ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.122.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 122/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2018 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 8 To 477/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 15 T 81/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 15 T 81/2015 uznal P. P. (dále jen „obviněného”) vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §329 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, pracovním či služebním poměru v bezpečnostním sboru v trvání tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Týmž rozsudkem byl obviněný (spolu s obviněnou P. K.) podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pro skutek kvalifikovaný jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2) Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud Praze usnesením ze dne 19. 1. 2017 pod sp. zn. 8 To 477/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
3) Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem zpochybnil zákonnost soudy provedených důkazů a aplikaci §2 odst. 6 tr. ř., jakož i zjištění skutkového stavu věci, konkrétně závěr o jeho vině. V neposlední řadě obviněný namítl také existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich dovozovanými. Toto tvrzení obviněný podrobněji zdůvodnil snahou o zprostředkování dohody dlužníka s věřitelem, která je podle jeho tvrzení v rámci výkonu jeho povolání zcela běžná a tato skutečnost měla být soudy brána v úvahu. Absenci úředního záznamu, který by dokumentoval takový postup, pak zhodnotil jako pouhé opomenutí z jeho strany, nikoliv však skutečnost, ze které by mělo být dovozováno jeho trestněprávní jednání. Rovněž argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by hrozil násilím či způsobením jiné těžké újmy poškozeným, neboť podle něj se nejednalo o výhrůžku, ale pouze o poučení osob (se kterými jednal a které nesplácely své dluhy jiným) o jejich možném odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud dluhy nezaplatí. Obviněný rovněž zhodnotil odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedostačující, vedené záměrem uznat jej vinným. Dále zpochybnil procesní využitelnost „příkazů odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu“ a v této souvislosti poukazuje na to, že „jedním z nezbytných zákonných předpokladů pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je mimo jiné zjištění a konstatování soudu, že lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a zároveň nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by jinak jeho dosažení bylo podstatně ztížené“. Vzhledem k tomu, že tato zjištění usnesení o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahují, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013, a v něm zmíněnou zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti, nelze tyto v trestním řízení použít. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 8 To 477/2016 zrušil.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že obviněný ve svém dovolání především opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů důsledně vypořádaly. Převážná část námitek obsažená v dovolání je podle mínění státního zástupce povahy skutkové a procesní, a proto jsou nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou podle státního zástupce zatížena ani kolizí důkazního řízení s principy spravedlivého procesu, jako je např. extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. K odůvodnění tohoto svého závěru pak státní zástupce odkázal na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Za neopodstatněnou pak považoval státní zástupce námitku absence trestněprávní pohrůžky. Státní zástupce se tak plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů o vině obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
9) Nejvyšší soud musí dále uvést, že se v případě námitek obviněného, které tento uplatnil v dovolání, jedná o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Z námitek, které již byly uplatněny v řízení před soudy nižších stupňů a jsou rovněž součástí dovolání obviněného je nezbytné poukázat např. na tvrzení obviněného, že došlo k procesnímu pochybení při provádění domovní prohlídky, neboť před jejím provedením nebyl vyslechnut, nebyla mu dána možnost dobrovolně věci vydat (uváděno pouze v odvolání) , důsledně mělo být postupováno podle §12 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že z jeho strany nebylo nikomu vyhrožováno násilím či těžkou újmou, stejně mělo být bráno v úvahu, že se snažil netrestní formou a nezištně vyřešit spory mezi dlužníky a věřiteli (mediace), za nepřezkoumatelný považuje rozsudek soudu prvního stupně, náležitě nebylo odůvodněno rozhodnutí u příkazů vydaných podle §88 tr. ř. Ze shora uvedeného vyplývá, že tyto námitky obviněného se týkají nesprávného hodnocení důkazů a vztahují se ke spáchání předmětného trestného činu a z těchto skutečností obviněný dovozuje nesprávné hmotněprávní posouzení svého jednání. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [Ostatně k opakujícím se námitkám již bylo zmíněno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, jako novum bylo v řízení před odvolacím soudem poukázáno na to, že soudy při rozhodování o prodloužení odposlechů nepostupovaly podle §88 tr. ř. – viz str. 6-7 usnesení soudu druhého stupně, kde se k uvedené námitce zmíněný soud vyjádřil].
11) Pouze nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nikoli pro obviněné, ale pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
12) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků, listinných důkazů či odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, hodnotící jeho jednání jako pouhou snahu o urovnání sporu mezi dlužníkem a věřitelem, kdy jediným jeho pochybením má být pouze nesepsání úředních záznamů. O tom, že soudy „neinterpretovaly jednání obviněného v nejhorším světle“, jak se snaží hodnocení důkazů prezentovat obviněný na straně 4 svého dovolání, svědčí bezpochyby i ta skutečnost, že obviněný byl pro skutek kvalifikovaný podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku (viz blíže rozsudek soudu prvního stupně) zproštěn obžaloby.
13) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněného, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
14) K námitce obviněného spočívající v neoprávněnosti užití odposlechu a záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88 a násl. tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že odposlech a záznamy, včetně jejich prodloužení, byly provedeny v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Jak soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení na straně 6 a 7 podrobně rozvedl, předmětné příkazy včetně nařízení jejich prodloužení, byly podrobně odůvodněny, a to včetně uvedení skutkových okolností vztahujících se k nemožnosti dosažení sledovaného cíle jinými prostředky. Užití těchto odposlechů coby důkazů v řízení před soudem nebrání ani skutečnost, že původně byl obviněný obžalován také ze spáchání trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv byl následně v tomto bodě obžaloby zproštěn (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014). Nejvyšší soud zcela nad rámec výše uvedeného, vzhledem k odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2014 považuje za vhodné mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013 zmínit následující citaci „byť jsou odůvodnění těchto rozhodnutí stručná, nechybí v nich argumentace, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti. Rovněž konstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky. Je proto třeba uzavřít, že elementární náležitosti, které podle §88 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, v nich skutečně obsaženy jsou. Chybí pouze podrobnější popis skutkových okolností, ty ale vyplývají z návrhu státního zástupce, takže nelze uzavřít, že by oba návrhy byly vydány, aniž by soudkyně nebyla seznámena alespoň s prvotními skutkovými okolnostmi zjištěnými na prvopočátku trestního řízení. Rovněž doba, na kterou byl odposlech povolen … nepřesáhla zákonnou lhůtu čtyř měsíců, v tomto ohledu rozhodnutí konvenují zákonu, nebylo však podrobněji zdůvodněno, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu, což však nemá charakter takové vady, jejímž důsledkem by bylo porušení zákona. Oba příkazy Nejvyšší soud považuje za vydané v souladu se zákonem. … Je třeba si uvědomit, že na počátku každého přípravného řízení, zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality, je prokázaných skutečností minimum a k jejich prověření obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., rozhodně nepostačují a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie, na což by případní pachatelé zcela logicky odpovídajícím způsobem reagovali. “
15) Ve vztahu k tvrzení obviněného odkazujícího na absenci protiprávnosti výhrůžky jako znaku trestného činu vydírání, Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv se v tomto směru jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, hodnotí tuto dovolací soud jako námitku zjevně neopodstatněnou. Jak správně uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení, pohrůžkou jiné těžké újmy může být i hrozba policisty, který nutí poškozeného k zaplacení dluhu pod hrozbou trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003). Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný užíval pohrůžku trestním stíháním opakovaně, včetně užití expresivních výrazů jako „jít do tepláků” atp., a to navíc v kontextu lživého tvrzení o podaném trestním oznámení či předvedení uniformovanými příslušníky Policie České republiky. Jako východisko z nastalé situace, pak obviněný nabízel řešení v podobě zaplacení jejich dluhů věřitelům. V kontextu těchto skutečností pak nemůže být pochyb o tom, že byl předmětným jednáním obviněného naplněn znak hrozby jinou těžkou újmou skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.[viz rozh. č. 31/2004 Sb. rozh. tr.].
16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud, vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu