ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1416.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1416/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného X. W. a obviněné T. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 129/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 24 T 129/2016, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 24 T 129/2016, byla podle §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §171 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněných X. W. a T. Z., stíhaných pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, postoupena Městské části Praha 7 s tím, že níže uvedené jednání není trestným činem, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek.
2. Daného trestného činu se měli dopustit tím, že „dne 29. 3. 2016 v době kolem 10:00 hodin v P., na H. m., kde poškozená E. K. pokojně protestovala proti návštěvě čínského prezidenta v P. a v obou rukách držela látkovou vlajku Tibetu o rozměru 80x100 cm, přiskočili zezadu k poškozené a chtěli jí vlajku z rukou vytrhnout, kdy poškozená se začala bránit tak, že ruce s vlajkou přitiskla ke svému tělu a snažila se ji u sebe držet, oba obvinění se snažili překonat odpor poškozené a za vlajku dále tahali, až se obviněnému X. W. podařilo vlajku z rukou poškozené vytrhnout, s vlajkou poté od poškozené utekl a vhodil ji do řeky Vltavy, čímž způsobili poškozené J. P. škodu zničením vlajky, která byla v jejím vlastnictví, ve výši 350,- Kč“ .
3. Stížnost, kterou podala proti usnesení soudu prvního stupně státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) a l ) tr. ř.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na vzájemně rozporné závěry rozhodnutí soudů obou stupňů, když nalézací soud vyšel z názoru, že jednání obviněných naplňuje znaky žalovaného zločinu, avšak postoupení věci opřel o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, naproti čemuž stížnostní soud dospěl k názoru, že obvinění skutkovou podstatu tohoto zločinu nenaplnili, přičemž závěr o aplikaci dané zásady rozvinul až ve vztahu k dalším hypoteticky naznačeným právním kvalifikacím jednání obviněných. Nejvyšší státní zástupce označil úvahu soudu prvního stupně o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe za nesprávnou. Zdůraznil postuláty vyplývající ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle nichž nemůže obstát závěr nalézacího soudu, že jednání obviněných není společensky škodlivé. K tomu připomněl, že oba obvinění postupovali ve spolupachatelství se zjevnou, byť situačně podmíněnou koordinovaností před dalšími osobami na veřejném prostranství a nadto vůči ženě, přičemž porušili oba základní objekty zločinu loupeže, a to svobodu jednotlivce a cizí majetek. Dále uvedl, že společenskou škodlivost jejich jednání nesnižuje nevysoká hodnota odcizené věci ani jejich politická motivace, která ji naopak zřetelně zvyšuje, neboť obvinění zasáhli zároveň do svobody projevovat politické názory. V návaznosti na to připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 147/2013, sp. zn. 7 Tdo 1024/2016 a sp. zn. 3 Tdo 938/2015, jakož i rozhodnutí publikované pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr. Vyjádření soudu k hodnotě vlajky považoval na nerozhodné, zatímco podstatným shledal to, že obvinění užili násilí v úmyslu zmocnit se vlajky, která byla věcí cizí, přičemž stran subjektivní stránky bylo zřejmé, že jednali cíleně tak, aby se zmocnili právě vlajky, k čemuž zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011. Soudu prvního stupně dále vytknul, že pokud měl pochybnost o konkrétním charakteru jednání obviněných, bylo na místě, aby ve věci rozhodl po jejím projednání v hlavním líčení. Nadto namítl i jeho formální pochybení, pokud rozhodl o postoupení věci Městské části Praha 7 namísto postoupení věci (pokud by takový postup byl namístě) příslušnému správnímu orgánu, jímž je Úřad Městské části Praha 7.
6. Nejvyšší státního zástupce se dále neztotožnil s úvahami stížnostního soudu o nenaplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto soudu vytknul, že sice odkázal na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněných pod č. 19/1972, č. 11/2011 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr., avšak neinterpretoval je správně. S poukazem na první z těchto rozhodnutí uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných v přípravném řízení žádné náhlé vytržení věci z rukou poškozené nevyplývá. Naopak vyslovil názor, že jednání obviněných naplňuje znak násilí podle §173 tr. zákoníku, přičemž k intenzitě užitého násilí odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 60/1967 a č. 55/1980 Sb. rozh. tr. a dodal, že v posuzovaném případě nelze hovořit ani o výjimečně malé intenzitě vykonávaného násilí. Konstatoval, že obvinění použili již důraznější fyzickou sílu k tomu, aby překonali odpor poškozené, a to ve zjevném úmyslu zmocnit se předmětné vlajky, k čemuž odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr. Další navazující úvahy stížnostního soudu o jiných skutkových podstatách označil za nepřiléhavé s tím, že závěru o naplnění znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku brání prvek násilí, jež předcházelo zmocnění se vlajky, a naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku brání majetkový aspekt celého jednání, tj. zjevný úmysl obviněných zmocnit se cizí věci.
7. Nejvyšší státní zástupce k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. shrnul, že pokud nalézací soud dospěl k závěru, že se nejednalo o trestný čin s odkazem na nedostatek společenské škodlivosti, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tak zároveň rozhodl o postoupení věci, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, a stížnostní soud uvedená pochybení rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil, čímž založil i dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
8. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, a následně též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 24 T 129/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se vyjádřil obviněný X. W. Prvně nesouhlasil s údajnou rozporností mezi závěry soudů nižších stupňů s tím, že v základu obou rozhodnutí stojí, že jednání obviněných nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť nedosáhlo požadované společenské škodlivosti, takže je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále se ohradil proti argumentu, že jednání vykazující po formální stránce znaky trestného činu loupeže jako zvlášť závažného zločinu je bez dalšího společensky škodlivé, takže u něj nemůže přicházet v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe a souvisejícího principu ultima ratio . Naproti tomu uvedl, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a priori ze své aplikace nevylučuje žádný z trestných činů a nečiní rozdíl mezi přečiny, zločiny a zvlášť závažnými zločiny, k čemuž se podle něj staví obdobně i judikatura, která hovoří nanejvýš o aplikovatelnosti u „méně závažných trestných činů“, mezi něž zahrnuje případy, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ve vztahu k tvrzení, že o společenské škodlivosti má svědčit to, že obvinění postupovali ve spolupachatelství se zjevnou, třebaže situačně podmíněnou koordinovaností před dalšími osobami na veřejném prostranství a nadto vůči ženě, namítl, že nelze selektovat vybrané okolnosti případu, načež připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/216. Co se týče spolupachatelství a koordinovanosti, poukázal na to, že byl se svými spolužáky přivítat prezidenta Čínské lidové republiky, přičemž incident se odehrál poté, co si obviněná T. Z. všimla ženy, která držela v ruce tibetskou vlajku, o níž je notoricky známo, že pro občany Čínské lidové republiky představuje symbol rozbití jejich státu a budí značné emoce, a k této ženě se rozeběhla a zavolala na obviněného, aby běžel za ní. Podotkl, že šlo zjevně o zkratkovité jednání iniciované vypjatou emoční atmosférou a časovou tísní, takže o jakékoliv koordinovanosti nemůže být řeč, na rozdíl od koordinovaného postupu E. K., J. P. a B. K. a následně též B. J., jejichž koordinovanost pokračovala, i pokud šlo o jejich výpovědi před policejním orgánem. V dané souvislosti konstatoval, že k jednání došlo v kontextu vypjaté situace, kdy proti sobě vystupovaly názorově odlišné skupiny, přičemž tyto kolize nejsou ničím neobvyklým a zúčastněné J. P. i E. K. si byly vědomy toho, co pro občany Čínské lidové republiky představuje tibetská vlajka. Dále namítl, že J. P. (vlastník tibetské vlajky) přímo očekávala, že dojde ke kolizi, když doslova uvedla, že věděla už předchozího dne, že došlo ke kolizím mezi podporovateli Tibetu a podporovateli Číny, což je třeba vnímat i v kontextu toho, že J. P. daného dne pořizovala fotografie, které následně nabízela médiím a v souvislosti s tím požadovala peníze. V návaznosti na to poznamenal, že sice nejednal správným způsobem, ale v takové náhlé pohnutce, kterou lze v dané situaci a vzhledem k jeho osobě označit za pochopitelnou či dokonce omluvitelnou. Dále se ohradil proti tvrzení státního zástupce, že vyjádření soudu k hodnotě vlajky je z hlediska trestní odpovědnosti pro zločin loupeže nerozhodné, k čemuž uvedl, že soud tyto skutečnosti nesubsumuje pod §173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pod §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž tuto subsumpci shledal správnou, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015. Podotkl, že majetková škoda, jež vznikla souzeným jednáním, byla 14x nižší než škoda nepatrná (350 Kč) a dodal, že tibetská vlajka sloužila ve skutečnosti jako jeden z nástrojů pro vyprovokování konfliktu, který J. P. chtěla vyvolat, a to za účelem zpeněžitelných fotografií, k čemuž poznamenal, že J. P. opakovaně odmítla náhradu způsobené škody, což je třeba vzít z hlediska míry dotčení chráněného majetkového zájmu v potaz. K námitce státního zástupce, že obvinění užili proti poškozené E. K. násilí, uvedl, že nikomu nebyla způsobena újma na zdraví.
10. Poté poukázal na další okolnosti relevantní z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to že je studentem vysoké školy s výjimečným prospěchem a ve svém věku má dokonce zahraniční publikace v renomovaných sbornících z mezinárodních konferencí zařazených do vědeckých databází Web of science a SCOPUS. Zdůraznil, že důsledky spojené s odsouzením za trestný čin pro něj znamenají významný negativní dopad do dalšího studia a zejména do možnosti výměnných studijních pobytů a získání mezinárodních zkušeností. Zmínil též, že byl zadržen a strávil 3 dny v cele předběžného zadržení, což v jeho mladém věku a v cizím prostředí jiného státu představuje samo o sobě sankční důsledek. Dále připomněl, že je dosud bezúhonný a z jeho strany šlo o ojedinělý exces. K tomu poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 6 To 192/2012, podle něhož je soud povinen přihlédnout k protiprávnosti jednání obžalovaného a dospěje-li k závěru, že z hlediska principu ultima ratio lze ochranu společnosti v konkrétním případě zajistit mimo rámec trestního řízení, třeba za použití zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb., je povinen věc postoupit příslušnému orgánu. K namítané formální vadě rozhodnutí soudu prvního stupně poukázal na právní postavení městských částí hlavního města Prahy, které jsou právnickými osobami. Ohledně vytýkané procesní vady rozhodnutí a nesprávného posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže konstatoval, že stížnostní soud se s citovanou judikaturou, na kterou v napadeném rozhodnutí odkazuje, jakož i s doposud zjištěnými skutkovými zjištěními dostatečně vypořádal a své závěry v odpovídajícím rozsahu zdůvodnil. Za zcela neodpovídající realitě jednání obviněných, jakož i skutečnostem zjištěným v rámci přípravného řízení označil dílčí závěr nejvyššího státního zástupce o údajném použití důraznější fyzické síly, nota bene za situace, kdy inkriminovaný incident trval jen okamžik.
11. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl, neboť není důvodné, přičemž souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly dány podmínky pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod lze užít na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
18. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce nezaložil podmínky pro rozhodnutí o jeho dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné. K tomu Nejvyšší soud předně připomene některá teoretická východiska, jakož i související skutkové okolnosti a právní závěry soudů nižších stupňů.
19. Prvně lze v obecnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a směřuje zpravidla proti tomu, kdo má věc u sebe, není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu v §173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž by jej bylo možné posoudit jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728-1729). Za násilí by však bylo třeba považovat takové jednání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71, publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). U trestného činu loupeže je nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přisvojit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76, publikované pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr.).
20. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe vycházející z principu ultima ratio nutno poukázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle něhož každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku, bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe nepochybně vyloučena zejména v případě zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů.
21. Soud prvního stupně rozhodl v rámci předběžného projednání obžaloby na podkladě spisového materiálu předloženého s obžalobou o postoupení věci Městské části Praha 7 s tím, že žalované jednání není trestným činem, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání obviněných sice formálně naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, neboť tito se násilím zmocnili cizí věci, avšak nedosahuje požadované společenské škodlivosti, jelikož svou závažností neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Soud druhého stupně naproti tomu dospěl k závěru, že jednání obviněných není možno posuzovat jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v něm nelze spatřovat prvek násilí, k čemuž poukázal na rozhodnutí č. 19/72, č. 11/11 a č. 1/80 Sb. rozh. tr. s tím, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím. V úvahu by podle něj mohla přicházet právní kvalifikace skutku jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tuto však vyloučil s poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku a malou intenzitu jednání obviněných.
22. Nejvyšší soud se zřetelem ke shora zmíněným teoretickým souvislostem konstatuje, že skutek tak, jak je vymezen ve výroku usnesení nalézacího soudu, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění totiž podle zde uvedených skutkových okolností užili vůči poškozené E. K. (dále jen „poškozená“) násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci – tibetské vlajky, kterou přidržovala přitisknutou ke svému tělu ( „[…] chtěli jí vlajku z rukou vytrhnout, kdy poškozená se začala bránit tak, že ruce s vlajkou přitiskla ke svému tělu a snažila se ji u sebe držet, oba obvinění se snažili překonat odpor poškozené a za vlajku dále tahali, až se obviněnému X. W. podařilo vlajku z rukou poškozené vytrhnout, s vlajkou poté od poškozené utekl a vhodil ji do řeky […]“ ). Z daného popisu neplyne, že by šlo pouze o „náhlé vytržení“ cizí věci z rukou poškozené, jež by vylučovalo právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže (z důvodu absence znaku „násilí“), resp. které by nasvědčovalo spíše vhodnosti právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu krádeže. Podle takto popsaných okolností museli obvinění naopak vynaložit větší úsilí o vytržení vlajky z rukou poškozené, s níž se o vlajku přetahovali a která se tomu zřejmě (chvíli i úspěšně) bránila. Již na tomto místě tedy nutno odmítnout závěry stížnostního soudu, jenž uvažoval nad právní kvalifikací skutku popsaného ve výroku nalézacího soudu pouze jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V dané souvislosti je rovněž vhodné zmínit, že okolnosti jako výše škody způsobené trestným činem, (ne)způsobení újmy na zdraví, bezúhonnost či (politická) motivace obviněných, jež nejsou znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, jsou ve vztahu k právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu loupeže irelevantní, popř. mohou být zohledněny toliko v rámci úvah o ukládané trestní sankci. Skutečnost, že motivací obviněných by bylo zabránit poškozené v projevu jejích politických názorů, tak není podstatná (byť odlišuje skutek popsaný ve výroku usnesení nalézacího soudu od „typických“ loupežných jednání páchaných za účelem obohacení se), když důležitý je pouze úmysl pachatelů zmocnit se cizí věci (v tomto případě tibetské vlajky), jenž v daném skutku obsažen je.
23. V nyní projednávané věci nutno dále přisvědčit i námitkám nejvyššího státního zástupce směřujícím vůči nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že skutek vymezený ve výroku usnesení nalézacího soudu vykazuje formální znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který je s ohledem na §14 odst. 2 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem , u takové právní kvalifikace nelze uvažovat o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (viz bod 20. tohoto usnesení, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 768/2017). Se zřetelem ke znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže je navíc potřeba odmítnout i argumentaci, jíž soud prvního stupně odůvodnil aplikaci dané zásady (což je částečně naznačeno již v předchozím bodě), když poukazoval na absenci výhrůžek, nepoužití zbraně, nezpůsobení žádného zranění, dále na to, že obviněný X. W. po spáchání činu utekl, že obvinění způsobili malou škodu, nevzbudili u poškozené obavu z násilí, jež by mohlo ohrozit její zdraví či život, a že se nechtěli obohatit, nýbrž poškozené zabránit ve vyjádření politického názoru. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že takové okolnosti jsou s ohledem na zákonnou konstrukci trestného činu loupeže v rovině základů trestní odpovědnosti nepodstatné. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže směřuje primárně vůči svobodě jednotlivce v rozhodování ohledně toho, jak naloží s věcí, jíž se chce pachatel násilím či pod pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit, přičemž jednání vymezené ve výrokové části usnesení nalézacího soudu proti takovému zájmu chráněnému trestním zákoníkem směřuje.
24. V neposlední řadě pak nutno soudu prvního stupně vytknout, že své závěry zatížené vadou nesprávného hmotněprávního posouzení učinil pouze na základě spisového materiálu z přípravného řízení a popisu skutku uvedeného v obžalobě, který podle něj vykazuje znaky zvlášť závažného zločinu, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování a na tomto základě učinil úplná skutková zjištění umožňující náležité právní posouzení věci. Obdobně nelze akceptovat ani postup stížnostního soudu, pokud takový chybný postup soudu prvního stupně aproboval. Z tohoto hlediska je potřeba označit dosavadní skutkové i právní závěry soudů obou stupňů za předčasné.
25. S ohledem na shora uvedená pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku popsaného ve výroku jeho usnesení Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož nesprávná aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku byla důvodem pro postoupení věci Městské části Praha 7, je současně naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť pro takový postup v projednávané věci nebyly dány podmínky. Soud druhého stupně pak uvedená pochybení neodstranil, nýbrž stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 zamítl, a řízení navíc sám zatížil další vadou nesprávného hmotněprávního posouzení [když uvažoval nad právní kvalifikací skutku vymezeného ve výroku usnesení nalézacího soudu jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Byl proto nejvyšším státním zástupcem uplatněn důvodně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 44 To 91/2017, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 24 T 129/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. V dalším řízení bude Obvodní soud pro Prahu 7 povinen v kontextu výše uvedeného znovu posoudit jednání obviněných (jak po formální, tak po materiální stránce), a to na základě vlastních skutkových zjištění učiněných po řádně provedeném dokazování v hlavním líčení. Na tomto místě je rovněž zapotřebí připomenout, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
28. Jelikož zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu