ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.88.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 88/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný W. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 3 To 16/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného W. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 2 T 12/2014, byl obviněný W. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku (správně také podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku) peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb ve výši denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem 750 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný W. J. a v jeho neprospěch též státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2017 na podkladě obou řádných opravných prostředků rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 To 16/2017, tak, že nejprve zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl o vině obviněného W. J. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců podle §240 odst. 3 tr. zákoníku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Také vrchní soud uložil obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb při výši denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 750 000 Kč, přičemž pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Shodně jako soud prvního stupně rovněž uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
3. Skutek, pro který byl obviněný W. J. odsouzen rozsudkem odvolacího soudu, spočíval stručně uvedeno v tom, že:
Obviněný jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost Global Trade export-import, a. s., IČ 28401441, se sídlem Praha 9, Kolbenova 886/9A (dále jen „Global Trade“) a také za obchodní společnost WJ GLOBAL TRADE, s. r. o., IČ 27891879, se sídlem tamtéž (dále jen „WJ GLOBAL TRADE“), v období prosince 2010 prostřednictvím daňového skladu ev. č. CZ1005659S002 provozovaného Global Trade nakoupil na základě ve výroku o vině uvedených faktur od společností JIP východočeská, a. s., S & V STOCK, s. r. o., SPIRITRADE, s. r. o., a VANAPO, s. r. o., v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně alkoholické nápoje obsahující líh, které podléhaly spotřební dani z lihu a které následně prostřednictvím WJ GLOBAL TRADE prodával koncovým zákazníkům, čímž tyto výrobky uvedl do volného daňového oběhu na území České republiky, v důsledku čehož vznikla podle §9 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, plátci spotřební daně obchodní společnosti Global Trade povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň za tyto výrobky, kdy v úmyslu této povinnosti se vyhnout, vytvořil podklady k výpočtu spotřební daně za zdaňovací období prosince 2010, které neodpovídaly skutečnosti a na jejichž základě nechal sestavit nepravdivé daňové přiznání ke spotřební dani obchodní společnosti Global Trade, v němž uvedl daňovou povinnost z lihu pouze ve výši 13 793 259 Kč, ačkoli skutečná spotřební daň činila 19 602 015 Kč, kdy rozdíl mezi přiznanou částkou spotřební daně a skutečnou spotřební daní obviněný nepřiznal ani v následujících zdaňovacích obdobích, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti u Global Trade (ke zkrácení spotřební daně) v rozsahu 5 808 756 Kč,
dále obviněný zatajil veškeré nákupy obchodní společnosti Global Trade výrobků obsahujících líh v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, podléhající spotřební dani z lihu uskutečněné v únoru 2011 od dodavatelské obchodní společnosti JIP východočeská, a. s., na základě třinácti ve výroku o vině specifikovaných faktur, tedy zatajil podklady k výpočtu spotřební daně z lihu za zdaňovací období února 2011 a období následující a přiznání ke spotřební dani za tato zdaňovací období vůbec nesestavil, ačkoli si byl vědom, že Global Trade tyto nákupy uskutečnila, a umožnil tak Global Trade vyhnout se daňové povinnosti (zkrátit spotřební daň) v rozsahu 18 737 040 Kč,
přičemž popsaným jednáním zkrátil spotřební daň obchodní společnosti Global Trade ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem Praha 2, se sídlem Praha 2, K Hrušovu 2/293, o celkovou částku 24 545 796 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchní ho soudu v Praze podal obviněný W. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngela dovolání, aniž by však uvedl důvod, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel. V celém podání není označena žádná alternativa příslušného ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (důvod uvedený v odstavci 2 tohoto ustanovení nepřichází v daném případě v úvahu, neboť se týká věci, v níž byl obviněnému uložen mimořádný trest odnětí svobody), dovolatel konkrétní důvod nedefinoval ani slovním vyjádřením některé ze zákonných alternativ.
5. Obviněný v odůvodnění dovolání zopakoval svou obhajobu, v jejímž rámci zejména zpochybňoval způsob, jakým byla soudy stanovena výše nezaplacené spotřební daně za měsíc únor 2011, stejně jako v odvolacím řízení nesouhlasil s tím, že výše zkrácené daně byla zjišťována z daňových přiznání odlišných obchodních společností a že nebylo provedeno šetření o pohybu předmětného zboží. Soudům nižších stupňů vytkl, že nesplnily pokyny Nejvyššího soudu z jeho usnesení ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1149/2016, jímž bylo rozhodnuto o prvním dovolání obviněného v této trestní věci. Přesněji se nezabývaly subjektivní stránkou s přihlédnutím k tomu, jak plnil své relativně nově zavedené povinnosti zadávat údaje do Elektronického systému pro přepravu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani. Dovolatel připomenul, že obě obchodní společnosti převedl na jiné osoby, které však poučil, jak tyto úkoly dodržovat, a zopakoval své tvrzení o tom, že se správcem daně na začátku roku 2011 již spolupracoval. Rovněž zdůraznil, že k nepodání daňového přiznání ke spotřební dani za měsíc únor 2011 došlo bez jeho osobní účasti na podnikání povinného subjektu daně.
6. Vědom si skutkového charakteru svých námitek, citoval nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, podle něhož i Nejvyšší soud je vázán poskytovat ochranu základním právům obviněného a za situace, kdy nastane extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, se nemůže uplatnit restriktivní výklad dovolacích důvodů.
7. Na závěr svého podání obviněný výslovně konstatoval, že napadený rozsudek vrchního soudu převzal dne 15. 8. 2017, a jeho dovolání ze dne 10. 10. 2017 tedy bylo podáno včas, neboť dvouměsíční lhůta pro jeho podání skončí (resp. již skončila) dne 16. 10. 2017. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a dále aby postupoval podle §265l tr. řádu. Současně obviněný učinil dovolacímu soudu návrh na rozhodnutí o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
8. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve stručně shrnula dovolací námitky obviněného a upozornila na fakt, že obviněný v dovolání neoznačil ani slovním popisem některý z dovolacích důvodů a že se jeho argumenty ani k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů nevztahují. Přitom však obviněný nebyl písemně vyzván k odstranění obsahové vady dovolání ve smyslu §265h odst. 1 tr. řádu, což státní zástupkyně ještě ověřila telefonickým dotazem v příslušné kanceláři Městského soudu v Praze. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 3 Tdo 726/2003 uveřejněné pod č. T 630 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, podle něhož po uplynutí lhůty pro podání dovolání nebrání okolnost, že soud prvního stupně nepostupoval podle §265h odst. 1 tr. řádu, tomu, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu (svůj názor podpořila ještě odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1303/2012). Podotkla, že ani v případě formálního označení některého z důvodů dovolání by nebylo možné pod některý z nich podřadit vznesené výhrady dovolatele. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť nesplňuje náležitosti dovolání. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
9. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k případné replice, avšak ten do doby konání neveřejného zasedání dovolacího soudu této možnosti nevyužil.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci byly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest . Obviněný W. J. je také osobou oprávněnou podat dovolání ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž dovolání podal prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu) v zákonné dvouměsíční lhůtě u soudu prvního stupně (§265e odst. 1 tr. řádu).
11. Jak dále zjistil Nejvyšší soud, podané dovolání nesplňuje veškeré obsahové náležitosti, protože v něm schází uvedení důvodů, z nichž je napadán rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel neoznačil důvod dovolání v paragrafovém znění ani slovně, v takovém případě mělo být postupováno podle ustanovení §265h odst. 1 tr. řádu, které ukládá předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby vyzval obviněného k odstranění vad v obsahu mimořádného opravného prostředku ve lhůtě dvou týdnů. Teprve za situace, kdy dovolatel neodstraní ve stanovené lhůtě vady svého podání, je možné takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak navrhovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Citovaným ustanovením §265h odst. 1 tr. řádu se však předsedkyně senátu Městského soudu v Praze zjevně neřídila a dovolání obviněného W. J. bylo dovolacímu soudu předloženo i s touto předmětnou vadou. Nejvyšší soud pečlivě přezkoumal obsah podání dovolatele a dospěl k závěru, že i kdyby označil některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, nebylo by možné k němu právně relevantně přiřadit jakoukoli dovolací námitku obviněného. Veškeré výhrady obsažené v mimořádném opravném prostředku obviněného se totiž míjí se všemi důvody dovolání vyjmenovanými v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu, jak správně upozornila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření. Nejvyšší soud nevrátil věc městskému soudu k provedení řízení u soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 1 tr. řádu, neboť vzhledem k uplynutí dvouměsíční lhůty, již nelze rozšiřovat rozsah dovolacích argumentů, ani dovolací důvody, neboť i v případě splnění pokynů k odstranění zjištěné vady, by zjevně nemohlo dojít ke změně výsledku dovolacího řízení. Nejvyšší soud se zabýval konkrétním obsahem dovolání a charakterem uplatněných námitek, z nichž jedna nepřímo poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Dovolatel kromě jiného tvrdil, že „…si je vědom, že nedostatky skutkových zjištění nejsou zákonným dovolacím důvodem, avšak za existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením se lze opřít o nález Ústavního soudu I. ÚS 55/04…“. Taková tvrzení v praxi uplatňují dovolatelé, kteří opřeli svá dovolání obsahující i tzv. skutkové námitky o výše citovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti nesprávnému výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto důvodu dovolání je tudíž vadné uplatnění příslušných norem hmotného práva na skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní, a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není naopak možné vytýkat nedostatky ve skutkových závěrech soudů, pokud mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pak by šlo o námitky týkající se použití procesních ustanovení trestního řádu, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a též ustanovení §265 odst. 6, 7 tr. řádu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže bez dalšího zasahovat ani do způsobu, jakým tyto soudy hodnotily důkazy, neboť dovolací řízení není určeno k přezkoumávání skutkového stavu ve třetím stupni, jeho předmětem je nikoli řádný, nýbrž mimořádný opravný prostředek, který má poměrně striktně vymezená pravidla primárně založená na taxativně vymezených důvodech dovolání v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu .
13. V této trestní věci je rozhodováno o v pořadí druhém mimořádném opravném prostředku obviněného W. J., Nejvyšší soud proto stručně připomene dosavadní průběh trestního řízení. Nejprve byl dovolatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 12/2014, odsouzen za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, byl mu zároveň uložen peněžitý trest v souhrnné výši 4 miliony Kč a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. K odvolání obviněného tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, jímž bylo současně nově rozhodnuto o vině obviněného W. J. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu vrchní soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a zcela shodně se soudem prvního stupně peněžitý trest v celkové výši 4 miliony Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1149/2016, zrušil citované rozsudky soudů obou stupňů zejména proto, že soudy nesprávně vyložily podstatu zkrácené daně ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž rozsah ztotožnily s výší neodvedené spotřební daně za rozhodná období. V novém hlavním líčení konaném před Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. 12. 2016, který byl již podrobněji zmíněn v úvodu tohoto usnesení pod bodem 1., přičemž v rámci nového rozhodování byl respektován závazný právní názor dovolacího soudu ve vztahu k vytčené vadě předcházejících rozhodnutí.
b) K dovolacím námitkám obviněného
14. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci tzv. extrémního rozporu „mezi skutkovými zjištěními a právními posouzeními“. Je nutné upřesnit, že jde o pojem, který ve své soudní praxi aplikuje především Ústavní soud, jehož judikatura, akceptovaná též Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, v podstatě připouští určité rozšíření důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na případy, v nichž v důsledku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů dochází k zásahu do základního lidského práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Primárně je v případě takto uplatněné dovolací námitky třeba zkoumat, zda nenastal extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů, z nichž je skutkový závěr vyvozován, čímž teprve může dojít též k nesprávnému právnímu posouzení skutku (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 2654/17 a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve svazku 72 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, popř. se interpretace obsahu důkazního prostředku odlišuje od jeho skutečného výsledku. Existenci extrémního rozporu však ani podle judikatury Ústavního soudu nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje obou procesních stran, tedy jak obviněného tak státního zástupce, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 74 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 291/2016) . Obviněný tedy formálně tvrdil rozpor, jehož podstatu vyjádřil chybně, zejména však nepoukázal na žádný skutečný nesoulad mezi skutkovým závěrem soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Citoval z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, který tuto vadu uvedl jako důvod pro kasační rozhodnutí dovolacího soudu, ale samotné konkrétní výhrady uplatněné dovolatelem se týkaly výlučně způsobu hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování, které považoval za nedostatečné, dožadoval se zejména dalších svědeckých výpovědí a vyhotovení nového znaleckého posudku. K tomu je třeba připomenout, že dovolatelovými návrhy na doplnění dokazování se zabývaly soudy obou stupňů. Nejprve je za nadbytečné označil městský soud (viz str. 21 odůvodnění jeho rozsudku) a poté i vrchní soud (viz str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž oba soudy svůj postoj srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily. V této souvislosti dovolací soud považuje za vhodné poukázat na princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky. Ten mj. znamená právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování však je jeho povinností, aby svůj postup přesvědčivě vysvětlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve svazku 23 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11). Takovému požadavku soudy řádným a náležitým způsobem vyhověly, neboť zamítnutí návrhů na doplnění dokazování výslechem požadovaných svědků a vypracováním nového znaleckého posudku zdůvodnily. Navíc lze konstatovat, že ty důkazy, jež byly před soudy provedeny, hodnotil vrchní soud v návaznosti na závěry městského soudu v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu.
15. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je soustředěno především do hlavního líčení před soudem prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (resp. z podnětu dovolání, jež obviněný s vysokou mírou pravděpodobnosti měl v úmyslu o tento důvod opřít, ale explicitně tak neučinil) otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
16. V daném případě navíc bylo vedeno rozsáhlé dokazování, jež bylo po zrušení a vrácení věci dovolacím soudem do stadia projednání před soudem prvního stupně ještě doplněno o další důkazy (viz č. l. 2347 až 2409). Soudy nižších stupňů se tedy věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vrchního soudu. Proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku a naplnění jednotlivých znaků trestného činu, který byl soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledán, obviněný v dovolání nevznesl žádnou námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. Nejde o porušení zásad dokazování, pokud soud prvního stupně na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotil některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoli a své hodnocení náležitě zdůvodnil. Lze také konstatovat, že obhajobou obviněného se v naznačených směrech podrobně zabývaly soudy prvního i druhého stupně, které v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli té, kterou prezentoval v rámci své obhajoby obviněný.
17. Co se týká předchozího dovolacího řízení v této trestní věci, v němž Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil kasační rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně s určitými pokyny, soudy (především pak odvolací soud) se jimi řídily a pokyny splnily. V první řadě byly soudy vázány tím, aby u jednotlivých daňových přiznání přihlédly k tomu, v jaké výši byla daň přiznána, přičemž v tomto rozsahu bylo vyloučeno nadále daň považovat za zkrácenou ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je patrno, že odvolací soud, ale částečně i soud nalézací, těmto pokynům a výtkám Nejvyššího soudu vyhověly a vady z předcházejících stadií trestního řízení napravily. Již v novém hlavním líčení před soudem prvního stupně bylo doplněno dokazování o nové zprávy a doklady Celního úřadu hlavního města Prahy a důkladně zvažována byla i subjektivní stránka u každého z dílčích útoků. Na str. 18 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podrobně a přesvědčivě vysvětleno naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 a z popisu stanovení výše zkrácení spotřební daně není pochyb, že již nadále přiznaná (avšak neodvedená) daň není přičítána k tíži pachatele do daně, již měl dovolatel zkrátit ve smyslu znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zásadní pochybení, pro něž byla původní rozhodnutí soudů v prvním dovolacím řízení v této věci zrušena, tudíž bylo nepochybně napraveno.
18. Kromě toho se odvolací soud v intencích předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu věnoval pečlivě také subjektivní stránce, a to u jednotlivých dílčích útoků, resp. u daňových období a k nim příslušným daňovým podáním (popř. i vůbec nepodaným, ačkoli plátce daně tuto povinnost měl). Dospěl přitom maximálně ve prospěch dovolatele k závěru o nedostatku úmyslného zavinění obviněného v případě krácení spotřební daně z piva za měsíc listopad 2010, spotřební daně z lihu za období ledna 2011 a spotřební daně z vína a meziproduktů za období ledna 2011. Uvedené dílčí útoky již nejsou součástí popisu skutku výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz str. 17, 18 odůvodnění rozsudku vrchního soudu), neboť úmysl nebyl prokázán bez nejmenších pochybností (s ohledem na okolnosti charakterizující ostatní dílčí útoky nebylo vyvráceno, že došlo k početní chybě na straně plátce daně), a obviněnému tak bylo kladeno za vinu „pouze“ zkrácení spotřební daně z lihu za daňová období prosinec 2010 a únor 2011. U těchto dvou dílčích útoků odvolací soud měl úmyslné zavinění za jednoznačně prokázané (srov. str. 18, 19 odůvodnění rozsudku vrchního soudu) a Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil. Vrchní soud mj. připomněl i zcela účelový převod obchodní společnosti na tzv. bílé koně, takže formálně byly za jednání Global Trade odpovědny tyto nastrčené osoby, avšak fakticky její obchodní záležitosti nevyjímaje vystupování ve vztahu ke správci daně řídil stále obviněný W. J. Proti takovému skutkovému závěru se dovolatel také ohradil, snažil se ve svém podání zpochybnit, že by odpovědnost za daňové přiznání ke spotřební dani z lihu za období únor 2011 nesl právě on. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že shodnou námitku obsahoval již první mimořádný opravný prostředek podaný obviněným v tomto trestním řízení a dovolací soud se s ní vypořádal tak, že ji považoval za neopodstatněnou (viz str. 4, 5 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1149/2016). V podrobnostech tak lze odkázat jednak na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu v této trestní věci a jednak na vyčerpávající odůvodnění naplnění znaku pachatelství na str. 9 až 11 napadeného rozsudku vrchního soudu. Odvolací soud se velmi pečlivě zabýval všemi v trestním řízení zjištěnými okolnostmi, které mohly objasnit způsob provedení činu včetně motivu pachatele (získat majetkový prospěch nejméně k umoření svých dluhů) a vyjádřil všechny skutečnosti významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zejména poté, co přestal formálně vést obchodní společnost Global Trade. Hodnotící závěry Vrchního soudu v Praze obsahově navazují na zjištění vyplývající z provedených důkazních prostředků (výpovědí svědků a listin) a jeho úvahy respektují obecná pravidla logického výkladu, kterými soudy dospěly ke správnému závěru o vině obviněného minimálně v rozsahu popsaném v tzv. skutkové větě výroku o vině a které byly rovněž správně právně posouzeny.
19. Dovolání podané obviněným proto nebylo podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který Nejvyšší soud považoval za nejpřiléhavější zvolené argumentaci, ale nebylo ji možné podřadit ani žádnému jinému důvodu vyjmenovanému v odst. 1 §265b tr. řádu, a proto bylo na místě odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. K tomu dovolací soud podotýká, že neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak navrhovala státní zástupkyně, neboť takovému postupu bránil již samotný fakt, který státní zástupkyně ještě telefonicky ověřovala, a to že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nevyzvala obviněného k odstranění vady v obsahu dovolání, tedy aby uvedl konkrétní dovolací důvod, o něž své podání opírá. Součástí výzvy podle §265h odst. 1 tr. řádu by přitom mělo být i upozornění na možnost odmítnutí dovolání bez věcného přezkoumání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny. Význam takového postupu předsedkyně senátu je mj. i v tom, že bez jeho provedení nelze odmítnout dovolání z toho důvodu, že nesplňuje obsahové náležitosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3235). Obdobně se k možnosti odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu v případech, kdy dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, ale dovolací důvod podatel doplnil až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, vyjadřoval opakovaně Ústavní soud. Ten zastává názor, že za takové situace nelze aplikovat §265f odst. 2 tr. řádu (rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání) a s poukazem na něj odmítnout dovolání s tím, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03, uveřejněný pod č. 111 ve svazku 31 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, nebo také nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný pod č. 49 ve svazku 40 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
IV.
Závěrečné shrnutí
20. Dovolání obviněného tedy z hlediska požadavku na uvedení dovolacího důvodu, který obviněný nijak neoznačil, bylo stiženo vadou, na niž měl být dovolatel upozorněn předsedkyní senátu soudu prvního stupně s výzvou jejího odstranění ve lhůtě dvou týdnů, což se nestalo. Vzhledem k obsahu námitek uplatněných v dovolání však bylo zjevné, že tyto nemohou naplnit ani jeden z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu a s ohledem na formulaci uplatněných námitek bylo možné dovodit, že dovolatel zamýšlel využít důvod pod písm. g) odst. 1 §265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto projednal mimořádný opravný prostředek obviněného W. J. i přes tento jeho obsahový nedostatek, neboť námitkám nejpřiléhavější důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl napadán jen formálně (výtky směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti hmotně právnímu posouzení činu) a dále proto, že ve skutečnosti nebylo možné obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod. Dodatečné doplnění dovolání o konkrétní dovolací důvod by tedy nemohlo ovlivnit způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o mimořádném opravném prostředku obviněného W. J.
21. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu