Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.244.2018.3

sp. zn. 6 Tdo 244/2018-I-214 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovoláních, která podali obvinění R. B. , V. D. , L. K. , a R. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. B. a L. K. o d m í t a j í . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. D. a R. M. o d m í t a j í . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, byli uznáni vinnými obviněný R. B. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný T. B. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 3), 4), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný V. D. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný R. H. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný L. K. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný I. K. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodu I. 2) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný R. M. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný T. P. - pod bodem II. přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Obvinění byli za tyto trestné činy, jichž se měli dopustit způsobem uvedeným ve výroku označeného rozsudku, odsouzeni obviněný R. B. jakož i za sbíhající se trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle §66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. obviněný T. B. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 4 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. obviněný V. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. obviněný R. H. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. obviněný L. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. obviněný I. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. obviněný R. M. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. obviněný T. P. podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §84, 85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Dále bylo podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo zabrání věci, a to 126 500 litrů 94 % lihu zajištěného policejním orgánem při prohlídce areálu v O.-H., S., který se v současné době nachází v zařízení Ministerstva vnitra ČR, Generální ředitelství HZS ČR, Skladovací a opravárenské zařízení, se sídlem Drahanovice 277. 3. O odvoláních státního zástupce a obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K. a T. P., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823 , kterým z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných R. B., T. B., R. M. a T. P., z podnětu odvolání obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a ve vztahu k obviněnému T. B. také za použití §261 tr. ř. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části týkající se obviněných I. K. a T. P. vrátil soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce podaná ohledně obviněných L. K. a R. H. zamítl. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal vinnými obviněného R. B. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného T. B. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 3), 4), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného V. D. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného R. H. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného L. K. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného R. M. - pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, - v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, při zjištění, že všichni obvinění se shora uvedených trestných činů dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. 4. Uvedených trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustili tím, že I. obžalovaní R. B., T. B., R. M., R. H., L. K., V. D. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejméně v době od roku 2004 do 16. 5. 2013, ve Z.-K., H., O., S., V. M., O., H. D. a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že na základě příkazů obžalovaného R. B. a obžalovaného T. B., obžalovaný R. H. (skladník ve společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., podřízený obžalovanému R. M.) ukrýval na dvoře areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v H. v plastových tisícilitrových nádržích a ve skrytých podzemních nádržích tohoto areálu, tedy mimo prostory daňového skladu, líh nakoupený společností MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v režimu podmíněného osvobození od daně a určený k provedení denaturace (tzn. znehodnocení denaturačními činidly za účelem následné výroby autokosmetiky a nemrznoucích směsí), u něhož tato denaturace ve skutečnosti provedena nebyla, načež tento líh nezatížený spotřební daní (dále i „mimobilanční líh“) pravidelně dle předchozích pokynů obžalovaných R. B. nebo R. M. nakládal na kamiony, které odváželi obžalovaní L. K., V. D. a V. K. dle těchto pokynů buď přímo jednotlivým odběratelům, anebo uvedený líh postupně odváželi a ukrývali do tajných skladů, a to v O. na ulici S. v celkovém množství 220 986 litrů etanolu, ve S. v celkovém množství 988 632 litrů etanolu, ve V. M. v celkovém množství 532 601 litrů etanolu, v O.-H. v celkovém množství 114 126 litrů etanolu, v H. D. v celkovém množství 642 000 litrů etanolu a v H. v celkovém množství 152 000 litrů etanolu, přičemž mezi obžalovanými byly nastaveny vztahy vzájemné podřízenosti a nadřízenosti se stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností, když konkrétní struktura, rozdělení úloh a vymezení činnosti jednotlivých osob v této organizované skupině uvedených obžalovaných bylo takové, že - obžalovaný R. B. zosnoval, organizoval a společně s obžalovaným T. B. rozhodujícím způsobem řídili zejména z faktického sídla svých aktivit v H. L. K. v obci Z.-K. a také z dalších uváděných míst v České republice trestnou činnost ve zločinecké skupině jim podřízených L. K., V. K., V. D., R. M. a prostřednictvím posledně jmenovaného také obžalovaného R. H., přičemž obžalovaný R. B. za pomoci obžalovaného T. B. řídil činnost zločinecké skupiny po celou dobu tak, aby nebylo možné odhalit jejich skutečné aktivity v obchodování s lihem, kdy obžalovaní T. B. a R. B., vyjma činnosti jednatele a společníka ve společnosti ENERGOINVESTMENT, s. r. o., IČ: 25568418, se sídlem Zlín – Kostelec 493 (dále jen ENERGOINVESTMENT, s. r. o.), nefigurovali de iure v žádné z obchodních společností zapojených do obchodování s lihem, de facto však obžalovaný R. B. založil, vlastnil a prostřednictvím obžalovaného R. M. řídil společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o., která byla pro aktivity zločinecké skupiny zdrojem mimobilančního lihu, dále ovládal společnost Likérka Drak, s. r. o., vyrábějící lihoviny a společnosti VERDANA, s. r. o., SLOVÁKIA-CHEM, s. r. o., a TOP DRINKS, s. r. o., distribuující lihoviny a společnost BIOTECH Hrobice, s. r. o., obžalovaný T. B. prováděl dle jeho pokynů kontrolní činnost nad společností Likérka Drak, s. r. o., a byl iniciátorem vzniku Sdružení výrobců lihovin, jehož členy se staly zejména likérky odebírající k výrobě mimobilanční líh od zločinecké skupiny řízené obžalovanými R. B. a T. B., přičemž rozhodující slovo v takto vytvořené zločinecké skupině měl vždy obžalovaný R. B. a v jeho nepřítomnosti obžalovaný T. B., který dále prováděl pravidelnou kontrolu a vyúčtování činnosti jednotlivých podřízených osob, v důsledku čehož měl o činnosti celé skupiny detailní přehled a o této nezákonné činnosti vedl vlastní účetní evidenci, když osoby uvedené jako statutární zástupci shora vyjmenovaných společností byly buď jen formálními zástupci, nebo osoby podřízené obžalovaným R. B. a T. B., - obžalovaný R. M. z pozice jednatele společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., kdy tuto funkci vykonával ale pouze formálně a fakticky byl prostředníkem k realizaci příkazů obžalovaného R. B. spočívajících v neoprávněném vyjmutí lihu z daňového skladu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v H., prostřednictvím fiktivně prováděných denaturací, ukrytí tohoto mimobilančního lihu na dvoře areálu či jeho přečerpání do nádrží v podzemí a následně ve vypravení tohoto mimobilančního lihu ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. k jeho odběratelům nebo do tajných skladů v O. na ulici S., S., V. M., O.-H. a H. D., přičemž měl provádět kontrolu okolí areálu při výjezdech s lihem, případně i doprovody jednotlivých přeprav za účelem zmaření provedení případné kontroly orgány celní správy (tzv. „konvojování“), když za tímto účelem řídil činnost přinejmenším obžalovaného R. H., současně pak ze své pozice formálního jednatele společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., podepisoval fiktivní účetní doklady o prodejích nemrznoucích směsí a dalších výrobků společnosti, které sloužily k zakrytí vzniku mimobilančního lihu a neprovedených denaturací, - obžalovaní L. K., V. D. a s nimi V. K. na pozici řidičů nákladních vozidel a obžalovaný R. H. na pozici skladníka, byli faktickými vykonavateli příkazů a pokynů obžalovaných R. B. a T. B., předávaných buď přímo, nebo prostřednictvím R. M., přičemž obžalovaný L. K. byl dále pověřen vyhledáváním a přípravou tajných úložišť mimobilančního lihu a kontrolou nad obžalovaným V. D., který se na činnosti této skupiny podílel v období od roku 2007 nejprve na pozici řidiče osobního motorového vozidla provádějícího doprovod uskutečňovaných nákladních přeprav lihu a od 12. 1. 2009 také jako řidič těchto nákladních vozidel, přičemž obžalovaní z důvodu konspirace a zamezení možnosti odposlechu či sledování této nelegální dispozice s mimobilančním lihem používali speciálně upravené telefonní přístroje, při transportech lihu prováděli tzv. „konvojování“, kdy doprovázeli přepravní nákladní vozidla po celé trase svými osobními motorovými vozidly, aby zamezili případné kontrole těchto vozidel orgány celní správy, a při skladování lihu pak užívali důmyslných skrýší a maskování buď v odlehlých areálech v zaskládaných nebo zazděných prostorách, nebo v podzemních nádržích, přičemž vědomi si zaměření a cílů této organizované zločinecké skupiny se v rámci těchto aktivit dopustili zejména následujících konkrétních jednání: 1) obžalovaní R. B., T. B., R. M., R. H., L. K. a V. D. v době od roku 2004 do 16. 5. 2013, kdy společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o., získala oprávnění k provozování daňového skladu a denaturování odebíraného lihu ve svém sídle v H., v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] na základě pokynů obžalovaného R. B., který uvedenou činnost organizoval a řídil, obžalovaný R. M. v součinnosti s obžalovaným R. H. nechávali část lihu zakoupeného od výrobců v režimu podmíněného osvobození od daně stočit do denaturačních nádrží umístěných v daňovém skladu areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., pro potřeby pozdějších denaturací a zbývající část tohoto lihu přečerpali do plastových nádrží o objemu 1000 litrů, které dočasně ukryli mimo daňový sklad za plastové nádrže naplněné vodou v prostoru za gumovými hangáry tohoto areálu, načež pravidelně vždy po provedení tzv. fiktivní denaturace lihu (tedy denaturace, v jejímž průběhu ve skutečnosti nedošlo k znehodnocení lihu denaturačními prostředky, a která sloužila k zakrytí vzniku mimobilančního lihu, z něhož nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), ve večerních hodinách, kdy byl v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., minimální pohyb, obžalovaný R. H. na základě pokynů obžalovaného R. M., případně příkazů přímo od obžalovaného R. B. společně s manipulačním dělníkem společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., T. J. převezl tyto plastové nádrže s mimobilančním lihem do skladu umístěného v levé části betonové budovy, která je ve vlastnictví společnosti BIOTECH Hrobice, s. r. o., kde obžalovaný R. H. přes noc sám provedl přečerpání tohoto lihu z plastových nádrží do kovových nádrží ukrytých pod podlahou a druhý den pak nechal prázdné plastové nádrže vyvézt manipulačním dělníkem T. J. ven ze skladu, v uvedeném období přitom obžalovaný R. B. úkoloval a řídil činnost obžalovaného L. K. tím způsobem, že jmenovaný objížděl stávající zákazníky společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a vyhledával nové zákazníky, kterým nabízel mimo dodávek zdaněného lihu také dodávky mimobilančního lihu nezdaněného spotřební daní za nižší ceny (podle odebíraného množství v rozpětí 69 až 86 Kč za litr, tedy za ceny nižší než je samotná sazba spotřební daně z lihu), o této činnosti zpracovával podrobná hlášení a tabulky, které předkládal ke kontrole obžalovanému T. B., a v případě pozitivní reakce na nabídku nezdaněného lihu o takovém zájemci informoval obžalovaného R. B. nebo obžalovaného T. B., kteří si sami dohodli s tímto zájemcem přesnou cenu a způsob dodání mimobilančního lihu, načež na základě pokynu obžalovaných R. B. či T. B. obžalovaný L. K. společně s obžalovaným V. D. provedli přepravu tohoto lihu ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., na určené místo nákladním vozidlem, když přípravu tohoto vozidla a nakládku lihu provedl obžalovaný R. H. na základě pokynů obžalovaného R. M., který kontroloval okolí areálu před výjezdem kamionu s lihem a v některých případech i doprovázel jednotlivé přepravy tohoto lihu, které pravidelně uskutečňovali obžalovaní L. K. a V. D., z nichž jeden toto nákladní vozidlo řídil a druhý prováděl jeho doprovod v osobním motorovém vozidle z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, když nákladní vozidlo s lihem následně odstavili na určeném místě a počkali na vzdálenějším místě po určenou dobu než dohodnutý odběratel provede vyložení lihu, přičemž v některých případech po převzetí prázdného nákladního vozidla převzali i peníze, které se nacházely v jeho kabině a ty pak předali obžalovaným R. B. nebo T. B., 2) obžalovaní R. B., R. M., R. H. a L. K. , v době od roku 2004 do 15. 5. 2013, v O. – M. H. na ulici S., v budově na parcele a v budově bez čísla popisného na parcele, zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, v katastrálním území M. H., ve vlastnictví obžalovaného T. B., v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b/ zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], nejprve obžalovaný R. B. naplánoval a nechal provést stavební úpravy těchto budov, spočívající v rozdělení přízemní dlouhé haly příčkou a vestavěnou kanceláří na dvě poloviny, přičemž v levé části od vstupních vrat nechal zabudovat pod novou betonovou podlahu osm nádrží a pod podlahu v místnosti výměníkové stanice nechal zabudovat pod novou betonovou podlahu jednu nádrž, a následně do těchto vybudovaných podzemních nádrží obžalovaný R. B. nechal navézt a ukrýt celkem 220 986 litrů mimobilančního lihu (etanolu) , získaného ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. prostřednictvím tzv. fiktivních denaturací, když přípravu tohoto lihu a jeho nakládku na kamiony provedl obžalovaný R. H. dle pokynů obžalovaného R. B. nebo pokynů obžalovaného R. M. a přepravu tohoto lihu uskutečnil jako řidič obžalovaný L. K., který v areálu na ulici S. v O. – M. H. tento líh složil, přičemž všichni obžalovaní si byli vědomi skutečnosti, že se jedná o mimobilanční líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, 3) obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M. a R. H. společně s V. K., v blíže neurčené době od roku 2005 do roku 2006 v obci S., okr. P., na základě rozhodnutí obžalovaného R. B. se podíleli na navezení mimobilančního lihu do areálu bývalé cihelny na pozemcích zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastrálním území S., a to poté, co obžalovaný L. K. uvedený areál vyhledal a dle předchozích požadavků obžalovaného R. B. zakoupil za částku ve výši 2,8 milionu Kč, kterou k tomuto účelu od něj obdržel, a nechal se formálně zapsat do evidence katastru nemovitostí jako jeho výlučný vlastník, načež pravidelně podepisoval kupní smlouvu, podle níž předmětný objekt prodával obžalovanému T. B. za kupní cenu 4 miliony Kč, aby měl obžalovaný R. B. uvedený objekt pod svou kontrolou, předmětný líh byl navážen konkrétně do uzavřeného prostoru bývalých sušících kójí a oddělené části – vyzděného meziprostoru výrobní haly bývalé panelárny, když tyto prostory za tím účelem stavebně připravil V. K. a samotnou přepravu tohoto lihu provedli obžalovaný L. K. společně s V. K. nákladními vozidly s přívěsy poté, co jim obžalovaný T. B. před první přepravou na místě předvedl a vysvětlil speciální způsob ukládání plastových nádrží do sušících kójí a následně při ostatních přepravách lihu zajišťoval osobně doprovod nákladního vozidla s lihem svým osobním motorovým vozidlem, přičemž naložené kamiony přebírali obžalovaný L. K. a V. K. ve večerních hodinách většinou v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., ojediněle na základě pokynu obžalovaných R. B. nebo T. B. na jiných místech, a to čerpacích stanicích OMV u J. nebo Benziny u D. k., kde stály kamiony odstavené s klíči na předních kolech a uvnitř s fiktivními doklady na převoz zboží ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., do firemního skladu v okolí V., když kamiony vždy připravil a zajistil jejich naložení plastovými nádržemi a sudy s mimobilančním lihem obžalovaný R. H. na základě pokynu obžalovaného R. M., přičemž po zaplnění kójí a meziprostoru v hale panelárny ve S. zabezpečili obžalovaný L. K. a V. K. takto uskladněný líh na příkaz obžalovaného R. B. velkým množstvím dřevěných europalet, které navezli ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a naskládali je před vstupy do sušících kójí a zazděného meziprostoru haly panelárny, uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M. a R. H. v období od roku 2005 do 11. 12. 2012 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] navezli a ukrývali v prostoru sušících kójí a haly panelárny 730 kusů plastových nádrží o objemu 1 000 litrů a 1 382 kusů kovových sudů o objemu 200 litrů, obsahujících celkem 988 632 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, 4) obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M., R. H. společně s V. K., v době od roku 2004 do 25. 9. 2012, ve V. M., na ulici K., v areálu družstva Agrocentrum v budově bez čísla popisného na parcele a na parcele v katastrálním území Valašské Meziříčí – město, poté, co uvedenou budovu zakoupil obžalovaný T. B. dle požadavku obžalovaného R. B., který v ní následně nechal provést stavební úpravy tak, že byla uprostřed rozdělena zděnými příčkami, čímž vznikl tajný meziprostor pro uskladnění mimobilančního lihu, přičemž za účelem zastření skutečného stavu věci uzavřel obžalovaný T. B. s V. K. na tuto část haly fiktivní nájemní smlouvu s uvedeným datem jejího uzavření dne 14. 3. 2005, za což obdržel od obžalovaného T. B. jednorázovou odměnu 20 000 Kč, načež následně v blíže nezjištěném období let 2004 až 2005 nařídil obžalovaný R. B. navézt do uvedeného tajného meziprostoru mimobilanční líh pocházející ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jehož samotnou přepravu provedli obžalovaný L. K. společně s V. K. nákladními vozidly bez přívěsu poté, co je před první přepravou s areálem a místem seznámil obžalovaný T. B., který jim rovněž předal klíče od haly a vysvětlil jim způsob a přesné místo ukládání plastových nádrží, přičemž doprovod nákladního vozidla s lihem zajišťovali obžalovaný L. K. a V. K. vzájemně střídavě svými osobními vozidly, když naložené kamiony přebírali v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., kde je na základě pokynu R. M. nebo R. B. připravil obžalovaný R. H., který zajistil jejich naložení plastovými nádržemi s mimobilančním lihem i s doklady k nákladu, uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M., R. H. v období od roku 2004 do 25. 9. 2012 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], navezli a ukrývali v tajně zazděném meziprostoru této budovy celkem 566 kusů plastových nádrží o objemu 1 000 litrů, obsahujících celkem 532 601 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, 5) obžalovaní R. B., T. B., L. K., V. D., R. M. a R. H. v blíže nezjištěné době od roku 2006 do 25. 9. 2012 v O.-H., v areálu bývalých sladoven na pozemcích zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území H. O., poté, co obžalovaný R. B. v roce 2006 vyjednal a zajistil zakoupení tohoto objektu, který nechal formálně zapsat do vlastnictví svého otce V. B., trvale bytem U. Ř., Z.-K., a následně v jeho zadní části, v rozsáhlém prostoru bývalé mlatevny, nechal připravit oplocenou kóji, na kterou dle jeho pokynů T. P., jako správce nemovitostí a oprávněný zástupce pronajímatele V. B., vyhotovil fiktivní nájemní smlouvu s neexistujícím nájemcem - podnikatelem označeným jako P. H., bytem K., Ch., s uvedeným datem jejího uzavření 1. 8. 2012, která nikdy nebyla zařazena do příslušné evidence mezi ostatní nájemní smlouvy k prostorám předmětného objektu, načež následně v blíže nezjištěnou dobu od roku 2008 do 25. 9. 2012 došlo na základě příkazu obžalovaného R. B. k navezení mimobilančního líhu do shora uvedeného připraveného prostoru v zadní části bývalé mlatevny, když samotnou přepravu tohoto lihu provedli obžalovaný L. K. společně s obžalovaným V. D. nákladními vozidly bez přívěsu poté, co obžalovanému L. K. před první přepravou obžalovaný T. B. předal klíče od příjezdové brány a vstupu do sladovny, přičemž naložené kamiony přebírali v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. v obci H., kde je na základě pokynu obžalovaného R. M. nebo R. B. vždy připravil obžalovaný R. H., který zajistil jejich naložení plastovými nádržemi s mimobilančním lihem, přičemž dne 25. 9. 2012, kdy se o existenci skladovaného lihu ve výše uvedených prostorách dozvěděla Policie ČR a začala areál bývalých sladoven hlídat, rozhodl obžalovaný R. B. o likvidaci uskladněného lihu tak, že se pod jeho řízením pokusili V. K. a obžalovaní V. D. a L. K. skladovaný líh zdenaturovat chemickými prostředky (aceton, benzoát denatonia a modré azobarvivo) a u plastových nádrží, které se nepodařilo takto znehodnotit, otevřeli výpustné ventily nebo mechanicky poškodili jejich obaly, takže nejméně 15 000 litrů lihu samovolně vyteklo na podlahu a do kanalizace, uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., V. D., R. M. a R. H. v době od roku 2008 do 25. 9. 2012, v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], navezli a ukrývali pod plachtou v oploceném prostoru v zadní části bývalé mlatevny celkem 163 kusů plastových nádrží o objemu 1 000 litrů obsahujících celkem 114 126 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, 6) obžalovaní R. B., L. K., R. M. a R. H. v době od roku 2006 do 15. 5. 2013 v H. D. na ulici Z., v objektu bývalé cihelny na pozemcích zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, katastrální území H. D., ve vlastnictví společnosti ENERGOINVESTMENT, s. r. o., poté, co obžalovaný R. B. jako jediný jednatel a společník této společnosti naplánoval a nechal provést stavební úpravy v budově bez čísla popisného na parcele tohoto objektu, spočívající ve vybourání hlavní pece a sušiček, zapuštění nerezových nádrží do podsklepených prostor pod úroveň podlah, zasypání schodišť vedoucích do podsklepených prostor k nádržím a vybudování nové betonové podlahy, načež následně na základě jeho příkazu byl do těchto ukrytých podzemních nádrží navezen mimobilanční líh původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jehož přepravu provedl nákladním vozidlem obžalovaný L. K., který naložený kamion přebíral vždy v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., kde ho pravidelně na základě pokynu obžalovaného R. M. nebo R. B. připravil obžalovaný R. H., který zajistil jeho naložení plastovými nádržemi s mimobilančním lihem, uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., L. K., R. M. a R. H. v době od roku 2006 do 15. 5. 2013 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] navezli a ukrývali v šesti nádržích pod nově vytvořenou betonovou podlahou v podsklepených prostorách celkem 642 000 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s.r.o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, 7) obžalovaní R. B., R. M. a R. H. v době od roku 2002 do 16. 5. 2013, v H. v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., využili existující vykachlíčkované jámy ve tvaru kvádru umístěné v podlaze levé části budovy, jejímž vlastníkem je společnost BIOTECH Hrobice, s. r. o. a nájemcem těchto prostor je společnost ENERGOINVESTMENT, s. r. o., přičemž v blíže nezjištěné době od roku 2002 do roku 2005 obžalovaný R. B. naplánoval a nechal provést stavební úpravy této budovy, spočívající v uložení dvou kovových nádrží do zmíněné jámy, zhotovení nové elektroinstalace, umístění bezpečnostních lihových čidel a vybudování nové betonové podlahy, načež po provedení těchto stavebních prací v době od roku 2005 do 16. 5. 2013 obžalovaný R. B. sám či prostřednictvím obžalovaného R. M. pravidelně úkoloval obžalovaného R. H., aby vždy přes noc přečerpal do těchto ukrytých nádrží mimobilanční líh z připravených plastových nádrží o objemu 1 000 litrů, který byl získán prostřednictvím tzv. fiktivních denaturací prováděných ve společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., přičemž v uvedeném období tak obžalovaní R. B., R. M. a R. H. v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] ukrývali ve dvou podzemních nádržích celkem cca 152 000 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, výše uvedeným jednáním pod body I./1-7 tak obžalovaní neoprávněně vyskladnili, přepravili, dosud nezjištěným subjektům prodali nebo ukryli nejméně 20 873 000 litrů etanolu , původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, čímž zkrátili spotřební daň z lihu a jejím neodvedením způsobili České republice zastoupené příslušným správcem daně škodu v rozsahu nejméně 5 651 125 000 Kč. 5. Odvolací soud obviněné za tyto trestné činy odsoudil obviněného R. B. jakož i za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, pod sp. zn. 6 To 156/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud obviněnému dále podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí celého majetku a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti roků. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněnému uložil i trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. obviněného T. B. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí celého majetku. obviněného V. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. obviněného R. H. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. obviněného L. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí části majetku specifikovaného ve výroku rozsudku. obviněného R. M. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti roků. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl odvolací soud o uložení zabrání věci, a to 126 500 litrů 94 % lihu zajištěného policejním orgánem při prohlídce areálu v O.-H., S., který se v současné době nachází v zařízení Ministerstva vnitra ČR, Generální ředitelství HZS ČR, Skladovací a opravárenské zařízení, se sídlem Drahanovice 277. II. Dovolání a vyjádření k nim 6. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění R. B., T. B., L. K., R. M. a V. D.. Protože věc obviněného T. B. byla postupem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, není obsah jeho mimořádného opravného prostředku a stejně tak ani vyjádření nejvyššího státního zástupce učiněné prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání zmiňováno v následujícím textu tohoto usnesení. 7. Obviněný R. B. své dovolání, podané prostřednictvím obhájce JUDr. Richarda Nováka, opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že soudy obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení při řešení otázky výše spotřební daně z lihu, která měla být jeho jednáním a jednáním dalších osob zkrácena. Konkrétně se jeho námitka týká množství lihu, který byl získáván na základě tzv. fiktivních denaturací. Údaj o množství tohoto lihu vychází z analýzy policejního orgánu (založené na č. l. 9288 spisu), která byla vytvořena na základě výpočtu vztahujícímu se k roku 2008, kdy 66 % lihu reálně nebylo denaturováno, ale bylo nelegálně vyňato z daňového skladu. Nalézací soud poté vyšel z předpokladu, že i v dalších letech bylo vždy 66 % lihu určeného k denaturaci vyňato z daňového skladu. Obviněný však poukazuje, že nelegální činnost se řídila poptávkou po mimobilančním lihu a některé roky proto byly silnější a některé roky slabší. Paušální a zobecňující přístup k určení jeho množství je proto zcela nesprávný a rozporný se základními zásadami trestního řízení. Přestože nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že obviněný nerozporoval údaje o množství mimobilančního trhu, není to pravdou, neboť toto napadl při hlavním líčení dne 10. 12. 2014. 8. Dovolatel má dále za to, že v souladu s rozhodnutím č. 4/1982 Sb. rozh. tr. nelze tuto analýzu použít jako listinný důkaz před soudem. Postup zvolený při určení množství lihu je určitým druhem pomůcky, přičemž pomůcky lze definovat jako institut daňového řízení. Použití pomůcek v trestním řízení je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 165/98 zcela nepřijatelné. Skutková zjištění ohledně množství lihu i po provedeném dokazování vykazují zcela zásadní pochybnosti. S ohledem na výše uvedené má za to, že nastal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. 9. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy vznikl dále v důsledku založení skutkových zjištění na nezákonných, a tedy procesně nepoužitelných důkazech. V návaznosti na popis jednotlivých trestních řízení vedených proti jeho osobě poukazuje na to, že K., jemuž měl být obviněným nabídnut úplatek, a který je proto hlavním svědkem v trestním řízení pro přečin podplácení vedený proti obviněnému, je osobou zjevně podjatou a měl by proto být vyloučen z konání dalších úkonů v jakémkoli trestním řízení vedeném proti obviněnému. Přestože státní zástupce argumentoval, že byla přijata opatření, aby K. neprováděl úkony trestního řízení, uvedená opatření se týkala pouze řízení o trestném činu podplácení a netýkala se daňové trestné činnosti, kde působil i nadále v pozici vedoucího pracovní skupiny. Údajná nabídka úplatku měla být důvodem k vyloučení K. ze všech trestních věcí obviněného, neboť pokud by bylo v řízení o podplácení dáno za pravdu obviněnému a bylo by tak prokázáno, že K. ohledně údajné nabídky úplatku lhal, musel by být trestně stíhán. Nemůže proto ve vztahu k osobě obviněného vystupovat nestranně a objektivně. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na provázanost trestních řízení vedených proti němu, kdy řada důkazů je užívána v několika řízeních a některá řízení vycházejí z poznatků zjištěných v řízeních jiných. Dodává, že dne 26. 11. 2013 došlo ke spojení trestních věcí jeho osoby, kdy o trestné činnosti týkající se podplácení, legalizace výnosů z trestné činnosti, nadržování a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo nadále vedeno společné řízení, přičemž vedoucím této pracovní skupiny byl K. Přitom podjatost K. byla podle názoru obviněného zcela zjevně prokázána, neboť tento změnil svoji výpověď poté, co se seznámil se zajištěnými důkazy. S ohledem na to, že úkony učiněné vyloučenou osobou nemohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci, nemělo by být k důkazům zajištěným po 15. 1. 2013 vůbec přihlédnuto. Přestože obviněný tuto námitku vznesl již ve svém odvolání, odvolací soud se s touto žádným způsobem nevypořádal. 10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému osudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Obviněný V. D. v dovolání vypracovaném jeho obhájcem Mgr. Pavlem Lízalem uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou nesprávné z hlediska právního posouzení skutku a rovněž i nepřezkoumatelné. Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem jsou podle jeho názoru nesprávná, nejasná a neodpovídají provedeným důkazům a při hodnocení důkazů soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Má za to, že napadeným rozsudkem došlo k porušení zásadních ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu. 12. Za nesprávné považuje zejména právní posouzení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu zdůvodňují soudy nikoliv konkrétními důkazy, ale pouze skutkovými spekulacemi, což zakládá nejasnost a nepřezkoumatelnost uvedených skutkových zjištění. Má za to, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění institutu podle §361 odst. 1 a §107 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jednalo o centralizovanou formu řízení ze strany jediné osoby, a to R. B., přičemž obviněný o existenci, činnosti a zaměření skupiny neměl vědomost, když byl v hierarchii organizace na nejnižší úrovni a pouze plnil úkoly zadané mu jeho nadřízenými. Snaha posuzovat předmětnou trestnou činnost jako projev organizovaného zločinu odporuje §2 odst. 5 tr. ř., čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále upozorňuje, že ohledně skutku pod bodem I.5) nebyl proveden jediný důkaz, který by jeho účast na tomto jednání prokazoval. V souladu se zásadou in dubio pro reo proto měl být obžaloby zproštěn. 13. Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně při úvahách o trestu dostatečně nezohlednil jak jeho osobní a rodinné poměry, tak všechny okolnosti vztahující se k činu, tedy že se podílel na činnosti nejkratší dobu, měl nulový vliv a nepodílel se na výnosech z trestné činnosti. Má za to, že soud nepostupoval při ukládání trestu podle zásady subsidiarity podle §38 odst. 2 tr. zákoníku. Trest proto považuje za zjevně nepřiměřeně tvrdý. 14. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, zrušil a poté aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 15. Obviněný L. K. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Vaníčka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy nesprávně posoudily okolnosti pro udělení statusu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. a s ním související použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 4 tr. zákoníku a okolnosti pro použití mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. 16. Obviněný připomíná, že státní zástupce v obžalobě navrhl, aby byl označen jako spolupracující obviněný podle §178a tr. ř., neboť jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení významně přispěla k objasnění nejen daňové trestné činnosti, ale i související trestné činnosti spočívající v ovlivňování trestního řízení. Soudy však takto neučinily, přičemž nalézací soud uvedl, že obviněný nenaplnil podmínku podle §178a odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že neučinil pravdivé doznání k činu, které musí být úplné a bez výhrad. S odkazem na řadu citovaných rozhodnutí dovolatel namítá, že jeho doznání nelze považovat za tzv. doznání s výhradou pouze proto, že není v dílčích částech v souladu s provedeným dokazováním, což přitom nic nemění na právní kvalifikaci. Dodává, že všechny rozpory ve výpovědích buď neexistují, nebo jsou zapříčiněny výpověďmi spoluobviněných, kteří jsou vedeni jasnou snahou jeho svědectví znevěrohodnit. Tito tak činí na pokyn obviněného R. B., který prohlásil, že pokud jde o osoby, které mu v trestním řízení neuškodily, nebude je svojí výpovědí do ničeho zatahovat. Obviněný dále uvádí, že i kdyby vzaly soudy rozpory v jeho výpovědi za prokázané, tyto nic nemění na jeho trestní odpovědnosti, k níž se doznal, ani na trestněprávní kvalifikaci jeho jednání. Je tedy toho mínění, že naplnil veškeré podmínky pro udělení statusu spolupracujícího obviněného podle §178a odst. 1 tr. ř., a byly tudíž i naplněny předpoklady pro mimořádné snížení jeho trestu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku. 17. I v případě, že by se soudy neztotožnily s jeho požadavkem stran udělení statusu spolupracujícího obviněného, mělo být v jeho věci postupováno podle §58 odst. 1 tr. ř., jak rovněž navrhoval státní zástupce v odvolání. Rozsudek považuje v části vztahující se k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku za nepřezkoumatelný. Podrobně dále rozvádí jednotlivé okolnosti, které měly odůvodnit splnění podmínek pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to především jeho přispění k odhalení zločinecké organizace, která byla rozsahem své činnosti neobvykle nebezpečná, dále nebezpečí hrozící jeho osobě ze strany jeho spoluobviněných atd. Uzavírá, že považuje za nesprávné posouzení, pokud bylo naplnění jednotlivých polehčujících okolností považováno toliko za běžné polehčující okolnosti a nikoli za okolnosti odůvodňující postup podle §58 odst. 1 tr. ř. 18. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k tr. ř. (správně zřejmě §265k tr. ř.) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, ve výrocích II. a IV. v rozsahu, v jakém se týkají jemu uloženého trestu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 19. Obviněný R. M. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný má za to, že skutkové závěry vycházejí z hodnocení důkazů, jež odporuje zásadám formální logiky, přičemž jsou v extrémním nesouladu s těmito důkazy. Při zjišťování skutkového stavu věci nebyla respektována zásada in dubio pro reo . Z provedených důkazů podle dovolatele neplyne, že byl členem nějaké organizované zločinecké skupiny, ale jednoznačně z nich plyne, že byl řadovým zaměstnancem. Plnil důsledně pokyny svého nadřízeného a byl tak v postavení tzv. bílého koně. Za závažné pochybení soudů obou stupňů považuje zjištění týkající se množství tzv. fiktivně denaturovaného lihu, kdy orgány činné v trestním řízení pro jeho zjištění použily metodu, kterou používají orgány činné v daňovém řízení. Má za to, že v rámci trestního řízení není možno takto postupovat. Největší část výhrad obviněného se vztahuje k právním vadám napadeného rozhodnutí, přičemž v podrobnostech odkazuje na své odvolání ve věci. Je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, vztahujícím se k jeho osobě a trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný trvá na tom, že byl podřízeným R. B. a jako takový vykonával jeho pokyny, nešlo tedy o žádné rozdělení funkcí a dělbu činností. Jeho vztah k ostatním spoluobviněným nesplňoval kritérium vnitřní organizační struktury. Veškeré rozhodování a strategie byly výlučně v rukách R. B. a nejednalo se o žádnou organizaci. Ve vztahu k ostatním spoluobviněným se jednalo o spolupachatelství. 20. S ohledem na tyto důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, a posledně jmenovanému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 21. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dovolateli uplatněných námitek uvedl, že všichni obvinění, s výjimkou obviněného T. B., svá dovolání podali v podstatě s uvedením totožných námitek, které již uplatnili ve svých předchozích odvoláních, tedy takových, jimiž se již adekvátně zabýval odvolací soud, který se s nimi beze zbytku vypořádal. Dovolání obviněných by proto měla být zásadně odmítnuta z důvodu jejich neopodstatněnosti. 22. Pokud jde o námitku stran správnosti stanovení množství mimobilančního lihu, státní zástupce odkazuje na závěry odvolacího soudu, které pojal do odůvodnění svého rozsudku zejména na stranách 49–52. Rozporuje, že by analýza vypracovaná v přípravném řízení policejním komisařem sloužila jako důkaz a jako takový byla podkladem pro skutková zjištění soudu. Analýza posloužila toliko jako podpůrný materiál k vlastním úvahám soudu. Využity jako důkaz pro určení rozsahu mimobilančního lihu byly jiné skutečnosti a podklady, podrobně rozvedené v odůvodnění rozsudku. Množství lihu pojaté do výroku odsuzujícího rozsudku je zjevně podle skutečností vyplývajících z provedených důkazů množstvím v jeho minimální výši, přičemž celkové množství mimobilančního lihu za celé období páchání trestné činnosti bylo s největší pravděpodobností vyšší, jak připustili i někteří z obviněných. Při určení způsobu výpočtu vycházely soudy z provedených důkazů, svědectví osob a listinných podkladů, a nikoli z daňových pomůcek. 23. Již uplatněnou je i námitka obviněného R. B., který zpochybnil zákonnost a použitelnost některých důkazů opatřených za součinnosti J. K. Státní zástupce upozornil, že podjatost lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod však obviněný nejenže neuplatnil, skutečnosti o údajné podjatosti J. K. byly známy de facto od počátku. Bez ohledu na to však námitky obviněného o údajné podjatosti nepovažuje za důvodné. Policejní funkcionář by byl automaticky vyloučen z trestní věci v případě takového trestního řízení, v němž by vypovídal jako svědek (v tomto případě trestní věc podplácení). Tato skutečnost však v žádném případě neznamená, že by měl být policejní orgán vyloučen ze všech dalších věcí stejného obviněného. Případnou zaujatost či podobný vztah k obviněnému si musí vyhodnotit vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem policejní orgán. Přitom se u osob činných u orgánů činných v trestním řízení, zvlášť u orgánů zabývajících se velmi závažnou trestnou činností, předpokládá profesionální přístup a zachování odstupu od vnějších vlivů a osob na trestním řízení zainteresovaných. Vztah J. K. k projednávané věci a k osobám vystupujícím v řízení nebyl dotčen ničím, co by odůvodňovalo jeho vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Krom toho důkazy neprováděl a na jejich podkladě nerozhodoval policejní orgán, nýbrž soud. 24. K námitce obviněného K., který považuje jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný, státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejenže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, avšak v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Podstatná část argumentace obviněného se však vztahuje k námitce, kterou brojí proti nepřiznání statutu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. Státní zástupce připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je vysloven závěr, že jde o otázku hmotně právní. Obviněnému sice byl v přípravném řízení přiznán státním zástupcem status spolupracujícího obviněného, toto postavení však není nárokové. Právní úprava tohoto institutu neobsahuje ani žádnou záruku, že obviněnému, který je takto státním zástupcem označen, bude uložen trest pod spodní hranicí trestní sazby. Pro závěr, zda jsou dány konkrétní materiální podmínky pro takové rozhodnutí o trestu, je rozhodující posouzení soudu, přičemž náhled soudu a státního zástupce se může lišit. Krajský soud své úvahy v tomto směru velmi podrobně vyjevil na str. 102-104. V reakci na námitky obviněného pak odvolací soud závěrům nalézacího soudu přisvědčil, že obviněný vypovídal neúplně ve snaze zmírnit svou vinu a svůj podíl na trestné činnosti a v jeho výpovědích se objevily opakovaně rozpory v čase či ve vztahu ke spoluobviněným. V této souvislosti nelze pominout, že jednou ze základních podmínek aplikace §58 odst. 4 tr. zákoníku je to, aby spolupracující obviněný podal jak v přípravném řízení, tak také v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď. 25. Námitku neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku uplatnili obvinění L. K. a V. D. Tuto však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce nepovažuje okolnosti charakterizující trestní věci těchto obviněných za odůvodňující aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutný souhrn takových polehčujících okolností, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Takový závěr v případě obviněných učinit nelze. 26. Námitka nesprávného právního posouzení jejich postavení jako účastníků organizované zločinecké skupiny a naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku byla vznesena obviněnými V. D. a R. M.. Státní zástupce předně odkazuje na úvahy nalézacího soudu na str. 94–99 svého rozsudku, kde se soud krom rozpletení celé organizační struktury, vzájemných vazeb, rolí jednotlivých spoluobviněných, věnoval konkrétně i těmto obviněným. S těmito závěry se vesměs ztotožnil i odvolací soud (č. l. 53–54 jeho rozsudku). Státní zástupce zdůraznil, že samotní obvinění v průběhu svých výpovědí podrobně popsali svou vlastní úlohu v této skupině, jakož i úlohu spoluobviněných, a činnost, kterou jednotliví členové skupiny pro skupinu realizovali. V daném případě je obviněným kladena za vinu druhá alternativa trestného činu podle §361 tr. zákoníku, která postihuje samotnou účast na činnosti takové skupiny, kdy postačí pouhé členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutně třeba spáchání další úmyslné trestné činnosti. Toto ustanovení tak postihuje nejen aktivní formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, ale i jakékoliv další jednání, které samo o sobě nenaplňuje znaky některého specifického trestného činu, avšak souvisí s uvedeným členstvím, resp. činností, organizované zločinecké skupiny a s dosahováním jejích cílů. V posuzovaném případě je obviněným kladeno za vinu jednání zcela mimořádného charakteru, jehož se měli dopouštět, v podstatě průmyslovým způsobem kopírujíce strukturu obchodní společnosti a pracovněprávních vztahů po velmi dlouhou dobu a ve zcela výjimečném rozsahu, přičemž v důsledku tohoto jednání došlo k celkovému zkrácení daně v takové výši, která se naprosto vymyká dosud projednávaným případům, když zkrácení daně dosáhlo řádově několika miliard korun. V projednávaném případě se jedná o velmi sofistikovanou trestnou činnost, která byla prováděna organizovaným způsobem, za kooperace několika pachatelů a za využití složitých technologických postupů a zařízení, která nadto musela být za tím účelem utajeně zkonstruována. Pochybnosti nejsou o začlenění všech obviněných, včetně V. D. a R. M., do struktur organizované zločinecké skupiny. 27. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými – obviněnými, a to způsobem zákonem požadovaným [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody. 30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež byl uplatněn všemi obviněnými, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný obviněným R. M. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 34. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. Jak již zmíněno výše (bod 4.), v případě obviněného T. B. dovolací soud rozhodl o vyloučení jeho věci ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to proto, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden nejen dovoláním obviněného, nýbrž i stížností pro porušení zákona, kterou ve prospěch tohoto obviněného podal ministr spravedlnosti (věc je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 6 Tz 6/2018). Protože v takovém případě je nezbytné věc rozhodnout ve společném řízení, dospěl dovolací soud k názoru, že je namístě vyloučit z tohoto důvodu (a současně pro urychlení řízení ve vztahu ke zbývajícím dovolatelům) věc obviněného T. B. podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení se zbývajícími dovolateli k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018. Pod spisovou značkou (6 Tdo 244/2017), která věci byla přidělena po jejím nápadu u Nejvyššího soudu, se proto dovolací soud dále zabýval jen posouzením důvodnosti dovolání podaných obviněnými R. B., V. D., L. K. a R. M. b) vlastní posouzení dovolání obviněných K dovolání obviněného R. B. 36. Přestože obviněný deklaruje, že své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vlastní dovolací argumentací se s obsahovým zaměřením označeného důvodu dovolání zjevně rozchází, neboť ta se soustřeďuje ryze na námitky skutkového a procesního charakteru, jež nemohou být způsobilé zpochybnit hmotně právní posouzení skutku či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí, a tudíž z formálního hlediska deklarovaný důvod dovolání naplnit. Jak již plyne z výše uvedeného stručného shrnutí dovolacích výhrad obviněného (viz body 7. až 9.), ten ve svém rozsáhlejším mimořádném opravném prostředku svoji pozornost soustředil ke dvěma okruhům problémů, tj. jednak výši, resp. způsobu vyčíslení daňového úniku a jednak k procesní účinnosti důkazů, z nichž soudy vyšly při konstrukci svých skutkových zjištění. 37. Obviněný rozporuje zjištěné množství lihu získaného na základě tzv. fiktivních denaturací. Za nesprávný považuje jednak samotný postup výpočtu a dále rozporuje údajné užití tzv. daňových pomůcek a analýz vypracovaných policejním orgánem. Shodné námitky byly obviněným uplatňovány již v průběhu předcházejícího soudního řízení a byly také obsahem jeho odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu. Těmito otázkami se tudíž zabývaly podrobně ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů a dovolací soud po studiu spisového materiálu a námitek uplatněných obviněným dospěl k závěru, že reakce těchto soudů jsou dostatečné a jejich postupu nemá čeho vytknout. S ohledem na to, že se s těmito námitkami již vypořádal jak soud nalézací, tak soud odvolací, kdy nadto se jedná o námitky zpochybňující způsob hodnocení důkazů a výsledná skutková zjištění a tudíž neodpovídající požadavkům na hmotně právní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud toliko odkazuje na argumenty obsažené v rozhodnutích těchto soudů s připojením následujících závěrů. 38. Nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 82 rozsudku) podrobně popsal, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o množství mimobilančního lihu, který byl v období let 2004 až 2013 ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., neoprávněně vyskladněn a bez daňového přiznání a zaplacení spotřební daně přímo prodán jednotlivým odběratelům. Jednalo se zejména o výpověď obviněného T. B., obnovená data z paměťové karty na DVD-R č. 2, výpovědi obviněných K. a D., písemná vyjádření a doklady předložené společnostmi LIHO-Blatnice, spol. s. r. o. a Tereos TTD, a. s., písemnosti poskytnuté Celním úřadem pro Zlínský kraj, evidence poskytnuté obviněnými, diář zajištěný při domovní prohlídce u obviněného K. a soubory z notebooku zajištěného u obviněného P. Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru o množství mimobilančního lihu nikoli na základě analýzy policejního orgánu či s pomocí daňových pomůcek, ale pečlivým hodnocením množství důkazů dostupných v tomto řízení. Jak nalézací soud upozornil, stanovení celkového množství mimobilančního lihu bylo dosti obtížné, dospěl k němu však na základě řetězce důkazů, které do sebe navzájem zapadaly. Zároveň zdůraznil, že stanovené množství je toliko nejmenší prokázané, neboť byl v tomto směru veden zásadou in dubio pro reo . 39. Odvolací soud reagoval (str. 49-51 rozsudku) na námitky obviněného, kdy vyloučil využití tzv. daňových pomůcek s odkazem na řadu důkazů, z nichž nalézací soud při svém výpočtu vycházel, přičemž upozornil, že ani orgány daňové správy neměly k dispozici žádné ucelené účetnictví společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a nebyl k dispozici ani žádný ucelený materiál o celkovém množství fiktivně denaturovaného lihu. Dále zároveň popsal, jak na základě materiálů pokrývajících celý rok 2008 bylo možno objektivně stanovit množství lihu, které bylo ze společnosti nelegálně vyvezeno a ze kterého tak nebyla odvedena daň. 40. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů měly k dispozici důkazy, ze kterých bylo možno vycházet, kdy řada z nich poskytovala objektivní informace o množství lihu, které byly dále podporovány souvisejícími důkazy z řady výpovědí obviněných a svědků, mj. svědka Č., N. a S. Zvláště podstatnou pak byla výpověď obviněného T. B., která byla soudy obou stupňů hodnocena jako dostatečně věrohodná a pravdivá, kdy tento vypověděl, že velká část lihu, „zhruba těch 23 mil litrů došlo k fiktivní denaturaci, že tato denaturace byla provedena pouze papírově“ (str. 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 5. 2014). Výpověď obviněného T. B. tak zcela odpovídá množství mimobilančního lihu, ke kterému nalézací soud dospěl na základě hodnocení dalších důkazů. Pokud dále obviněný udává, že stanovení množství na základě použití koeficientu není odpovídající, neboť každý rok probíhal jinak, považuje dovolací soud za důležité upozornit, že přestože bylo tohoto koeficientu při výpočtu využito, nejednalo se o jediný důkaz, na základě kterého bylo množství fiktivně denaturovaného lihu stanoveno, jak vyplývá z výčtu užitých důkazů výše. 41. Z uvedeného plyne, že dovolací soud neshledal důvod k zásahu do skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, pokud se týče rozsahu, v němž došlo jednáním dovolatele (i dalších spoluobviněných) ke zkrácení daně. 42. Obviněný uplatňuje tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, když namítá, že skutková zjištění soudů byla založena na důkazech, jež považuje za nezákonné. Nezákonnost a tudíž procesní nepoužitelnost důkazů obviněný dovozuje z toho, že za policejní orgán vedl prověřování a vyšetřování K., ačkoliv byl podle jeho názoru osobou zjevně podjatou a nebyl tak oprávněn v rámci prověřování trestních věcí odsouzeného jakkoliv figurovat. Ze skutečnosti, že dne 17. 1. 2013 byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci možného podplácení K., kterého se měl obviněný dopustit dne 15. 1. 2013, a z faktu, že stran jednotlivých obvinění, která vůči němu byla vznesena, bylo vedeno v jím specifikovaných obdobích společné řízení (konkretizace v části IV./4. až 8.), dovozuje obviněný, že K. měl být vyloučen nejen z trestního řízení, kde je projednáváno toto podplácení, ale ze všech trestních řízení proti němu vedených. Námitky obviněného brojící zejména vůči využití materiálů zajištěných ve věznici ústí do závěru o jejich procesní nevyužitelnosti ve věci posuzované, potažmo do závěru, že na těchto procesně neúčinných důkazech soudy založily minimálně svůj závěr o postavení obviněného I. K. v rámci organizované zločinecké skupiny (část IV./34.). 43. K problematice vyloučení orgánů činných v trestním řízení a jejímu významu v řízení o dovolání se sluší uvést alespoň následující obecná východiska a v návaznosti na ně pak zhodnocení možností jejich uplatnění v posuzované věci. 44. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. O tom, zda je konkrétní osoba vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, rozhodne sama tato osoba ( O vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. – §31 odst. 1 věta první tr. ř.), přičemž o opravném prostředku podaném proti takovému rozhodnutí rozhodne orgán bezprostředně nadřízený (§31 odst. 1 tr. ř.) 45. V dovolacím řízení lze jako důvod dovolání uplatnit tu skutečnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Orgánem, který je citovaným ustanovením míněn, je soud, jenž vydal napadené rozhodnutí (tj. soud druhého stupně), příp. ten, který vydal jemu předcházející rozhodnutí (soud prvního stupně). Citované ustanovení proto nelze uplatnit, a nutno zdůraznit, že tak dovolatel ani nečiní, s oporou o námitku podjatosti policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné. 46. S ohledem na uvedené, tj. obsahové zaměření ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a neuplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným, je zřejmé, že jeho dovolací argumentaci, resp. důvodnost dovolání obviněného není třeba řešit skrze citované ustanovení (včetně jeho dosud necitované části, která se týká možnosti tento důvod dovolání uplatnit – viz část věty za středníkem). 47. Na posouzení tedy zůstává, zda argumentace dovolatele svědčí o důvodnosti jeho tvrzení, že skutková zjištění jsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu s provedenými a soudy hodnocenými důkazy, a to v kontextu jeho tvrzení, že tato zjištění jsou založena i na procesně neúčinných důkazech. 48. Již úvodem je nutno zmínit, že se nelze ubránit dojmu o zjevné účelovosti tvrzení dovolatele, neboť jak doloženo níže, tento se snaží o prosazení právní relevantnosti i takových skutečností, jímž žádný význam pro posouzení hodnocené věci přiznat nelze. 49. Přiznává-li sám dovolatel, že odsouzení rozsudkem odvolacího soudu – při dodržení zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), jejíž porušení soudům nikterak nevytýká – má svůj základ v usneseních o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2012 (§240 odst. 1, 3 tr. zákoníku), ze dne 14. 12. 2012 (§240 odst. 1, 3 tr. zákoníku) a ze dne 14. 1. 2014 (v části kvalifikace podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku za podmínek §107 odst. 1 tr. zákoníku), pak je zjevné, že jeho nářky obsažené v bodě IV./11. dovolání, kde se snaží prokázat, že „K. činil úkony i v trestním řízení, které se týká podplácení“, tj. věci, o níž uvádí (bod IV./8.), že je nadále vedena v přípravném řízení, nemohou být vyslyšeny ve vztahu ke skutkům a jejich právní kvalifikaci, jež jsou předmětem posuzování v tomto dovolacím řízení, jakkoli se o to dovolatel snaží poukazem na společně vedená řízení v období do 7. 7. 2014 se zdůrazněním šetření věci stran skutku ze dne 15. 1. 2013. 50. Dovolatel namítá (bod IV./12.), že „K. nemohl pro svůj poměr k osobě odsouzeného (viz ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu) vystupovat jako osoba služebně činná v policejním orgánu v žádné z trestních věcí odsouzeného“ , poukazuje na věcnou souvislost důkazního řízení ve vztahu k jednotlivým obviněním (bod IV./14.) a dovozuje (bod IV./15), že výslech L. K. „formálně provedený v rámci prověřování daňového deliktu… se po materiální stránce týkal i nadržování“. Blízká provázanost trestních řízení pak podle dovolatele plyne i ze skutečností uvedených v bodě IV./16. dovolání. 51. V posledně označené části dovolání obviněný poukazuje na výslechy jím specifikovaných svědků uskutečněné v období od 28. 1. 2014 do 23. 4. 2014 a upozorňuje na strukturu těchto výslechů, kdy byli svědci nejprve dotazováni k daňové trestné činnosti a následně k ovlivňování trestního řízení. Z protokolů o výslechu obviněného K. a jmenovaných svědků skutečně vyplývá, že tito byli vyslýchajícím orgánem dotazováni jak k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, tak i k trestnému činu nadržování podle §366 tr. zákoníku, neboť bylo zjišťováno, zda svědci byli kontaktováni někým z rodiny B. nebo jejich spolupracovníků stran toho, jakým způsobem mají před orgány činnými v trestním řízení vypovídat, popř. zda jim byla nabídnuta finanční odměna v závislosti na tom, jak tito svědci budou vypovídat. 52. Přestože obviněný ve svém dovolání předkládá, že obsahem výslechu byly informace týkající se trestního řízení, v němž vystupuje K. v pozici „korunního svědka“, nelze této interpretaci přisvědčit, neboť vystupoval v pozici svědka v trestním řízení pro trestný čin podplácení podle §332 tr. zákoníku, a nikoli v trestním řízení pro trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku, k němuž byli tito svědci vyslýcháni. Dotazy položené obviněnému a svědkům při těchto výsleších přímo nesouvisely s trestním řízením, v němž vystupoval K. v pozici svědka. Uvedený příslušník Policie ČR nadto nebyl přítomen žádnému z uvedených výslechů svědků (viz č. l. 8771 a násl. – P. K., č. l. 8845 a násl. – M. R., č. l. 8743 a násl. – M. J., č. l. 8923 a násl. – R. V., č. l. 8946 – B. Ž., č. l. 8780 a násl. – V. K., č. l. 8818 a násl. – D. N., č. l. 8873 a násl. – J. S. a č. l. 8914 a násl. – M. V.), a to ani jako osoba přítomná podpisu protokolu, neboť orgánem, který jejich výslech provedl, byl policista pplk. Slabák. Stejný závěr, tj. o nepřítomnosti K. při procesním úkonu, platí i ohledně výslechu obviněného L. K. ze dne 28. 1. 2014 (č. l. 8531 a násl.), který provedl státní zástupce Mgr. Stoklásek. 53. V kontextu obviněným tvrzených skutečností zaniká jedna podstatná skutečnost. Tou je fakt, že orgány činné v trestním řízení byly povinny zjišťovat, zda jimi prováděné důkazní řízení k objasnění okolností spáchání těch trestných činů, jichž se týká toto dovolací řízení, není nežádoucím a nezákonným způsobem ovlivňováno některým z obviněných. Přitom osoba dovolatele nutně potřebu takového ověření odůvodňovala, neboť důvody koluzní vazby u něj byly soudy shledány již na počátku jeho trestního stíhání (viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 153/2012). Na základě poznatků těmito orgány získaných pak byl důvod koluzní vazby u obviněného soudem shledán opětovně v době od 15. 4. 2014 do 29. 4. 2015 (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, č. j. 28 T 16/2013-5608, a rozhodnutí navazující). Lze proto stejně tak dobře tvrdit, že zaměření obviněným zmiňovaných výslechů svědků sloužilo k objasnění otázek týkajících se primárně řízení ve věci daňového úniku, neboť jejich důsledkem, resp. soudem zhodnoceného přístupu obviněného projeveného v dovoláním hodnocené věci je i závěr, který se v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu nachází na str. 56, tedy že tento (ve vztahu k trestným činům, jejichž spácháním již byl pravomocně uznán vinným) projevil značnou aktivitu „související se snahou ovlivnění celého průběhu trestního řízení působením na spoluobžalované a celou řadu svědků i zájmem o přenos vlastní trestní odpovědnosti na jiné osoby, jak to vše vyplývá z provedených důkazů.“ 54. Lze ostatně připomenout, že snaha obviněného v průběhu jeho trestního stíhání nezákonným způsobem ovlivňovat rozhodování státních orgánů byla zjištěna i v samostatně vedeném trestním řízení, jak o tom svědčí řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 162/2015, v němž byl pravomocně odsouzen pro trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný dne 16. 4. 2013 ve Vazební věznici O. (viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290, založený na č. l. 6338 a násl., a navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 5 To 197/2014 – č. l. 6349 a násl.). 55. Přes úpornou snahu dovolatele prokázat faktickou neoddělitelnost jednotlivých řízení, která pro různé kvalifikace a různé skutky proti němu byla v jím uváděném období vedena ve společném řízení (bod IV./17. – interpretace výsledků domovních prohlídek ze dne 14. 1. 2014), nelze pomíjet to, že dovolatel zdůrazňuje (bod IV./18.) možnost K. seznámit se z pozice vedoucího pracovní skupiny s důkazy upotřebitelnými ve věci, v níž podle dovolatele vystupuje v roli korunního svědka. Rozbor dovolatele stran pravdivosti svědkem sdělených údajů (následující body jeho dovolání) ústí do závěru o jeho podjatosti a nezákonnosti jeho postupu, pokud jako policejní orgán po 15. 1. 2013 v trestních věcech dovolatele působil. 56. Pokud jde o povolení ke sledování osob a věcí ze dne 12. 4. 2013, vydané soudcem Okresního soudu v Olomouci (č. l. 1922), lze sice přisvědčit tomu, že jedním z impulzů k jeho vydání byl poznatek o snaze dovolatele ovlivnit jednání J. K., nelze však dovozovat, že účelem, pro který bylo povolení vydáno, bylo opatřování důkazů pouze ve vztahu ke skutku, jež by měl být kvalifikován podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z jeho odůvodnění naopak plyne, že jeho vydání bylo motivováno potřebou získání poznatků o tom, zda a jakým způsobem dochází ze strany dovolatele k nezákonnému ovlivňování trestního stíhání vedeného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. 57. Dovolatelem vzpomínaný výslech obviněného L. K., tehdy v procesním postavení svědka, ze dne 12. 6. 2013 (č. l. 435 a násl.), kopii jehož protokolu předložila obhajoba ve stadiu řízení před odvolacím soudem (viz přílohová obálka na č. l. 9399) nemá pro hodnocení věci význam, neboť nebyl coby důkazní prostředek, na rozdíl od procesní výpovědi obviněného, užit soudy nižších stupňů při konstrukci jejich skutkových zjištění. Jinými slovy vyjádřeno, za daného stavu odpadá potřeba řešení toho, zda takto opatřený důkaz má či nemá být z důvodu upraveného v §30 odst. 1 věta druhá tr. ř. zařazen mezi důkazy, jež nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. 58. Tvrzení dovolatele (bod IV./26., že „k důkazům zajištěným po 15. 1. 2013 by vůbec nemělo být přihlédnuto. Z důkazů zajištěných po tomto datu nesmějí být činěny žádné skutkové závěry a skutková zjištění.“ ) nelze vnímat než jako snahu o prosazení doktríny tzv. ovoce z otráveného stromu („ fruit of the poisonous tree doctrine“ ) v posuzované věci. K takovému požadavku je však třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 84/2013, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II a sp. zn. 11 Tdo 103/2018) i s přihlédnutím ke stejným závěrům, jaký stran této problematiky zaujímá Ústavní soud (např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, publikovaný pod č. 195 ve sv. 75 Sb. nál. a usn.) poznamenal, že české trestní procesní právo a ani účinný trestní řád, podle něhož se v trestním řízení (a to jak ve stadiu přípravného řízení, tak ve stadiu řízení soudního) postupuje, z této (mnohdy zjednodušeně interpretované) doktríny uplatňující se v systému amerického justičního systému nevychází. Navíc právě paušální vztažení požadavku dovolatele na vyslovení procesní nepoužitelnosti všech důkazů zajištěných po 15. 1. 2013 činí tento jeho návrh zjevně neopodstatněným. V uvedeném směru lze odkázat na to, že procesní úkony byly prováděny (jak již plyne ve vztahu k obviněným označeným výslechům svědků a spoluobviněného) osobami zcela odlišnými, ve vztahu k nimž neoznačuje obviněný žádnou konkrétní okolnost, jež by měla svědčit o tom, že tyto procesní úkony byly provedeny osobami vyloučenými z důvodu jejich podjatosti. 59. Zcela nepřípadná jsou tvrzení dovolatele ohledně tzv. policejní provokace (bod IV./28. a násl.), neboť z důvodu věci řešené v tomto dovolacím řízení by otázku ne/spravedlivého procesu a důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti dovolatele (včetně otázek správnosti právní kvalifikace skutků, jimž byl uznán vinným) mohlo založit pouze zjištění, že vyprovokováno bylo policejním orgánem vlastní spáchání trestné činnosti, která je předmětem posouzení v rámci tohoto dovolacího řízení, tj. způsobení daňového úniku (kvalifikace podle §240 tr. zákoníku) a vlastní ustavení organizované zločinecké skupiny, která posléze působila při nelegálním nakládání z lihem se záměrem dosáhnout daňových úniků v dosud nevídaném rozsahu (kvalifikace podle §361 tr. zákoníku a podle §107 odst. 1 tr. zákoníku). 60. Vrátí-li se dovolací soud k námitce dovolatele, že skutková zjištění soudů jsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu s obsahem provedeného dokazování, neboť jsou založena na procesně neúčinných důkazech v důsledku uplatňujícího se ustanovení §30 odst. 1 věty druhé tr. ř., pak musí zdůraznit, že z obviněným dovolávané dikce citovaného ustanovení plyne, že označený procesní důsledek ( nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení), se vztahuje na [ú]kony, které byly učiněny vyloučenými osobami. Dovolatel však ve svém obsáhlém opravném prostředku neoznačil jediný procesní úkon, který by měl být v důsledku toho, že ho provedl (podle něj podjatý) K., procesně neúčinný. 61. Konečně, zmiňuje-li dovolatel v konkrétnosti (bod IV./35.), jaká zjištění měly soudy učinit na podkladě jím (obviněným) hodnocených procesně neúčinných důkazů, uvádí skutkové zjištění stran role „I. K. při páchání trestné činnosti“. Na tomto místě musí dovolací soud zdůraznit dvě skutečnosti. První je ta, že dovolatel je oprávněn svým dovoláním napadat rozhodnutí vypočtené v §265a odst. 1, 2 tr. ř. jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], druhou je fakt, že ohledně obviněného I. K. byla věc, po zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně vrácena uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejsou-li proto skutková zjištění ohledně označeného spoluobviněného součástí popisu skutku, který je předmětem právního posouzení týkajícího se dovolatele, nemůže ten způsobem jím prezentovaným v jeho dovolání úspěšně tvrdit, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. 62. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani důvodnosti druhému okruhu vznesených námitek. 63. Protože uplatněné námitky tohoto dovolatele nebyly shledány ani z formálního hlediska naplňující jím deklarovaný důvod dovolání, vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K dovolání obviněných V. D. a R. M. 64. Protože dovolání těchto dvou obviněných spočívají na uplatnění shodné námitky vůči právnímu posouzení jejich jednání, lze se k jejich mimořádným opravným prostředkům vyjádřit ve společném pojednání. 65. Obviněný V. D. (a stejně tak i R. M.) namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že byli členy organizované zločinecké skupiny, kdy ve skutečnosti byli pouze řadovými zaměstnanci. Obviněný M. dále uvádí, že byl toliko tzv. bílým koněm, který plnil příkazy obviněného R. B. a obviněný D. má za to, že nemohly být naplněny pojmové znaky organizované zločinecké skupiny, neboť se jednalo o centralizovanou formu řízení ze strany jediné osoby. 66. Jde-li o obviněného R. M. , pak je třeba zmínit, že jako skutkovou, a tedy uplatněný dovolací důvod ani formálně nenaplňující, je třeba vnímat jeho námitku, že „z provedených důkazů … vůbec neplyne, že … byl členem nějaké organizované zločinecké skupiny ... atd. “. V tomto směru je tato část dovolání vnímána Nejvyšším soudem jako pokračující polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů, navíc je-li jím poukazováno na předcházející odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomuto poukazu dovolací soud toliko připomíná, že nemá žádný význam z hlediska rozhodování dovolacího soudu, neboť ten již v minulosti upozornil na to, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů odvolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 46-I./2013 Sb. rozh. tr. 67. Jde-li o námitku dovolatele stran otázky množství fiktivně denaturovaného lihu, odkazuje Nejvyšší soud na to, co vyjádřil ve vztahu k totožné námitce obviněného R. B. 68. Za formálně naplňující uplatněný dovolací důvod lze považovat námitku dovolatele, jíž soudům vytýká, že popis skutků ve vztahu k jeho osobě neodráží to, co požaduje ustanovení §129 tr. zákoníku, neboť byl „podřízeným spoluobviněného R. B. a jako takový .. vykonával jeho pokyny, nešlo tedy o nějaké rozdělení funkcí a dělbu činností“ , resp. „veškeré rozhodování a strategie byly výlučně v rukách spoluobviněného R. B. a nejednalo se o žádnou organizaci a ve vztahu k ostatním spoluobviněným se jednalo o spolupachatelství“ . 69. Obdobná zjištění stran alespoň formální podřaditelnosti jeho dovolacích námitek pod uplatněný dovolací důvod je třeba učinit ohledně dovolání obviněného V. D. Jako tomuto důvodu neodpovídající je třeba hodnotit nářky obviněného vznesené v části III. (tvrzená nepřezkoumatelnost závěrů soudů, porušení zásady in dubio pro reo , porušení ustanovení trestního řádu), v části V. (požadavek na zproštění obžaloby podle zásady in dubio pro reo ), či v části VI. (otázky přiměřenosti trestu). 70. Naopak za formálně naplňující deklarovaný důvod dovolání lze hodnotit ta tvrzení dovolatele, že „předpoklady pro uplatnění institutu podle §361 odst. 1 a §107 odst. 1 trestního zákoníku splněny nebyly, neboť zde se jednalo o centralizovanou formu řízení ze strany jediné osoby, a to obžalovaného R. B.…“ a on se nacházel „v hierarchii organizace na nejnižší úrovni, plnil jen úkoly svých nadřízených bez toho, že by(ch) měl jakékoli rozhodovací či kontrolní pravomoci ani podíl na výnosech z trestné činnosti“. 71. Ve vztahu k oběma obviněným, resp. jimi vzneseným námitkám hmotně právního charakteru lze konstatovat následující skutečnosti. 72. Podle výkladového ustanovení §129 tr. zákoníku se organizovaná zločinecká skupina od organizované skupiny odlišuje současným naplněním čtyř pojmových znaků. Jedná se o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, které má vnitřní organizační strukturu, jsou zde rozděleny funkce a dělba činnosti a je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Naplněním těchto znaků v dané trestní věci se detailně zabýval nalézací soud na str. 94-99 svého rozsudku, a to nejen z hlediska obecných pojmových znaků obsažených v §129 tr. zákoníku, ale i z hlediska jejich naplnění při zjištěném postavení a činnosti jednotlivých obviněných uvnitř skupiny. 73. Jak uvedl nalézací soud (str. 95 rozsudku), podle provedených důkazů byly členy organizované zločinecké skupiny R. B., T. B., R. M., L. K., R. H., V. D. a I. K., přičemž mezi jednotlivými členy existovalo rozdělení funkcí a dělba činností v návaznosti na vnitřní organizační strukturu. Toto skutkové zjištění bylo v podstatné části převzato soudem odvolacím, který svým rozhodnutím toliko zpochybnil zjištění, která nalézací soud učinil k osobě obviněného I. K. (viz výrok o vrácení věci tohoto obviněného soudu k novému projednání a rozhodnutí a důvody v rozhodnutí obsažené). 74. Jak vyplynulo z provedených důkazů a především výpovědí jednotlivých obviněných, celou skupinu sice založil a řídil obviněný R. B., mezi zbývajícími členy však následovala podrobná hierarchie vztahů podřízenosti a nadřízenosti. Obviněný T. B. byl pravou rukou obviněného R. B., kdy měl na starosti kontrolu ostatních členů skupiny a vedl přehled o celé nelegální činnosti. V rámci skupiny dále spadali přímo pod vedení obviněného R. B., krom obviněného T. B., také obviněný L. K. a R. M.. 75. Obviněný M. byl sice formálním jednatelem obchodní společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jeho účast na skupině však nebyla limitována pouze na tuto činnost. Podle výpovědi obviněného T. B. (str. 35 rozsudku nalézacího soudu) měl obviněný M. na starosti provádění fiktivních denaturací, a vyhotovování dokladů tak, aby „vše sedělo“. Měl na starosti také konvoje odvážející mimobilanční líh z areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. Podřízeným obviněného M. byl dále obviněný H., který ve své výpovědi potvrdil postavení obviněného M. v rámci skupiny, přičemž také potvrdil, že tento přímo řídil odvozy ze společnosti a byl to právě on, kdo vždy jednal s celníky. Obviněný H. dosvědčil (str. 39 rozsudku nalézacího soudu) také vědomost obviněného M. o průběhu fiktivních denaturací. Jednoznačně tak bylo prokázáno nejen, že obviněný M. byl členem organizované zločinecké skupiny řízené obviněným R. B., přičemž měl povědomí o nelegální činnosti provádění fiktivních denaturací, kterých se přímo účastnil, byl nadto v řídící pozici, kdy zadával pokyny dalšímu členu skupiny. Je tak zcela vyloučeno, aby byl „pouhým“ bílým koněm nebo řadovým zaměstnancem. 76. V rámci skupiny pak byli obvinění V. D. a R. H. na nejnižší úrovni, kdy plnili pokyny členů ve vyšších úrovních, přičemž obviněný H. byl podřízeným obviněného M. a obviněný D. byl podřízeným obviněného K. 77. Obviněný D. ve věci sám vypověděl (str. 38 rozsudku nalézacího soudu), že se účastnil konvojů s lihem, kdy měl na pokyn obviněného K. dávat pozor na policii a celní správu, přičemž u sebe měl vždy 50 000 Kč v hotovosti, aby policisty nebo celníky zkusil uplatit, kdyby ho „chytili“. Vypověděl také k hierarchii uvnitř společnosti, kdy přímo podléhal obviněnému K., což potvrdil také sám obviněný K. (str. 39 rozsudku nalézacího soudu). Z daného vyplývá nejen účast obviněného D. na organizované zločinecké skupině, ale také jeho postavení uvnitř skupiny. 78. Z výpovědí obviněných je tak zřejmá pevná vnitřní organizace skupiny. Obviněný R. B. měl v rámci skupiny přední postavení a ukládal tak pokyny nejen těm členům, kteří mu byli přímo podřízení, ale také členům na nižších úrovních hierarchie. Nejednalo se však o výlučně centrální řízení, jak namítá obviněný D., neboť právě z výpovědí obviněných vyplývá, že převážná většina pokynů byla obviněným R. B. udělena jemu podřízeným obviněným M. a K., kteří dále pokyny předali svým podřízeným. Členové ve střední úrovni organizace byli přímo odpovědní za jednání svých podřízených, členům skupiny byly udělovány pokuty, kdy tuto dostal jak podřízený, tak jeho nadřízený, protože jej správně nevedl (str. 43 rozsudku nalézacího soudu). 79. Z výpovědí samotných obviněných M. a D. je zřejmé, že si museli být vědomi nelegálnosti jejich činnosti. Obviněný M. věděl vzhledem ke své pozici v organizaci minimálně o procesu fiktivních denaturací a o fungování společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v níž byl fiktivním jednatelem a měl tak na starosti vyhotovování dokladů, přičemž měl na starosti také jednání s celníky. Vzhledem k postavení obviněného D. na nejnižší úrovni organizace bylo jeho povědomí o fungování organizace sice limitované, nelegálnosti své činnosti si však i tento obviněný jednoznačně musel být vědom. O této vědomosti svědčí již poznatek o tom, že během transportu měl dávat pozor na policii a měl u sebe podstatnou finanční hotovost, o níž věděl, že je určena k případným úplatkům. Tím spíše je dána se zřetelem k okolnostem nakládání s nákladním vozidlem, které obvinění zanechali odstavené na parkovišti, klíče nechali na pneumatice a odjeli pryč, atd. (str. 39 rozsudku nalézacího soudu). Je tak jednoznačně vyvrácena námitka obou obviněných, že byli řadovými zaměstnanci, kteří pouze plnili pokyny. 80. Nadto, jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, k naplnění skutkové podstaty podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí pouhé členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutné páchání další úmyslné trestné činnosti, kdy jednání osoby nemusí naplňovat skutkovou podstatu žádného dalšího trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku, neboť postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované zločinecké skupině. 81. Pokud obvinění dále namítají, že nebyli účastni na výnosech z nelegální činnosti organizace a dostávali pouze „hodinovou mzdu“, je třeba poukázat na to, že podíl na výnosech není jedním z pojmových znaků organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku. Mimoto z výpovědí obviněných vyplývá, že výnos z nelegální činnosti měl toliko obviněný R. B., popř. členové na nejvyšší úrovni v organizaci, přičemž ostatní členové byli placeni za odvedenou práci. 82. O zaměření organizace na soustavné páchání trestné činnosti svědčí především výpovědi obviněných T. B. a R. B. Zbývající členové organizace sice o tomto také vypovídají, je to však pouze v omezené míře závislé na jejich postavení v organizaci, což vyplývá z vysokého stupně jejího utajení. Tomu se věnuje nalézací soud na str. 97-98 svého rozsudku, kdy právě vysokému utajení skupiny přičítá její dlouhodobé fungování bez odhalení. Utajení organizace sice není pojmovým znakem organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, tato vysoká forma kooperace obviněných se jím však zpravidla vyznačuje. Byla založena na podrobném rozdělení úkolů uvnitř skupiny a s tím související vědomosti o součinnosti dalších osob v rozsahu nezbytném pro plnění úkolů tím či oním členem, v závislosti na jeho postavení uvnitř skupiny. Dokonce i obvinění K. a M., kteří byli přímo podřízeni obviněnému R. B., znali podrobnosti činnosti pouze na jim přiděleném úseku. 83. Z daného vyplývá, že důkazním řízením provedeným před nalézacím soudem bylo spolehlivě prokázáno, a uvedeným soudem byl dostatečně odůvodněn závěr o tom, že obvinění byli členové organizované zločinecké skupiny, která beze zbytku naplňovala pojmové znaky uvedené v §129 tr. zákoníku, přičemž všichni obvinění spáchali zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. 84. Pokud pak jde o zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 tr. zákoníku, pak není pochyb o tom, že byl obviněnými spáchán za podmínek §107 odst. 1 tr. zákoníku. Ani ve vztahu k této právní kvalifikaci totiž nemá žádnou právní relevanci to, co obvinění ve svých dovoláních uplatňovali. 85. Z dosud uvedeného plyne, že v té části argumentace, v níž obvinění uplatnili hmotně právní námitky, jimiž brojili vůči právnímu posouzení zjištěných skutků, je třeba jejich dovolání hodnotit jako zjevně neopodstatněná. Ve zbývajících částech argumentace, je třeba jejich dovolání posuzovat jako podaná z jiných než ustanovením §265b tr. ř. upravených důvodů. 86. V případě skutkových a procesních námitek to plyne z vlastní povahy označeného důvodu dovolání, jenž je určen k nápravě vad hmotně právního posouzení (v tomto směru jsou neadekvátní i poukazy dovolatelů, že soudy měly postupovat při aplikaci zásady in dubio pro reo ). 87. Závěr ani o formálním nenaplnění některého (tedy nejen deklarovaného) důvodu dovolání ze strany obviněného V. D. je nezbytné učinit i k části VI. jeho dovolání, kde sice uvádí konkrétní ustanovení trestního zákoníku, jejichž aplikace se domáhá, avšak činí tak způsobem, který není způsobilý označený důvod dovolání naplnit. Přestože poukazuje na ustanovení §38 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zmiňuje uplatňující se zásadu subsidiarity, ve své podstatě v této části namítá nepřiměřenost uloženého trestu, tj. otázku, která je vně upravených důvodů dovolání – k tomu srovnej nejnověji např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 49/17, v němž se Ústavní soud vyslovil k otázce restriktivní interpretace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s námitkou o nepřiměřenosti trestu (viz jeho stanovisko k požadavku stěžovatele, aby pod označený důvod dovolání byly podřaditelné otázky posouzení naplnění kritérií pro ukládání trestu – bod 47. a násl. nálezu). 88. Co se týče požadavku dovolatele na aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, odkazuje Nejvyšší soud na zodpovězení stejné námitky při posouzení dovolání obviněného L. K. (viz bod 108. a násl.). 89. Pokud jde o obviněným R. M. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , podle něhož je napadené rozhodnutí zatíženo vadou spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) , pak je třeba konstatovat, jeho uplatnění není vůbec na místě vzhledem k tomu, že odvolací soud ve vztahu k tomuto obviněnému rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho uznal vinným (pod bodem I.) zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a [v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7)] zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Je proto zjevné, že odvolací soud nerozhodl způsobem, jenž zákon pro řádné uplatnění tohoto deklarovaného důvodu vyžaduje (tj. o odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku). K dovolání obviněného L. K. 90. Jak již zmíněno výše (bod 15. a násl.), tento obviněný svou dovolací argumentaci buduje na dvou námitkách. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily a) okolnosti pro udělení statusu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. a s ním související použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 4 tr. zákoníku, jakož i b) okolnosti pro použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. 91. První námitka je primárně založena na skutkovém základě, neboť jí obviněný soudům vytýká v prvé řadě nesprávnost skutkových zjištění týkajících se jimi zmiňovaných skutečností, které je vedly k závěru, že neučinil úplné skutkové doznání stran své participace na spáchané trestné činnosti. Pokud v dané souvislosti namítá, že rozpory, na něž oba soudy nižších stupňů upozorňují, „neexistují, potažmo byly zapříčiněny výpověďmi ostatních spoluobviněných, kteří ovšem byli vedení jasnou (a pochopitelnou) snahou mé svědectví znevěrohodnit“, resp. že tyto „nejsou způsobeny záměrným zamlčováním podstatných skutečností z mé strany, ale jednoznačnou taktikou všech ostatních spoluodsouzených znevěrohodnotit mé svědectví“ , pak primárně zpochybňuje skutková zjištění soudů, která jsou předmětem právního posouzení, a nikoli jejich vlastní právní posouzení. Přitom je možno konstatovat, že tou argumentací, kterou dovolatel uvádí zejména v bodech 19 až 27 svého dovolání, směřuje k prosazení vlastního hodnocení důkazů, což nemůže mít vliv na posouzení důvodnosti jeho mimořádného opravného prostředku dovolacím soudem. Ten je totiž hodnocením důkazů soudy nižších stupňů (s výjimkou případu, kdy je toto hodnocení zatíženo tak vážnými vadami, že zakládá tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem, který zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces) zásadně vázán. V daném směru, tj. k zásahu dovolacího soudu do hodnotících úvah soudů nižších stupňů z důvodu jejich libovolného hodnocení není důvodu, neboť jednak nelze tvrdit, že by skutková zjištění postrádala dostatečnou oporu v provedených důkazech (dovolatel ostatně nenamítá takovou absenci, nýbrž nesprávné vyhodnocení výpovědí spoluobviněných), jednak argumentace dovolatele pomíjí stanoviska T. B. (viz údaje obviněného zmiňované na str. 35 rozsudku nalézacího soudu), jehož nelze řadit do skupiny obviněných, která má (v podání dovolatele) toliko dbát hledisek a procesních zájmů obviněného R. B. Již proto nelze tvrdit, že by odlišnost skutkových závěrů soudů stran forem a rozsahu participace dovolatele na spáchané trestné činnosti od údajů jím poskytnutých byla výsledkem jím zdůrazňovaného přístupu (tj. snahy se pomstít) obviněného R. B. a následujících spoluobviněných vůči těm z nich, kteří budou ve věci vypovídat způsobem, který se nebude zamlouvat jeho představám. 92. Z uvedeného důvodu nebyla důvodnost právních závěrů soudů nižších stupňů k otázce nepřiznání dovolateli postavení spolupracujícího obviněného posuzována z takto namítaných výhrad. 93. Za formálně vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu není možno, a to ani s vyšší mírou tolerance, považovat ty výhrady obviněného, které ústí do jeho vývodu obsaženého v bodě 17 dovolání [ „pokud se doznání vymyká s provedeným dokazováním v dílčích částech, které přitom nic nemění na právní kvalifikaci, nejedná se o doznání s výhradou, ale jedná se tedy o doznání ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) TrŘ, a tedy i o doznání ve smyslu §178a odst. 1 písm. b) TrŘ“ ], resp. v bodě 33, tedy že „ani případné odchylky v dílčích částech výpovědi v případě natolik rozsáhlé trestné činnosti nemohly mít vliv na moji trestní odpovědnost za trestné činy dle §240 odst. 3 písm. a) TrZ a §361 odst. 1 TrZ“, příp. v bodě 35 ( „Případnými rozpory… navíc stejně žádným způsobem nebyla dotčena má trestní odpovědnost za trestné činy dle §240 odst. 3 TrZ a §361 odst. 1 TrZ.“ ). 94. Základním východiskem, pro které pokládá dovolatel právní posouzení jeho postavení (tj. nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného) za vadné, spočívá v tvrzení, že (bod 36), „rozpory v mé výpovědi … prokázané, … nic nemění na mé trestní odpovědnosti, k níž jsem se doznal, ani na trestněprávní kvalifikaci tohoto jednání“. Připomíná se, že dovolatel sám má za to, že pochybnost o úplnosti jeho doznání a) ve vztahu ke skutku 3) je nepodstatná s ohledem na množství zde nalezeného lihu v porovnání s celkem vyčísleným daňovým únikem (bod 30), b) ve vztahu k jeho hierarchickému postavení v rámci organizované zločinecké skupiny nemá význam ba) jak z hlediska roviny viny – s ohledem na právní úpravu §361 tr. zákoníku v době činu (bod 31), bb) tak ani z hlediska roviny trestu, neboť případné vyšší postavení ve skupině není – co do forem jejích projevů – rozhodné z hlediska §42 písm. o) tr. zákoníku (bod 32). 95. Byť dovolací argumentace obviněného operuje s otázkami trestní odpovědnosti (poukaz na právní kvalifikaci skutku, pro niž má být dostačující i údaje jím sdělené) a okolnostmi rozhodnými z hlediska individualizace trestání (okolnosti přitěžující) a zdánlivě se tak věnuje hmotně právním otázkám, coby předpokladu naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu, primárně směřuje k prosazení jeho vlastního hodnotícího stanoviska týkajícího se naplnění pojmu doznání obsaženého v §178a odst. 1 písm. b) tr. ř., které v kontextu řešené problematiky, jakožto zákonného předpokladu k uplatnění institutu spolupracující obviněného a jeho přiznání konkrétnímu obviněnému (dovolateli) nutně zakládá problematiku procesně právní, jež se obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymyká. Přes toto konstatování pokládá Nejvyšší soud za vhodné se k výše uvedené problematice vyjádřit. 96. Úvodem k posouzení důvodnosti výše vymezených námitek obviněného se jeví potřebným zopakovat to, co taktéž s vlastními vývody zmínil již dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, tj. zákonnou úpravu podmínek, za nichž může být obviněný označen za spolupracujícího obviněného, a východiska, která je nezbytné vztáhnout na posuzovanou věc. Základní podmínky, za nichž může v řízení o zločinu takto označit obviněného státní zástupce v podané obžalobě, stanoví zákon v §178a odst. 1 tr. ř., podle něhož tak fakultativně (tedy nikoli povinně – může ) učiní tehdy, jestliže obviněný a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil. 97. Citované ustanovení upravuje podmínky, při zhodnocení jejichž naplněnosti může státní zástupce v podané obžalobě obviněného za spolupracujícího obviněného označit. Je třeba zdůraznit, že i samotný státní zástupce disponuje diskrecí v otázce, zda obviněného označí za spolupracujícího, a to i za předpokladu, že jsou naplněny všechny podmínky, které zákon stanoví, přičemž obviněný nedisponuje žádným opravným prostředkem, jímž by případný negativní závěr státního zástupce mohl zvrátit (shodně DRAŠTÍK, a, FENYK, J. a kol. Trestní řád, Komentář, I. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1334). Pozitivní rozhodnutí státního zástupce, které se v podané obžalobě zobrazí příslušným označením obviněného, není nikterak závazné pro soud, který má o podané obžalobě rozhodnout. Jinými slovy vyjádřeno, takové označení nezakládá žádný právní nárok obviněného na to, aby stejným způsobem, s obligatorními důsledky v rovině trestně právních následků jeho zjišťované trestní odpovědnosti, byl označen jako spolupracující obviněný soudem v odsuzujícím rozsudku. Uvedená otázka, stejně jako jiná tvrzení státního zástupce obsažená v obžalobě, je předmětem samostatného posouzení soudem, a to na základě výsledků provedeného dokazování a jeho zhodnocení (v daném směru zhodnocení souladu procesních vyjádření obviněného – pravdivosti a úplnosti jeho doznání – se skutkovými zjištěními, která soud nabyl i s přihlédnutím k ostatním jím provedeným důkazům). 98. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (konkrétně odůvodnění na str. 45) lze nabýt poznatků, proč uvedený soud neshledal splněnou podmínku upravenou v §178a odst. 1 písm. b) tr. ř. Nesporným přitom zůstává fakt, že označení obviněného za spolupracujícího obviněného je vázáno na kumulativní splnění všech zákonných podmínek upravených v odstavci prvém zmíněného ustanovení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud druhého stupně se s posouzením této otázky v označené části odvoláním napadeného rozsudku ztotožnil a námitky obviněným v daném směru vznesené neshledal důvodnými. 99. Jak již odeznělo výše, dovolací soud necítí potřebu reagovat na tu část námitek dovolatele, v níž napadá skrze výtku o nesprávném posouzení důkazů vlastní skutkový základ hodnocené problematiky (tj. označenou neúplnost skutkového doznání obviněného), s přihlédnutím k tomu, na co reagoval soud odvolací, naopak pokládá za nezbytné vyjádřit se k tomu, vůči čemuž případně reakce ze strany soudů nižších stupňů nezazněla. 100. Z odvolání obviněného (č. l. 9099, č. l. 9159-9162) je zřejmé, že svůj řádný opravný prostředek opřel o námitky, které jsou, co se týče skutkové části řešené problematiky, obsahově identické s výhradami, jež vtělil do svého dovolání. Své odvolání obviněný shodně zaměřil na posouzení otázky správnosti řešení přijatého soudem prvého stupně (který neshledal ve věci obviněného prostor pro dovození závěru o splnění všech podmínek pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného) a blíže popsal skutečnosti, které by mu přiznání tohoto statutu měly odůvodnit. Odvolací soud námitky obviněného neshledal důvodnými a se závěry nalézacího soudu se ztotožnil. Opřel se o zjištění, že ve vztahu k vlastní osobě se obviněný snažil zmírnit svoji vinu a podíl na trestné činnosti. Taktéž připomenul jistou rozpornost jeho jednotlivých výpovědí po stránce časové, jakož i ve vztahu k jednotlivým spoluobviněným a v podrobnostech odkázal na odůvodnění nalézacího soudu. Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že obviněný neuvedl všechny podstatné skutečnosti týkající se spáchané trestné činnosti a neučinil úplné a pravdivé doznání k trestné činnosti. 101. Staví-li dovolatel svá tvrzení o tom, že neprávnost napadeného rozhodnutí o nepřiznání požadovaného statusu spočívá v nedůvodné akcentaci toho, co soudy nižších stupňů zmiňují, neboť dle něj za doznání ve smyslu §178a odst. 1 písm. b) tr. ř. dostačuje, že přizná skutečnosti, které odůvodňují soudem užitou právní kvalifikaci skutku [ad 92./a)], pak tento názor dovolací soud nesdílí. I komentářová literatura zastává názor, že „[d]oznání musí být úplné a bez výhrad“ – srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 178a, přičemž zdůrazňuje, že „[d]oznání musí být podporováno i dalšími důkazy provedenými ve věci“ , a to při připomenutí povinnosti orgánů činných v trestním řízení přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Tento fakt ostatně plyne i ze samotné podstaty daného institutu, neboť i judikatura ESLP týkající se institutu korunního svědka, již je třeba podpůrně využít, zmiňuje soulad s čl. 6 Úmluvy při využití výpovědi korunního svědka za předpokladu dodržení kontradiktornosti řízení (např. V. proti Nizozemsku, stížnost č. 54445/00 ) . Rovněž i judikatura Nejvyššího soudu v souvislosti s řešením otázky využitelnosti institutu spolupracujícího obviněného, jenž považuje za standardní nástroj boje proti organizované kriminalitě, zdůrazňuje nutnost zvláště pečlivého hodnocení výpovědi takového obviněného, a to v souvislosti se zvýšeným rizikem její účelovosti dané možnou motivací daného jedince. Je-li třeba výpověď spolupracujícího obviněného obezřetně hodnotit ve vztahu k ostatním na činu participujícím pachatelům (míněno též případným účastníkům), pak není důvodu k tomu, aby jinak bylo přistupováno i k posouzení této výpovědi coby zdroje skutkových zjištění o formě a rozsahu zapojení této osoby do spáchané trestné činnosti. 102. Pokud by dovolací soud přistoupil na závěr obviněného, že z hlediska požadavku formulovaného zněním §178a odst. 1 písm. b) tr. ř. dostačuje doznání umožňující přiřazení odpovídající právní kvalifikace skutku, pak by dovolací soud popřel význam tohoto institutu, který má za cíl objasnit nejzávažnější formy kriminality. 103. Byla-li by pozornost upřena např. pouze na to, co se promítá v námitce obviněného právě řešené (nepodstatnost trestné činnosti v bodě 3 výroku rozsudku ve vztahu k celkovému prokázanému rozsahu), pak převedeno do obecnosti k právnímu posouzení skutku by bylo (ve smyslu vývodu obviněného) možno tvrdit, že dostačujícím je doznání, které by svědčilo o způsobení daňového rozsahu naplňujícího znak spáchání činu ve velkém rozsahu , tj. odpovídající poškození státu v částce pěti milionů korun. Absurdnost takového závěru plyne i z obsahu §89 odst. 1 tr. ř., který stanoví, co je předmětem dokazování v trestním stíhání, kdy citované ustanovení mimo jiné explicitně uvádí, že se zjišťují podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu. Povaha a závažnost činu jsou určovány (§39 odst. 2 tr. zákoníku) zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. 104. Není sporu o tom, že čím intenzivněji je naplněn příslušný zákonný znak (v daném případě vymezující kvalifikovanou skutkovou podstatu pojmem spáchání činu ve velkém rozsahu ), tím závažnější je daný trestný čin konkrétně posuzovaný. Obdobné platí i stran jiných skutečností ve výše zmíněném ustanovení uvedených, tj. i těch, které se týkají např. způsobu provedení činu, neboť čím sofistikovanější je vlastní provedení činu, čím koordinovanější je postup osob na trestném činu participujících při jeho spáchání (prosté spolupachatelství, organizovaná skupina, organizovaná zločinecká skupina), tím, závažnější je delikt takovou skupinou pachatelů spáchaný. 105. Zpochybňuje-li dovolatel [ad 93./ba)] význam svého (podle zjištění soudů neúplného) doznání v souvislosti s řešením otázky jeho trestní odpovědnosti za zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině poukazem na znění §361 tr. zákoníku v době spáchání skutku, pak je nezbytné připomenout, že základní skutková podstata tohoto trestného činu v době od nabytí účinnosti trestního zákoníku až do 31. 1. 2017 (následuje změna provedená zákonem č. 455/2016 s účinností od 1. 2. 2017) byla vymezena tak, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, [k]do založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje. 106. Obviněnému tak lze přiznat důvodnost jeho tvrzení v tom, že trestní úprava, kterou je třeba na posouzení jeho trestní odpovědnosti použít (konkrétně úprava účinná v době spáchání skutku), neobsahovala to, co zavedla s účinností od 1. 2. 2017 kvalifikovaná skutková podstata obsažená v odstavci druhém. Ta jako okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu zavedla rozhodující ( vedoucí ) postavení pachatele v rámci organizované zločinecké skupiny ( Odnětím svobody na tři léta až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako vedoucí činitel nebo představitel organizované zločinecké skupiny. ) 107. Uvedené však nelze interpretovat tak, jak činí dovolatel, že s ohledem na jím uvedené skutečnosti bylo pro hodnocení otázky úplnosti jeho doznání nepodstatné, v jaké úrovni struktury organizované zločinecké skupiny působil. 108. Obdobné závěry je možno učinit i k posledně vznesené námitce [93./bb)], v níž operuje s okolností uplatňující se v rovině právních následků trestní odpovědnosti, tj. při zvažování skutečností ovlivňujících konkrétní výměru ukládaného trestu. 109. Dosud uvedené lze shrnout tak, že ty námitky dovolatele, které se právní problematikou zaobírají, směřují primárně k prosazení jeho požadavku, aby mu byl přiznán statut spolupracujícího obviněného. V tomto směru jsou proto jeho námitky posuzovány jako vymykající se jím uplatněnému důvodu dovolání. Rozpor tohoto konstatování s tím, co odeznělo v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, které ve svém vyjádření zmínil státní zástupce (usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 638/2017-I.), je toliko zdánlivý. Závěr o hmotně právní povaze řešené problematiky je v odkazovaném rozhodnutí založen na tom (str. 7), že „[p]odle ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku soud posuzuje, zda jsou pro použití tohoto ustanovení pro ukládání trestu splněny materiální podmínky“. V dané souvislosti je třeba zmínit, že problematika samotné aplikace §58 odst. 4 tr. zákoníku, k níž za situace, že je obviněnému statut spolupracujícího obviněného, musí soud obligatorně přistoupit, z hlediska posuzování skutečností naplnění jednotlivých okolností v citovaném ustanovení zakotvených, nepochybně tuto povahu má. Avšak z pohledu problematiky řešené (tj. naplnění dovolacího důvodu) je podstatné to, že uvedená aplikace může nastat až poté, co je vyřešena vlastní otázka statusu obviněného, který je (spolupracující obviněný) institutem práva procesního. Tento status dovolateli napadeným rozhodnutím přiznán nebyl. 110. Druhá část námitek obviněného (body 39 a násl. jeho dovolání) směřuje k prosazení toho, aby mu trest byl uložen za podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Aniž by bylo třeba v podrobnostech připomínat argumentaci, kterou na podporu svého požadavku dovolatel vznesl, dostačuje v návaznosti na to, co již k této části dovolání obviněného uvedl státní zástupce (viz bod 25. odůvodnění tohoto usnesení), zmínit následující skutečnosti. 111. Výrok o trestu lze v dovolacím řízení právně relevantním způsobem a úspěšně napadnout (nejde-li o vady hmotně právního charakteru typu nesprávně uloženého samostatného, úhrnného, souhrnného či společného trestu) zpravidla jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jenž může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. 112. Obecně je přijímáno, resp. v daném směru je judikatura Nejvyššího soudu jednotná, že výše uvedený dovolací důvod nelze účinně uplatnit v situaci, kdy obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné trestní sazby a ten se domáhá toho, aby mu byl uložen pod spodní hranicí zákonné trestní sazby s oporou o aplikaci §58 odst. 1), příp. odst. 2) či odst. 5 event. odst. 6) tr. zákoníku, neboť v označených případech jde o postup fakultativní (soud může snížit ). 113. Od označených případů je odlišná situace v případě, kdy je trest ukládán pachateli, který je označen jako spolupracující obviněný, neboť v tomto případě je snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby, s účinností od 1. 9. 2012 v důsledku novelizace §58 odst. 4 tr. zákoníku provedené zákonem č. 193/2012 Sb., obligatorní (soud sníží trest odnětí svobody). 114. Z uvedeného plyne, že a) zatímco námitka obviněného (viz část „Nesprávné posouzení podmínek dle §178a TrŘ a související naplnění podmínek dle §58 odst. 4 TrZ“ ), že mu měl být trest uložen pod spodní hranicí zákonné trestní sazby podle §58 odst. 4 tr. zákoníku, neboť takto měl být postižen jako spolupracující obviněný ve smyslu §178a tr. ř., by mohla být (v situaci, že by skutečně takové posouzení jeho postavení bylo důvodné) hodnocena jako námitka obsahově naplňující uvedený, avšak dovolatelem neuplatněný důvod dovolání [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], b) v případě jeho požadavku na aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku jde o námitku, kterou je třeba nejen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž i ve vztahu k jím uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za tento důvod dovolání (avšak ani žádný další ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání) obsahově nenaplňující. 115. I v této části bylo proto nutné (obdobně jako stran skutkových výhrad týkajících se zjištění rozhodných pro posouzení otázky, zda obviněný splnil veškeré zákonné podmínky pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného) posoudit dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. K rozhodnutí dovolacího soudu 116. Jak již bylo vyloženo výše v části, v níž se Nejvyšší soud vyjádřil k dovolání jednotlivých obviněných, dovolání obviněných R. B. a L. K. vyhodnotil je jako dovolání podaná z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., a proto je jako taková odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě zbývajících dvou obviněných, jejichž dovolací argumentace obsahovala námitky formálně podřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod, rozhodl dovolací soud způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. tak, že tato dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná. 117. O všech dovoláních rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje dovolací soud na znění §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v]odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 5. 2018 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu