ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.905.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 905/2018- 37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného A. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 7 To 14/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 4 T 8/2017 uznal obviněného A. L. vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 1. 4. 2017 v době mezi 01:04 hod. a 01:09 hod. v K. V., ve společných prostorách domu v Ch., po bezprostředně předcházející slovní rozepři týkající se prodeje metamfetaminu 3x bodl ocelovým otevíracím nožem o délce čepele 8 cm poškozeného R. M., v úmyslu ho usmrtit, a to do oblasti nadbřišku a levého ramene, poté z místa ujel, tímto poškozenému způsobil bodnou ránu v nadbřišku velikosti 1,5 cm asi 5 cm pod dolním okrajem mečíku pronikající do dutiny břišní s porušením jater, bodnou ránu velikosti 2,5 cm v oblasti přední části levého ramene s poraněním deltového svalu, bodnou ránu ramene vlevo vpředu cca 2 cm, v důsledku čehož došlo u R. M. ke ztrátě nejméně 1500 ml krve do dutiny břišní a k bezprostřednímu ohrožení na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo jen v důsledku včasné lékařské pomoci přivolané přítomnými osobami a následné operaci v nemocnici.
Za to byl obviněnému A. L. podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let.
Podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci – zavíracího nože z bílého kovu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené – Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Sady 5. května 59, 306 30 Plzeň – částku ve výši 33 740,63 Kč včetně úroku z prodlení jsoucího ode dne právní moci rozsudku a ve výši dle Nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 7 To 14/2018 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej k výkonu tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. L. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že skutek, kterého se měl dopustit, byl nesprávně právně kvalifikován, přičemž rovněž nebyl zjištěn správný skutkový stav věci. Konkrétně dovolatel namítá, že výrok odvolacího rozsudku a jeho odůvodnění nerespektuje skutečné jednání osob podílejících se na skutku a zejména pak nerespektuje záměr – úmysl poškozeného oloupit obviněného.
Obviněný se sám doznal k pobodání poškozeného do ramene, a to poté, kdy poškozený po něm začal požadovat, aby mu vydal peníze, mobilní telefon a vše z kapes. Obviněný měl důvodně za to, že se jej poškozený snaží oloupit. K pobodání břicha poškozeného ovšem došlo tak, že poškozený si na nůž naběhl sám, když obviněný nůž pouze držel a otáčel se směrem k poškozenému. Obviněný žádným způsobem nevyvíjel ani nejmenší aktivitu směrem k poškozenému.
Při posouzení jednání obviněného je důležité, kdo jako první započal s útokem. Je nepochybné, že útočníkem byl poškozený, který se obviněného snažil oloupit. Ze strany obviněného tak šlo pouze o obranu proti hrozícímu nebezpečí, kterým se cítil být ohrožen. Obviněný je tak přesvědčen, že jeho jednání by mělo být považováno za nutnou obranu, která současně byla v době útoku vedeného poškozeným adekvátní vzniklému ohrožení.
Dále poukazuje, že ve svém odvolání namítal neúplnost důkazního řízení, odvolací soud ovšem žádný z jím navrhovaných důkazů neprovedl. Soud tak na základně nedostatečně a nesprávně zjištěného stavu dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, což posléze vedlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku.
Výpověď poškozeného musí být podle obviněného považována za nevěrohodnou, jelikož v zásadních bodech nekoresponduje s jeho výpovědí, ani s výpověďmi svědků N. a R., kteří potvrdili záměr poškozeného oloupit obviněného. Soud tuto důležitou informaci nevzal při svém hodnocení vůbec do úvahy. Svědek R. navíc vypověděl, že poškozený chtěl obviněného obrat, že na něj mluvil drsně a že byl stále „důraznější a hustý“. V důsledku toho má za to, že jeho jednání, pokud by nebylo posouzeno jako nutná obrana, by mělo být hodnoceno jako ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku či ve smyslu §146a tr. zákoníku, resp. jako pokus zabití podle §141 tr. zákoníku.
Současně se obviněný domnívá, že i přes snížení trestu odvolací soud nesprávně rozhodl, neboť do jeho výše nedostatečně promítnul v jeho prospěch svědčící polehčující okolnosti, které soudu umožňují za podmínek §58 tr. zákoníku uložit mu trest pod zákonnou trestní sazbou.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 7 To 14/2018 v celém rozsahu zrušil a aby v souladu s §265 l odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněný v dovolání v podstatném rozsahu pouze opakuje svoji obhajobu použitou již před soudem prvního stupně, kterou poté opakoval i v odvolání, se kterou se soudy obou stupňů pečlivě a jasně vypořádaly.
Obviněný argumentuje především námitkami skutkového charakteru, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neztotožňuje se s postupem soudů a s výsledkem řízení, proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. Závěr o vině obviněného byl ovšem v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován. V postupu soudů nižších stupňů nedošlo k žádným vadám, z nichž by bylo možno vyvozovat libovůli. Je tak možno vyloučit existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který nadto ani nebyl dovolatelem výslovně uplatněn.
Jestliže obviněný vyjádřil nesouhlas v otázce neprovedení výslechů navržených svědků, ani tato námitka není z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní. I v tomto případě se jedná o námitku procesního charakteru, která zásadně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Soud není povinen každému návrhu na doplnění dokazování vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nalézací soud se s těmito návrhy adekvátně vypořádal na straně 17 svého rozsudku a s tímto zdůvodněním se plně ztotožnil i odvolací soud na straně 3 rozsudku ze dne 13. 3. 2018. Svědectví obviněným označených osob by navíc nemohlo vést ke zjištění nových skutečností k průběhu incidentu v nočních hodinách dne 1. 4. 2017, především z toho důvodu, že tyto osoby nebyly v době skutku na místě vůbec přítomny.
Obviněný při poukazu na možné jiné právní posouzení jeho jednání nevychází ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil i soud odvolací. Celou svou dovolací argumentaci vybudoval na jiném skutkovém ději, podle vlastního jemu prospívajícího přístupu k provedeným důkazům. Ten byl však provedenými důkazy absolutně vyloučen, s čímž se oba soudy nižších instancí v souhrnu náležitě vypořádaly. Obviněný nejednal v nutné obraně, jelikož podle provedených důkazů ze strany poškozeného nedošlo k jednání, jež by mohlo být posouzeno jako přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nastalá situace nemohla v obviněném vzbudit zvýšené obavy o svůj život oproti jiným situacím, do nichž se jako distributor drog dostával. Nelze u obviněného shledat ani znak jednání v silném rozrušení, v úleku či ve zmatku. Obviněný reagoval zcela nepřiměřeně a hrubě k nastalé situaci. Závěr o loupeživém útoku ze strany poškozeného je pak vykonstruován jen ve skutkových smyšlenkách obviněného.
Adekvátní jsou i závěry obou soudů o eventuálním úmyslu obviněného spáchat zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Intelektuální složka zahrnovala u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň možných. Volní složka byla u obviněného dána v kvalitě, pro případ, že nepříznivý následek způsobí, s tím byl srozuměn. Obviněný byl srozuměn se způsobením následku, nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení a o předvídatelnosti možných následků takového jednání. Je tak zřejmé, že výše uvedené skutečnosti prokazují vědomí obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného usmrtit.
Konečně nelze souhlasit ani s výtkou obviněného, která se týká neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku. Obviněný tento požadavek postavil v podstatě pouze na tom, že odvolací soud nedostatečně přihlédl k polehčujícím okolnostem. Takovou námitku však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry uloženého trestu v závislosti na posouzení polehčujících a přitěžujících okolností. V případě obviněného nejsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu podle žádné z alternativ, jež jsou zakotveny v §58 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 7 To 14/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že o takovou situaci se jedná i v případě obviněného L. Ten sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale v převážné části dovolání pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítá nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že poškozeného bodnul pouze do ramene, a rána v nadbřišku byla způsobena tím, že poškozený na nůž, který držel obviněný, sám naběhnul), vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (poškozený se snažil obviněného oloupit a on se tedy jen bránil vzniklému a probíhajícímu násilí ze strany poškozeného), je nutno považovat za námitky skutkového a tudíž procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud to přesto v následné pasáži dovolání uvádí, vychází evidentně z odlišného skutkového stavu, který sám konstruuje na bázi jiného hodnocení provedených důkazů. Je tudíž třeba konstatovat, že obviněný se ve skutečnosti svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší soud nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Tento postup přichází v úvahu, je-li shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, resp. když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popř. když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Krajským soudem v Plzni v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
V důsledku toho se pak ani nelze ztotožnit s názorem obviněného, že by jeho jednání mělo být hodnoceno jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a, resp. jako pokus zabití podle §141 tr. zákoníku. Obviněný ve svém dovolání pouze poukazuje na označení těchto tří trestných činů, aniž uvádí jakoukoli konkrétní argumentaci svědčící o tom, že soudy zjištěný skutkový stav neumožňuje jimi zvolené právní posouzení, ale naopak se nabízí použití jiné právní kvalifikace, např. podle některého z výše cit. ustanovení trestního zákoníku. Dovolatel tak ve skutečnosti ponechává na dovolacím soudu, aby si z těchto jím zmíněných možností sám vybral a odpovídajícím způsobem pak instruoval nižší soudy k odlišnému meritornímu rozhodnutí. K tomu je třeba zdůraznit, že takovýmto způsobem není možné v dovolacím řízení postupovat. Dovolatel je povinen nejenom namítat nesprávnosti v napadeném rozhodnutí, ale vyjádřit i argumenty, proč tomu tak podle jeho názoru je a pokud se dovolává jiného právního posouzení skutku, musí současně uvést důvody, které jeho názor podporují. Nic takového ale obviněný L. v podaném dovolání neučinil.
Nejvyšší soud proto plně souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného, kterou učinil nalézací soud a poté ji potvrdil i soud odvolací. Odvolací soud na str. 6 svého rozsudku zcela výstižně a přesně uvedl, proč v jednání obviněného nemůže být spatřován jiný trestný čin než ten, jímž jej uznal vinným soud prvního stupně. Uvedené námitky obsažené v dovolání tak jsou pouhým opakováním výhrad ze strany obviněného, které již ve skutečnosti uplatnil v předchozím soudním řízení a co je hlavní, vycházejí z jiných skutkových okolností, než jak byly shledány předchozími soudy.
Pouze pro doplnění výše uvedeného a pro větší názornost Nejvyšší soud pokládá za vhodné dodat následující. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný zasadil poškozenému bodné rány nožem s délkou čepele osm centimetrů střední až velkou intenzitou do levého ramene a do nadbřišku a způsobil mu tak mimo jiné zranění dutiny břišní a poškození jater. Jednalo se tak o cílený a aktivní útok, kdy obviněný chtěl poškozeného zasáhnout právě do nadbřišku. Při tom musel být minimálně srozuměn s tím, že útokem bodnou zbraní s tak dlouhou čepelí směřovanou do výše popsaného místa může poškodit životně důležité orgány a způsobit tak zranění, která nejsou slučitelná se životem. K tomuto nejsou nutné žádné odborné znalosti anatomie lidského těla. Každý laik si je vědom toho, že v oblasti dutiny břišní se nachází velké množství životně důležitých orgánů, jejichž porušením může nastat smrt poškozeného. Obviněný se rozhodně nemohl důvodně domnívat, že ránu povede tak, aby způsobil pouze ublížení na zdraví, popř. těžké ublížení na zdraví, bez toho aniž by ohrozil poškozeného na životě. Vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo také vyvráceno, že by ke zranění v oblasti nadbřišku mohlo dojít pouhým naběhnutím poškozeného na čepel nože tak, jak jej popisuje obviněný ve svém dovolání. Podle znalkyně bylo k takovémuto zranění nutno aktivního jednání ze strany obviněného a to ránou střední až větší síly. K takovémuto zranění by bez aktivní účasti obviněného mohlo dojít pouze, pokud by bodná zbraň byla něčím zafixována nebo zapřena (např. o zeď či podlahu) a poškozený by na její hrot spadl, což ovšem v posuzovaném případě nenastalo. Není proto důvod se domnívat, že zranění poškozeného mohla vzniknout jinak, než aktivním jednáním obviněného. Je tedy zřejmé, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V jednání obviněného, které bylo dostatečně prokázáno pomocí provedených důkazů, nelze spatřovat ani okolnost vylučující protiprávnost v podobě nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, jak ji namítal obviněný v podaném dovolání, ale i již v předchozím průběhu trestního řízení. Základní podstatou institutu nutné obrany je snaha odvrátit přímo hrozící nebo trvající útok pachatele, který směřuje proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by byl za jiných okolností trestným činem. Aby se mohlo jednat o nutnou obranu, nemůže být obrana, kterou vede poškozený proti útoku pachatele, zcela zjevně takovému útoku nepřiměřená. Takovýto nepoměr musí být očividný a mimořádně hrubý.
Nelze se tak ztotožnit s námitkami obviněného, že v jeho případě šlo o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku. Z důkazů provedených před nalézacím soudem je zřejmé, že došlo k verbálnímu konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Ze svědeckých výpovědí plyne, že tato slovní rozepře nenabyla dramatických rozměrů a probíhala toliko pouze mezi obviněným a poškozeným. Ani jeden z přítomných svědků do konfliktu žádným způsobem nezasahoval. V žádném případě tak nemohl obviněný rozumně očekávat, že jej poškozený napadne. Reakce obviněného, spočívající v opakovaném bodnutí nožem do těla poškozeného, a to zejména v intenzitě a místě zásahu rány vedené do nadbřišku, kterou poškozenému porušil játra jakožto životně důležitý orgán, je tak zároveň zcela zjevně nepřiměřená k celému konfliktu, který se mezi zúčastněnými odehrával toliko pouze na verbální úrovni, a neexistovaly žádné důvodné indicie k tomu, aby byl obviněný názoru, že jej poškozený hodlá fyzicky napadnout. Není tedy důvodné přistoupit na jím tvrzený skutkový stav věci, který se nyní snaží vnutit dovolacímu soudu. Z provedených důkazů je dostatečně zřejmé, že skutek se stal tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud nemá žádné důvody učinit jiný závěr, než k jakému dospěly nalézací i odvolací soud. Tedy, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky nutné obrany jakožto okolnosti vylučující protiprávnost jednání obviněného.
V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k námitkám obviněného ještě třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Obviněný taktéž namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazních prostředků ve formě výpovědí čtyř svědků, které obviněný navrhoval), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud se důkazními návrhy obviněného zabýval a jeho návrhy zamítl. Návrh na provedení svědeckých výpovědí svědkyň K., Š. a V. byl nalézacím soudem zamítnut, jelikož ani jedna z navrhovaných svědkyň nebyla přítomna napadení poškozeného ze strany obviněného, ani tomu, co napadení bezprostředně předcházelo. Jejich výslech byl tedy podle nalézacího soudu zcela nadbytečný. Stejně tak byl zamítnut i návrh obviněného na výslech policisty P., kdy ani tento svědek nebyl přítomen na místě činu při jeho spáchání, tedy ani před ním, ani po něm. Toto soud prvního stupně dostatečně odůvodnil na str. 2 a 3 rozsudku, na které poté odkázal i odvolací soud na str. 3 jeho rozsudku. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním nalézacího soudu v otázce zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování. Podle názoru Nejvyššího soudu by provedení těchto důkazních prostředků nemělo pro posouzení případu nejmenší relevanci, jelikož ani jeden z navrhovaných svědků nebyl události přítomen, a to oproti svědkům R. a N., kteří naopak v projednávané věci vyslechnuti byli. Výpovědi obviněným navrhovaných svědků by tedy nemohly obsahovat relevantní informace důležité pro rozhodnutí, nýbrž nanejvýš by se jednalo o pouhé domněnky či zprostředkovaná tvrzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Stejně tak nelze souhlasit s názorem obviněného, že útoku na poškozeného předcházelo zavrženíhodné jednání poškozeného. Aby se jednalo o zavrženíhodné jednání, musí mít takové jednání požadovanou intenzitu. Z výše uvedeného je zřejmé, že útoku předcházel určitý slovní konflikt mezi obviněným a poškozeným. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, nebyl nejmenší důvod se domnívat, že poškozený obviněného napadne nebo jej napadnou jiné přítomné osoby. Jednalo se pouze o verbální konflikt, kdy ani tento, podle svědeckých výpovědí, nedosahoval vysoké intenzity. Zavrženíhodné jednání se vyznačuje tím, že výrazně odporuje morálním zásadám, svědčí o závažném morálním narušení jednající osoby, ukazuje na její značnou bezohlednost k zájmům jiných osob, vyhraněné sobectví, zjevnou neúctu a přezíravost k jiným osobám apod. Zavrženíhodnost tedy vyjadřuje ostrý morální odsudek. Jednání poškozeného sice nebylo správné, ale zároveň nebylo tak závažné, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1743/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 7 Tdo 18/2012).
Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud pak navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Jak již bylo zmíněno výše, postup soudů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a jimi učiněná skutková zjištění nejsou v nesouladu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo. Je tedy zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněného, obsažené v dovolání, se nejen zcela míjí se zákonnými mezemi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s požadavky Ústavního soudu, kterými v daném směru byl dovolací důvod rozšířen v rámci požadavku na zachování spravedlivého procesu.
K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že mu měl být trest odnětí svobody uložen podle §58 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, je třeba uvést, že nejde o žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a tento trest mu byl uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v §140 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně na samé její spodní hranici. Námitka, že trest nebyl uložen za použití §58 tr. zák. tak obsahově nenaplňuje dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato dovolací námitka ale nenaplňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když ji obviněný do tohoto ustanovení trestního řádu fakticky zahrnul. Ve skutečnosti ale podle tohoto zákonného ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítané nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o „jiné hmotněprávní posouzení“, protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Připustit dovolání z důvodu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ proto, že nebylo použito ustanovení §58 tr. zákoníku, by logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebylo správně aplikováno jakékoli další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, a to by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Způsob, jímž zákonodárce vymezil dovolací důvody ve vztahu k rozhodování o trestu, vyjádřil přípustnost dovolání proti výroku o trestu jen tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo pokud byl uložen trest mimo sazbu /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ nebo pokud trest vůbec nebyl uložen, protože bylo nesprávně upuštěno od potrestání, resp. od potrestání s dohledem /§265b odst. 1 písm. i) tr. ř./. Nejvyšší soud proto při přezkumu napadeného rozsudku nepřihlížel k námitkám obviněného, které se týkaly otázky použití ustanovení §58 tr. zákoníku při ukládání trestu, neboť je nebylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s výsledným názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Jelikož ale, jak bylo ostatně již shora zdůrazněno, obviněným uplatněné námitky ve své podobě a konečném výsledku byly shledány jako nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojící mimo jeho rámec, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný totiž sice deklaroval tento dovolací důvod, avšak způsob jakým předmětné námitky uplatnil, jej ve skutečnosti svým obsahem nenaplňují a nijak mu neodpovídají. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání po předchozím splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu