ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1196.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1196/2017-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2018 o dovolání, které podali obviněný D. R. a obviněný G. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 6 To 102/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. R. a G. V. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 1 T 4/2016, byli obviněný D. R. pod body 1., 2. a 3. výroku o vině a obviněný G. V. pod body 1. a 3. výroku o vině uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Za to jim oběma byl podle §233 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému D. R. i obviněnému G. V. uložen i trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
2. Uvedených trestných činů se podle tohoto rozsudku (zjednodušeně uvedeno) dopustili obvinění D. R. a G. V. tím, že pod bodem 1. výroku o vině obviněný G. V. dne 15. 4. 2015 v Maďarsku u obchodního centra M. v S. předal obviněnému D. R. za účelem prodeje třetí osobě 200 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD, tedy celkem 20 000 USD. Tyto bankovky obviněný G. V. přivezl ze Srbska a obviněný D. R. tyto padělky téhož dne na témže místě prodal agentovi Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) s krycím označením za finanční hotovost ve výši 5 600 EUR. Obviněný D. R. byl pod bodem 2. výroku o vině uznán vinným tím, že dne 8. 9. 2015 v kavárně obchodního centra O. v B.-M. předal jako vzorek agentovi Policie České republiky 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 100 USD s tím, že v případě spokojenosti s kvalitou padělku prodá agentovi větší množství dalších padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD. Následně (pod bodem 3. výroku o vině) obviněný G. V. dne 11. 9. 2015 na parkovišti obchodního centra O. v B.-M. předal obviněnému D. R. za účelem následného prodeje třetí osobě 1 302 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD, celkem tedy 130 200 USD, které předtím přivezl ze Srbska. Obviněný D. R. tyto padělky bezprostředně poté na témže místě prodal agentovi Policie České republiky za finanční hotovost ve výši 34 000 EUR. Všechny výše uvedené padělané bankovky pocházely z padělatelské dílny Z. R., bytem Z., V. M., Srbská republika, od něhož je obviněný G. V. s vědomím obviněného D. R. získal.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2017 rozsudkem pod sp. zn. 6 To 102/2016 následovně. Z podnětu odvolání obviněných D. R. a G. V. a státního zástupce tento soud zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu současně sám ve věci rozhodl tak, že uznal obviněné D. R. pod body 1., 2. a 3. výroku o vině a G. V. pod body 1. a 3. výroku o vině vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1, §233 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to uložil oběma obviněným shodně podle §233 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, zároveň jim podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl shodně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále byl oběma obviněným uložen též trest propadnutí věcí a náhradních hodnot, které byly specifikovány ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
II. Dovolání obviněných a v yjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, a to obviněný D. R. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný G. V. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
5. Obviněný D. R. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku , pro který byl odsouzen pod body 1., 2. a 3. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný po stručné rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedl důkazy, které soud zamítl, především důkaz přečtením rozhodnutí, na základě kterých bylo povoleno použití agentů. Pokud nebylo prokázáno, že policejní orgán byl oprávněn použít agenta, nelze přihlížet ke skutkům, kde byli agenti použiti, přičemž žádná jiná jednání obviněných nebyla zjištěna. Navíc v případě, že rozhodnutí nebylo k dispozici, nebylo možné přezkoumat, zda splňovalo podmínky §158c odst. 4 tr. řádu. Dále obviněný poukázal na nepřípustnost policejní provokace a namítl, že agenti Policie ČR ve spojení s policejním konfidentem J. Š. naváděli obviněného ke spáchání trestné činnosti. Obviněný nesouhlasil také s tím, že by spolu s G. V. jednal jako člen organizované skupiny. Vytknul, že nebyl vyslechnut údajný třetí člen organizované skupiny a že návrh na čtení jeho výpovědi byl zamítnut. Uvedl, že neprovedením výslechu třetí osoby bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyla prokázána provázanost a koordinovanost členů skupiny. Obviněný poukázal na to, že Z. R. vůbec neznal, proto nemohla být splněna charakteristika organizované skupiny jako takové a skupina nemohla působit ve více státech. V závěru zopakoval, že svědek J. Š. byl součástí policejní provokace, a rozhodnutím soudů nižších stupňů vytkl, že nebyl vyžádán jeho opis z rejstříku trestů. Ze všech důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl ve věci tak, že změní právní kvalifikaci, vypustí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §233 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a uloží trest za současného použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, aniž by přitom současně uložil trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
6. Obviněný G. V. ve svém dovolání uvedl dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, které spatřoval především v tom, že došlo k porušení zákona při nasazování policejních agentů a k nepřípustné policejní provokaci. Vytkl, že nebyl důvod k tomu, aby policejní agenti byli vyslechnuti v „režimu utajené podoby“. Soudy nižších stupňů se podle něj nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy, zejména naznačoval spojení svědka J. Š. s Policií ČR, a proto nebylo jednoznačně prokázáno, zda se nejednalo o policejní provokaci. Námitka, že celou záležitost vyprovokoval svědek J. Š., nebyla vyvrácena. Soud se také nezabýval osobou N. D., který udal falešné stodolarové bankovky ve směnárnách v K. V. a M. L. Soudy nižších stupňů podle dovolatele také nesprávně vyhodnotily účast Policie ČR na stíhaném jednání, jehož iniciátorem měla být právě Policie ČR.
7. V doplnění dovolání obviněný G. V. namítl nesprávné právní posouzení skutku, zejména nesprávné hmotněprávní posouzení znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku , pro který byl odsouzen pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Odvolací soud podle obviněného v potřebném rozsahu nedefinoval organizovanou skupinu působící ve více státech. Upozornil, že organizovanou skupinu tvoří nejméně tři pachatelé, avšak ve skutkových větách pod body 1. a 3. výroku o vině jsou označeny pouze dvě osoby a existence třetí osoby je nahrazena slovy „ které předtím dovezl ze Srbska “. Ohledně subjektivní stránky trestného činu zopakoval, že ke stíhaným skutkům došlo výlučně na základě policejní provokace, kdy policisté působili na obviněné prostřednictvím provokatéra J. Š. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by obvinění trestný čin jinak spáchali bez zásahu Policie ČR. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu k tomuto jakoukoliv formou napomáhaly.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných a repliky obviněných
a) Vyjádření k dovolání obviněného D. R.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve shrnul rozsudky soudů nižších stupňů a podaná dovolání. K dovolání obviněného D. R. pak uvedl, že nelze přihlížet k té části dovolání, ve které obviněný odkazoval na obsah svého odvolání a závěrečné řeči obhájce v souvislosti s tvrzeními o policejní provokaci, protože tato část dovolání je v rozporu s obsahovými náležitostmi dovolání. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy a také námitka, že není postaveno najisto, že rozhodnutí o použití agenta splňovalo náležitosti podle §158c odst. 4 tr. řádu. Odvolací soud ve svém rozsudku (na str. 16) dostatečně vyložil, proč nebyl proveden podle obviněného stěžejní důkaz přečtením rozhodnutí o povolení použití agenta.
10. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného D. R., že trestná činnost byla vyvolána policejní provokací, avšak státní zástupce je nepovažoval za důvodné. Oba obvinění totiž ještě předtím, než obviněný D. R. při vlastním prodeji padělaných stodolarových bankovek přišel do styku s agenty Policie ČR, byli již rozhodnuti, že v případě, že se naskytne příležitost, spáchají trestný čin spočívající v nakládání s padělanými bankovkami měny USA. Státní zástupce proto vyloučil, že by šlo o případ, kdy by obvinění až v důsledku aktivity Policie ČR pojali úmysl spáchat trestný čin. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (str. 18 jeho rozsudku) totiž vyplývá, že obviněný D. R. při jednání s policejními agenty vystupoval aktivně, navrhoval „obchodní podmínky“ (příslušné množství a druh bankovek, jejich cenu, místo předání a podobně). Z tohoto důvodu státní zástupce námitky obviněného nepovažoval za důvodné, neboť znaky policejní provokace nebyly naplněny.
11. Státní zástupce také odmítl námitky proti rozsahu provedeného dokazování (neprovedení výslechu svědka Z. R.) a absenci znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §233 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, který spočíval ve spáchání činu členem organizované skupiny působící ve více státech. K tomu uvedl, že o takové sdružení se nepochybně jednalo, neboť kromě obou obviněných byly jeho členy další osoby provádějící v Srbsku výrobu padělaných bankovek, nejméně šlo o Z. R. O existenci takových osob obviněný věděl, neboť on, ani G. V., sami padělané bankovky zřejmě nevyráběli. Účast nejméně tří osob v organizované skupině byla naprosto evidentní i bez provedení výslechu svědka Z. R. O organizovanou skupinu se přitom jedná i v případě, že se její členové vzájemně neznají, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci. Státní zástupce také zcela odmítl námitku, podle které znak organizované skupiny působící ve více státech nemohl být naplněn z důvodu, že obvinění byli uznáni vinnými pouze pokusem trestného činu, který je obecně možný i ve vztahu k trestnému činu spáchanému v kvalifikované skutkové podstatě. K tomu státní zástupce doplnil, že předmětná organizovaná skupina nepochybně působila ve více státech (Srbská republika, Maďarsko, Česká republika). Uzavřel, že dovolací námitky obviněného, pokud je lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zjevně nedůvodné.
b) Vyjádření k dovolání obviněného G. V.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného G. V. uvedl, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu může být naplněn je v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný však nijak nespecifikoval, o který ze zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání by se mělo jednat, a ani nezmínil okolnosti, které by některý z těchto důvodů mohly založit. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vznesl obviněný především námitky týkající se policejní provokace. Neuvedl však žádné konkrétní relevantní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, zaměřil se především na vlastní skutková tvrzení a hodnocení úlohy svědka J. Š. Výhrady obviněného proti výslechům agentů Policie ČR podle §55 odst. 2 tr. řádu jsou ryze procesního charakteru a obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Nedůvodnou shledal státní zástupce také námitku nedostatečného vymezení organizované skupiny v tzv. skutkových větách výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Ze skutkových vět je totiž zřejmé, že členem organizované skupiny byl kromě obou obviněných minimálně výrobce padělaných bankovek Z. R. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu nevznesl obviněný prakticky žádné námitky, proto státní zástupce doplnil, že jednání spočívající v dovozu padělaných bankovek ze Srbska a jejich předávání obviněnému R. je svou podstatou jednáním úmyslným. Z uvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jinému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
13. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce dovolaní obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.
c) Repliky obviněných
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obhájcům obviněným, kteří tohoto práva využili. Obviněný D. R. setrval na svém dovolání a uvedl, že státní zástupce bagatelizuje skutečnost, že v rámci řízení nebyl proveden stěžejní důkaz, a to rozhodnutí o povolení agentů. Také z materiálů založených ve spise bylo nepochybné, že rozhodnutí existovalo a bylo v režimu utajení. Poukázal na zřejmý nesoulad s právním závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o trestný čin ve stadiu pokusu. Stadium pokusu se s možností spáchat trestný čin v rámci organizované skupiny působící ve více státech podle jeho názoru zejména z logického, jazykového a gramatického výkladu naprosto vylučuje. Dále se domnívá, že svědek J. Š. byl konfidentem policie a jednalo se o policejní provokaci.
15. Obviněný G. V. ve svém vyjádření uvedl, že soudy nižších stupňů ani státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se nevyrovnali s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména s rozsudkem ze dne 9. 6. 1998 ve věci T. d. C. a další proti Portugalsku, č. 25829/94. Podle něj policejní orgány naváděly jiného k spáchání trestného činu a posilovaly jeho vůli ke spáchání trestného činu, čímž došlo k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich jednání se stalo součástí skutkového děje. Pokud by svědek J. Š. a policejní agenti neobjednali dodávku padělaných bankovek do Maďarska a B., nikdy by nedošlo k dodávce falešných dolarů přes Maďarsko a přímo do České republiky. Proto nepřípustnost trestního stíhání opírá právě o zmíněné judikáty.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
18. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze podat, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
19. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
20. Nejvyšší soud dále ve vztahu k dovolání obviněných zdůrazňuje, že prakticky s většinou námitek, které obvinění přednesli, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
b) Dovolání obviněného D. R.
21. Obviněný D. R. podal dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž namítl nesprávné právní posouzení skutku.
22. Obviněný však značnou částí svých námitek brojil proti rozsahu provedeného dokazování, proti hodnocení důkazů a závěrům o skutkovém stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely při aplikaci právní normy. Obviněný zejména napadal, že soudy nižších stupňů zamítly jím navrhované důkazy, především přečtením rozhodnutí o použití policejních agentů. Těmito výtkami obviněného uplatněnými již v předchozích stadiích řízení se dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů, které na ně reagovaly v odůvodnění svých rozsudků (zejména soud druhého stupně na str. 16 odůvodnění svého rozsudku, podle nějž návrhu obhájkyně obviněného nebylo vyhověno, neboť s ohledem na meritum věci byl zjevně nadbytečný). Bylo nepochybné, že v předmětné trestní věci byla soudcem Vrchního soudu v Praze vydána rozhodnutí o použití policejních agentů, vyplývá to i z komunikace mezi dozorovým státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a Vrchním soudem v Praze (ve spise na č. l. 1665-1669). Rozhodnutí byla pod konkrétními spisovými značkami vydána, ale nedošlo k jejich odtajnění. Námitka, že uvedená rozhodnutí nesplňovala náležitosti podle §158c odst. 4 tr. řádu, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť je ryze procesního charakteru.
23. Stejně tak nepřípustné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající jsou námitky obviněného, kterými brojí proti rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud neshledal, že by neprovedením výslechu třetí osoby, tj. třetího člena organizované skupiny bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a zcela odmítl námitku, že nebyl vyžádán soudem opis rejstříku trestů svědka J. Š., který v dané věci nebyl souzen. Obviněný je oprávněn navrhovat důkazy, ovšem o tom, zda je provede či nikoliv, rozhoduje soud, který přitom musí zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné provést dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav, který následně právně kvalifikuje. Posuzuje tak i důvodnost návrhů na doplnění dokazování, není jeho povinností akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést důkaz navržený stranami, musí o takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč jeho provedení nepovažoval za nezbytné či přínosné pro výsledek řízení, a to v souladu s recentní judikaturou zejména Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům, což soudy nižších stupňů také učinily.
24. Uvedené procesní a skutkové námitky obviněného proto nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, jak bylo rozvedeno shora. Zároveň nebylo shledáno porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces.
25. Uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rozhodně neodpovídají ani další námitky obviněného ohledně policejní provokace a toho, že agenti Policie ČR spolu se svědkem J. Š. naváděli obviněného ke spáchání trestného činu. Tuto námitku uplatnil již obviněný v rámci předchozího řízení a soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vyrovnaly v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
26. Obecně právní řád České republiky policejní provokaci přímo nevymezuje, ani nehovoří o její přípustnosti či nepřípustnosti, touto problematikou se zabývá judikatura a odborná literatura. Jen výjimečně se i v právním řádu počítá s policejními agenty a jejich možnou provokací – srov. například §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o beztrestnosti policejního agenta se zmiňuje např. §363 tr. zákoníku, úprava nasazení agenta je obsažena v §158e tr. řádu. Z odborné literatury k tzv. policejní provokaci lze odkázat na odborné články – viz např. Púry, F., Kouřil, I. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní. Státní zastupitelství, č. 3/2014, str. 17 a násl.; Musil, J. Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře. Státní zastupitelství, 3/2014, str. 10 a násl.; Karabec, Z. Použití agenta proti organizovanému zločinu. Trestněprávní revue, č. 8/2011, str. 225 a násl.; Chmelík, J. Úvahy o agentu provokatéru a korunním svědkovi. Kriminalistika, č. 1/2005, str. 1 a násl.; Kratochvíl, V. Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního. Trestní právo, č. 10/2001, str. 2 a násl.; Cimr, V. K zákonnosti provokace trestného činu policejními orgány (trestnost vyprovokovaného pachatele). Trestní právo, č. 2/2001, str. 11 a násl. Z judikatury zase lze odkázat na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – zmínit lze vedle obviněným uváděného rozhodnutí ve věci T. d. C. proti Portugalsku , například rozhodnutí ve věcech L. proti Švýcarsku, E. proti Francii, B. proti Rusku, B. H. proti Turecku, M. proti Litvě, C. a S. proti Rumunsku, M. proti České republice, S. proti Portugalsku, M. proti Litvě, V. proti Estonsku, G. proti Makedonii, L. proti Litvě, V. proti Rusku, K. proti Litvě, C. V. a I. F. P. proti Rumunsku, V. a A. proti Rusku, L. a ostatní proti Rusku, B. proti Rumunsku, B. proti Lotyšsku a mnohá další. K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k této otázce srov. zejména Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 771 a násl.). Z tuzemské judikatury lze zmínit například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/01, z poslední doby např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4185/16, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze zmínit především rozhodnutí č. 2/2015 Sb. rozh. tr., stanovisko č. 51/2014 Sb. rozh. tr., dále nepublikovaná rozhodnutí, jako např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012, a mnohá další.
27. Za policejní provokaci se obvykle považuje utajený postup policie, jehož důsledkem je čin (skutek) spáchaný jinou osobou, jenž se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl, přičemž k němu došlo v důsledku záměrného, aktivního podněcování nebo navádění či jiného iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak protiprávně nejednala. Taková policejní činnost může spočívat např. v návodu, povzbuzování, pomoci, organizátorství a ve vytváření podmínek umožňujících spáchání trestné činnosti, probíhá přitom zpravidla utajeně a klamavě, neboť sváděná osoba neví o tom, že podněcování je iniciováno a kontrolováno policií. Nemusí přitom jít jen o úplné vyprovokování činu další osobou, ale může jít i určování rozsahu trestné činnosti, v důsledku čehož jsou teprve naplněny zákonné znaky později stíhaného trestného činu – jde o typické případy doplňování znaků trestného činu, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby (srov. č. 51/2014 a č. 2/2015 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se policista, který by se takové činnosti dopustil a uvedeným způsobem ovlivnil čin později stíhané osoby, označoval jako tzv. agent provokatér (agent provocateur). Státem řízená provokace se nepřipouští a je právem reprobovaná. Naproti tomu nejde o policejní provokaci v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. řádu) a „použití agenta“ (§158e tr. řádu), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (viz č. 2/2015 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se policista provádějící takovou legální činnost označuje jako tzv. agent kontrolor, též tajný agent (agent infiltré, undercover agent). Využívání tajných agentů v rámci zákonných podmínek je dovolené a státem aprobované.
28. Nastíněnou otázkou, nakolik v daném případě šlo o nepřípustnou policejní provokaci či naopak na legální využití utajovaného policejního agenta ve smyslu §158e tr. řádu, se v dostatečné míře zabývaly soudy nižších stupňů, a proto je možno na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Správně soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že o policejní provokaci ze strany nasazených agentů – příslušníků Policie ČR se nejednalo, naopak způsob provedení činu, rozsah dodávky padělaných bankovek, místo jejich předání, jakož i další konkrétní okolnosti v plné míře určovali obvinění a nikoli policisté, kteří pouze využili konkrétních poznatků, že se v České republice obchoduje s padělanými bankovkami a provedli jejich kontrolní nákup.
29. Stejně tak se soudy nižších stupňů v dostatečné míře zabývaly i úlohou svědka J. Š. Odvolací soud se na str. 14 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s totožnými odvolacími námitkami obviněných, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a konstatoval, že nedošlo k úplnému objasnění jeho role, nicméně z ničeho nevyplynulo, že by jej orgány činné v trestním řízení jakkoliv instruovali v tom smyslu, aby obviněné provokoval či naváděl k trestné činnosti. Svědek J. Š. vystupoval totiž jako zájemce o koupi bankovek, avšak jeho jednání zůstalo na úrovni projeveného zájmu realizace možného obchodu, jehož uskutečnění bylo reálné i bez jeho přispění a přispění policie. Oba obvinění totiž ještě před setkáním se svědkem J. Š., potažmo s policejním agentem, byli rozhodnuti spáchat trestný čin, toto rozhodnutí v nich rozhodně ani nasazení policejní agenti, ani J. Š. nevzbudili. Postupem policejních agentů byl pouze jejich záměr realizován. Nejednalo se tedy o případ, kdy by obvinění až v důsledku aktivity Policie ČR se rozhodli spáchat trestný čin. V dané věci tak svědek J. Š. ani agenti z řad policistů nevyvolali u obviněných úmysl dopustit se protiprávního jednání. Z provedených důkazů a ze skutkových zjištění vyplývá, že to byl právě obviněný D. R., který byl aktivní na schůzkách s agenty policie a nabízel příslušné množství a druh bankovek, procentuální částku z nominálu hodnoty, místo předání atd. Odvolací soud dále uvedl (na str. 19 svého rozsudku), že ze skutkových zjištění vyplynul vstup Policie ČR do celého případu, avšak policie trestnou činnost obou obviněných nevyprovokovala, ani ji nijak nepřípustně neiniciovala, neurčovala ani její rozsah, způsob provedení, ani místo spáchání, které by mohlo mít vliv na právní kvalifikaci. Policie v podstatě jen monitorovala skutkový děj až do jeho závěrečné fáze, kdy do něj vystupovali policejní agenti. Ve dvou případech proběhl předstíraný převod a proběhlo sledování osob a věcí.
30. Nejvyšší soud proto neshledal tuto námitku obviněného za důvodnou a ztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů, že se nejednalo o policejní provokaci, protože společné jednání obou obviněných a jejich úmysl předcházely jednání se svědkem J. Š. a kontaktu s policejními agenty, kteří ani nijak nenavyšovali rozsah spáchání činu, resp. neurčovali jiné podmínky mající vliv na právní kvalifikaci činu.
31. Obviněný ve vztahu k právní kvalifikaci skutku dále namítl, že nebyl naplněn znak podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě spáchání činu členem organizované skupiny působící ve více státech, což mimo jiné dovozoval i z toho, že nebyl proveden výslech Z. R.
32. K tomu je možno uvést následující. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro veřejnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Pachatel zde však navíc musí být členem takové organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, a to případně včetně České republiky. Nestačilo by, že by byl jen ve spojení s takovou skupinou, aniž by byl jejím členem.
33. I v tomto směru lze souhlasit se správnými závěry soudů nižších stupňů (srov. zejména str. 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 20-21 rozsudku soudu druhého stupně). Ze skutkových zjištění jasně vyplynulo, že oba obviněné spolu s dalšími osobami je možno považovat za organizovanou skupinu působící ve více státech, neboť padělané bankovky pocházely ze Srbské republiky, kde je obviněný G. V. převzal od Z. R., který padělané bankovky vyrobil a s nímž také komunikoval ohledně možnosti dodávek padělaných bankovek, na základě pokynu či informací od obviněného D. R. Padělané bankovky poté obviněný G. V. převážel ze Srbské republiky na jiná dohodnutá místa, a to na území Maďarska a České republiky, kde je předal obviněnému D. R., který následně realizoval jejich zobchodování.
34. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že Z. R. neznal, protože pro existenci organizované skupiny není nutné, aby se její členové navzájem znali. Je zřejmé, že koordinaci mezi činností obviněného D. R. a výrobcem padělaných bankovek Z. R. zajišťoval právě obviněný G. V. Obvinění působili ve více státech (Srbská republika, Maďarsko a Česká republika) a jejich role byly jasně dané a vymezené v rámci organizované skupiny. Rozdělení úloh a koordinovanost jejich postupu též vyplývá z uvedeného popisu.
35. Uvedená okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby pochopitelně může být naplněna i v případě, že trestný čin nebyl dokonán a zůstal ve stadiu pokusu (např. proto, že nebyl naplněn některý ze znaků základní skutkové podstaty). Tzv. pokus kvalifikované skutkové podstaty se běžně připouští v judikatuře i teorii a není důvodu, proč by v tomto konkrétním případě nemohlo být obviněným kladeno za vinu naplnění uvedené zvlášť přitěžující okolnosti.
36. Nejvyšší soud proto shrnuje, že obviněného námitky zčásti vůbec neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, zčásti jsou zcela nedůvodné, a to již jen proto, že obviněný je ve stejném rozsahu uplatnil již v dřívějších stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly.
c) Dovolání obviněného G. V.
37. Obviněný G. V. podal dovolání s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, přičemž namítl nesprávné právní posouzení skutku, a to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné .
38. Nejvyšší soud připomíná, že trestní stíhání je nepřípustné v případech, kdy bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, ačkoliv byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1, 2 a §11a tr. řádu. Obviněný však žádný z takových důvodů nepřípustnosti trestního stíhání neuplatnil, neuvedl ani žádné konkrétní skutečnosti, které by takovému důvodu mohly odpovídat. Uplatněné dovolací námitky v tomto směru proto uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídaly.
39. Obviněný spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v porušení zákona při nasazování policejních agentů a v nepřípustné policejní provokaci. Ani v tom nemohl dát dovolací soud obviněnému za pravdu. V tomto směru se plně uplatní vše, co bylo k policejní provokaci uvedeno shora v pasáži týkající se obviněného D. R.
40. I obviněný G. V. vznášel námitky neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, neboť polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, s jejich hodnocením důkazů, chybným způsobem jejich provádění (např. za využití §55 odst. 2 tr. řádu) apod. Navíc shodné výhrady uvedl již před oběma soudy nižších stupňů, které se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly, a i proto je na místě jeho dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnout.
41. Nedůvodná byla i námitka obviněného ohledně nedostatečného popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině, v níž podle obviněného nebyly dostatečně vymezeni členové organizované skupiny. Ze skutkové věty, zejména z posledního odstavce výroku o vině (str. 2 rozsudku soudu druhého stupně), je přitom zcela jasné, že třetím členem organizované skupiny (vedle obou obviněných) byl Z. R. a padělané bankovky pocházely právě z jeho dílny ze Srbské republiky.
42. Nejvyšší soud odmítl i námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku, zejména nesprávného hmotněprávního posouzení znaků subjektivní a objektivní stránky zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný. Úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze. Subjektivní stránkou tohoto trestného činu, a sice jejím znakem zavinění, se dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 11 jeho rozsudku), když uvedl, že obviněný G. V. opakovaně převzal od Z. R. padělané bankovky v nominální hodnotě 100 USD ve výše zmíněném počtu a tyto s vědomím, že jde o padělky, předal obviněnému D. R., který jejich původ rovněž dobře znal, byť nutně nemusel znát padělatele Z. R. osobně, avšak věděl, že tyto padělky pocházejí ze zdroje v Srbské republice. Obvinění společným jednáním jinému, v tomto případě Policii České republiky (pod body 1. a 3. rozsudku) a obviněný D. R. sám agentovi (pod bodem 2. rozsudku), opatřili padělané peníze. O jejich vědomí o tom, že jde o padělky bankovek, i s ohledem na další okolnosti činu, nabízenou cenu, místo předání bankovek, ale i jejich samotná vyjádření etc., není možno jakkoliv pochybovat. Závěry soudů nižších stupňů jsou proto i v tomto ohledu zcela správné. Pochybení dovolací soud neshledal ani pokud jde o podřazení jednání obviněného pod příslušné znaky objektivní stránky trestného činu.
43. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutky obviněného G. V., jak byly popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 3., právně kvalifikovaly jako pokus zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1, §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu byly některé námitky obviněného sice podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak zjevně byly neopodstatněné, jak vyplývá ze závěrů shora rozvedených.
IV. Závěrečné shrnutí
44. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění D. R. a G. V. zčásti vznášeli námitky, které obsahově neodpovídali uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat. Ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nevznesl obviněný G. V. žádné relevantní výhrady. Protože se však dovolání obou obviněných alespoň částečně opíralo o námitky, které by mu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými, odmítl jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obvinění v převážné části jejich dovolání uplatnili shodné námitky jako v podaných odvoláních, jimiž se zabýval už odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném rozsudku správně vypořádal.
45. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 21. 3. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu