediska zvolené právní kvalifikace a uloženého trestu. Proto je možné podané dovolání odmítnout podle 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ohledně výroku o náhradě škody je třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil, pouze uvedl, že protože nesouhlasí s výrokem o vině, nemůže souhlasit s výrokem o náhradě škody. Lze tedy uzavřít, že obviněný fakticky ve vztahu k náhradě škody nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně právní posouzení. Proto nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn.
Ohledně argumentace obviněného porušením zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný toliko uvádí, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Jak již bylo naznačeno, uvedený dovolací důvod je ovšem dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Přesto je možno konstatovat následující. Obviněný byl v dané věci ohrožen za nejpřísněji trestný čin (§145 odst. 1 tr. zákoníku) trestem odnětí svobody od 3 do 10 let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, výměra trestu odpovídá skutečnosti, že část jednání obviněného zůstala ve stadiu pokusu a že motivem byly jisté rozjitřené vztahy mezi všemi zúčastněnými, že se nejednalo o připravovanou trestnou činnost. Trest byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, což odpovídá tomu, že na obviněného se hledí jako na osobu bezúhonnou, když ovšem zároveň se přihlíží ke skutečnosti, že obviněný se dopustil více trestných činů.
Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo částečně shledáno neopodstatněným, a pokud ve zbývající části bylo podáno opodstatněně, tak v případě akceptace vznesených námitek by po zrušení napadeného rozhodnutí nové meritorní rozhodnutí nebylo pro obviněného příznivější pokud jde o výrok o vině i trestu. Zároveň bylo shledáno, že projednávaná problematika není po právní stránce zásadního významu, neboť skutková podstata přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku byla, a to nejenom Nejvyšším soudem, v minulosti mnohokrát judikována. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nebyl naplněn.
Podle §265i odst. 1 písm f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.
**) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.