ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.580.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 580/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 67 To 204/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 25 T 44/2015, byli obvinění M. P., M. K. a Z. B. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za shora uvedené trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o právních následcích trestní odpovědnosti obviněných M. P. a Z. B.
3. Z podnětu odvolání obviněných M. P. a M. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 67 To 204/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušen u obviněného M. K. ve výroku o trestu a u obviněného M. P. ve výroku o trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. K. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. K. (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. V odůvodnění dovolání předně vyjádřil své přesvědčení, že právní kvalifikace jeho skutku nevyplývá z provedeného dokazování, neboť se nedopustil činu, který by byl trestný. K rozporům ve výpovědích spoluobviněného M. P., které mu byly přičítány k tíži, uvedl, že byly způsobeny psychickým stavem tohoto spoluobviněného, který v dané době užíval drogy. Za krajně nevěrohodného označil též spoluobviněného Z. B., který byl v době spáchání činu pod vlivem drog. Poté připomněl tvrzení poškozeného M. S. (dále jen „poškozený“), že byl pod vlivem drog a že spoluobviněného M. P. neznal a neměl nic společné s tabletem, naproti čemuž poukázal na facebookovou komunikaci, v níž poškozený s tímto spoluobviněným řešil tablet. Shrnul, že z uvedených skutečností plyne nevěrohodnost důkazů, na jejichž základě byl odsouzen. Dále zdůraznil, že celá situace mohla být ze strany aktérů značně zkreslena, neboť zde byl dlužník a osoby jednající pod vlivem omamných a psychotropních látek, takže rozhodně není naplněna společenská škodlivost činu, k čemuž poukázal na teoretická východiska stran nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu předchozí právní úpravy. Nalézacímu soudu vytknul rovněž nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl a ve výroku o vině nebyl konstatován jeho vztah k zavinění. V dané souvislosti uvedl, že spoluobviněný M. P. se relativně delší dobu znal s poškozeným, jenž od něj v minulosti získal tablet a namísto toho, aby mu za něj zaplatil, zablokoval si ho na všech sociálních sítích, z čehož plyne, že mezi nimi byl peněžitý i nepeněžitý dluh. Namítl, že soudy obou stupňů nezhodnotily správně právní stránku věci, kdy klasická ostrá výměna názoru mezi věřitelem a dlužníkem bývá častá, přičemž se rozhodně nejednalo o trestný čin loupeže, protože strany byly pod vlivem emocí a drog, které zkreslují vnímání reality, takže není naplněna materiální podmínka trestného činu loupeže. Zdůraznil, že z nevěrohodné výpovědi poškozeného, která má být jediným usvědčujícím důkazem, plyne, že neměl úmysl poškozenému vyhrožovat fyzickým násilím, a i kdyby ostrá slova padla, tak to není nic neobvyklého. Dále připomněl, že svědek R. O. v přípravném řízení uvedl, že obviněný M. K. pouze řekl, aby poškozený svůj dluh nějak řešil, přičemž dovolatel v hlavním líčení vysvětlil, že expresivnější výraz jako „někdo dostane do huby, když něco ukradne“, nevztáhnul na poškozeného osobně, nýbrž obecně na obdobné situace. Podotknul, že v přípravném řízení uváděl, že se jednalo o záležitost spoluobviněného M. P. a že on s tím neměl nic společného, resp. že nebyl prokázán opak. Poznamenal též, že poškozený mohl mít důvod věc zveličovat, neboť mu muselo být nepříjemné, že po něm někdo chce úhradu dluhu, a tak se mohl jednoduše pomstít, neboť věděl, že obviněný M. K. měl v minulosti trestněprávní problémy. Uložený trest, byť snížený odvolacím soudem, označil za neadekvátní, jelikož poškozenému byla pouze sdělena výzva ke splnění dluhu. Soudu prvního stupně vytknul, že jeho rozsudek je založen pouze na výpovědi poškozeného, zatímco ostatní důkazy byly shledány nevěrohodnými, k čemuž poukázal na některé okolnosti stran výpovědi poškozeného, které mají dokládat její nevěrohodnost. Označení svědka R. O. za nedůvěryhodného z důvodu jeho kamarádského vztahu s obviněnými M. P. a M. K. považoval za nelogické, jelikož tento svědek byl řádně poučen o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi, takže je nepravděpodobné, aby se vědomě ohrozil trestním stíháním. Poté zdůraznil, že o páchaném násilí netvrdil nic ani poškozený, takže se nemůže jednat o loupež, přičemž úmyslem obviněných nebylo ani přisvojení si jeho oblečení, nýbrž přimění poškozeného k tomu, aby sám srovnal svůj dluh. Tuto verzi obviněných mají podle dovolatele potvrzovat výpovědi svědků S. a R. O. z přípravného řízení a facebooková komunikace mezi poškozeným a spoluobviněným M. P. V neposlední řadě učinil výhradu vůči bezdůvodnému zamítnutí návrhu spoluobviněného M. P. na doplnění dokazování výslechem svědkyně E. L., která měla poskytnout další důkaz o nevěrohodnosti poškozeného, což označil za rozporné s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a namítl rovněž porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy s tím, že v celém procesu je s ohledem na několik záznamů v trestním rejstříku na něj nahlíženo jako na vinného, byť se jednoznačně nezjistilo, co se skutečně stalo.
6. Dovolatel vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 25 T 44/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 67 To 204/2016, zrušil.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) tak, že dovolatel směřuje své námitky v podstatě výlučně proti vyhodnocení provedených důkazů, takže tyto výhrady procesně právního charakteru nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň zmínil, že dovolatel tyto námitky uplatňoval již v předchozím průběhu trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly a soud prvního stupně zdůvodnil i to, proč nepřistoupil na důkazní návrh na výslech svědkyně E. L., k čemuž státní zástupce poznamenal, že tato osoba nebyla přítomna ději, k němuž bylo vedeno dokazování. V dané souvislosti podotknul, že dovolatel k dotazu soudu žádných návrhů na doplnění dokazování neměl, tudíž do jeho práva ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zasaženo být ani nemohlo, a dodal, že nalézací soud v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 tr. ř. opatřil v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí takový důkazní podklad, že na něm bylo možno dospět ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále konstatoval, že soud prvního stupně postupoval i v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dostál tak požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ke stejným závěrům dospěl i soud odvolací a v dané věci se nejedná ani o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními a z nich vycházejícího právního posouzení na straně druhé, což dovolatel ani výslovně nenamítá.
8. Za výhradu pohybující se v mantinelech dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval v zásadě námitku stran absence materiální podmínky trestného činu loupeže. Současně však uvedl, že dovolatel v daném směru bagatelizuje intenzitu zásahu do zákonem chráněného zájmu a z toho dovozuje, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin. I přes ne zcela konkretizované naformulování této výhrady dovodil, že dovolatel v zásadě požadoval použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce uvedl, že i navzdory zásadní koncepční změně posuzování základů trestní odpovědnosti, která nastala v souvislosti s nabytím účinnosti nového trestního zákoníku, kdy předchozí trestní zákon zakotvil materiální stránku do legální definice trestného činu jako jeho pojmový znak, což trestní zákoník již nečiní, má materiální aspekt trestného činu nadále svůj význam, jelikož i stávající pojetí trestného činu se z hlediska uplatňování konkrétních skutkových podstat přidržuje nejen formální stránky, ale zohledňuje i materiální základ (materiální protiprávnost) činu soudně trestného (ovšem nikoli jako součást definice trestného činu). Poté nicméně konstatoval, že předmětnou dovolací námitku nelze vyhodnotit jako opodstatněnou. Předně odmítl hodnocení dovolatele, podle něhož se v případě konfliktu mezi obviněnými a poškozeným jednalo o běžnou výměnu názorů mezi věřitelem a dlužníkem, byť ostřejšího rázu, byť sám dovolatel ani postavení věřitele neměl. Zdůraznil, že běžným a právem předpokládaným způsobem řešení dluhu či vrácení svěřené věci nemůže být situace, kdy je údajný dlužník lstí pod nepravdivou záminkou vylákán do stísněného prostoru, kde je neočekávaně konfrontován s přítomností více osob, které se z něho výhružkami násilím až smrtí snaží vymámit peněžité plnění, běžným není ani to, že je poškozený takto donucen k částečnému svlečení oděvního svršku, donucen k převlečení a zanechání částí oděvu na místě, a obvyklým není ani donucení k zadání internetové platby, poskytnutí za tím účelem mobilních přístrojů a osobních přístupových údajů. V dané souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 147/2013. Za příhodnou z hlediska menší společenské škodlivosti neshledal ani argumentaci, že se obvinění nacházeli pod vlivem emocí a drog, s tím, že obecně není důvod vyřazovat uživatele drog z dosahu ustanovení žádné skutkové podstaty trestného činu, trestný čin loupeže nevyjímaje. Dodal, že duševní stav, v němž se pachatel dopustil protiprávního činu, je sice možné za určitých okolností považovat za výjimečné skutkové okolnosti, které mohou mít v konkrétním případě vliv na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015), v případě dovolatele se však o takovou situaci nejedná, kdy hrubé jednání všech obviněných, údajně pod vlivem drog, spolu s dalšími okolnostmi (počet osob jednajících vůči poškozenému, stísněnost prostoru, znemožnění možnosti dovolat se pomoci atd.) společenskou škodlivost činu naopak zvyšovalo. Poznamenal rovněž, že u dovolatele nešlo o jednání v nepříčetnosti či za zmenšené příčetnosti z důvodu požívání drog. Podotknul, že dovolatel byl podle provedených důkazů jednoznačně tou osobou, která stála v čele skupiny spoluobviněných, poškozeného na místo činu vylákal a měl rozhodující slovo ve výhružkách a intenzitě útoku. Jestliže byla znalecky zkoumána osoba spoluobviněného Z. B. se závěrem o lehkém a nepodstatném snížení jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, u dovolatele nelze vzhledem k okolnostem případu dospět k závěru odlišnému, kdy tento naopak jednal s předchozím rozmyslem, plánovaně, s jasným vnímáním situace a jednotlivých okolností případu, s vědomím veškerých důsledků, byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládnout. Dále zmínil, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. K tomu uvedl, že jestliže soudy nižších stupňů správně došly k závěru, že všichni obvinění činem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (jemuž se dovolatel v podstatě nevěnoval), je vyloučené, aby takový čin byl posuzován jako trestný čin, který by byl společensky méně škodlivý, popř. u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví.
9. Za obecně odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále označil i otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu, k posouzení podle tohoto důvodu v kontextu argumentace, kterou dovolatel zvolil, ji však neshledal příhodnou. Připomněl, že dovolatel postavil námitku nenaplnění subjektivní stránky na kategorickém závěru, že tento nebyl prokázán, což absolutně neodpovídá skutkovým závěrům vylíčeným v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, k čemuž odkázal na str. 15–16 jeho rozsudku. Za neodpovídající skutečnému stavu věci považoval též výhradu, že ve výroku o vině nebyl konstatován vztah dovolatele k zavinění, k čemuž poukázal na několik pasáží popisu skutku, z nichž je zcela očividné, že dovolatel jednal v úmyslu přímém. V této souvislosti zmínil, že o zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku se jedná, i pokud se pachatel násilím zmocní cizí věci v úmyslu zabránit poškozené osobě v přivolání pomoci, takže pohnutka pachatele zde nemá zásadní význam pro závěr o jeho trestní odpovědnosti za citovaný zločin, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 872/2012.
10. Po zvážení všech skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 67 To 204/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. S přihlédnutím k dovolací argumentaci obviněného (která ostatně kopíruje jeho odvolací námitky) však nutno uvést, že jeho výhrady směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká neúplné důkazní řízení (bezdůvodné zamítnutí důkazního návrhu spoluobviněného M. P.), nesprávné hodnocení důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo ) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (zejména stran nevěrohodnosti výpovědí poškozeného a spoluobviněných), vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní zlehčující skutkový závěr (že poškozenému byla pouze sdělena výzva ke splnění dluhu, resp. že se jednalo o hádku, při které padala ostrá slova na adresu poškozeného, což však bývá v těchto situacích běžné). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho skutku jako trestného činu loupeže, resp. o absenci materiální stránky (kde mj. odkazuje na neúčinnou právní úpravu ve smyslu zákona č. 140/1961 Sb.) a subjektivní stránky tohoto trestného činu (srov. námitky „nebyl prokázán úmysl“ či „protože zde byl dlužník a osoby jednající pod vlivem omamných a psychotropních látek, [r]ozhodně zde není naplněna společenská škodlivost“ ).
18. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše vymezených vad důkazního řízení. Přesto lze alespoň ve stručnosti uvést, že závěr o vině dovolatele opřely soudy nižších stupňů o výpověď poškozeného, která nestojí osamoceně, nýbrž ji v jednotlivých aspektech podporuje výpověď spoluobviněného M. P. z přípravného řízení, výpověď spoluobviněného Z. B. (ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), jakož i další (listinné) důkazy. Nalézací soud se v kontextu zmíněných výpovědí pečlivě vypořádal i s hodnocením výpovědi svědka R. O. (který mj. nebyl přítomen celému posuzovanému skutku) a adekvátně odůvodnil i zamítnutí důkazního návrhu spoluobviněného M. P. na výslech E. L. Nedopustil se tedy vady tzv. opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu, a jak správně poznamenal státní zástupce, nemohl se dopustit ani zásahu do práva dovolatele chráněného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když tento sám ani žádné návrhy na doplnění dokazování neučinil.
21. Především pak nutno zdůraznit, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný M. K. se za součinnosti spoluobviněných dopustil vůči poškozenému užití opakovaných pohrůžek bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí (kterých se ostatně se spoluobviněnými i zmocnili), přičemž nátlak na poškozeného byl ještě umocněn stísněným uzavřeným prostorem předmětného bytu, v němž se nacházelo vícero osob tento nátlak kumulujících. Je tak zjevné, že tím společně s dalšími obviněnými naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr zákoníku. Pouze pro úplnost lze poznamenat (jak správně konstatoval i soud prvního stupně), že existence úmyslu k přisvojení si odcizených věcí (resp. způsob, jakým obvinění plánovali s odcizenými věcmi poškozeného naložit) je ve vztahu k trestnému činu loupeže irelevantní, stejně jako užití fyzického násilí, jelikož postačuje (jak již výše zmíněno) užití pohrůžek bezprostředního násilí. Stejně tak nad rámec uvedeného lze k poukazu dovolatele na absenci materiální stránky trestného činu loupeže zmínit, že užití zásady subsidiarity trestní represe v případě zvlášť závažných zločinů nepřichází v úvahu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dále možno uvést, že v dané věci byla pro skutková zjištění soudů nižších stupňů nerozhodná i skutečnost ohledně dluhu poškozeného za obviněným M. P., poněvadž ani jeho případná existence nemůže v žádném případě odůvodnit jeho protiprávní (resp. trestný) způsob vymáhání, jaký zvolili obvinění. V neposlední řadě dovolatel opírá o svou zlehčenou verzi skutkového děje (podle níž byla poškozenému pouze sdělena výzva ke splnění dluhu) i námitku, že ani (snížený) trest uložený mu odvolacím soudem nepovažuje za adekvátní, nicméně i kdyby se taková výhrada vůči nepřiměřenosti trestu zakládala na skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů, nelze ji podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. V daném kontextu je zapotřebí shrnout, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno podotknout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud pak soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k výše uvedenému pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř., potažmo v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
23. V těchto souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li obviněný za dané situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. K. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu