ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.505.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 505/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. dubna 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. H. , a H. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 5 To 24/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 50/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a H. J. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 11. 2016, č. j. 5 T 50/2016-228, byli obvinění uznáni vinnými přečinem maření přípravy a průběhu voleb a referenda podle §351 alinea druhá tr. zákoníku a podle §351 tr. zákoníku každý z nich byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Obvinění se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustili uvedeného přečinu tím, že ve dnech 15. 8. 2014 a 19. 8. 2014 v M. při vzájemném osobním jednání s leaderem a kandidátem volební strany Mostečané Mostu P. B. tohoto ovlivňovali, aby u voličů zapsaných ve volebním seznamu pro volební okrsek č. 20 v M. – Ch. zajistil, aby tito při volbách do zastupitelstva Statutárního města Mostu konaných ve dnech 10. a 11. 10. 2014 volili nejen kandidáty strany Mostečané Mostu, ale aby zároveň svými preferenčními hlasy volili i kandidátku volební strany Sdružení Mostečané Mostu H. J., za což mu přislíbili pro tyto voliče uspořádat zábavu s pohoštěním zdarma.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 5 To 24/2017-262, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každého z obviněných při nezměněném výroku o vině podle §351 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 50 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněným pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění společně prostřednictvím obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že pořízením audionahrávky, která je jediným klíčovým důkazem, došlo k flagrantnímu zásahu do jejich osobnostních práv. Navíc byla pořízena na žádost hlavního politického odpůrce a rivala obviněné, a policii byla předána až se zpožděním několika měsíců. Tato nahrávka byla pořízena bez jejich vědomí a souhlasu, čímž byly porušeny čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 2, 3 Listiny. Soukromé odposlechy lze použít pouze s maximální obezřetností a je nutno posuzovat na jedné straně právo na soukromí a na druhé straně osobu svědka P. B., jehož záměrem nebyla ochrana principů demokratického státu. Nahrávací zařízení dostal svědek od politického oponenta obviněné a motivace jednotlivých aktérů nebyla objasněna. Podle rozhodovací praxe soudů lze takto nelegálně získané nahrávky použít pouze ve výjimečných případech, přičemž svědek P. B. měl dostatek času zajistit procesně použitelný policejní odposlech, místo toho přistoupil k pořízení nelegální soukromé nahrávky. Předmětný odposlech není procesně použitelným důkazem a soudy tím, že jej akceptovaly, obešly trestní řád. Měla se zkoumat skutečná motivace k nahrávání rozhovoru, autenticita a celistvost nahrávky, když tato mohla být libovolně upravena. V projednávaném případě byla trestní represe zneužita v rámci politického boje, čímž nebyla respektována zásada ultima ratio. Z těchto důvodů došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý fair proces.
Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a uvedl, že zákonností důkazu audionahrávkou se soudy obou stupňů zabývaly, nahrávku shledaly procesně použitelnou beze stop pozdějších úprav a s argumentací soudů obou stupňů se lze plně ztotožnit. Podle judikatury, kterou použily soudy obou stupňů lze postavit závěr o vině na videonahrávkách svědků. Touto procesní námitkou by mohl být naplněn uplatněný dovolací důvod pouze výjimečně, pokud by se jednalo o důkaz získaný procesně natolik nepřípustným způsobem, že by tím došlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Předmětná nahrávka ale procesně použitelná je, taková výjimečná situace nenastala a z tohoto důvodu se námitky obviněných ocitají mimo dovolací důvody.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Stěžejní námitkou obviněných je, že zvukový záznam, který pořídil svědek P. B., byl pořízen nelegálně a je tedy procesně nepoužitelný. Tato námitka je ale procesního charakteru a jako taková nespadá pod uplatněný dovolací důvod, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací přezkum Nejvyššího soudu by takto koncipovaná námitka obviněných mohla založit pouze ve výjimečných případech, a to pokud by Nejvyšší soud shledal v postupu soudů nižších stupňů závažné porušení práva na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu by měl podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nejvyšší soud však v tomto případě žádné porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy obou stupňů se zákonností nahrávky řádně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 5 – 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 – 9 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil. Soudy správně a v souladu s judikaturou vyhodnotily, že posuzovaná nahrávka je procesně použitelným důkazem. Soudu prvního stupně sice lze vytknout, že část své argumentace založil na postavení svědka P. B. jakožto slabší strany, avšak odvolací soud již správně posoudil proporcionalitu mezi právem obviněných na soukromí a veřejným zájmem v podobě práva občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (k použitelnosti soukromé nahrávky srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, či nález Ústavního soudu ze dne II. ÚS 4201/16). V této souvislosti lze rovněž přiměřeně odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, podle které není vyloučeno použití záznamu pořízeného soukromou osobou a zasahujícího do sféry osobnostních práv zaznamenávané osoby pro potřeby dokazování ve správním řízení, avšak je nutné poměřit, zda v daném případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převážit zájem společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 2 As 45/2010). Nejvyšší soud má za to, že v tomto případě veřejný zájem na zajištění svobodných a neovlivněných voleb, jakožto jednoho z pilířů demokratického právního státu, převážil nad právem obviněných na soukromí a záznam byl pořízen v souladu s §88 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nelze přisvědčit ani námitce obviněných, že se soudy nezabývaly autenticitou a celistvostí předmětné nahrávky, neboť soudy obou stupňů se k této otázce vyjádřily (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 rozsudku odvolacího soudu) a ani v tomto ohledu nelze v jejich postupu spatřovat pochybení. S ohledem na uvedené tak nelze dovolací námitky obviněných stran procesní použitelnosti předmětné audionahrávky podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou benevolence podřadit toliko ne zcela přesně specifikovanou námitku stran subsidiarity trestní represe. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na subsidiaritu trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných kvalifikované jako přečin maření přípravy a průběhu voleb a referenda nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění uplatnili v podstatě shodnou argumentaci již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.