Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2018, sp. zn. 5 Tdo 192/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.192.2018.1

sp. zn. 5 Tdo 192/2018-185 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY, bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch P. K. a ve prospěch i v neprospěch P. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, takto: Podle §265k odst. 2 za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a P. K. a v části, jíž byla věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4) a 5) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, a dále se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a P. K. a v části, jíž byl P. K. zproštěn obžaloby. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc obviněných P. K. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 51 T 17/2013 (dále jen „nalézací soud“), byl obviněný P. K. uznán vinným tím, že opakovaně zneužil svého postavení člena V. R. r. r. s. S., který podle §16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční pomoc a pravomoci v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním poměru zaměstnanců Ú. R. r. do úrovně vedoucí odboru podle článku 1c jednacího řádu Výboru, a jednal v rozporu s článkem 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999, v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanovením §1 písm. a), §3 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu R. o. p. r. s. S. tím, že: 1) blíže nezjištěného dne po 29. 4. 2011 kolem 17:00 hod., kdy došlo k ukončení 21. Výzvy R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013 se zahájením příjmu žádostí o dotaci dne 6. 1. 2011 a ukončením příjmu dne 29. 4. 2011 ve 12:00 hod., přivezl do bydliště vedoucí Ú. o. realizace programu obviněné I. K., nar. XY, na adrese XY, 5 ks listů formátu A3 se seznamem přihlášených projektů 21. Výzvy, ve kterém byly dosud nezjištěnými osobami, níže uvedené projekty, různobarevně označeny tužkou, vpravo od názvu projektu např. svorkou, tečkou, vykřičníkem a uložil obviněné K. zajistit, aby hodnocením úspěšně prošly projekty administrativně umístěné v Ústeckém kraji, a to (1) projekt CZ.1.09/3.2.00/35.00834 - prioritní osa 3 – Dostupnost a dopravní obslužnost, - 3.2 Rozvoj dopravní obslužnosti regionu, - žadatel: DODPRAVNÍ PODNIK měst Mostu a Litvínova, a. s., - název projektu: Integrovaný dopravní systém Dopravního podniku měst Mostu a Litvínova, a. s., - předpokládaná dotace celkem: 67 493 748,60 Kč [z Evropského fondu regionálního rozvoje (dále jen ERDF) 57 369 686,31 Kč a ze státního rozpočtu 10 124 062,29 Kč], - projekt nedoporučen/neschválen, (2) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00836 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1. Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: Polesí Střekov, a. s., - název projektu: Vybudování muzea vývoje a tradic české myslivosti v rámci dostavby východního křídla zámku Libouchec, - předpokládaná dotace celkem: 17 621 941,57 Kč (z fondu ERDF 14 978 650,33 Kč a ze státního rozpočtu 2 643 291,23 Kč), - dne 2. 9. 2014 byla uzavřena dohoda mezi příjemcem Polesí Střekov, a. s., a R. r. r. s. S. o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. z důvodu rozhodnutí příjemce dotace, (3) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00881 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktura cestovního ruchu, - žadatel: SC Production, s. r. o., - název projektu: Zkvalitnění vybavení lyžařských středisek v Krušných horách, - předpokládaná dotace celkem: 35 664 786 Kč (z fondu ERDF 30 315 068,10 Kč a ze státního rozpočtu 5 349 717,90 Kč), - projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti, (4) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00913 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: Sport Centrum Bouřňák, o. p. s., - název projektu: Revitalizace areálu běžeckého lyžování Nové Město v Krušných horách, - předpokládaná dotace celkem: 28 004 394 Kč (z fondu ERDF 23 803 734,90 Kč a ze státního rozpočtu 4 200 659,10 Kč), - projektová žádost stažena žadatelem/ukončena řídícím orgánem, (5) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00931 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: SKIAREÁL KLÍNOVEC, s. r. o., - název projektu: Modernizace a rozšíření Skiareálu Klínovec - etapa sever, - předpokládaná dotace celkem: 172 963 333,05 Kč (z fondu ERDF 147 018 833,09 Kč a ze státního rozpočtu 25 944 499,95 Kč), - výdaje projektu certifikovány, (6) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00934 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: SKI areál Ústí n/L – Zadní Telnice, s. r. o., - název projektu: Areál volného času Ústí nad Labem - Zadní Telnice, s. r. o, - předpokládaná dotace celkem: 40 070 241 Kč (z fondu ERDF 34 059 704,85 Kč a ze státního rozpočtu 6 010 536,15 Kč), - dne 30. 1. 2013 byla uzavřena mezi příjemcem dotace a R. r. r. s. S. dohoda o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. z důvodu rozhodnutí příjemce dotace, a to na základě usnesení valné hromady obchodní společnosti SKI areál Ústí n/L – Zadní Telnice ze dne 18. 9. 2012, (7) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00949 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: Sport areál Klíny, s. r. o., - název projektu: Optimalizace a rozvoj lyžařského areálu Sport areál Klíny – I. etapa, - předpokládaná dotace celkem: 40 002 242,40 Kč (z fondu ERDF 34 001 906,04 Kč a ze státního rozpočtu 6 000 336,36 Kč), - projekt ohodnocen, nedosáhl minimální bodové hranice, (8) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00841 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu, - žadatel: Město Jirkov, - název projektu: Město Jirkov – nově objevený turistický cíl, - předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 5 231 308 Kč, - projektová žádost stažena žadatelem/ukončena řídícím orgánem, (9) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00869 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu, - žadatel: EUROQUALITY, - název projektu: Severočeské výlety, - předpokládaná dotace celkem: 4 794 896 Kč (z fondu ERDF 4 075 661,60 Kč a ze státního rozpočtu 719 234,40 Kč), - projekt ohodnocen, nedosáhl minimální bodové hranice, (10) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu, - žadatel: Ústecký kraj, - název projektu: Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji, - předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 36 815 319 Kč, - dne 29. 6. 2012 byla uzavřena mezi příjemcem dotace a R. r. r. s. S. dohoda o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. z důvodu rozhodnutí příjemce dotace předčasně ukončit projekt kvůli pozastavení certifikace celého operačního programu ROP NUTS II Severozápad Ministerstvem financí České republiky a tím ohrožení proplácení dotace, (11) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00890 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu, - žadatel: První krušnohorská realitní kancelář, s r. o., - název projektu: Propagace Mikroregionu St. Sebastian a Hotelu Inge, - předpokládaná dotace celkem: 1 067 537,88 Kč (z fondu ERDF 907 407,19 Kč a ze státního rozpočtu 160 130,68 Kč), - projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti, a dále zajistit, aby nebyl schválen projekt administrativně umístěný v Ústeckém kraji: (12) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00825 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu, - žadatel: Město Litvínov, - název projektu: Revitalizace Valdštejnského zámku v Litvínově, - předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 76 076 278,40 Kč, - projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti, a tyto své pokyny doplnil pohrůžkou propuštění přesněji neurčených zaměstnanců z oddělení administrace projektů Ú. R. r. r. s. S. XY ze zaměstnání, přičemž následkem této výhrůžky obviněná I. K.: přepsala a předala na lístku poslední trojčíslí registračních čísel shora uvedených projektů a projektů ze seznamu obdrženého následně i od obviněného P. K. M. (skutek III. 1) svojí podřízené, vedoucí oddělení administrace projektů, obviněné K. O., nar. XY, jejíž trestní řízení je vedeno samostatně, a této sdělila, že se o ně zajímají politici, tlumočila jí hrozbu obviněného P. K. a současně vyžadovala nad rámec vzorových dokumentů, stanovených operačním manuálem, zpracovávat podřízenými podrobná písemná vysvětlení v případě, že některý ze shora uvedených projektů nebyl schválen, a o důvodech neúspěšnosti projektů obviněná I. K. informovala obviněného P. K. a člena V. r. r., náměstka hejtmanky A. F., nar. XY, poté, co vedoucí oddělení administrace projektů, obviněná K. O. k žádosti obviněné I. K. odmítla provést s některým z externích expertů úpravu bodového hodnocení, obviněná K. nejméně v jednom případě dne 29. 8. 2011 požádala externího experta P. F., nar. XY, u projektu Areál volného času Ústí nad Labem - Zadní Telnice, reg. č. projektu: CZ.1.09/4.1.00/36.00934 změnit již vydaný odborný posudek, s čímž souhlasil a navýšil počet udělených bodů projektu z původních 53 bodů na 61 bodů ze 71 možných bodů, tento nový odborný posudek obviněná vyměnila v projektové složce za původní, který externí expert P. F. zničil, tento projekt tak postoupil do 3. fáze hodnocení, což pozitivně ovlivnilo podporu projektu tak, že byl zařazen do skupiny projektů doporučených k financování v plné výši, následně došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r., avšak příjemce na základě rozhodnutí valné hromady od této smlouvy odstoupil a projekt tak nebyl dokončen, projekt s názvem Revitalizace Valdštejnského zámku v Litvínově byl vyřazen ve 3. fázi hodnocení s tím, že projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti, 2) dne 5. září 2011 v Městském divadle XY, XY, mimo oficiální část jednání 54. zasedání V. R. r. r. s. S., vyhrožoval obviněné I. K. ztrátou zaměstnání pro ni a jí podřízené pracovníky oddělení administrace projektů, nebude-li navýšeno bodové hodnocení projektu · projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu, - žadatel: Ústecký kraj, - název projektu: Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji, - předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 36 815 319 Kč, - projekt nedokončen/stažen, který byl uveden v tzv. otečkovaném seznamu pod bodem I. 1) tak, aby tento projekt postoupil do 3. fáze hodnocení, přičemž tak učinil nejméně před J. Č., nar. XY, který byl v té době pověřen výkonem funkce ředitele Ú. R. r. r. s. S., přičemž následkem této výhrůžky obviněná I. K.: požádala své podřízené z oddělení administrace projektů, projektové manažerky J. Š., nar. XY, a J. F., nar. XY, nyní Š., o pozměnění svého bodového hodnocení, což tyto odmítly, přičemž žadatel Ústecký kraj poté, co byl dne 31. 8. 2011 písemně informován o tom, že projekt nesplnil minimální bodové hodnocení a je vyřazen z dalšího procesu administrace, podal ve lhůtě 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení stížnost, kterou po předchozím ústním souhlasu J. Č. a v souladu s operačním manuálem, kapitola 7.1.10.3, bod 2, verze 2.07.14, platná od 17. 12. 2010, věcně správně zkontrolovaly obviněná I. K. a obviněná K. O. dne 8. 9. 2011 bodové hodnocení projektu, dne 13. 9. 2011 byla stížnost shledána oprávněnou a následně došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R.r., Ministerstvo financí České republiky, odbor Národní fond, Platební a certifikační orgán však svým dopisem ze dne 12. 4. 2012 pod č. j. MF-37509/2012/55-556 rozhodlo, že výdaje tohoto projektu nepovažují za způsobilé a nebudou tedy refundovány ani certifikovány, přičemž dne 11. 6. 2012 byl na 61. zasedání V. r. r. r. s. S. v XY pod bodem 20, zápis č. j. RRSZ 8773/2012 přijat návrh ředitele Ú. R. r. r. s. S. na ukončení tohoto projektu, dne 27. 6. 2012 Zastupitelstvo Ústeckého kraje na svém 30. zasedání schválilo financování projektu ve výši max. 24 mil. Kč z Fondu rozvoje Ústeckého kraje a uložilo obviněnému P. K. v termínu do 30. 6. 2012 zajistit ukončení platných smluv uzavřených v souvislosti s realizací projektu s cílem minimalizovat náklady Ústeckého kraje, přičemž nedošlo k použití finančních prostředků uvedených rozpočtů ke škodě České republiky - Ministerstva financí, České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, Ústeckého a Karlovarského kraje a rovněž nedošlo k použití finančních prostředků ke škodě Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF). 2. Jednáním uvedeným pod bodem I. 1), 2) rozsudku nalézacího soudu spáchal obviněný P. K. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní zákoník (dále jen tr. zákoník“), když jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Za tento přečin byl obviněnému uložen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří (3) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 (správně §82 odst. 1) tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti (5) let. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, a to na dobu sedmi (7) let. 3. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, byl dále obviněný P. K. uznán vinným pod bodem II. tím, že opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního poměru, a jednal v rozporu s čl. 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999, v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Severozápad a v rozporu s čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.11.1 Operačního manuálu Regionálního operačního programu Severozápad, verze 2.07.10, platná od 7. 5. 2010 tím, že: 1) dne 1. 2. 2011 v 10:47 hodin v případě projektu administrativně umístěném v Ústeckém kraji v rámci 16. Výzvy Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 - 2013, a to · projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00782 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.2 Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení, - žadatel: G. H., a. s., - název projektu: Modernizace a rekonstrukce hotelu P., - předpokládaná dotace celkem: 60 001 731 Kč (z fondu ERDF 51 001 471,35 Kč a ze státního rozpočtu 9 000 259,65 Kč), - projektová žádost stažena žadatelem, poté, kdy se krátce předtím od obviněné K. O., nar. XY, jejíž trestní řízení je vedeno samostatně, dozvěděl, že projekt bude vyřazen z procesu administrace, neboť dne 27. 1. 2011 uplynula žadateli 20 denní lhůta k doložení požadovaných dokladů k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, a podle čl. 7.1.11.1 operačního manuálu, verze 2.07.10, platná od 7. 5. 2010, měl být projekt vyřazen z procesu další administrace, telefonicky, za přítomnosti obviněné K. O. kontaktoval zástupce žadatele, předsedu představenstva společnosti G. H., a. s., A. K., nar. XY, a tohoto naléhavě žádal, aby dne 2. 2. 2011 zástupce společnosti doručil na Ú. R. r. antidatovanou žádost o posunutí termínu k dodání dokumentů potřebných k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, nesoucí nepravdivé datum, nejpozději 27. 1. 2011, a sděloval A. K., že za něj byl v této věci již orodovat, a dále dne 9. 2. 2011 v 08:00 hodin prostřednictvím e-mailu schválil podřízeným obviněné I. K. a E. C., nar. XY, zpracování návrhu na usnesení Výboru Regionální rady, ve kterém je tvrzeno, že dne 2. 2. 2011 byla na Úřad doručena žádost G. H., a. s., o prodloužení termínu lhůty k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace do 31. 3. 2011 s datem vyhotovení již 21. 1. 2011, kdy tento datum neodpovídal skutečnosti a dále dne 9. 3. 2011 nechal podřízenou obviněnou I. K. zpracovat pod č. j. RRSZ 1469/2011 dokument „Souhlas s prodloužením termínu podpisu Smlouvy“, ve kterém je opět nepravdivě tvrzeno, že společnost G. H., a. s., již dne 21. 1. 2011 žádala o prodloužení tohoto termínu, přičemž V. r. r. r. s. S. schválil žádost G. H., a. s., o prodloužení termínu pro doložení povinných příloh a podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, a to usnesením ze dne 25. 2. 2011 č. 9/49/2011 a uložil tímto usnesením předsedovi této rady J. Š., nar. XY, tuto smlouvu podepsat do termínu 31. 3. 2011, projektová žádost však byla stažena žadatelem G. H., a. s., a k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. tak nedošlo, ačkoliv věděl, že projekt obsahuje nesprávnou a v důsledku jeho činnosti nepřípustným způsobem vytvořenou listinu a v důsledku toho činí tento projekt v Seznamu hodnocených projektů ke schválení nesprávný a že na základě takto schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 60.001.731Kč, a to ze strukturálních fondů ERDF 51.001.471,35 Kč a ze státního rozpočtu 9.000.259,65 Kč, společně s obviněnou I. K. a dalšími dosud neustanovenými osobami (v rozsudku je uvedeno bez dalšího označení pod bodem IV., ale patří to zřejmě k bodu II. 2 uvedeného dále) ve vztahu k projektu administrativně umístěném v Ústeckém kraji v rámci 16. Výzvy Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 - 2013, a to · projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00779 - prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, - 4.2 Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení, - žadatel: ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., - název projektu: Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně Hotelu C. v XY, - předpokládaná dotace celkem: 15.724.235,20 Kč (z fondu ERDF 13.365.599,92 a ze státního rozpočtu 2.358.635,28 Kč), - projekt nebyl dokončen, dne 10. 8. 2011 byla uzavřena mezi příjemcem ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o. a R. r. r. s. S. dohoda o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. ze dne 24. 2. 2011 z důvodu rozhodnutí příjemce dotace, ačkoliv byl projekt podle Ú. R. r. nezpůsobilým k poskytnutí veřejné podpory vzhledem ke zjištěným rozporům s čl. 5 nařízení Komise č. 1628/2006, byla i přesto dne 24. 2. 2011 podepsána smlouva o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. r. s. S., čímž Evropskému společenství hrozil vznik škody 15.724.235,20 Kč, ve výši 13.365.599,92 Kč ze strukturálních fondů ERDF a ze státního rozpočtu ve výši 2.358.635,28 Kč, přičemž obviněný P. K. se podílel na této trestné činnosti tímto způsobem: 2) přesně nezjištěného dne v měsíci lednu 2011 k žádosti M. P., nar. XY, jednatele obchodní společnosti R., a. s., která zpracovala žadateli žádost o poskytnutí dotace k tomuto projektu, upozorňující na nesrovnalosti v provádění stavebních prací v hotelu C. na adrese XY, nechal dne 25. 1. 2011, po vyhotovení fiktivního sdělení o anonymním telefonátu E. C., nar. XY, zaměstnankyní Úřadu ze dne 21. 1. 2011, č. j. RRSZ 997/2011, PID (prvotní identifikátor dokumentu) XY, ve spolupráci s obviněnou I. K. zařídit kontrolu v tomto hotelu svými podřízenými, projektovými manažery P. M., nar. XY, a M. Š., nar. XY, kteří zjistili, že na 9. NP byly provedeny stavební práce, které byly i vyfakturovány před datem 16. 9. 2010, kdy bylo Úřadem vydáno osvědčení o způsobilosti projektu, což je podle Ú. R. r. v rozporu s čl. 5 nařízení Komise č. 1628/2006 Sb. a činí celý projekt nezhojitelně nezpůsobilým pro poskytnutí veřejné podpory, přičemž žádost o takový projekt ani nesmí být znovu podána, M. P. následně informoval obviněného, že návrh na vyřazení tohoto projektu nemusí předkládat v nadcházejícím zasedání V. r. r., když žadatelem mu již byla uhrazena zálohová faktura ve výši 50.000 Kč, následně se obviněný setkal s V. R., nar. XY, předsedou představenstva obchodní společnosti H., a. s., kterého o tomto postupu informoval, ten naopak obviněného ubezpečil, aby návrh na vyřazení tohoto projektu Výbor regionální rady projednal, poté, co dne 28. 1. 2011 v XY, na 48. zasedání V. r. r. r. s. S., pod bodem 27, došlo k vyřazení tohoto projektu z další administrace a neuzavření smlouvy o poskytnutí dotace na tento projekt, se obviněný téhož dne v odpoledních hodinách setkal s V. R., nar. XY, a informoval jej o vyřazení tohoto projektu, k žádosti V. R., aby se projekt vrátil zpět a byl opět zájmový, jednal obviněný v souladu s touto žádostí tak, že dne 31. 1. 2011 telefonicky hovořil s vedoucí Ú. o. r. p. Ú. obviněnou I. K., které se zeptal, co by se stalo, kdyby O. K., nar. XY, požádal o změnu na jiné patro, zcela ignoroval vyjádření obviněné K., že celá věc ze strany žadatele „zavání podvodem“ a dále od ní přijal radu, aby u E. C. ověřil, kde všude je v informačním systému Úřadu GINIS patrný protokol o kontrole projektu z 25. 1. 2011, vyzval obviněnou K., aby pracovník Úřadu P. M. a další pracovníci nepodnikali ve věci žádné další kroky, a ujistil se u obviněné K., že žádné další kroky k tomuto projektu z Úřadu ven nešly, dne 1. 2. 2011 v době kolem 11:53 hod. se obviněný v přesně nezjištěné restauraci v XY, na XY účastnil osobní schůzky s M. P., na které se dohodli na vydání žádosti ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o vyslovení souhlasu Ú. r. r. r. s. S. s částečnou změnou předmětu plnění v rámci dotace z 9. NP hotelu C. na 7. NP hotelu, fiktivně Úřadu doručeného dne 21. 1. 2011, tedy před datem místního šetření dne 25. 1. 2011 v hotelu C., a z místa jednání za přítomnosti M. P. věc konzultoval s obviněnou K., kdy se domluvili na tom, zda postačí, pokud výše uvedenou žádost Úřad obdrží 7. až 8. 2. 2011, na což mu obviněná K. sdělila, že v informačním systému Úřadu to již mají připravené a je jedno, kdy žadatel o dotaci žádost zašle, následně za stálého telefonického kontaktu s obviněnou K. vysvětloval M. P. dohodnutý postup Úřadu, v době nejméně od 28. 1. 2011 do 16. 2. 2011 dílem sám, dílem prostřednictvím obviněné I. K. a dalších dosud nezjištěných zaměstnanců Úřadu, zajistil prostřednictvím E. C. pozměnění zápisu a usnesení 48. zasedání Výboru regionální rady v bodu 27 ze dne 28. 1. 2011, že v nich nebylo uvedeno, že se v bodu 27 návrh na vyřazení tohoto projektu z další administrace tohoto dne projednal, dále obviněný zajistil pozměnění projektové dokumentace k tomuto projektu, který je veden u Ú. R. r., současně zásah do informačního systému Úřadu GINIS nejméně tak, že projektovému manažerovi P. M. bylo prostřednictvím obviněné K. přikázáno vyjmout ze spisového materiálu původní záznam z místního šetření v hotelu C. ze dne 25. 1. 2011, č. j. RRSZ 1192/2011; PID: XY, ve kterém jsou podchyceny faktury od stavební firmy LIZDROJ, s. r. o., za provedené práce v 9. NP hotelu z roku 2009, jež činí podle názoru Úřadu projekt nezpůsobilým k veřejné podpoře, následně nechal prostřednictvím obviněné K. vypracovat M. nový záznam z místního šetření v hotelu C. z 25. 1. 2011, opatřený identickým č. j., ve kterém je vynechána zmínka o nálezu faktur od firmy LIZDROJ, s. r. o., který dále nepravdivě uvádí existenci žádosti firmy ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o změnu v rekonstrukci pater hotelu údajně z 20. 1. 2011, a ve kterém je současně nepravdivě uváděno, že dne 25. 1. 2011 proběhla kontrola i 7. NP hotelu a z tohoto patra jsou v záznamu vložené fotografie, přičemž obviněný dále prostřednictvím doposud nezjištěného zaměstnance Úřadu manipuloval s projektovou dokumentací projektu tak, aby při zběžné kontrole obstálo v podacím razítku Ú. R. r. nepravdivé tvrzení o datu doručení žádosti ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., dne 21. 1. 2011, kdy na tuto listinu byl následně vystřižen a opětovně nalepen štítek s PID: XY z informačního systému GINIS, který byl původně nalepený na originálu fiktivního sdělení o anonymním telefonátu ze dne 21. 1. 2011, č. j. RRSZ 997/2011, a u dvou těsně předcházejících písemností, výpisu z obchodního rejstříku firmy ICKM PODBABA VÝCHOD, s r. o., ze dne 17. 12. 2010, štítek z informačního systému GINIS s PID: XY, vykazuje známky přelepení, a v podacím razítku na rubu písemnosti z 20. 1. 2011 je rukou přepisované č. j., kdy původní č. j. je nečitelné, a u smlouvy s Volksbank CZ, a. s., o vedení účtu ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., štítek s PID: XY taktéž vykazuje známky přelepení, a v podacím razítku na rubu písemnosti ze dne 20. 1. 2011 je rukou přepisované č. j., kdy původní č. j. je nečitelné, obviněný prostřednictvím své podřízené obviněné I. K. zajistil dne 7. 2. 2011 pod č. j. RRSZ 997/2011; PID: XY, vydání stanoviska ke změně projektu, ve kterém je nepravdivě tvrzeno, že žádost žadatele o dotaci ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o změnu rekonstruovaných podlaží byla na Úřad doručena 21. 1. 2011, a dne 16. 2. 2011 pod č. j. RRSZ 2204/2011; PID: XY, kdy v souhlasném stanovisku Úřadu se změnou projektu je toto nepravdivé tvrzení taktéž obsaženo, ačkoliv věděl, že projekt obsahuje množství nesprávných, nepravdivých a v důsledku jeho činnosti nepřípustným způsobem vytvořených listin a v důsledku toho činí tento projekt v Seznamu hodnocených projektů ke schválení nesprávný a že na základě takto schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 15 724 235,20 Kč, a to z fondu ERDF 13 365 599,92 Kč a ze státního rozpočtu ve výši 2 358 635,28 Kč, pod bodem II. 1) až 2) tedy v celkové výši 75 725 966,20 Kč, a to z fondu ERDF 64 367 071,27 Kč a ze státního rozpočtu 11 358 894,93 Kč, přičemž nedošlo k použití finančních prostředků uvedených rozpočtů ke škodě České republiky – Ministerstva financí, České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, Ústeckého a Karlovarského kraje a rovněž nedošlo k použití finančních prostředků ke škodě Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF). 4. Jednáním uvedeným pod bodem II. 1), 2) rozsudku nalézacího soudu spáchal obviněný P. K. jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2011, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2011, když jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jednak vyhotovil a předložil nesprávné, nepravdivé doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, čin spáchal jako člen organizované skupiny a jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropských společenství, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k vyhotovení a předložení nesprávných, nepravdivých dokladů vztahujících se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími a tím umožnění nesprávného použití finančních prostředků z takového rozpočtu, jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropských společenství a činem způsobí škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen souhrnný trest, a to i za zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, podle §331 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odnětí svobody na sedm (7) let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. ve výši 750 000 Kč. Obviněnému byl uložen také podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními prostředky z fondů Evropské unie na dobu deseti (10) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Naproti tomu byl obviněný P. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, která mu pod bodem II. 3) až 5) kladla za vinu, že ve spojení s tím, že obvinění P. K. a P. K. M. ve vztahu k podaným projektům a k vyhlášeným výzvám R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013, označili a určili v seznamu přihlášených projektů zájmové projekty a ovlivnili administraci těchto projektů a P. V., ovlivnil přidělování externích hodnotitelů, ovlivnil administraci projektů a přidělování externích hodnotitelů, a to v celkovém rozsahu uplatněných žádostí na dotaci z Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) ve výši nejméně 1 419 925 230,21 Kč, kdy bylo rozhodnuto o proplacení dotací ve výši nejméně 921 902 364,78 Kč, a obviněné I. K. a K. O. posléze na základě rozhodnutí P. K., P. K., P. V., a P. K. M. zajistily nevyřazení projektů z procesu administrace, určili bez řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení konkrétním projektům, přičemž jednotliví obvinění se na této trestné činnosti podíleli níže popsaným způsobem opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního poměru, a jednal v rozporu s čl. 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006, v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Severozápad a v rozporu s čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.11.1 operačního manuálu Regionálního operačního programu Severozápad tím, že ad 3) blíže nezjištěného dne po ukončení Výzvy č. 16 R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013 v období od 26. 8. 2010 do 8. 10. 2010 v prostorách Ú. R. r. r. s. S., na adrese XY, zneužil svou pravomoc tím, že vydal při osobním jednání s vedoucí územního odboru realizace programu obviněnou I. K. pokyn, že níže uvedené projekty musí úspěšně projít hodnocením a za tímto účelem současně sám v úmyslu ovlivnit hodnocení projektů, aniž by k tomu byl oprávněn, určil bez řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení k jednotlivým projektům, a za tímto účelem předal obviněné I. K. písemný seznam projektů s uvedením jmen externích expertů, kdy takto v případě projektu A., XY určil externí experty K. Š., nar. XY, a J. H., nar. XY, v případě projektu Dostavba hotelového komplexu V. externí experty P. F., nar. XY, a K. Š., nar. XY, v případě projektu L. C. – A. externí experty P. T., nar. XY, a F. P., nar. XY, v případě projektu Modernizace a rekonstrukce hotelu P. externí experty T. P., nar. XY, a I. B., nar. XY, v případě projektu Penzion V. M. externí experty P. J., nar. XY, a D. Č., nar. XY, a v případě projektu Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C. určil externí experty Y. K., nar. XY, a P. F., nar. XY, čímž závažným způsobem ohrozil objektivnost a nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení dotačních prostředků, v době vydání tohoto příkazu v celkové výši 248 449 286,37 Kč a v následně proplácené výši dotací 171 332 801,60 Kč ze strukturálních fondů ERDF, přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými obviněnou I. K. a obviněnou K. O. bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného postupu zpracován nepravdivý Zápis o losování hodnotitelů, k čemuž došlo dne 8. 10. 2010, přičemž si vynucoval jednání podřízené obviněné I. K. opakovanou výhrůžkou možné ztráty zaměstnání, ad 4) dne 27. 10. 2010 v 15:31 hodin zneužil svou pravomoc, kdy vydal v telefonickém hovoru s vedoucí oddělení administrace projektů obviněnou K. O. pokyn, že všechny projekty oblasti podpory 2.1 v rámci 16. výzvy za Ústecký kraj musí úspěšně projít hodnocením, na což mu obviněná K. O. přisvědčuje, že „toto externím expertům říká, že ty projekty nemají s čím soutěžit a je tam dost peněz“, čímž v případě projektů Revitalizace historického centra obce Kostomlaty pod Milešovkou – zpracování projektové dokumentace, Realizace rozvojových aktivit v obcích regionu České Švýcarsko, Příprava rozvojových projektů obce Vědomice, Domoušice – Příprava dokumentace pro realizaci rozvojové strategie obce a Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke zvýšení rozvojové kapacity území, závažným způsobem ovlivnil objektivnost a nezávislost hodnocení a způsobilost proplacení dotačních prostředků v době vydání tohoto příkazu v celkové výši 21 854 623,70 Kč a v následně proplácené výši dotací 17 760 173,70 Kč ze strukturálních fondů ERDF, ad 5) dne 28. 1. 2011 v 09:07 hodin zneužil svou pravomoc tím, že vydal při telefonickém rozhovoru s vedoucí územního odboru realizace programu obviněnou I. K. pokyn, že aktuálně administrativně zpracovávané projekty v oblasti podpory 1.1 v rámci 20. výzvy musí úspěšně projít hodnocením, což si má „ukočírovat“ obviněná K. O., když reagoval na žádost obviněné I. K., aby vyslovil souhlas s tím, že tyto projekty nebudou hodnotit externí expertky K. Š., nar. XY, a Y. K., nar. XY, neboť tyto projekty nejsou „tlačené“ a obviněná K. O. by chtěla „vyměnit lidi, aby se nám tady netočili furt ti samí, kdyby do toho někdo začal šťourat“, na což obviněný P. K. nejprve reagoval tím, že tuto věc konzultoval s obviněným P. V., který tyto externí experty vůbec nezná a obává se, aby „jim tam něco nevytkli, když tam doopravdy bude něco špatnýho“, čímž nejméně v případě projektů Oddychové a relaxační centrum a Doplnění parkovacích ploch a technické infrastruktury, závažným způsobem ohrozil objektivnost a nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení dotačních prostředků v celkové výši 296 972 459,50 Kč proplacených dotací ze strukturálních fondů ERDF, přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými obviněnou I. K. a obviněnou K. O. bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného postupu zpracován nepravdivý Zápis o losování hodnotitelů, k čemuž došlo dne 28. 1. 2011. 6. Výše v bodu 5. uvedeným jednáním měl podle obžaloby ad 3), 4), 5) jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a také vyhotovit nesprávné doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími a tím umožnit nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, čin spáchat jako člen organizované skupiny a jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropských společenství. Tím měl spáchat pod body 3), 4), 5) jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, a jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění do 31. 12. 2011, dílem dokonaného. Nalézací soud však dospěl k názoru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 7. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené R. r. r. s. S., se sídlem XY, XY, Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, Česká republika – Ministerstvo financí, Odbor Národní fond, se sídlem Letenská 15, Praha 1, Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, se svým nárokem na náhradu majetkové škody v penězích proti obviněným P. K., P. K., P. K. M. a spolupracující obviněné I. K. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o dalších obviněných, a to P. K. M. a spolupracující obviněné I. K., ohledně kterých však nebylo podáno dovolání. 9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016 (dále jen „odvolací soud“), rozhodl o odvolání obviněných P. K., P. K., P. K. M. a krajského státního zástupce tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného P. K. napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to mimo jiné u obviněných P. K. a P. K. v celém rozsahu. Dále v souladu s §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným jednáním popsaným pod body A. 1), 2), a to ve shodném rozsahu jako bylo uvedeno pod body I. 1), 2) v odvoláním napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve kterém však spatřoval zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, na rozdíl od soudu prvního stupně jen ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněného P. K. uznal vinným jednáním uvedeným pod bodem B. 1), 2), a to ve shodném rozsahu jako bylo uvedeno pod body II. 1), 2) v odvoláním napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž spatřoval jednak zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, také jen ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. 10. Obviněný P. K. byl odvolacím soudem odsouzen podle §329 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři (3) roky, s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti (5) let. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, a to na dobu sedmi (7) let. 11. Obviněný P. K. byl odvolacím soudem za předmětnou trestnou činnost a za zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, odsouzen podle §331 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. ve výši 750 000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními prostředky z fondů Evropské unie na dobu deseti (10) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. r. r. s. S., se sídlem XY, XY, Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, Česká republika – Ministerstvo financí, Odbor Národní fond, se sídlem Letenská 15, Praha 1, Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, se svým nárokem na náhradu majetkové škody v penězích proti obviněným P. K., P. K., spolupracující obviněné I. K.odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 12. Odvolací soud dále podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4), 5) rozsudku krajského soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51 T 17/2013-9092 [body II. 3), 4), 5) obžaloby], věc obviněného P. V., ve zprošťující části pod body III. 7), 8) stejného rozsudku [body III. 7), 8) obžaloby], a věc spolupracující obviněné I. K. ve zprošťující části pod bodem 13) stejného rozsudku [bod V. 13) obžaloby] vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Dále odvolací soud rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění spolupracující obviněné I. K. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, která jí pod bodem V. 11) kladla za vinu, že obvinění P. K. a P. K. M. tím, že ve vztahu k podaným projektům a k vyhlášeným výzvám R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013, označili a určili v seznamu přihlášených projektů zájmové projekty a ovlivnili administraci těchto projektů, P. K. ovlivnil administraci projektů a přidělování externích hodnotitelů, P. V., ovlivnil přidělování externích hodnotitelů, a to v celkovém rozsahu uplatněných žádostí na dotaci z Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) ve výši nejméně 1 419 925 230,21 Kč, kdy bylo rozhodnuto o proplacení dotací ve výši nejméně 921 902 364,78 Kč, a obviněné I. K. a K. O. posléze na základě rozhodnutí P. K., P. K., P. V., a P. K. M. zajistili nevyřazení projektů z procesu administrace, určili bez řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení konkrétním projektům, přičemž jednotliví obvinění se na této trestné činnosti podíleli níže popsaným způsobem, a to I. K. opakovaně zneužila svého postavení vedoucí územního odboru realizace programu XY Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat podřízené úředníky a pravomoci podílet se na administrativních postupech v souvislosti se zpracováním a hodnocením projektů a v rozporu s čl. 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006, v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Severozápad a v rozporu s čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.10.3 operačního manuálu Regionálního operačního programu Severozápad tím, že pod bodem 11) dne 8. 10. 2010 podepsala nepravdivý dokument Zápis o losování hodnotitelů pro projekty 16. výzvy č. j. RRSZ 96/2011 PID: XY, podle kterého mělo dojít k přiřazení hodnotitelů k jednotlivým projektům na základě transparentního losování, ačkoliv věděla, že ona sama, jak jí ukládá čl. 7.1.7.3 operačního manuálu, neprovedla výběr v úvahu přicházejících externích expertů s ohledem na jejich profesní zaměření a absenci střetu zájmů, a z tohoto výběru nebylo jí a vedoucí oddělení administrace projektů obviněnou K. O. provedeno přiřazení externích expertů k jednotlivým projektům pomocí losování, nýbrž externí experty neoprávněně v úmyslu manipulovat s hodnoceními projektů určili dílem ředitel úřadu obviněný P. K. a zástupce ředitele úřadu obviněný P. V., a dílem sama obviněná K. O. na pokyn zástupce ředitele úřadu obviněného P. V., a ona sama podpisem pod dokument Zápis o losování hodnotitelů tuto skutečnost zakrývala před národními a evropskými kontrolními orgány, čímž v případě projektů A, XY, Dostavba hotelového komplexu V., L. C. – A., Modernizace a rekonstrukce hotelu P., Penzion V. M., Výstavba penzionu P. K., Pohoří u Malečova, Revitalizace historického centra obce Kostomlaty pod Milešovkou – zpracování projektové dokumentace, Realizace rozvojových aktivit v obcích regionu České Švýcarsko, Příprava rozvojových projektů obce Vědomice, Domoušice – Příprava dokumentace pro realizaci rozvojové strategie obce a Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke zvýšení rozvojové kapacity území, ohrozila objektivnost a nezávislost hodnocení daných projektů a způsobilost proplacení dotačních prostředků v době podpisu na Zápisu o losování hodnotitelů v plánované výši nejméně 274 130 658,86 Kč a v následně skutečně proplacené výši dotací 189 092 975,30 Kč ze strukturálních fondů ERDF. 13. Odvolání obviněných P. K. a P. K. M. odvolací soud zamítl, stejně jako odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 2 T 4/2015-104. II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 14. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. K. a ve prospěch i neprospěch obviněného P. K. dovolání, a to z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. 15. Namítá zejména nedostatečné, neúplné a nesprávné právní posouzení jednání obou obviněných, když jednání P. K. bylo kvalifikováno pouze jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve stadiu pokusu [§329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a §21 odst. 1 tr. zákoníku], a jednání P. K. bylo kvalifikováno jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve stadiu pokusu a zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství ve stadiu pokusu [§329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2011, a §21 odst. 1 tr. zákoníku]. Odvolací soud tak podle státního zástupce pouze částečně napravil nedostatečnost právního posouzení jednání obou obviněných, když doplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podle §329 tr. zákoníku, ovšem již nereflektoval názor státního zástupce, který měl za to, že činy lze kvalifikovat také jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. U P. K. navíc nebylo jednání posouzeno ani jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Odvolací soud podle něj dospěl k chybnému závěru, uvedenému na str. 38 rozsudku, že navrhované právní kvalifikace jsou formálně přípustné, neboť jsou mírnější než obžaloba, nicméně je z opatrnosti neaplikoval, protože pro ně obvinění nebyli stíháni, nebyla na ně pro tyto trestné činy podána obžaloba, nebyli tímto směrem vyslechnuti a neměli možnost tímto směrem vést obhajobu. Takové odůvodnění podle státního zástupce však nenachází podklad v zákonné úpravě. Jednočinný souběh trestných činů podle §256, §329 a §260 tr. zákoníku není vyloučen. Navíc, ačkoliv nebylo navrhované rozšíření právní kvalifikace na další trestné činy obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloby státního zástupce, trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací. Podle §220 tr. ř. soud sice může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v obžalobě, ale zároveň není vázán jeho právním posouzením, při zachování totožnosti skutku jej tedy může právně posoudit i odlišně. Tato změna může podle státního zástupce spočívat nejen v posouzení skutku jako trestného činu odlišné kvalifikace, a to z hlediska postihu přísnější i mírnější, ale také jako souběhu více trestných činů nebo naopak při tvrzeném souběhu jako trestný čin jediný. Takový postup soudu byl tedy možný, samozřejmě za dodržení ustanovení bránících práva obviněného, zejména §190 odst. 2 a 225 odst. 2 tr. ř. Podle formulace skutků přitom podle jeho názoru v kombinaci s provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi plyne, že obvinění jednali s cílem zasáhnout do hodnocení projektů ve veřejné soutěži a vědomě tak tvořili stav, kdy v rozporu s objektivními okolnostmi mělo dojít ke schválení či upřednostnění vybraných, popř. i méně kvalitních projektů na úkor kvalitnějších, které by za normálního běhu událostí uspěly. Zjevný je podle něj i úmysl způsobit škodu nebo opatřit prospěch, jakož i naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestných činů podle §260 a 256 tr. zákoníku. 16. Odvolací soud tedy podle státního zástupce nenapravil pochybení nalézacího soudu, když nezvolil správnou právní kvalifikaci a nedostatečně vyložil úvahy k právní kvalifikaci a stanovení druhu, výměry a způsobu výkonu trestu. Tím navíc rozhodl v rozporu se svou rozhodovací praxí, když v téměř typově totožné věci pod sp. zn. 9 To 10/2014 uznal pachatele vinným z trestných činů podle §256, §329 a §260 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Dále nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že odvolací soud musí z hlediska požadavků §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost všech právních kvalifikací bez ohledu na to, zda byly v odvolání vytknuty či nikoliv, přitom ze strany státního zastupitelství vytknuty byly. 17. Ve vztahu k obviněnému P. K. dále mimo výše uvedeného namítá, že nalézací soud zachoval formulaci skutku, co se týče řazení jeho popisu do jednotlivých bodů, jednání však rozdělil a pro část jednání obviněného uznal vinným, pro část jej obžaloby zprostil. Již ve svém odvolání pak státní zástupce poukazoval, že nejméně u projektů „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“ byl obviněný současně uznán vinným a současně obžaloby zproštěn, čímž podle něj došlo k narušení jednoty skutku. Odvolací soud následně sice zprošťující výrok zrušil, nicméně věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, aniž by přitom objasnil svůj názor, že takový postup nevede k porušení zásady ne bis in idem. Státní zástupce má za to, že jednání obviněného P. K. je ve vztahu ke každému z projektů jediným nedělitelným skutkem, resp. dílčím útokem pokračujícího trestného činu. Nedělitelnost skutku je podle něj nutno posuzovat podle trestněprávně relevantního následku, přičemž jednání musí být pro daný následek kauzální. Všechny projevy vůle vedoucí k takovému trestněprávnímu následku pak tvoří jeden skutek a o tom pak může být rozhodnuto jen jedním způsobem. Jednotlivé činy jsou totožné v následku a měly vést ke zvýhodnění konkrétních totožných projektů („Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“). Podstatou a smyslem jednání byla ingerence do procesu hodnocení činěná postupně a opakovaně jednotlivými zásahy, jež měla zajistit získání dotací konkrétním subjektům či upřednostnění projektů. Jednání tedy mělo směřovat k jedinému kýženému výsledku. Přesto oba soudy nesprávně posoudily jednání obviněného jako více samostatných skutků či dílčích útoků, když pouze zčásti uznaly obviněného vinným a zčásti jej viny zprostily, respektive odvolací soud věc v tomto zprošťujícím výroku zrušil a věc částečně vrátil k dalšímu rozhodnutí nalézacímu soudu. Odvolací soud měl podle státního zástupce postupovat tak, pakliže měl za to, že je třeba doplnit dokazování, že by věc týkající se obviněného P. K. vrátil v celém rozsahu obžaloby nalézacímu soudu. Svým postupem však odvolací soud nastolil situaci, kdy nalézací soud již nemůže formulovat další výrok o totožném skutku, ačkoliv je k tomu rozsudkem odvolacího soudu povinován. Odvolací soud tak nesprávně právně posoudil jednání obviněného jako více skutků, o nichž lze samostatně rozhodnout, přičemž tato vada působí jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. 18. V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 a §265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výrocích týkajících se obviněného P. K. a obviněného P. K. a rozhodnutí na ně navazující, a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. 19. Obvinění P. K. ani P. K. se k obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřili. III. Dovolání obviněného P. K. a vyjádření k němu 20. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017,sp. zn. 7 To 95/2016, podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Vencislava Sabotinova dne 14. 9. 2017 dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel svým dovoláním napadl zejména jeho osoby se týkající výrok o vině, když má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení a dále namítá extrémní skutkový rozpor, tedy rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016, uveřejněné pod č. 52/2017 Sb. rozh. tr.) 21. Dovolatel dovoláním proti usnesení odvolacího soudu namítá nemožnost aplikace skutkové podstaty podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, respektive nenaplnění zákonných předpokladů pro aplikaci dané skutkové podstaty. Uvádí, že jednání kladené mu za vinu pod body A 1), 2) rozsudku odvolacího soudu spočívalo v tom, že měl jako politik i úředník z titulu své nadřízené (resp. nadřazené) pozice vyhrožovat vyhozením z práce osobám, které prováděly určité úřední úkony, a to pro případ, že neudělají to, co po nich obviněný požadoval, čímž porušil platné právní předpisy. Oba skutky se navíc měly stát mimo jakékoliv oficiální řízení či úřední jednání. V první řadě dovolatel poukazuje na nenaplnění speciality subjektu trestného činu. Nátlak spočívající ve výhrůžce vyhozením z práce podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty §329 tr. zákoníku, neboť by musel být projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby. Uvádí, že jako člen V. R. r. r. s. S. neměl pravomoc rozhodovat v pracovněprávních otázkách zaměstnanců Ú. R. r. K tomu uvádí, že byl pouze jedním z šestnácti členů Výboru jako kolektivního orgánu, přičemž Výbor rozhoduje nadpoloviční většinou, o personálních otázkách pak rozhoduje jen na základě požadavku ředitele Ú. r. r. R. s. S. Navíc i v takovém případě rozhoduje pouze do úrovně vedoucích odboru, když personální otázky týkající se níže postavených zaměstnanců spadají výlučně do pravomoci ředitele Úřadu. Dovolatel tedy trvá na tom, že neměl pravomoc propouštět podřízené vedoucí odboru I. K., z čehož usuzuje na to, že ani nemohl být v postavení úřední osoby a tedy nebyl dán důvod pro aplikaci §329 tr. zákoníku, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012. Dovolatel ani nemohl být podle svého názoru zaměstnanci Úřadu vnímán jako osoba nadřazená, pravomoc, která tak měla být zneužita, by mohla být maximálně domnělá. I kdyby dovolatel vystupoval z titulu své funkce (což podle něj nebylo ani tvrzeno ani prokázáno), ale fakticky nevykonával svěřenou pravomoc, nešlo by podle jeho názoru o zneužití pravomoci úřední osoby (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 466/2010). Na vznik právní odpovědnosti za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby by podle něj s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 731/2003 (uveřejněné pod č. 641, Souboru tr. rozh. NS, sv. 1/2004) neměla vliv ani mylná představa o tom, zda je nositelem takové pravomoci. Jednání kladené mu za vinu tedy sice může souviset s jeho právním postavením, ale nebylo výkonem konkrétní pravomoci, když nezahrnovalo prvek moci a autoritativního rozhodování. 22. Dále namítá, že nedošlo k prokázání motivu/pohnutky na straně obviněného jako nezbytné složky tzv. subjektivní stránky činu. Odvolací soud pouze uvedl, že „jistě nejednal samoúčelně. (…) Šlo nepochybně o zájmy dílem politické, dílem podnikatelské, dílem politicko-podnikatelské.“ Tím reagoval na námitku obviněného na tento nedostatek poukazující, aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů tento skutkový závěr učinil. Jedná se podle něj o nepřezkoumatelný skutkový závěr a extrémní skutkový rozpor, domněnku bez odkazu na důkazy. Podle něj ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že s žádným z žadatelů o dotaci nehovořil, nedošlo z jejich strany ani k žádným tlakům. Bylo podle něj prokázáno, že neexistoval logický důvod pro takové jednání, čímž považuje tvrzený motiv za vyvrácený. Z pohledu zákona je přitom podle něj nutné, aby obžalovanému byla prokázána konkrétní pohnutka, která ho vedla ke spáchání tvrzeného trestného činu. Pohnutka formulovaná odvolacím soudem podle něj konkrétní není, když není patrné, komu konkrétně měl opatřit neoprávněný prospěch, ani v čem měl onen neoprávněný prospěch spočívat (viz také usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 357/2012 uvedené již výše). Dovolateli je navíc kladeno za vinu, že porušil právní předpisy, aniž by rozhodnutí uvádělo, proč mají být předpisy na jeho jednání aplikovány, přičemž tuto námitku opírá opět o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 357/2012. Podle něj nedošlo k dostatečné konkretizaci jak a na základě čeho byly citované normy přiřazeny ke skutkům, kterých se měl dopustit. 23. Dovolatel nesouhlasí ani s aplikací kvalifikované skutkové podstaty podle §329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu odvolacím soudem, aniž by se odvolací soud zabýval posouzením hypotetického prospěchu, a to z pohledu příčinné souvislosti i jeho výše z pohledu zákonných limitů §138 tr. zákoníku. Soud prvního stupně přitom jednoznačně uvedl, že chybějící příčinná souvislost vylučuje dovození hypotetického prospěchu či škody, a proto je vyloučeno i dovozovat zpřísněnou právní kvalifikaci. Odvolacím soudem proti tomu nejen že byla aplikována kvalifikovaná skutková podstata, ale nadto v odůvodnění chybí zdůvodnění k příčinné souvislosti u hypotetického prospěchu, které by přitom podle názoru dovolatele muselo zohledňovat celý proces schvalování dotací včetně posouzení kvality jednotlivých projektů, následného čerpání a použití dotačních prostředků. Odvolací soud měl přitom sám v rozsudku uvést, že u skutku pod bodem 1) nedocházelo k falšování dokumentů a samotné označení projektů nemohlo způsobit škodu, čímž podle dovolatele sám vyloučil příčinnou souvislost. U druhého skutku poukazuje dovolatel na to, že oba soudy posoudily žádost o přezkoumání vyřazení projektu jako zákonnou a důvodnou, tedy je vyloučeno, aby vznikl protiprávní prospěch. Podle jeho přesvědčení by muselo dojít k posouzení celého procesu schvalování dotací, včetně kvality jednotlivých projektů. Jako další nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel absenci zdůvodnění závěru, že šlo o škodu velkého rozsahu, proto má tento závěr za nepřezkoumatelný. Uvádí, že nemůže být vycházeno z hodnoty projektu, protože takový projekt by musel být prvně zrealizován, aby mohl čerpat dotační prostředky. Pokud by pak realizace byla v souladu s projektovou dokumentací, nešlo by o prospěch. Odvolací soud by tedy musel srovnávat reálnou hodnotu projektu s hodnotou podle projektové dokumentace a zjistit, jak by se na rozdílu podílel poskytovatel dotace. Prospěch měl být navíc opatřen blíže neurčené osobě, ačkoliv z povahy věci by měl mít z dotačních prostředků prospěch žadatel, respektive příjemce. Žadatelé přitom uvedli, že na dovolatele žádný tlak nevyvíjeli. Ačkoliv bylo jednání kvalifikováno jako pokus, měl soud popsat, jak měl prospěch vzniknout, ve prospěch koho, v jaké výši a příčinnou souvislost s daným jednáním. 24. Dovolatel nakonec namítá pod bodem III. 3/ i extrémní rozpor související s posouzením otázky, zda předmětná výhrůžka ztráty zaměstnání zaměstnanců Úřadu byla myšlena vážně, což zmiňoval již ve svém odvolání. Odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že K. brala výhrůžku vážně, ovšem již bez odkazu na konkrétní pasáž výpovědi, pro kterou tento názor zaujal. Podle dovolatele přitom z výpovědí naopak plyne, že K. k položenému dotazu na povahu výhrůžky souhlasila, že by ji šlo označit za teatrální výstup. Č. přímo uvedl, že o své místo strach neměl a výhrůžku nebral vážně. Dále měl soud pochybit, když neodkázal na konkrétní pasáž výpovědi K., což má podle něj za následek nepřezkoumatelnost. Navíc, i kdyby taková pasáž výpovědi existovala, výpověď Č. měla zavdat příčinu pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Tento svůj názor opírá také o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, podle něhož má být pečlivě rozlišováno mezi nebezpečným vyhrožováním a nevážnými silnými slovy. 25. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně sám učinil ve věci rozhodnutí. 26. K dovolání se dne 10. 1. 2018 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V první řadě namítá, že obviněný ve svém dovolání zjednodušuje skutek, pro nějž byl odsouzen, čímž přetváří skutkový děj a navozuje dojem, že byl souzen pro to, že z pozice nadřízené osoby vyhrožoval vyhozením z práce určitým osobám pro případ, že neudělají, co po nich žádal. K námitce obviněného, že nebyl speciálním subjektem, neboť neměl pravomoc samostatně rozhodovat v pracovněprávních otázkách, namítá, že Výbor pravomoci v rozhodování o pracovněprávních otázkách měl, navíc vztah podřízenosti a nadřízenosti není podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Zejména se však jeho jednání netýkalo prosazování vůle v pracovněprávní oblasti, nýbrž rozhodovacích pravomocí obviněného jako člena V. R. r. r. s. S., které měl svým jednáním porušit. Soud prvního stupně se podle něj dostatečně věnoval otázce speciality subjektu (str. 97, 100–102 rozsudku). Co se týče namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v otázce pohnutky obviněného a vážnosti projevu vůle obviněného při výhrůžce ztrátou zaměstnání, je tento rozpor dán, pokud zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se však nalézací soud zabýval provedenými důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč. Odvolací soud pak při svém rozhodování odkázal na skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, když provedené dokazování považoval za dostatečné. Ke konkrétním námitkám odkazuje zejména na str. 33–38 rozsudku vrchního soudu. Závěr, že výhrůžky nebyly myšleny vážně, zakládá obviněný na z kontextu vytržených kusých částí vět výpovědí. K. sice připustila i nadsázku, ale nezpochybnila, že by je nebylo třeba brát vážně. Č. sice uvedl, že výhrůžky vážně nebral, ovšem to nic nevypovídá o pohnutce, stejně jako označení výstupu za „teatrální“. Podle státního zástupce teatrálnost pouze zdůrazňuje obsah projevu navenek, když synonymem toho slova jsou slova strojený, nepřiměřeně afektovaný, divadelní, přepjatý. Závěr o tom, jak byla výhrůžka ztráty zaměstnání vnímána, nepovažuje za nelogický, když vážností se zabýval i nalézací soud zejména na str. 46 rozsudku. Stejně tak se podle státního zástupce nalézací soud dostatečně vypořádal také s motivací obviněného, a to na str. 37 a 38. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzenou nedůvodností změny právního posouzení, když tuto sám v řízení prosazoval. K vymezení výše předpokládaných dotací v odsuzujícím rozsudku, které v součtu přesahovaly částku 5 mil. Kč, připomíná také argumentaci v odůvodnění odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství ze dne 25. 7. 2016. Odvolací soud měl shledat neoprávněný prospěch u subjektů, které byly předem vybrány (ve smyslu obviněným označeny). Státní zástupce uzavřel, že napadaná skutková zjištění nemohou být předmětem dovolání. V ostatních námitkách považuje dovolání za neopodstatněné a navrhl soudu jeho odmítnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 27. K vyjádření státního zástupce zaslal 27. 2. 2018 obviněný repliku. K údajnému zjednodušování skutku uvádí, že od počátku namítá, že skutek nemá být posuzován podle skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby v §329 tr. zákoníku, proto názor státního zástupce odmítá. Z popisu skutků naopak podle něj vyplývá, že podstata jeho jednání spočívala ve vyhrožování vyhozením z práce osobám, které prováděly určité úřední úkony, pro případ, že neudělají, co po nich žádal. S odkazem na vyjádření prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc. ze dne 30. 1. 2013 (č. l. 892 spisu) uvádí, že skutek mohl být posuzován nejvýše jako trestný čin podle §177 tr. zákoníku. Ke specialitě subjektu obviněný poukázal na logický rozpor v argumentech státního zástupce, když z obou výroků plyne, že měl zneužít pravomoc úřední osoby tím, že měl nutit jiné úřední osoby k tomu, aby tyto zneužily svoji pravomoc. Podle názoru obviněného by musel být pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku takový nátlak projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby. K podpoře tohoto závěru odkazuje na vyjádření prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., ze dne 18. 2. 2014 na č. l. 6150 spisu. Státní zástupce podle něj nově tvrdí, že se zneužití pravomoci vztahovalo k rozhodovacím pravomocem obviněného jako člena Výboru, což nebylo předmětem projednávané věci. K extrémnímu rozporu ve skutkových zjištěních obviněný uvádí, že verdikt se fakticky opírá o výpověď spolupracující obviněné K., resp. Č. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, se měl soud zabývat vážností výhrůžky. Žádnou výhrůžku podle svých slov nerealizoval, navíc Č. vyřčená slova nepovažoval za vážně míněnou výhrůžku. Upozorňuje na nelogičnost závěru státního zástupce, když osoba mající v úmyslu pronést výhrůžku by ji pronesla tak, že by ji druhá strana nechápala jako skutečně míněnou, přičemž odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006, podle které je nevážnost vůle jednajícího zřejmá u projevu učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti. To, že K. Č. jeho výstup označili za teatrální a Č. přímo uvedl, že ho nevnímal jako vážně míněnou výhrůžku, podle něj zakládá extrémní skutkový rozpor. IV. Přípustnost dovolání 28. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného P. K. je ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., za dodržení zákonné lhůty upravené §265e tr. ř. a splňuje náležitosti dovolání. 29. Podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. neshledal dovolací soud ani ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce, které je přípustné ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě podle §265e tr. ř. a splňuje náležitosti dovolání. 30. Nejvyšším státním zástupcem a obviněným P. K. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného P. K., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za nutné však zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. V. Důvodnost dovolání A. K dovolání obviněného P. K. A.1 K tvrzenému extrémnímu skutkovému rozporu ohledně posouzení vážnosti výhrůžky 31. Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítá extrémní rozpor související s posouzením otázky, zda z jeho strany učiněná výhrůžka ztráty zaměstnání zaměstnanců Úřadu byla myšlena vážně, což zmiňoval již ve svém odvolání. Podle dovolatele z výpovědí svědků naopak plyne, že K. k položenému dotazu na povahu výhrůžky souhlasila, že by ji šlo označit za teatrální výstup, Č. přímo uvedl, že o své místo strach neměl a výhrůžku nebral vážně. Dále měl soud pochybit, když neodkázal na konkrétní pasáž výpovědi K., což má podle něj za následek nepřezkoumatelnost. Navíc, i kdyby taková pasáž výpovědi existovala, výpověď Č. měla zavdat příčinu pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Tento svůj názor opírá také o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, podle něhož má být pečlivě rozlišováno mezi nebezpečným vyhrožováním a nevážnými silnými slovy. V replice k vyjádření státního zástupce ze dne 27. 2. 2018 dále obviněný P. K. uvádí, že státní zástupce až ve vyjádření k jeho dovolání nově tvrdí, že se zneužití pravomoci vztahovalo k rozhodovacím pravomocem obviněného jako člena Výboru, což nebylo předmětem projednávané věci. 32. Nalézací soud odůvodňuje odsuzující výrok ve vztahu k obviněnému P. K. konstatováním, že jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena souborem důkazů, a to výpověďmi spolupracující obviněné K. a Č. jako svědků přímých, ve spojení s výpověďmi A., F. (nyní Š.), pí. Š., jako svědků nepřímých, a dalšími uvedenými důkazy. Podle nalézacího soudu tak nezůstala výpověď K., na rozdíl od výpovědi P. K., osamocená (srov. str. 30 – 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 33. Odvolací soud se k námitce obviněného ohledně vážnosti výhrůžky vyjádřil uvedením, že nejenom z výpovědi obviněné K. je zřejmé, že tato ji brala vážně, a že obviněná K. jednala z obavy před eventuálním postihem ze strany obviněného P. K. (v podrobnostech srov. str. 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 34. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že obviněný P. K. je trestně stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (podle rozsudku nalézacího soudu), resp. podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (podle rozsudku odvolacího soudu), kterého se měl dopustit tím, že zneužil svého postavení člena V. R. r., který rozhoduje o věcech spojených s realizací, zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, a to tím způsobem, že 1) uložil K. zajistit, aby označené projekty podle předloženého seznamu prošly (nebo naopak neprošly) hodnocením, přičemž toto jednání doplnil pohrůžkou propuštění zaměstnanců Ú. R. r., 2) vyhrožoval ztrátou zaměstnání zaměstnancům Ú. R. r., pokud nenavýší bodové hodnocení v rozsudku uvedeného projektu tak, aby postoupil do 3. fáze hodnocení. 35. Obviněný P. K. poukázal na to, že podle něj oba svědci, tj. K. a Č., uvedli, že výhrůžka nebyla myšlena vážně, v čemž mu ovšem Nejvyšší soud nemůže objektivně přisvědčit. Z provedeného dokazování lze mít za prokázaný takový skutkový stav, kdy obviněný pronesl dvě výhrůžky vůči K. a na adresu zaměstnanců Úřadu, a to poprvé při předání seznamů K. v jejím bydlišti, podruhé pak na jednání V. R. r. Tyto skutečnosti byly v řízení dostatečně prokázány výpovědí K. na č. l. 6291 a násl. spisu ve spojení se znaleckým posudkem PhDr. Václavy Musilové na č. l. 4385 a násl. spisu a výpovědí u hlavního líčení dne 13. 5. 2015 (č. l. 6980 a násl. spisu), podle něhož byl pisatelem textu na seznamech P. K., a také s jeho otisky prstů na těchto seznamech (viz odborné vyjádření na č. l. 4302 a násl. spisu ve spojení s výslechem P. H. u hlavního líčení dne 8. 9. 2015 spisu). V návaznosti na výpověď K. také P. A. na č. l. 6624 a násl. potvrdil, že „otečkované“ seznamy viděl a nepřímo také to, že označeny byly projekty, na kterých je vyšší zájem. Č. byl pak osobně přítomen také výhrůžce adresované K., že „pokud se to neudělá, tak vás všechny vyházím“, jak plyne z jeho výpovědi na č. l. 6722 spisu. K. se k výhrůžce vyjádřila při hlavním líčení hned několikrát, např. na č. l. 6296 spisu, kdy přímo uvedla, že měla strach, že by mohla přijít o zaměstnání. Dále na č. l. 6297 spisu při výpovědi uvedla, že neví, zda to mohlo být myšleno ironicky či vtipem, ale vzhledem k napjaté atmosféře na Úřadu, kde byli tlačeni ze všech stran, to vnímali jako výhrůžku ztráty zaměstnání. Sama pak uvádí, že tuto brala vážně i přes vědomí, že pracovní poměr její nebo jejích podřízených nemohl ukončit přímo, nicméně prostřednictvím svého postavení a vlivu v rámci R. r. K druhé učiněné výhrůžce se pak vyjádřila na č. l. 6305 spisu, kde jednoznačně uvádí, že ji brala vážně, proto se také snažili daný projekt řešit jinak než ostatní projekty. Obdobně také vypověděla na č. l. 6579 spisu (výpověď u hlavního líčení dne 20. 11. 2014). Také svědkyně J. Š. ve výpovědi na č. l. 6843 spisu (výpověď u hlavního líčení dne 13. 3. 2015) uvádí, že když jí K. sdělovala výhrůžku P. K., říkala to s obavou. Sama pak vnímala výhrůžku jako mířenou proti nim, zaměstnancům oddělení administrace, když si byla vědoma, že by jako jediní mohli hodnocení ovlivnit, a bála se tak i o své zaměstnání. Tyto výpovědi odpovídají také tomu, co svědci uvedli již v přípravném řízení na č. l. 1215 a násl. spisu, s výjimkou svědkyně J. Š., která nedokázala rozpory se svým původním svědectvím na č. l. 1599 a násl. spisu vysvětlit. Ta u hlavního líčení dne 5. 2. 2015 při své výpovědi (č. l. 6740 spisu), popřela, že by řekla, že s tím, že projekt je tlačený a musí projít, je seznámila paní K., která tvrdila, že je tlačena ze strany pana K. (srov. č. l. 1608 spisu), také označila za nepravdivé své vyjádření, že paní K. po zjištění, že projekt ohodnotily a shledaly nezpůsobilým pro postoupení do další fáze hodnocení jim přišla oznámit, že projekt musí projít dále, jelikož pan K. při osobních setkáních paní K. vzkázal, že jestli si chtějí udržet svá místa jako úřad, tak mají projekt pustit dále (srov. č. l. 1608 spisu). Nejvyšší soud však s ohledem na ostatní důkazy provedené soudy nižších stupňů, zejména svědecké výpovědi I. K. a J. Š., konstatuje, že tato výpověď stojí v souboru důkazů osamoceně, aniž by svědkyně přesvědčivě uvedla, proč v přípravném řízení vypovídala zcela odlišně. Pouze vždy konstatovala, že neví, proč dané informace uvedla, případně že už si na danou skutečnost nevzpomíná (viz č. l. 6740 p. v. spisu). Nejvyšší soud má za to, že nalézací soud vyhodnotil výpovědi svědkyně J. Š. správně, když jako věrohodnou posoudil její výpověď z přípravného líčení, neboť tato korespondovala s ostatními důkazy. Výpověď z hlavního líčení lze naopak považovat za výpověď v přímé kolizi s výpověďmi I. K. a J. Š. Tvrzení dovolatele, že K. jeho výhrůžku nebrala vážně, je tak podle Nejvyššího soudu postaveno pouze na účelově položené otázce, kdy sama obhajoba následně využívá možnosti širšího výkladu významu slova „teatrální“. K. se již předtím několikrát sama vyjádřila, že výhrůžku vzhledem ke znalosti svého pracovního prostředí považovala za reálnou, a ani její označení za „teatrální“ tak nesnižuje vnímání její vážnosti. Toto označení totiž podle Akademického slovníku cizích slov svědčí o způsobu, jakým byla výhrůžka učiněna, a to tak, že byla vypočítána na vnější efekt, byla strojená, okázalá, a proto nelze toto vyjádření K. z hlediska hodnocení její výpovědi přeceňovat, zvláště když navenek na ni mohla působit a podle její výpovědi i působila jako veřejná demonstrace postavení a vlivu obviněného. 36. Ani argumentace postavená na výpovědi Č. na výše uvedeném nic nemění. Ten totiž při hlavním líčení uvedl, že slyšel obviněného říct: „pokud se to neudělá, tak vás všechny vyházím“, nebo něco takového, a zároveň uvedl, že on osobně o své místo strach neměl (č. l. 6722 spisu). Podle Nejvyššího soudu však taková výpověď Č. nevyvrací bez dalšího skutečnost, že na K. výhrůžka mohla působit odlišně, neboť nejen že byla v pracovní hierarchii postavena níže, ale také na ni byl činěn nátlak ze strany P. K. opakovaně. V návaznosti na výše uvedené se tak ani odkaz obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, nejeví relevantním, neboť v dovolatelem uváděné trestní věci šlo o posouzení naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování, pro který ovšem není obviněný souzen. 37. Nejvyšší soud dále poznamenává, že rozdíl mezi vyhrožováním a nevážnými silnými slovy spočívá v tom, že vyhrožování musí být na rozdíl od nevážných slov způsobilé způsobit důvodnou obavu, tedy vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Nemusí vzniknout přímo důvodná obava, její vznik však musí být reálný. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je pak nutno posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Způsobilost vyhrožování vzbudit v jiném důvodnou obavu je tedy třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky. Co se týče posouzení samotného jednání obviněného P. K., které doplnil pohrůžkou propuštění I. K. a dalších přesněji neurčených zaměstnanců Úřadu, výše uvedené důkazy podle Nejvyššího soudu dostatečně prokazují, že jeho projev nejenže byl způsobilý způsobit důvodnou obavu, dokonce ji nejméně u I. K. přímo způsobil. I. K. v průběhu řízení uvedla, že se její manžel znal s panem K. z ČSSD, proto se ho šel zeptat, z jakého důvodu má skončit její pracovní poměr, a druhý den jí v práci V. oznámil, že zůstává, že dohodu o ukončení pracovní činnosti podepisovat nemusí (viz č. l. 6292 spisu), a to i přes to, že původně ji měla podepsat již druhý den. Je zjevné, že tedy sama vnímala P. K. jako osobu, která, ačkoliv nemůže přímo ukončit její pracovní poměr či pracovní poměr jejích podřízených, disponuje vlivem, aby skončení pracovního poměru mohl zařídit (viz č. l. 6297 spisu), navíc osobně pokyny P. K. vnímala jako příkazy (viz č. l. 6296 spisu) a výhrůžky tak bez pochyb brala vážně. To ostatně plyne i ze samotné skutečnosti, že se snažila jednat v souladu s pokyny P. K. a ke stejnému naváděla i ostatní zaměstnance. O důvodné obavě pak svědčí i skutečnost, že i zaměstnanci Úřadu vnímali výhrůžky jako reálné, když např. P. A. v e-mailu ze dne 21. 10. 2011 adresovaném L. Č. uvádí, že projekt byl přehodnocen pod pohrůžkou vyhazovu pracovníků ÚRR (pozn. Ú. r. r.) od pana náměstka hejtmanky a člena VRR (pozn. V. r. r.) P. K., J. Š. pak v e-mailu ze dne 18. 4. 2012 adresovaném I. K., K. O. a L. Č. zmiňuje ve vztahu k vyžádání podrobného položkového rozpočtu jednoho z projektů, že nebyl vyžádán pro obavy z výroku pana náměstka K., že pokud budou dělat problémy, tak je všechny vyhází (srov. č. l. 384 a 390 spisu). Nejvyšší soud tedy uzavírá, že výhrůžky, které učinil P. K., nejenže byly způsobilé vzbudit v I. K. a i jiných zaměstnancích Úřadu důvodné obavy o jejich zaměstnání, nýbrž z provedených důkazů plyne, že je i způsobily, a tedy nelze přisvědčit názoru dovolatele, že mělo jít pouze o nevážná silná slova. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nespatřuje extrémní rozpor, když má naopak za to, že závěry soudů z provedeného dokazování logicky plynou. A.2 K námitkám nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu 38. Obviněný P. K. ve svém dovolání dále namítal, že soudy obou stupňů přistoupily k aplikaci ustanovení §329 tr. zákoníku, aniž by k tomu byly dány podmínky z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty. Jejich nenaplnění spatřuje zejména v tom, že nebyl v postavení speciálního subjektu tak, jak je vyžadováno zákonnou úpravou, když nejednal v rámci svěřené pravomoci ani v postavení úřední osoby. Dovolatel rovněž namítal neprokázání motivu, když odvolací soud jej sice v odůvodnění doplnil, ovšem aniž by uvedl, o jaké důkazy předmětné doplnění skutkového stavu opřel, když navíc zároveň provedené důkazy svědčí v jeho prospěch. Z rozhodnutí není podle něj ani patrno, komu konkrétně měl opatřit neoprávněný prospěch, ani v čem měl tento spočívat. Navíc je mu kladeno za vinu jednání v rozporu s určitými právními normami, aniž by však bylo vysvětleno, proč mají být tyto normy aplikovány na jednání, které je mu kladeno za vinu. 39. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že obviněný P. K. byl odvolacím soudem uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a takovým činem opatřil jinému prospěch velkého rozsahu, přičemž se takového jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Podle odborné literatury znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Pokud jde o prospěch velkého rozsahu, vyplývá z §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, že činí nejméně 5 000 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem získán jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“, a to činem uvedeným v odstavci 1 §329 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. a) K námitce týkající se subjektu 40. Obviněný P. K. v podrobnostech poukázal na nenaplnění speciality subjektu souzeného trestného činu. Nátlak spočívající ve výhrůžce vyhozením z práce podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty §329 tr. zákoníku, neboť by musel být projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby. Uvádí, že jako člen V. R. r. r. s. S. neměl pravomoc rozhodovat v pracovněprávních otázkách zaměstnanců Ú. R. r. K tomu uvádí, že byl pouze jedním z šestnácti členů Výboru jako kolektivního orgánu, přičemž Výbor rozhoduje nadpoloviční většinou, o personálních otázkách pak rozhoduje jen na základě požadavku ředitele Ú. r. r. R. s. S. Navíc i v takovém případě rozhoduje pouze do úrovně vedoucích odboru, když personální otázky týkající se níže postavených zaměstnanců spadají výlučně do pravomoci ředitele Úřadu. Dovolatel tedy dovodil, že neměl pravomoc propouštět podřízené vedoucí odboru I. K., z čehož usuzuje na to, že ani nemohl být v postavení úřední osoby. Dovolatel ani nemohl být podle svého názoru zaměstnanci Úřadu vnímán jako osoba nadřazená, pravomoc, která tak měla být zneužita, by mohla být maximálně domnělá. 41. Nalézací soud na str. 98 své závěry o postavení obviněných jako úředních osob odůvodnil tak, že úřední osobou je podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci s tím, že úředníky Ú. r. r. r. s. lze na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013-87, považovat za úřední osobu ve smyslu §127 tr. zákoníku. 42. Odvolací soud se touto otázkou dále nezabýval a ve svém odůvodnění pouze obecně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. 43. Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že shora prezentovaná argumentace nalézacího soudu je ve vztahu k obviněnému P. K. nesprávná. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013, na nějž nalézací soud odkazoval, bylo posuzováno, zda obviněný v postavení člena hodnotící komise V. R. r. a ředitele Ú. R. r. r. s. S. je z hlediska trestního zákoníku úřední osobou, tedy speciálním subjektem vyžadovaným §329 tr. zákoníku. Lze se ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že zmíněná judikatura je aplikovatelná zejména na postavení P. K. jako ředitele Ú. R. r., nicméně v případě obviněného P. K. takové právní hodnocení neobstojí. Předmětný rozsudek totiž vychází ze znění zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení §17 odst. 3 uvádí, že v čele Ú. R. r. stojí ředitel. Podle ustanovení §17 odst. 6 téhož zákona se na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců R. r. vztahují ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků č. 312/2002 Sb. obdobně. U zaměstnanců Ú. r. r. je pak nezbytné zkoumat, zda splňují podmínku uvedenou v §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tedy, že plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Obviněnému P. K. je kladeno za vinu, že zneužil svého postavení člena V. R. r., tedy funkce, která je podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, funkcí veřejnou. Nalézací soud tedy k podpoře své argumentace odkázal na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je ovšem nepřiléhavé z hlediska srovnání postavení obviněného, který byl v předmětném rozhodnutí posuzován zejména v pozici ředitele Ú. R. r., tedy jako osoba v pracovním poměru k R. r. (§17 odst. 3 z. č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje). Obviněný P. K. však nebyl v postavení ředitele R. r., nýbrž člena Výboru, tedy jiného orgánu R. r., přičemž s touto odlišností se soud řádně nevypořádal. S tímto nedostatkem se pak ve svém odůvodnění nevypořádal ani soud odvolací, když se otázce postavení dovolatele jako speciálního subjektu již zvláště nevěnoval. 44. Nejvyšší soud dále poznamenává, že ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, upravuje postavení členů zastupitelstva nebo odpovědných úředníků. Je sice pravdou, že obviněný P. K. byl současně zastupitelem kraje ve smyslu §16d zákona č. 248/2000 Sb., ovšem podle napadených rozhodnutí měl zneužít pravomoc, která mu byla svěřena nikoliv jako zastupiteli, nýbrž jako členovi Výboru. Naopak úředníkem podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, je rozuměn zaměstnanec územního samosprávného celku podílejícího se na výkonu správních činností zařazeného do obecního/městského úřadu, magistrátu apod. Nejvyšší soud má však za to, že člena Výboru není možné bez dalšího považovat za takového zaměstnance. Jde o veřejnou funkci, jejíž výkon je podle §16g zákona o podpoře regionálního rozvoje neslučitelný s pracovním poměrem vůči R. r. Ve světle výše uvedeného je tedy nutné, aby se nalézací soud při novém projednání znovu zabýval otázkou, zda je obviněný P. K. úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to za podmínky naplnění všech jejích zákonných znaků, kdy pro postavení P. K. se jeví relevantním také §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle nějž je úřední osobou mj. jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci. Rozlišení úředních osob – funkcionářů v jiném orgánu veřejné moci [§127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] od odpovědných úředníků orgánů veřejné moci, kteří spadají pod písmeno d) §127 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá právě v tom, že zde jde o osoby, které zastávají funkci v orgánu veřejné moci a již z tohoto titulu mají vždy určitou samostatnou rozhodovací pravomoc, zatímco v druhém případě jde jen o úředníky, kteří jsou vybaveni určitou další rozhodovací pravomocí odvozenou od pravomoci shora uvedených funkcionářů, a to ať už přímou nebo zprostředkovanou (srov. k tomu Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1355 a násl.; dále srov. Fryšták, M. a kol. Postavení úřední osoby v trestním právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 23 a násl.). S ohledem na shora konstatované skutečnosti je tedy nutné, aby se nalézací soud řádně vypořádal s tím, zda obviněný je úřední osobou ve smyslu §127 tr. zákoníku, a to eventuelně úřední osobou ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného P. K. spočívající v tom, že údajný nátlak, výhrůžka zaměstnancům, by naplňoval znaky skutkové podstaty jen tehdy, pokud by takové jednání bylo projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby, přičemž obviněný neměl pravomoc rozhodovat v pracovněprávních otázkách. K podpoře své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012. 46. Nejvyšší soud k této argumentaci obviněného uvádí, že výroky soudů nižších stupňů byl obviněný uznán vinným tím, že (zjednodušeně) opakovaně zneužil svého postavení člena V. R. r., který jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací operačního programu, zejména schvaluje výběr projektů, kterým regionální rada poskytne dotaci, a pravomoci v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním poměru do úrovně vedoucí odboru, čímž porušil ve výroku konkretizované předpisy. V souladu s §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok soudu přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. S přihlédnutím k námitkám obviněného je třeba připustit, že výroky soudů sice obsahově splňují výše uvedený zákonný požadavek, nicméně samotná gramatická formulace je poněkud zavádějící. Z odůvodnění a právní kvalifikace, méně však ze samotné skutkové věty, je zjevné, že obviněnému je kladeno za vinu to, že svým jednáním bezprostředně směřoval ke zneužití pravomoci člena V. R. r. spočívající ve schvalování výběru projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční pomoc. Pouze jako prostředek k dosažení tohoto svého cíle zvolil výhrůžku zaměstnancům Ú. r. r. Přesto však je z gramatického hlediska uznán vinným zneužitím postavení člena Výboru a pravomoci rozhodovat o pracovním poměru některých zaměstnanců Ú. R. r. Soudy se však nadále nezabývaly samotnou pravomocí rozhodovat o pracovním poměru ve smyslu naplnění znaků skutkové podstaty, nýbrž pouze deklarují existenci takového jednání, což stvrzuje výše uvedený závěr o hlavní podstatě tohoto skutku. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že výhrůžka zaměstnancům Úřadu byla užita jako prostředek k dosažení zamýšleného cíle, neboť bez zásahu do procesu kontroly a hodnocení projektů by tzv. zájmové projekty nemusely tímto hodnocením projít a dostat se tak na seznam doporučených projektů k poskytnutí podpory, což by vylučovalo rozhodnutí o přidělení dotace. Jde-li tedy o námitku, že obviněný neměl pravomoc samostatně nebo autoritativně rozhodovat v pracovněprávních otázkách zaměstnanců, pak Nejvyšší soud sděluje, že tato není pravomocí, jejímž zneužitím došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, nýbrž pouze uvedením způsobu spáchání trestného činu, popřípadě jinou skutečností, jejíž uvedení ve výroku je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1362.) Právě za přípravu výkonu pravomoci svěřené V. R. r. §16e odst. 1 písm. c) zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, spočívající ve výběru projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, je proto nutné považovat fáze předcházející výběru, neboť obviněný podle závěru obou soudů nižších stupňů předem ovlivňoval hodnocení, čímž se pokusil ovlivnit i konečný výběr projektů pro dotaci, ačkoliv k takovému výkonu rozhodovací pravomoci spočívající ve výběru projektů měl přistoupit až poté, co by projekty prošly transparentním hodnocením. Je tedy zjevné, že ze strany obviněného šlo o zákonnou úpravou předpokládaný výkon svěřené pravomoci. 47. Namítá-li dále obviněný P. K., že byl pouze jedním z členů kolektivního orgánu, kterému byla taková pravomoc svěřena, nic tato skutečnost nemění na trestní odpovědnosti každého jednotlivého člena takového orgánu, včetně samotného obviněného P. K., neboť podle ustálené judikatury trestní odpovědnosti každého jednotlivce kolektivního orgánu nebrání, jestliže rozhodoval jako jeho člen, když se svým hlasem bezprostředně podílel na přijetí určitého rozhodnutí, a když každý člen má stejný hlas. Proto i trestní odpovědnost za schválení a důsledky přijatého rozhodnutí mohou nést všichni členové předmětného kolektivního orgánu, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, publikované ve Sb. soud. rozh. a stan. pod č. 2/2014). 48. K námitce dovolatele, že Výbor mohl rozhodovat o personálních změnách pouze na základě požadavků ředitele Ú. R. r., Nejvyšší soud konstatuje, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že i v roce 2009 mezi tehdejším ředitelem Ú. r. r. P. V., tedy přímým předchůdcem P. K., a P. K. docházelo k diskusi také o takovýchto záležitostech, které by měly být, jak sám tvrdí, mimo jeho pravomoc, o čemž svědčí zejména e-mailová komunikace ze dne 6. 12. 2009 (srov. č. l. 396 spisu) mezi P. V., a P. K. s předmětem „K.“, v níž se p. V. domáhá odpovědi v personálních otázkách: „P., do pátku 4. 12. jsi mi měl říct, co dále s K., zda zůstává jako vedoucí oddělení, a nebo bude vedoucí odboru v XY.“ V následné odpovědi P. K. dne 6. 12. 2009 takový postup kvituje slovy: „Vím, ale nejsem naklonován :-) udělám to zítra!!!“ Ačkoliv se výše uvedená e-mailová komunikace o pracovním poměru I. K. netýká obviněného P. K., je z ní zřejmé, že k takové praxi mezi P. K. a Ú. r. r. docházelo. Na situaci pak samozřejmě nic nemění ani tvrzení obviněného P. K., že pravomoci rozhodovat o pracovním poměru vedoucí odboru nebylo v minulosti využito, a to bez ohledu na jeho pravdivost. Konečně pokud dovolatel namítá, že nebyl vnímán zaměstnanci jako osoba nadřazená, Nejvyšší soud opět pro neopodstatněnost takové námitky pouze v krátkosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 279/2016, z nějž plyne, že ustanovení §329 tr. zákoníku ani jeho výklad nevyžadují, aby k naplnění skutkové podstaty existoval vztah nadřízenosti a podřízenosti. B. K námitce nedostatečné konkretizace porušených právních povinností 49. Další námitka obviněného P. K. spočívala v tom, že se soudy spokojily s paušálním výčtem zákonných norem bez přímé konkretizace a správné aplikace na tu kterou část skutkového děje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012). 50. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že obviněným zmiňované rozhodnutí na daný případ nedopadá (srov. str. 103 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. 51. Nejvyšší soud se tak zabýval dovolatelem předestřeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012, přičemž zjistil, že obsah odkazovaného rozhodnutí spočívá v tom, že se soudy nižších stupňů spokojily s paušálním výčtem zákonných norem, které dopadaly na oblast, jež byla předmětem řízení, bez ohledu na jejich účinné znění a bez přímé konkretizace a správné aplikace na tu kterou část skutkového děje, který v sobě zahrnoval období šesti let. K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že obviněný P. K. byl výrokem rozsudku odvolacího soudu (ale rovněž už i výrokem nalézacího soudu) uznán vinným ze zneužití svého postavení člena V. R. r. r. s. S., který podle §16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční pomoc a pravomoci v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním poměru zaměstnanců Ú. R. r. do úrovně vedoucí odboru podle článku 1c jednacího řádu Výboru, a jednal v rozporu s článkem 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999, v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanovením §1 písm. a), §3 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Severozápad, kterého se měl dopustit v rozsudku popsaným způsobem. 52. Podle Nejvyššího soudu tak z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od judikatury uváděné obviněným k podpoře své argumentace, v této věci již nalézací soud dostatečně specifikoval odkazem na konkrétní právní předpisy nejen pravomoc, kterou obviněný vykonával, ale také právní předpisy, s nimiž byl takový výkon pravomoci v rozporu. Nelze tedy přisvědčit obviněnému v tom, že by se soudy nedostatečně vypořádaly s konkretizací právních norem, jejichž porušení se výkonem své pravomoci dopustil, byť takto učinily pouze ve skutkových větách výroků svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak neztotožňuje s názorem, že specifikace konkrétních právních norem, k jejichž porušení mělo jednáním obviněného dojít, by byla ze strany soudů nižších stupňů nedostatečná, pokud tyto odkazují v návaznosti na jednání, jehož se obviněný dopustil, na právní předpisy i jejich konkrétní ustanovení, která upravují pravomoc, která byla takovým jednáním vykonávána, ale i povinnosti, k jejichž porušení mělo takovým výkonem pravomoci dojít. V následujícím řízení bude nicméně nutné znovu se takovým vymezením zabývat a posoudit, jaké právní předpisy byly jeho jednáním porušeny vzhledem k výše uvedené argumentaci v části A.2 písm. a) tohoto rozsudku spočívající v podřazení obviněného pod pojem úřední osoby, tyto předpisy bude třeba rozebrat konkrétně ve vztahu k postavení a jednání obviněného P. K., přičemž zejména nalézací soud se bude muset zabývat tím, zda se na obviněného vztahuje zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, případně i ostatní předpisy, jejichž porušením měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. C. K námitce týkající se subjektivní stránky 53. Obviněný P. K. také namítal, že v řízení nebyl prokázán motiv jakožto nezbytná složka subjektivní stránky. Formulaci pohnutky odvolacím soudem považuje za nepřezkoumatelnou a poukazuje na důkazy, které podle něj prokazují, že obviněný neměl logický důvod pro jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu. Z formulace pohnutky navíc není patrné, komu měl být opatřen prospěch ani v čem prospěch měl spočívat, zákon přitom vyžaduje, aby byla prokázána konkrétní pohnutka. Tyto námitky obviněný uváděl již ve svém odvolání, když zároveň upozorňoval, že odůvodnění nalézacího soudu subjektivní stránku trestného činu opomíjí. Dovoláním je tak dovozován extrémní skutkový rozpor závěrů obou soudů nižších stupňů, když z předmětného spisu neplyne žádný důkaz, který by prokazoval takovou motivaci, naopak z něj plynou důkazy, které takto formulovaný motiv vyvracejí. 54. Nalézací soud formuloval pohnutku pachatele v rámci právní kvalifikace na str. 101 svého rozsudku, kde uvádí, že způsobení škody či opatření neoprávněného prospěchu musí nastat v příčinné souvislosti s úmyslným vykonáváním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, přitom pachatel musí jednat ve specifickém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný majetkový prospěch. Specifický (tzv. druhý) úmysl, který skutková podstata vyžaduje, byl dán úmyslem obviněných účelově zasahovat do hodnocení soutěžních projektů, tím logicky ohrozit potenciální žadatele ztrátou nároku na dotaci ve prospěch méně kvalitních žadatelů a tyto naopak zvýhodnit získáním dotace, na kterou by za regulérních podmínek nedosáhli. 55. Odvolací soud se s touto námitkou dovolatele vyrovnal doplněním, že obviněný jako politik i úředník (a osoba dostatečně inteligentní) nepochybně věděl, že z titulu své nadřízené (resp. nadřazené) pozice tím, že osobám, které provádějí určité úřední úkony, vyhrožuje vyhozením z práce, když neudělají to, co po nich požaduje, porušuje platné právní předpisy. Vzhledem k tomu, že určité projekty byly označeny a měly být tak podle vůle (byť možná odvozené) obviněného úspěšné, a určité nikoli, obviněný, aniž by projekty prošly řádným řízením, chtěl určitým, blíže nezjištěným subjektům způsobit škodu – to přinejmenším srozuměním, a jiným opatřit neoprávněný prospěch. Vzhledem k tomu, že zároveň věděl, o jaké projekty se jedná, s jakou výší dotace, pak samozřejmě musel vědět, jaký neoprávněný prospěch, tj. v jaké výši, jinému opatří. Pokud jde o motivaci, z celého případu je podle odvolacího soudu zřejmé, že byla dána částečně jako způsob politického života kraje, částečně jako prospěch pro určité subjekty, přinejmenším žadatele o dotaci, ke kterým ovšem nemusel mít ani P. K. žádný vztah. Podle odvolacího soudu jde o velice těžce odhalitelnou trestnou činnost, kdy skuteční „vodiči loutek“ (ve smyslu osob, které ve skutečnosti vše řídí a ovlivňují) mohou zůstat zcela v anonymitě. V každém případě P. K. (a další obvinění) podle odvolacího soudu jistě nejednal samoúčelně, že by jej prostě najednou napadlo, že nějaké projekty budou zvýhodněny, musí projít, a nějaké nikoli. Uzavřel, že šlo nepochybně o zájmy dílem politické, dílem podnikatelské, dílem politicko-podnikatelské (srov. str. 37 rozsudku odvolacího soudu). 56. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že pohnutkou (motivem) pachatele je vnitřní podnět, který ho vedl k rozhodnutí spáchat trestný čin, konkrétně v tomto případě jde o tzv. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (též tzv. obmysl, dolus coloratus – srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Zavinění pachatele v případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku tak musí zahrnovat také úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148.). 57. Podle Nejvyššího soudu, který vychází ze shora uvedených skutkových závěrů obou soudů nižších stupňů, bylo v řízení prokázáno, že některé projekty na seznamu, který P. K. předal I. K. (podle svědectví na č. l. 6291 a násl., P. A. na č. l. 6624 spisu), měly bez ohledu na své kvality či nedostatky, na základě jeho pokynu postoupit (v případě jednoho projektu naopak nepostoupit) přes druhou fázi hodnocení až do fáze třetí, v níž by mohly být schváleny k přidělení dotace. Ačkoliv nebylo v řízení prokázáno, že by takovým jednáním vznikl prospěch přímo obviněnému, je zjevné, že svým jednáním se pokusil o to, aby byly některé konkrétně shora uvedené projekty zvýhodněny a jeden byl znevýhodněn. 58. Nejvyšší soud dále konstatuje, že tyto závěry jsou potvrzovány dalšími skutkovými zjištěními, kdy z předloženého spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že P. K. předal I. K. seznam projektů, a to zejména na základě výpovědí K. na č. l. 6291 a násl. spisu ve spojení se znaleckým posudkem PhDr. Václavy Musilové na č. l. 4385 a násl. spisu a výpovědí u hlavního líčení dne 13. 5. 2015, podle něhož byl pisatelem textu na seznamech P. K., a také s jeho otisky prstů na těchto seznamech (odborné vyjádření na č. l. 4302 a násl. spisu ve spojení s jeho výslechem u hlavního líčení dne 8. 9. 2015). V návaznosti na výpověď K. také P. A. na č. l. 6624 a násl. spisu potvrdil, že „otečkované“ seznamy viděl, přičemž od O. měl pokyn k nim nepřihlížet (také na č. l. 6629 spisu), a nepřímo také to, že označeny byly projekty, na kterých je vyšší zájem, což stvrdila i J. Š. na č. l. 6846 spisu, která potvrdila, že kolem některých projektů byly obavy, nervozita, byl tam zájem, aby prošly. Č. byl pak osobně přítomen také výhrůžce adresované K., že „pokud se to neudělá, tak vás všechny vyházím“, jak plyne z jeho výpovědi na č. l. 6722 spisu. Veškeré tyto důkazy a mnohé další tedy svědčí o praxi na Úřadě, kdy na I. K. byl ze strany P. K. vyvíjen tlak, aby označené projekty z předaného seznamu postoupily přes druhou fázi hodnocení, a tedy se dostaly až do třetí fáze, v níž následně o přidělení podpory rozhodovala komise. Kromě svědeckých výpovědí je odsuzující rozsudek zejména postaven na četných záznamech telefonních hovorů a e-mailové komunikaci, a to mezi obviněnými i svědky výše uvedenými (např. e-mailová komunikace mezi K. O. a pí. Š. ze dne 18. 4. 2012 na č. l. 388 spisu, dále mezi pí. Š. a K., O., pí. Č. ze dne 18. 4. 2012 na č. l. 389 a násl. spisu, v níž jsou zmiňovány i obavy z výroku P. K.). 59. Nejvyšší soud k námitce obviněného P. K. spočívající v tom, že nebylo dostatečně objasněno, komu měl být opatřen prospěch, když důkazy výslechem předkladatelů žádostí o dotace (jednotlivých projektů) podle něj svědčí o tom, že s žádným z nich nebyl v kontaktu, konstatuje, že skutečnost, že předkladatelé žádostí o dotace uvedli, že s obviněným ani nehovořili, bez dalšího nevyvrací závěry soudů o jeho úmyslu. Lze si jen stěží představit, že by předkladatelé žádostí o dotace potvrdili jakékoliv jednání s obviněným, zvláště když by tím i sebe vystavili riziku trestního stíhání. O existenci pohnutky obviněného opatřit jinému prospěch však svědčí samotné jeho jednání, kdy předal seznamy I. K., na nichž označil pouze některé projekty, a to s pokynem, že mají projít hodnocením. Zejména proto má Nejvyšší soud za to, že nelze námitce obviněného přisvědčit. Pro naplnění skutkové podstaty navíc jednání nemusí vést ke skutečně získané škodě či získanému prospěchu a mít tak odraz v objektivní realitě. Postačí, pokud takovou škodu či prospěch pachatel zamýšlel, ať již k ní následně dojde, či nikoliv. Co se týče pohnutky, postačuje tzv. dolus eventualis, tedy úmysl nepřímý, pokud z konkrétní formulace nevyplývá, že je třeba úmyslu přímého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.) Z provedeného dokazování přitom lze učinit závěr, že při předávání seznamu projektů s vyznačenými tzv. zájmovými projekty P. K. zřejmě nevěděl, jaká je kvalita vybraných projektů, zda tyto splňují, nebo nesplňují podmínky pro úspěšné projití druhou fází hodnocení. Některé projekty svou kvalitou sice podmínky pro postoupení do další fáze hodnocení mohly naplňovat i bez jeho zásahu, jak ostatně plyne i z některých výpovědí, a to např. výpovědi obviněné I. K. na č. l. 6560 p. v. spisu, která uvedla, že tam byly projekty, které byly otečkovány a byly dobré a pokud by tečku neměly, tak by stejně prošly, dále i výpovědi svědka P. A. na č. l. 6624 a násl. spisu, který potvrdil, že seznam označených projektů viděl, ale měl instrukci od O., aby na to vůbec nebrali ohled, s tím, že na nějaké politiky ohledy nebral, některé však mohly být svou kvalitou nedostačující, o čemž svědčí např. i skutečnost, že některé z projektů nakonec ani úspěšné nebyly (projekt CZ.1.09/3.2.00/35.00834 žadatele DODPRAVNÍ PODNIK měst Mostu a Litvínova, a. s., s názvem Integrovaný dopravní systém Dopravního podniku měst Mostu a Litvínova, a. s., projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00881 žadatele SC Production, s. r. o., s názvem Zkvalitnění vybavení lyžařských středisek v Krušných horách, projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00949 žadatele Sport areál Klíny, s. r. o., s názvem Optimalizace a rozvoj lyžařského areálu Sport areál Klíny – I. etapa, projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00869 žadatele EUROQUALITY, s názvem Severočeské výlety, projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00890 žadatele První krušnohorská realitní kancelář, s. r. o., s názvem Propagace Mikroregionu St. Sebastian a Hotelu I., a zejména pak projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871 žadatele Ústecký kraj, s názvem Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji, v jehož případě Ministerstvo financí České republiky, odbor Národní fond, Platební a certifikační orgán, rozhodlo, že výdaje tohoto projektu nepovažují za způsobilé a nebudou tedy refundovány ani certifikovány). Přesto učinil P. K. pokyn K., že dané projekty projít musejí. 60. P. K. byl v postavení člena V. R. r., který jako kolektivní orgán schvaloval výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, ovšem byl oprávněn činit tak až poté, kdy tyto projekty prošly třístupňovým procesem kontroly a hodnocení, prováděným zaměstnanci Úřadu či externími experty. Přesto se snažil ze své pozice zasáhnout i do těchto fází kontroly a hodnocení, které mu nepříslušely za tím účelem, aby následně mohl vykonávat svoji pravomoc v rámci Výboru v rozporu s právními předpisy specifikovanými v rozsudcích soudů nižších stupňů. Z dosud provedených a zhodnocených důkazů oběma soudy nižších stupňů podle závěrů těchto soudů vyplývá, že P. K. věděl, že svým jednáním vykonává svou pravomoc v rozporu s právními předpisy, zároveň musel být přinejmenším srozuměn s nutným důsledkem, že takovým postupem žadatelům o dotaci, jejichž projekty byly označeny jako zájmové, může opatřit neoprávněný prospěch spočívající v úspěšném projití procesem kontroly a hodnocení (respektive u jednoho projektu neoprávněnou újmu v této fázi) a případně až v přidělení dotace, a to ke škodě České republiky a Evropské unie jako poskytovatelů dotace, ale také ostatních žadatelů, kteří by za regulérních podmínek na dotaci dosáhli, ale z důvodu upřednostnění jiných projektů jim přidělena nebyla. Pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nevyžaduje se úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus), který v případě ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, může být naplněn také ve formě eventuálního úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, a dále přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Taková forma úmyslu byla v případě obviněného bezesporu dána. 61. Pouze pro úplnost je třeba doplnit, že pokud obviněný P. K. namítal, že formulaci pohnutky odvolacím soudem považuje za nepřezkoumatelnou, Nejvyšší soud, ačkoliv má za to, že z provedeného dokazování, jak bylo v podrobnostech rozepsáno shora, lze bez pochyb usuzovat na existenci úmyslu přesahujícího objektivní stránku (pohnutky) jmenovaného obviněného, je nutné dát mu za pravdu v tom, že odvolací soud ve svém odůvodnění rozšířil formulaci specifického (druhého) úmyslu, aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů k takovým skutkovým závěrům dospěl a odkázal pouze obecně na důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně. Takový závěr soudu druhého stupně o úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch je tedy závěrem nepřezkoumatelným. Proto je třeba, aby se případně i odvolací soud ve svém novém rozhodnutí také s touto námitkou vypořádal. V tomto směru Nejvyšší soud apeluje na soudy nižších stupňů, aby se tohoto i dalších obdobných pochybení, na které je v tomto rozhodnutí poukázáno, v novém řízení vyvarovaly. A.3 K námitkám proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §329 odst. 3 tr. zákoníku 62. Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky směřují proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §329 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolatel konkrétně namítal, že odvolací soud se nezabýval posouzením hypotetického prospěchu, a to z pohledu příčinné souvislosti i jeho výše z pohledu zákonných limitů §138 tr. zákoníku. Nalézací soud přitom jednoznačně uvedl, že chybějící příčinná souvislost vylučuje dovození hypotetického prospěchu či škody, a proto je vyloučeno i dovozovat zpřísněnou právní kvalifikaci. Odvolací soud aplikoval kvalifikovanou skutkovou podstatu, aniž by však zdůvodnil příčinnou souvislost mezi jednáním a hypotetickým prospěchem. Takové zdůvodnění by přitom podle názoru dovolatele muselo zohledňovat celý proces schvalování dotací, včetně posouzení kvality jednotlivých projektů, následného čerpání a použití dotačních prostředků. Odvolací soud měl přitom sám v rozsudku uvést, že u skutku pod bodem 1) nedocházelo k falšování dokumentů a samotné označení projektů nemohlo způsobit škodu, čímž podle dovolatele sám vyloučil příčinnou souvislost. U druhého skutku poukazuje dovolatel P. K. na to, že oba soudy posoudily žádost o přezkoumání vyřazení projektu jako zákonnou a důvodnou, tedy je vyloučeno, aby vznikl protiprávní prospěch. Podle jeho přesvědčení by muselo dojít k posouzení celého procesu schvalování dotací, včetně kvality jednotlivých projektů. Další nedostatek napadeného rozhodnutí shledává dovolatel v absenci zdůvodnění závěru, že šlo o škodu velkého rozsahu, proto má tento závěr za nepřezkoumatelný. Uvádí, že nemůže být vycházeno z hodnoty projektu, protože takový projekt by musel být prvně zrealizován, aby mohl čerpat dotační prostředky. Pokud by pak realizace byla v souladu s projektovou dokumentací, nešlo by o prospěch. Odvolací soud by tedy musel srovnávat reálnou hodnotu projektu s hodnotou podle projektové dokumentace a zjistit, jak by se na rozdílu podílel poskytovatel dotace. Prospěch měl být navíc opatřen blíže neurčené osobě, ačkoliv z povahy věci by měl mít z dotačních prostředků prospěch žadatel, respektive příjemce. Žadatelé přitom uvedli, že na dovolatele žádný tlak nevyvíjeli. Ačkoliv bylo jednání kvalifikováno jako pokus, měl soud popsat, jak měl prospěch vzniknout, v prospěch koho, v jaké výši a příčinnou souvislost s daným jednáním. 63. Nalézací soud se stran užití kvalifikované skutkové podstaty vyjádřil ve svém odůvodnění tak, že nelze spolehlivě zjistit, zda v přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného uvedené škodlivé následky skutečně nastaly, tím méně zjistit způsobenou škodu a opatřený prospěch kvantifikovat. V řízení podle něj nebylo prokázáno, že některým žadatelům o dotaci skutečně škoda vznikla a jiným byl opatřen neoprávněný majetkový prospěch. Postup, který v tomto ohledu zvolila obžaloba u obviněného P. K., P. K., I. K. proto nebylo možno přijmout a právní kvalifikaci proto soud prvního stupně ponechal pouze v prvním odstavci §329 tr. zákoníku. Nalézací soud tedy zastával názor (srov. str. 101 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), že aby uvedené škodlivé následky, včetně kvantifikačního vyjádření, mohly být kladeny obviněným za vinu, muselo by být spolehlivě prokázáno, že určití konkrétní žadatelé o dotaci by v regulérní soutěži skončili s opačným výsledkem než ve vadné soutěži. Výše způsobené škody by pak podle názoru nalézacího soudu vyjadřovala souhrnná dotační částka umístěná na projekty, které v rámci vadného hodnotícího procesu propadly, zatímco v řádné, nedeformované soutěži, by uspěly, naopak opatřený neoprávněný prospěch by byl dán celkovou částkou dotačních prostředků umístěnou do projektů, které uspěly ve vadné soutěži, ačkoliv v nedeformované soutěži by s určitostí propadly. Z těchto důvodů nebylo možné podle nalézacího soudu spolehlivě zjistit příčinnou souvislost s protiprávním jednáním obviněného, tím méně způsobenou škodu a opatřený prospěch kvantifikovat (v podrobnostech srov. str. 100 – 101 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 64. Odvolací soud uvedl, že obviněný, bez toho aniž by projekty prošly řádným řízením, ještě předtím, chtěl určitým, blíže nezjištěným subjektům způsobit škodu – to přinejmenším srozuměním, a jiným opatřit neoprávněný prospěch. Vzhledem k tomu, že zároveň věděl, o jaké projekty se jedná, s jakou výší dotace, pak samozřejmě musel vědět, jaký neoprávněný prospěch, tj. v jaké výši, jinému opatří. Odvolací soud dále doplnil argumentaci nalézacího soudu k určení výše škody či prospěchu tak, že tuto lze uvažovat ve vztahu k výši škody, protože není jisté, zda by projekty prošly či nikoliv, ale ty, které byly vybrány (pozn. nikoliv vybrány pro přidělení dotace, nýbrž označeny obviněným, aby postoupily přes fázi hodnocení projektů), již předem měly získat neoprávněný prospěch (v podrobnostech srov. str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 65. Nejvyšší soud předně rekapituluje, že podmínkou aplikace kvalifikované skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je opatření prospěchu velkého rozsahu sobě nebo jinému, tedy v souladu s výkladovým ustanovením §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, prospěchu dosahujícího nejméně částky 5 000 000 Kč. Jednání obviněného bylo posouzeno podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jako pokus takového trestného činu, tedy jako jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, aniž by však došlo k jeho dokonání. Posouzení této otázky úzce navazuje na skutečnost, že za trestné je nutné považovat veškeré jednání obviněného, směřující ke zneužití pravomoci svěřené Výboru ustanovením §16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, spočívající ve výběru projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, tedy i přípravnou fázi takového jednání. Neoprávněným prospěchem se pak rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo, přičemž podle §329 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby prospěch skutečně vznikl, když k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden tímto zvláštním úmyslem (pohnutkou), nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1974, sp. zn. 6 Tz 73/74, publikovaný pod č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Pojmy škoda a prospěch není možné v rámci trestního práva ztotožňovat tak, jak činí obviněný, neboť prospěch, který pachatel získá, resp. má v úmyslu získat, většinou ani není shodný s výší nároku, s níž se poškozený k trestnímu řízení připojí, a o němž může soud rozhodovat v adhezním řízení. Škoda je újmou nastalou v majetkové sféře poškozeného, již je možno objektivně vyjádřit penězi a pro jejíž výpočet jsou striktně stanovena pravidla v ustanovení §137 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 317/2010, publikované pod č. 777/2010 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy přisvědčit tvrzení obviněného, že skutkem pod bodem 1) nemohlo dojít k opatření prospěchu z toho důvodu, že odvolací soud uvedl, že tímto skutkem nedošlo k falšování dokumentů a že samotné označení nemohlo způsobit škodu. Právě zde je totiž nutné mezi pojmy prospěch a škoda důrazně rozlišovat, stejně jako je rozlišuje i trestní zákoník v rámci odlišných znaků v §329 odst. 3 písm. a) a §329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Přitom na druhé straně není ani vyloučeno, aby stejné jednání pachatele kumulativně způsobilo jak škodu, tak i prospěch, dokonce může způsobit kumulativně prospěch v rovině materiální i imateriální (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017). Právě prospěch, který měl v úmyslu obviněný opatřit, by totiž byl jak prospěchem imateriálním, spočívajícím v samotném zvýhodnění při hodnocení projektů, tak materiálním, spočívajícím v přidělení dotace. 66. Nejvyšší soud má za to, že v řízení provedenými důkazy bylo dostatečně prokázáno, že obviněný P. K. se pokusil ovlivnit výběr projektů, kterým bude schválena dotace, a to v době, kdy mělo dojít nejprve k jejich hodnocení v rámci Ú. R. r., přičemž zřejmě nemohl mít povědomí o tom, zda tyto projekty dosahují svými kvalitami požadované úrovně pro to, aby tímto hodnocením bez jeho zásahu prošly. V případě jednoho projektu (CZ.1.09/4.1.00/36.00825 – 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu) naopak nemohl mít povědomí o tom, zda je projekt natolik nevyhovující, aby byl z hodnocení vyřazen. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, a to včetně případného prospěchu nebo škody, a pro případ, že je způsobí, byl s tím přinejmenším srozuměn. Tuto míru zavinění ve formě úmyslu nepřímého je nutné spatřovat i v otázce škody, respektive prospěchu, když označeným projektům mohl být jeho zásahem a následným rozhodnutím o přidělení dotace opatřen neoprávněný prospěch a poskytovatelům dotace způsobena naopak škoda či jiná závažná újma. Jednání obviněného, kdy požadoval, aby prošly označené projekty, mělo v první řadě za následek vznik neoprávněného prospěchu ve formě výhody, na kterou neměli předkladatelé označených projektů právo. Ve smyslu uvedeného však není třeba, aby trestným činem škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Postačí tedy, pokud byl pachatel veden pohnutkou škodu nebo takový prospěch způsobit. Ať už tedy bylo úmyslem obviněného opatřit prospěch předkladateli projektu, kraji, v němž měl být projekt realizován, nebo třeba politickému subjektu v rámci komunálních politických vztahů, od počátku musel být srozuměn s tím, že jeho jednání může mít za následek takový neoprávněný prospěch imateriální, ale i materiální v podobě neoprávněně přidělené dotace. Samotným označením projektů došlo tedy k neoprávněnému imateriálnímu prospěchu označených projektů, neboť tyto projekty měly být díky tomu v rámci hodnocení zvýhodněny. 67. I přes výše uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv §120 odst. 3 tr. ř. požaduje, aby výrok označoval trestný čin včetně uvedení zákonných znaků, které odůvodňují určitou trestní sazbu, v případě obviněného P. K. nejsou prospěch, újma ani škoda konkrétně vyčísleny, když jsou pouze předestřeny názvy jednotlivých projektů a jejich předpokládané dotace, ačkoliv odvolací soud právně posoudil jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty právě s ohledem na výši zamýšleného prospěchu. Výroky týkající se ostatních obviněných přitom takové vyčíslení mají – jde tedy zjevně spíše o formální nedostatek písemného vyhotovení rozsudku, který však bude nutné v rámci dalšího řízení napravit, a to tak, že soud vyčíslí potenciální prospěch, škodu či újmu, ke kterým jeho jednání směřovalo. 68. Stejné úvahy je potom nutné aplikovat na skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu pod bodem A. 2)., tedy na jednání, jehož cílem bylo bodové přehodnocení, respektive navýšení bodového hodnocení projektu Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji [viz také bod A. 1) 10 rozsudku odvolacího soudu]. I toto jednání je totiž přípravnou fází samotného výběru projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, a je tedy právně irelevantní, zda konečné navýšení bodového hodnocení zaměstnanci Úřadu bylo, či nebylo zákonné, neboť objektem trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147), přičemž obviněný svou pravomoc řádně nevykonával, když svým jednáním usiloval o změnu hodnocení projektu, o němž měl informace, že není k přidělení dotace způsobilý, a to pouze z toho důvodu, aby mohl být následně vybrán k přidělení dotace, což se mu nakonec podařilo, byť nakonec pro zásah Ministerstva financí České republiky, odboru Národní fond, Platební a certifikační orgán, refundace výdajů tohoto projektu nebyly refundovány a bylo rozhodnuto o ukončení tohoto projektu. Co se týče úvah nad škodou, újmou či prospěchem, je tuto možné u projektu Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji opět vyčíslit, neboť obviněný svým jednáním usiloval o postup projektu, o němž věděl, že nesplnil hodnotící kritéria, přes fázi hodnocení, tedy pokusil se předkladateli projektu opatřit neoprávněný prospěch v předpokládané výši dotace, tedy až 36 815 319 Kč. 69. Na základě dosud provedených a zhodnocených důkazů se tak Nejvyššímu soudu jeví jako legitimní závěr odvolacího soudu, že obviněný P. K. jednal tak, aby opatřil sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, když z provedeného řízení je zjevné, že takový prospěch několikanásobně převyšoval zákonnou hranici škody velkého rozsahu, neboť téměř každý z projektů, které mohly jednáním pachatele získat neoprávněné zvýhodnění v podobě dotace, převyšuje výší žádané dotace částku 5 000 000 Kč (některé přitom i několikanásobně). B. K dovolání nejvyššího státního zástupce a) K námitce nesprávného právního posouzení jednání obviněných 70. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání nejprve namítal nedostatečné, resp. neúplné, a tím i nesprávné právní posouzení jednání obviněného P. K. i obviněného P. K. Odvolací soud jednání obviněného P. K., uvedené pod body A. 1), 2) kvalifikoval jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V případě jednání obviněného P. K. uvedeného pod body B. 1), 2) odvolací soud ve svém odsuzujícím rozsudku zvolil právní kvalifikaci zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve výrocích o vině tak odvolací soud k odvolání státního zástupce napravil nedostatečné právní posouzení jednání obou obviněných jen zčásti, když doplnil chybějící posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby §329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Současně ovšem odvolací soud již nevyhověl návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v doplnění odvolání ze dne 18. 4. 2017 a prezentovaného i při veřejném zasedání téhož dne v tom směru, že trestnou činnost obou obviněných neposoudil i jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku a v případě obviněného P. K. i jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011, přesto, že je ve věci zřejmé, že obvinění svým jednáním sledovali ovlivnění veřejné soutěže projektů ucházejících se o evropské dotace. Jinými slovy řečeno, nejvyšší státní zástupce namítal, že obviněný P. K. měl být odsouzen i za zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a oba obvinění měli být též uznáni vinnými pokusem zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce současně poznamenal, že jednočinný souběh trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku a trestným činem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku vyloučen není. 71. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že navrhované právní kvalifikace by formálně přicházely v úvahu, neboť jde o právní kvalifikace mírnější, než ty obsažené v obžalobě. Odvolací soud však takový výrok současně negoval a nepoužití uvedených právních kvalifikací zdůvodnil víceméně opatrností, neboť obvinění nebyli pro takové trestné činy stíháni, nebyla na ně pro tyto kvalifikace podána obžaloba, nebyli takovým směrem vyslechnuti a nebyla jim podle soudu tak dána možnost obhajoby tímto směrem (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 72. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv nejvyšším státním zástupcem namítané doplnění právního posouzení nebylo původně zachyceno v usnesení o zahájení trestního stíhání a ani v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 2 KZV 74/2012, neznamená to, že by nebylo možno právní kvalifikaci dodatečně doplnit a v rozsudku zohlednit. Je přitom třeba vycházet z obžalovací zásady a příslušných ustanovení trestního řádu. Podle ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Naopak podle §220 odst. 3 tr. ř. soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán není. Tedy při zachování totožnosti skutku soud může skutek právně kvalifikovat částečně nebo i zcela odlišně. Změna v právním posouzení může spočívat jednak v posouzení skutku jako trestného činu přísnějšího, či mírnějšího, nebo i stejně trestného. Skutek může být rovněž posouzen jako souběh více trestných činů, i když byl kvalifikován obžalobou jako trestný čin jediný, nebo naopak. Změna právní kvalifikace v průběhu řízení před soudem, včetně odvolacího řízení, je tedy zásadně přípustná a právní úpravou předvídaná. Při takovém postupu ovšem musí být plně respektována příslušná ustanovení chránící právo obviněného na spravedlivý proces, což znamená, že pokud považuje soud skutek za trestný čin nebo činy přísněji trestně postižitelné, než pro jaký bylo doposud vedeno trestní stíhání, je povinen jednak postupovat podle §190 odst. 2 tr. ř., resp. §225 odst. 2 tr. ř., a na změnu obviněného upozornit a jednak navíc zajistit, a to ať už jde o právní posouzení přísnější nebo mírnější, aby měl možnost na změnu právní kvalifikace zareagovat v rámci své obhajoby, kterou měl možnost si připravit [pozn. je třeba rovněž poznamenat, že předestřenému postupu nebrání ani ustanovení §259 odst. 5 písm. b) tr. ř.]. Tím má být zabráněno tomu, aby došlo v trestním řízení k vydání překvapivého rozhodnutí, přičemž mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby, a to tak, jak již bylo shora popsáno, že se umožní příslušná procesní reakce obhajoby (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, publikovaný pod č. 34/2005 Sb. n. u. ÚS, a nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102/2004 Sb. n. u. ÚS]. 73. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že odvolací soud postupoval chybně, když se nezabýval věcně odvolacími námitkami krajského státního zástupce v Ústí nad Labem stran rozšíření právní kvalifikace souzeného jednání obviněných P. K. a P. K., tedy konkrétně tím, zda v případě obviněného P. K. byly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v případě obou obviněných znaky pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Byl-li totiž ve skutku, jehož se týkalo podané odvolání, shledáván jednočinný souběh více trestných činů, měl odvolací soud přezkoumat naplnění znaků všech uváděných právních kvalifikací, a rovněž, zda jsou dána skutková zjištění je odůvodňující, a následně zvážit svůj postup i z hlediska, aby nedošlo ve vztahu k oběma obviněným P. K. a P. K., k tzv. překvapivému rozhodnutí, jak na to bylo již shora v bodě 72. poukázáno, nikoliv postupovat v rozporu s touto povinností a následně jednání obviněných z opatrnosti nekvalifikovat i jako jiné trestné činy. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že odvolací soud nedostál své povinnosti vypořádat se řádně a úplně se všemi v úvahu přicházejícími právními kvalifikacemi (tedy věcně nezvážil, zda uznat obviněné vinnými i dalšími trestnými činy, byly-li pro to splněny zákonné podmínky), zejména pokud to navrhl státní zástupce, a to i v průběhu řízení. Jeho naznačený postup, kdy připustil, že navrhované právní kvalifikace by formálně přicházely v úvahu, avšak současně nepoužití uvedených právních kvalifikací zdůvodnil víceméně opatrností, neboť obvinění nebyli pro takové trestné činy stíháni, nebyla na ně pro tyto kvalifikace podána obžaloba, nebyli takovým směrem vyslechnuti a nebyla jim podle soudu tak dána možnost obhajoby tímto směrem (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je třeba považovat za přehnaně formalistický. Námitku nejvyššího státního zástupce je tak nutno ve svém základu považovat za důvodnou. Tím nechce Nejvyšší soud vyjádřit, že se není třeba zabývat také tím, že oba obvinění nebyli v tomto směru řádně vyslechnuti a nebyla jim podle soudu tak dána možnost obhajoby tímto směrem, neboť to je samozřejmě ve smyslu shora uvedených úvah zvažovat z hlediska dalšího postupu, jímž je třeba zajistit, aby nedošlo k tzv. překvapivému rozhodnutí. Pokud měl odvolací soud za to, že provedené dokazování právě z těchto hledisek nebylo dostatečné k prokázání viny obviněných dalšími trestnými činy v jednočinném souběhu, měl v souladu se zákonnou úpravou dokazování v potřebném rozsahu buďto sám doplnit, nebo za tímto účelem věc vrátit soudu prvního stupně (srov. §259 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6, 7 tr. ř.). 74. Nejvyšší soud uzavírá, že s ohledem na povahu jeho zrušujícího rozhodnutí, bude věcí nalézacího soudu, aby se v novém řízení znovu vypořádal s právní kvalifikaci jednání obviněných P. K. a P. K. ve smyslu jednočinného souběhu s dalšími trestnými činy, konkrétně u obviněného P. K. navíc zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a u obou obviněných P. K. a P. K. navíc pokusem zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Nalézací soud v novém řízení také zváží, zda pro právní kvalifikaci jednání obou obviněných bude dostačující skutkový stav, jak byl již zjištěn a prokázán, či zda bude nezbytné, aby sám doplnil dokazování. V každém případě bude třeba oba obviněné P. K. a P. K. znovu k těmto nově navrhovaným právním kvalifikacím ze strany státního zástupce vyslechnout a umožnit jim uplatnit i ve vztahu k nim svou obhajobu. b) K námitce porušení zásady ne bis in idem 75. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je ve výrocích týkajících se obviněného P. K. zatížen i další vadou. Obviněný P. K. byl stíhán a podle žalobního návrhu i obžalován pro skutek, který byl v obžalobě ze dne 20. 12. 2013 naformulován do pěti bodů označených II. ad 3) až II. ad 6) a II. ad 16). Nalézací soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2016 rozhodoval o skutku, pro který byl obviněný P. K. stíhán a který byl uveden v žalobním návrhu, přičemž zachoval v zásadě obžalobou použitou formulaci skutku a taktéž i řazení popisu skutku do jednotlivých bodů. Jednání, které bylo obviněnému P. K. kladeno za vinu, nicméně v jednotlivých bodech, jak byly obžalobou koncipovány, posoudil odlišně, rozdělil je a v části jednání [v obžalobě označeném pod body II. ad 6) a II. ad 16)] uznal obviněného vinným a v části jednání [v obžalobě označeném pod body II. ad 3) až II. ad 5] jej obžaloby zprostil. Krom jiných námitek byl v odvolání státního zástupce tento postup zpochybněn a zprošťujícímu výroku bylo vytknuto, že nalézací soud minimálně v případě projektů „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C." rozhodl v jednom případě tak, že pro tyto projekty obviněného uznal vinným, současně jej v dalším výroku obžaloby zprostil. Tímto rozhodnutím došlo podle dovolání nejvyššího státního zástupce k narušení jednoty skutku, přičemž tato jednota v podobě zachování následku byla dána konkrétními projekty, na které byly či měly být alokovány finanční prostředky. Odvolací soud k podanému odvolání tuto nesrovnalost neodstranil. Sice vyhověl odvolání státního zástupce a zprošťující výrok vztahující se k obviněnému P. K. zrušil, o vině však nerozhodl, neboť podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ve zprošťující části pod body 3), 4), 5) krajskému soudu k novému rozhodnutí. Jednání obviněného P. K., jímž byl rozsudkem odvolacího soudu v části B. 1), 2) výroku pravomocně uznán vinným, a část jednání, jmenovitě pokud jde o jednání vztahující se k získáním dotací na „Modernizaci a rekonstrukci hotelu P.“ a na „Rekonstrukci a modernizaci ubytovací části a kuchyně hotelu C. v XY“, ohledně něhož byl nejprve prvostupňovým rozsudkem obžaloby zproštěn a ohledně něhož má být nyní nově rozhodováno, je však ve vztahu ke každému z těchto projektů jediným nedělitelným skutkem, resp. dílčím útokem pokračujícího trestného činu (trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku). Podle nejvyššího státního zástupce není možné akceptovat posouzení předmětného jednání vztahujícího se konkrétně k získáním dotací na projekty „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C. v XY“, jak je vymezeno minimálně pod původním bodem II. ad 3) obžaloby, resp. v části tohoto bodu, a pod bodem ad 3) zprošťujícího výroku nalézacího soudu, jako samostatného skutku, o kterém by mělo být rozhodováno samostatným výrokem (ať již zprošťujícím výrokem či výrokem o vině), neboť lze mít za to, že jde o útok tvořící jeden skutek s jednáním, jímž byl obviněný shledán vinným rozsudkem odvolacího soudu. 76. Nalézací soud v rámci odůvodnění výroku o zproštění P. K. viny ve vztahu ke skutkům pod bodem II. ad 3), 4) a 5) obžaloby uvedl, že státní zástupce nepředložil krajskému soudu dostatek důkazů prokazujících, že se obviněný P. K. dopustil tří dílčích skutků, v nichž je obžalobou spatřován předmětný trestný čin, čímž neunesl důkazní břemeno. Prokázané tři dílčí skutky, pro něž byl obviněný stíhán, podle nalézacího soudu nenaplňují všechny objektivní a subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu, tedy ani žalovaných tří dílčích skutků pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku a tří dílčích skutků pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku. Nalézací soud rovněž poznamenal, že obviněný P.K. rozhodně neovlivnil objektivnost, nezávislost hodnocení a způsobilost proplacení dotačních prostředků pod bodem II. 3), 4) a 5) a nemohl být u těchto tří dílčích skutků uznán vinným a následně odsouzen (srov. str. 144 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 77. Odvolací soud k námitce státního zastupce ohledně vzniku překážky věci rozsouzené uplatněné odvoláním uvedl, že neshledal důvody pro postup navrhovaný státním zástupcem, aby byl ohledně obviněného P. K. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc vrácena krajskému soudu, aby v ní učinil rozhodnutí nové (případně státnímu zástupci k došetření). Především ohledně skutků, pro které byl obviněný uznán vinným, bylo možné podle odvolacího soudu rozhodnout samostatně, a to v souladu s ustanovením §12 odst. 12 tr. ř., neboť i dílčí útok pokračujícího trestného činu může být posouzen po procesní stránce jako skutek, aniž by další trestní stíhání muselo být zastaveno z důvodu věci rozsouzené (srov. str. 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o zprošťující části rozsudku u obviněného K., odvolací soud uvedl, že s odkazem na další, velice rozsáhlé trestní stíhání, mimo jiné i tohoto obviněného, se jeví býti vysoce vhodným, aby proběhlo společné řízení. Odvolací soud vyslovil názor, že v dalším trestním stíhání, které probíhá, budou provedeny i další, jiné (a související) důkazy, a bude tak namístě zhodnotit věc komplexně (srov. str. 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 78. Nejvyšší soud na tomto místě nejprve pro přehlednost rekapituluje, v čem spočívala trestná činnost obviněného P. K., a to nejprve trestná činnost popsaná pod body ad II. 3), 4), 5) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012 [pozn. v případě bodů ad II. 3) – 5) obžaloby bylo výrokem rozsudku nalézacího soudu rozhodnuto postupem podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby jmenovaného obviněného, zatímco výrokem rozsudku odvolacího soudu byla postupem podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného P. K. pod body 3) – 5) obžaloby vrácena nalézacímu soudu, aby v ní učinil nové rozhodnutí]. V obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, bylo obviněnému P. K. kladeno za vinu, že (zjednodušeně) na základě označení tzv. zájmových projektů P. K. a P. K. M., ovlivnil administraci projektů a přidělování externích hodnotitelů, a to v celkovém rozsahu uplatněných žádostí na dotaci z Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) ve výši nejméně 1 419 925 230,21 Kč, kdy bylo rozhodnuto o proplacení dotací ve výši nejméně 921 902 364,78 Kč, a zaměstnanci Úřadu na základě rozhodnutí mimo jiné P. K. zajistili nevyřazení projektů z procesu administrace, určili bez řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení konkrétním projektům, když na této trestné činnosti se podílel tím, že opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního poměru, a jednal v rozporu s právními předpisy specifikovanými ve výroku obžaloby, když ad 3) zneužil svou pravomoc tím, že vydal pokyn, že níže uvedené projekty musí úspěšně projít hodnocením a za tímto účelem současně sám v úmyslu ovlivnit hodnocení projektů, aniž by k tomu byl oprávněn, určil bez řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení k jednotlivým projektům, a za tímto účelem předal obviněné I. K. písemný seznam projektů s uvedením jmen externích expertů, který se týkal projektů A. XY, Dostavba hotelového komplexu V., L. C. – A., Modernizace a rekonstrukce hotelu P., Penzion V. M. a projektu Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C., čímž závažným způsobem ohrozil objektivnost a nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení dotačních prostředků, v době vydání tohoto příkazu v celkové výši 248 449 286,37 Kč a v následně proplácené výši dotací 171 332 801,60 Kč ze strukturálních fondů ERDF, přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného postupu zpracován nepravdivý Zápis o losování hodnotitelů, přičemž si vynucoval jednání podřízené obviněné I. K. opakovanou výhrůžkou možné ztráty zaměstnání. ad 4) měl obviněný P. K. zneužít svou pravomoc tím, že vydal v telefonickém hovoru s vedoucí oddělení administrace projektů pokyn, že všechny projekty oblasti podpory 2.1 v rámci 16. výzvy za Ústecký kraj musí úspěšně projít hodnocením, na což mu obviněná K. O. přisvědčila, že „toto externím expertům říká, že ty projekty nemají s čím soutěžit a je tam dost peněz“, čímž v případě projektů Revitalizace historického centra obce Kostomlaty pod Milešovkou – zpracování projektové dokumentace, Realizace rozvojových aktivit v obcích regionu České Švýcarsko, Příprava rozvojových projektů obce Vědomice, Domoušice – Příprava dokumentace pro realizaci rozvojové strategie obce a Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke zvýšení rozvojové kapacity území, závažným způsobem ovlivnil objektivnost a nezávislost hodnocení a způsobilost proplacení dotačních prostředků v době vydání tohoto příkazu v celkové výši 21 854 623,70 Kč a v následně proplácené výši dotací 17 760 173,70 Kč ze strukturálních fondů ERDF. ad 5) zneužil svou pravomoc tím, že vydal při telefonickém rozhovoru s vedoucí územního odboru realizace programu pokyn, že aktuálně administrativně zpracovávané projekty v oblasti podpory 1.1 v rámci 20. výzvy musí úspěšně projít hodnocením, což si má „ukočírovat“ obviněná K. O., když reagoval na žádost obviněné I. K., aby vyslovil souhlas s tím, že tyto projekty nebudou hodnotit externí expertky K. Š., a Y. K., neboť tyto projekty nejsou „tlačené“ a obviněná K. O. by chtěla „vyměnit lidi, aby se nám tady netočili furt ti samí, kdyby do toho někdo začal šťourat“, na což obviněný P. K. nejprve reagoval tím, že tuto věc konzultoval s obviněným P. V., který tyto externí experty vůbec nezná a obává se, aby „jim tam něco nevytkli, když tam doopravdy bude něco špatnýho“, čímž nejméně v případě projektů Oddychové a relaxační centrum a Doplnění parkovacích ploch a technické infrastruktury, závažným způsobem ohrozil objektivnost a nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení dotačních prostředků v celkové výši 296 972 459,50 Kč proplacených dotací ze strukturálních fondů ERDF, přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými obviněnou I. K. a obviněnou K. O. bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného postupu zpracován nepravdivý Zápis o losování hodnotitelů. Výše uvedeným jednáním pod body ad II. 3) – 5) měl tedy jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a vyhotovit nesprávné doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími a tím umožnit nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, čin spáchat jako člen organizované skupiny a jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnosti hájit zájmy Evropských společenství, čímž měl spáchat jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění do 31. 12. 2011, dílem dokonaný. 79. V případě bodu ad II. 6) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, byl obviněný P. K. uznán vinným výrokem nalézacího soudu pod bodem ad II. 1) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2011, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2011 [pozn. odvolací soud v případě obviněného P. K. zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, a znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným totožným jednáním, ale pod jinak nazvaným bodem, tj. ad B. 1), jednak zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku]. Obviněný K. byl výrokem ad II. 1) nalézacího soudu zkráceně uznán vinným tím, že opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního poměru, a jednal v rozporu s právními předpisy uvedenými v rozsudku, tím, že dne 1. února 2011 v 10:47 hodin v případě projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00782 žadatele G. H., a. s., s názvem Modernizace a rekonstrukce hotelu P., s předpokládanou dotací celkem: 60 001 731 Kč (z fondu ERDF 51 001 471,35 Kč a ze státního rozpočtu 9 000 259,65 Kč), poté, kdy se dozvěděl, že projekt bude vyřazen z procesu administrace, neboť uplynula lhůta k doložení dokladů k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, a podle operačního manuálu měl být projekt vyřazen z procesu administrace, telefonicky kontaktoval zástupce žadatele a tohoto žádal, aby doručil na Ú. R. r. antidatovanou žádost o posunutí termínu k dodání těchto dokumentů nesoucí nepravdivé datum, a sděloval, že za něj byl v této věci již orodovat, a dále prostřednictvím e-mailu schválil podřízeným zpracování návrhu na usnesení V. R. r., ve kterém je tvrzeno, že byla na úřad doručena žádost o prodloužení termínu lhůty k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace s datem předcházejícím konci lhůty, kdy datum neodpovídalo skutečnosti a dále nechal podřízenou zpracovat dokument „Souhlas s prodloužením termínu podpisu Smlouvy“, ve kterém je opět nepravdivě tvrzeno, že společnost G. H., a. s., žádala již před koncem lhůty o prodloužení termínu k předložení podkladů, přičemž Výbor regionální rady schválil žádost o prodloužení termínu pro doložení příloh a podpisu smlouvy, ačkoliv věděl, že projekt obsahuje nesprávnou a v důsledku jeho činnosti nepřípustným způsobem vytvořenou listinu a v důsledku toho činí tento projekt ke schválení nesprávný a že na základě takto schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 60 001 731 Kč, a to ze strukturálních fondů ERDF 51 001 471,35 Kč a ze státního rozpočtu 9 000 259,65 Kč. V případě bodu ad II. 16) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, byl obviněný P. K. uznán vinným výrokem nalézacího soudu pod bodem ad II. 2) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2011, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2011 [pozn. odvolací soud v případě obviněného P. K. zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, a znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným totožným jednáním, ale pod jinak nazvaným bodem, tj. ad B. 2), jednak zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku]. Obviněný K. byl výrokem ad II. 2) nalézacího soudu zkráceně uznán vinným tím, že společně s dalšími dosud neustanovenými osobami ve vztahu k projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00779, žadatele ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., s názvem Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně Hotelu C. v XY, s předpokládanou dotací celkem 15.724.235,20 Kč (z fondu ERDF 13 365 599,92 a ze státního rozpočtu 2 358 635,28 Kč), ačkoliv byl projekt podle úřadu Regionální rady nezpůsobilým k poskytnutí veřejné podpory vzhledem ke zjištěným rozporům s nařízením Komise č. 1628/2006, byla podepsána smlouva o poskytnutí dotace, čímž Evropskému společenství hrozil vznik škody 15 724 235,20 Kč, a to ve výši 13 365 599,92 Kč ze strukturálních fondů ERDF a ze státního rozpočtu ve výši 2 358 635,28 Kč, přičemž se podílel na této trestné činnosti způsobem, že nechal vyhotovit fiktivní sdělení o anonymním telefonátu, zařídil kontrolu v tomto hotelu svými podřízenými, kteří zjistili provedení stavebních prací před vydáním osvědčení o způsobilosti projektu, což činí celý projekt nezhojitelně nezpůsobilým pro poskytnutí veřejné podpory, přičemž žádost o takový projekt ani nesmí být znovu podána, poté na zasedání V. r. r. došlo k vyřazení tohoto projektu z další administrace a neuzavření smlouvy o poskytnutí dotace na tento projekt. Obviněný dále k žádosti V. R., aby se projekt vrátil zpět a byl opět zájmový, jednal tak, že po zjištění informací o možném postupu vyzval K., aby pracovníci Úřadu nepodnikali ve věci žádné další kroky. S M. P. se dohodl na vydání žádosti ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o vyslovení souhlasu Ú. r. r. r. s. S. s částečnou změnou předmětu plnění v rámci dotace z 9. NP hotelu C. na 7. NP hotelu, fiktivně úřadu doručeného před datem místního šetření v hotelu C. Dále zajistil pozměnění zápisu a usnesení zasedání V. r. r. tak, že v nich nebylo uvedeno, že se návrh na vyřazení tohoto projektu z další administrace projednal a zajistil pozměnění projektové dokumentace projektu a současně zásah do informačního systému úřadu GINIS nejméně tak, že zaměstnancům Úřadu bylo přikázáno vyjmout ze spisového materiálu původní záznam z místního šetření v hotelu C., ve kterém byly faktury za provedené práce v 9. NP hotelu z roku 2009, jež činí projekt nezpůsobilým k veřejné podpoře, následně nechal vypracovat nový záznam z místního šetření v hotelu C., který nepravdivě uvádí existenci žádosti firmy ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o změnu v rekonstrukci pater hotelu, přičemž obviněný dále prostřednictvím zaměstnance úřadu manipuloval s projektovou dokumentací projektu tak, aby při zběžné kontrole obstálo v podacím razítku úřadu R. r. nepravdivé tvrzení o datu doručení žádosti ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., kdy na tuto listinu byl následně vystřižen a opětovně nalepen štítek s PID z informačního systému GINIS, a obdobně bylo postupováno u dvou předcházejících písemností. Obviněný prostřednictvím své podřízené dále zajistil vydání souhlasného stanoviska ke změně projektu, ve kterém je nepravdivě tvrzeno datum, kdy měla být žádost žadatele o dotaci o změnu rekonstruovaných podlaží na úřad doručena. Takto postupoval, ačkoliv věděl, že projekt obsahuje množství nesprávných, nepravdivých a v důsledku jeho činnosti nepřípustným způsobem vytvořených listin a v důsledku toho činí tento projekt v Seznamu hodnocených projektů ke schválení nesprávný a že na základě takto schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 15 724 235,20 Kč, a to z fondu ERDF 13 365 599,92 Kč a ze státního rozpočtu ve výši 2 358 635,28 Kč. Obviněný P. K. tedy pod body ad II. 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu jednal výše popsaným způsobem, ačkoliv věděl, že tím dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 75 725 966,20 Kč, a to z fondu ERDF 64 367 071,27 Kč a ze státního rozpočtu 11 358 894,93 Kč. 80. Všechna jednání obviněného P. K. popsaná pod body ad II. 3) – 5), 6) a 16) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem směřovala k postupnému uskutečňování jednotného záměru, tedy k proplacení dotačních prostředků konkrétním projektům, a to prostřednictvím zneužívání pravomoci úřední osoby a vyhotovováním nesprávných dokladů, s cílem způsobit jinému škodu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch. 81. Z obecného hlediska je podle Nejvyššího soudu vhodné poukázat na to, že ačkoli skutek samotný je základem celého trestního řízení, trestní řád ani trestní zákoník tento pojem blíže nedefinují a výslovně ani nestanoví, co se rozumí totožností skutku. Za skutek považuje teorie trestního práva a soudní judikatura určitou událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho či více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Trestný čin pak ve vztahu ke skutku představuje právní konstrukci resp. právní kvalifikaci konkrétního skutku. Podstatu skutku tak představuje jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě spočívající v konání nebo opomenutí, nekonání. Následkem je porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, majetku atd.) a jako znak některého individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky do jednoho skutku a rovněž umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Za jeden skutek se pak v teorii i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je dána při zachování totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. 82. Nejvyšší soud v případě obviněného P. K. při posuzování toho, zda se jedná o jeden skutek, fakticky vycházel pouze z porovnání jeho jednání pod body ad II. 3) a 6), 16) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Z popisu jednání uváděných pod body ad II. 3) a 6), 16) obžaloby vyplývá, že obviněný P. K. jednal různými způsoby, avšak porovnávaná jednání jsou zcela totožná v následku, protože se všechna vztahují k neoprávněnému vyplacení dotace, tj. ke zvýhodnění konkrétních totožných projektů označených „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.". Jednání a následky týkající se jednotlivých projektů představují dílčí akty, pokud se týkají jiných projektů, avšak popsané jednání obviněného P. K., byť v různých fázích, se vždy týkalo stejných projektů a směřovalo ke stejnému následku, tedy jednak k řádnému výkonu pravomoci úřední osoby obviněného P. K. a jednak k ochraně finančních zájmů Evropských společenství v konkrétní podobě neoprávněného odčerpání finančních prostředků z rozpočtů Evropských společenství a dále rovněž finančních prostředků z veřejných zdrojů České republiky (pozn. ve výroku rozsudku nalézacího soudu se totiž píše, že věděl, že dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v určité celkové výši, a to ze strukturálních ERDF jedné částky a ze státního rozpočtu další částky, které v součtu tvoří onu celkovou výši finančních prostředků – viz body II. 1) a II. 2) rozsudku nalézacího soudu) ohledně předmětných projektů označených „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“. Podstata jednání obviněného P. K. spočívala v jeho zásahu do procesu hodnocení a rozhodování konkrétních projektů usilujících o získání dotace, přičemž zmíněné zásahy byly postupné a opakované, avšak vedoucí vždy ke stejnému cíli, tj. k popsaným následkům, zejména k zajištění dotace pro konkrétní subjekt a projekt, čímž byl upřednostněn oproti jinému projektu. Z logiky věci byla jednání obviněného P. K., kdy působil na schvalování rozhodovacího procesu o přidělení dotace, rozloženo v čase a mělo různé formy, avšak vždy směřovala ke stejnému předmětnému následku. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že na totožnosti skutků ve formě dílčích útoků ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. vymezených v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pod body II. 3) a 6), 16) nic nemění ani rozdílnost ve výši dotačních částek [v bodě ad II. 3) se jedná o 248 449 286,37 Kč, v bodě ad II. 4) se jedná o 51 001 471,35 Kč a v bodě ad II. 5) se jedná o 13 364 599,92 Kč], neboť v bodě ad II. 3) se jedná o souhrnnou částku spočívající v součtu všech částek dotací vyjmenovaných projektů 16. Výzvy, zatímco v bodech ad II. 6) a II. 16) se jedná o dotace pro jednotlivé projekty, tj. „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“. 83. Nejvyšší soud dále poznamenává, že již nalézací soud vyhodnotil jednání obviněného P. K. nesprávně jako samostatné skutky, resp. samostatné dílčí útoky, kdy zčásti uznal obviněného vinným a zčásti jej obžaloby zprostil. Tímto postupem došlo ke vzniku dvou výroků o jednom skutku. Přitom jestliže měl nalézací soud za to, že dané jednání, pro nějž obviněného zprostil obžaloby, se nestalo, nebo že v něm nelze spatřovat trestný čin, měl předmětnou část popisu jednání z popisu dílčího procesního skutku ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. zcela vypustit. Odvolací soud pochybení nalézacího soudu nenapravil, ačkoliv zprošťující výrok nalézacího soudu [tj. část pod body 3), 4) a 5) výroku nalézacího soudu] zrušil a vrátil nalézacímu soudu k učinění nového rozhodnutí. Přitom naopak odvolací soud v rámci odůvodnění zproštění ohledně jednání spolupracující obviněné I. K. popsaného pod bodem II. 11) obžaloby uvedl, že vyslovil samostatný zprošťující výrok z toho důvodu (který ostatně namítal i státní zástupce), aby obviněná nebyla pro týž skutek odsouzena a zároveň obžaloby zproštěna. Odvolací soud proto ze zprošťujícího skutku pod bodem 11) obžaloby vyňal (tzv. vypustil) „Rekonstrukci a modernizaci ubytovací části a kuchyně hotelu C.“, neboť pro jednání v tomto případě byla obviněná K. právem odsouzena (viz body IV. 2 napadeného rozsudku, resp. C. 2 rozhodnutí odvolacího soudu), a její jednání spočívalo i v jiné aktivní protiprávní činnosti (srov. str. 47 rozsudku odvolacího soudu). Nabytím právní moci odsuzujícího výroku a vrácením věci k novému rozhodnutí odvolacím soudem byl tak nastolen stav, kdy nalézací soud by měl rozhodovat o skutku, kterým již byl obviněný P.K. uznán vinným a který již nabyl právní moci. Jelikož se jedná o jeden skutek, nemohl by nalézací soud vedle již pravomocného odsuzujícího výroku o vině formulovat i jiný výrok, ať již odsuzující či zprošťující, přesto že jej k tomu odvolací soud svým postupem zavázal. 84. S ohledem na všechny shora konstatované okolnosti případu přistoupil Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného P. K. a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch P. K. a ve prospěch i v neprospěch P. K. ke zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, mj. v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K., a v části, jíž byla věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4) a 5) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, a dále částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, mj. v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a v části, jíž byl P. K. zproštěn obžaloby, tedy v případě zprošťujících částí výroků soudů nižších stupňů zrušil všechny zprošťující body 3), 4), a 5). Přitom v případě bodů 4) a 5) došlo k jejich zrušení z důvodu dřívějšího stejného postupu odvolacího soudu, a rovněž z důvodu přehlednosti a systematičnosti. Nejvyšší soud dále k tomuto postupu v podrobnostech uvádí, že nejvyšší státní zástupce v dovolání uvedl, že v případě jednání obviněného P. K., jímž byl rozsudkem odvolacího soudu v části B. 1), 2) výroku pravomocně uznán vinným, a v části jednání, vztahujícímu se k získání dotací na „Modernizaci a rekonstrukci hotelu P.“ a na „Rekonstrukci a modernizaci ubytovací části a kuchyně hotelu C. v XY“, ohledně něhož byl nejprve nalézacím soudem obžaloby zproštěn a ohledně něhož má být nyní nově rozhodováno [pozn. jedná se minimálně o původní bod ad II. 3) obžaloby, a bod ad 3) zprošťujícího výroku nalézacího soudu], se ve vztahu ke každému z těchto projektů jedná o jediný nedělitelný skutek, resp. dílčí útok pokračujícího trestného činu (v úvahu přicházejících trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku). Ačkoliv nejvyšší státní zástupce odkazuje zejména na bod ad II. 3) obžaloby, Nejvyšší soud výrokem svého rozhodnutí zrušil rovněž výroky soudů nižších stupňů týkajících se bodů ad II. 4) a 5) obžaloby [tj. body ad 4) a 5) zprošťujícího výroku nalézacího soudu], a to i když se netýkají bezprostředně projektů „Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“, neboť již odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce v případě obviněného ) P. K. napadený rozsudek nalézacího soudu ve zprošťující části týkající se tohoto obviněného [tj. ve všech bodech ad II. 3) – 5) obžaloby, a bodech ad 3) – 5) rozsudku nalézacího soudu] zrušil podle §259 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil nalézacímu soudu, aby v ní učinil rozhodnutí nové (srov. str. 46 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto postupoval z důvodu přehlednosti a systematičnosti obdobně, vycházeje přitom z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a rovněž zrušil výroky soudů nižších stupňů v celé zprošťující části, tj. všechny body ad II. 3) – 5) obžaloby, aby nalézací soud mohl o této trestné činnosti jmenovaného obviněného uceleně a komplexně rozhodnout. Tento postup se navíc jeví Nejvyššímu soudu důvodný také proto, že se jedná o pokračující trestnou činnost obviněného ) P. K. VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 85. Ze všech výše specifikovaných důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a P. K. a v části, jíž byla věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4) a 5) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, a dále částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a P. K. a v části, jíž byl P. K. zproštěn obžaloby. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc obviněných P. K. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 86. V novém řízení se bude muset Krajský soud v Ústí nad Labem u obviněného P. K. vypořádat s tím, že nejednal v postavení ředitele R. r., nýbrž coby člen V., tedy jiného orgánu R. r. Nalézací soud posoudí, zda je obviněný P. K. úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak to právně posoudily oba soudy nižších stupňů, a zda za naplnění všech zákonných znaků úřední osoby nepřichází v úvahu jeho posouzení podle §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle nějž je úřední osobou mj. jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci. V souvislosti s tím nalézací soud posoudí, jaké právní předpisy byly jednáním obviněného P. K. porušeny vzhledem k výše uvedené argumentaci v části A.2 písm. a) tohoto usnesení spočívající v podřazení obviněného pod pojem úřední osoby, přičemž zejména se bude muset zabývat tím, zda se na obviněného vztahuje zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, případně i další předpisy, jejichž porušením měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §329 tr. zákoníku. Nalézací soud rovněž neopomene, že v případě obviněného P. K. nejsou prospěch, újma ani škoda konkrétně vyčísleny, když jsou pouze předestřeny názvy jednotlivých projektů a jejich předpokládané dotace, a to přesto, že odvolací soud právně posoudil jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku právě s ohledem na výši zamýšleného prospěchu a se shora uvedenou argumentací. Pokud se tedy nalézací soud s touto argumentací ztotožní, pak vyčíslí potenciální prospěch, škodu či újmu, ke kterým jeho jednání směřovalo a to obdobně jako u ostatních obviněných. 87. Nalézací soud se v neposlední řadě v novém řízení znovu vypořádá s právní kvalifikací jednání obviněných P. K. a P. K. ve smyslu jednočinného souběhu s dalšími trestnými činy a návrhu státního zástupce, konkrétně trestnými činy poškození finančních zájmů Evropských společenství podle ustanovení §260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (přičemž se bude muset vypořádat i s časovou působností ve smyslu §2 tr. zákoníku), a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom v novém řízení také zváží, zda pro právní kvalifikaci jednání obou obviněných bude dostačující skutkový stav, jak byl již zjištěn a prokázán, či zda bude nezbytné, aby sám doplnil dokazování. V každém případě však vyslechne znovu oba obviněné P. K. a P. K. ohledně nově navrhovaných právních kvalifikací skutku ze strany státního zástupce a umožní jim plné uplatnění obhajoby i ve vztahu k těmto právním posouzením. 88. Nalézací soud ve svém novém rozhodnutí bude také vycházet ze závěrů Nejvyššího soudu, týkajících se totožnosti skutku v případě jednání obviněného P. K., uvedeného v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, pod body ad II. 3) – 6) a 16). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno, nalézací soud v novém řízení posoudí, zda sám na základě doplněného dokazování rozhodne o uváděných bodech ad II. 3) – 6) a 16) obžaloby, či zda postupem podle ustanovení §221 tr. ř. vrátí věc státnímu zástupce k došetření. 89. Podle ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud z Centrální evidence vězněných osob zjistil, že obvinění P. K. a P. K. nejsou ke dni vydání tohoto rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. Pokud se týká obviněného P. K., ten podle zprávy Vězeňské služby České republiky, Generální ředitelství Praha, Odbor správní, ze dne 11. 12. 2018, č. j. VS-142690-2/ČJ-2018-805000, vykonával od 11. 8. 2017 do 7. 12. 2018 trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, avšak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 16 PP 47/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 6 To 451/2018, byl podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody. Postup podle ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. se proto nepoužije ani u jednoho z obviněných. 90. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Ústí nad Labem vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 19. 12. 2018 Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. předseda senátu