ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.96.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 96/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 7 To 284/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 5 T 9/2017, byl obviněný M. T. uznán vinným spácháním přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a sbíhající se přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 T 35/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 380/2016, mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu. Rovněž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 T 35/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 380/2016, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost uhradit náhradu majetkové škody poškozeným.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno):
1. v blíže nezjištění době v dubnu 2015 v P. vylákal od poškozené J. O. pod záminkou zprostředkování výhodné koupě bytu částku ve výši 15 000 Kč, kdy od počátku neměl v úmyslu koupi předmětného bytu zajistit, na urgence poškozené reagoval smyšlenými výmluvami a dalšími sliby, které nikdy nesplnil, posléze přestal s poškozenou komunikovat a stal se nekontaktní, přičemž se v dané době nacházel ve zjevných finančních potížích, na jeho majetek bylo nařízeno několik exekucí, finanční částku od poškozené nepoužil na sjednaný účel, ale ponechal si ji pro svou potřebu a poškozené ji nevrátil, čímž způsobil poškozené J. O. škodu ve výši 15 000 Kč;
2. v době od listopadu 2014 do května 2015 v P. poté, co před poškozenou P. P. vystupoval jako spoluvlastník penzionu v M., jehož výlučným vlastníkem byla Z. W. a pod příslibem získání finančních prostředků z prodeje penzionu, které následně slíbil vložit do jejich společného podnikání, vylákal od poškozené pod různými záminkami předání částek: 8 000 Kč pod záminkou dořešení formalit s prodejem penzionu, 120 000 Kč pod záminkou pronájmu a zahájení provozu restaurace Cihelna v P. – S., 80 000 Kč pod záminkou výhodného pronájmu a následného odkoupení a prodeje bytu v P. – S. a 90 000 Kč pod záminkou pronájmu a zahájení provozu obchodu s módními oděvy v P. na ulici B., přičemž od počátku neměl v úmyslu výše uvedené projekty realizovat, když žádný z nich fakticky nerealizoval, poškozené uváděl od počátku nepravdivé skutečnosti, nacházel se v té době ve zjevných finančních potížích, kdy na jeho majetek bylo nařízeno několik exekučních řízení, na dotazy a urgence reagoval smyšlenými výmluvami a vymýšlením dalších podnikatelských aktivit, na které vždy žádal zapůjčit další finanční částky s tím, že po smyšleném prodeji penzionu v M. zapůjčené peníze vrátí, posléze předstíral, že prodej penzionu již proběhl, nakonec poškozené odmítl podepsat písemné uznání dluhu s tím, že jí nic nevrátí, přičemž peníze si ponechal pro vlastní potřebu a poškozené P. P. způsobil svým jednáním škodu ve výši 298 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 7 To 284/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že jednání, kterého se dopustil nenaplňuje znaky žádného trestného činu a v jeho jednání lze spatřovat pouze jednání v rovině občanskoprávní. Ke skutku pod bodem 1) uvedl, že poškozené zprostředkoval kontakt s hypotečním makléřem a snažil se shánět byt, za což mu poškozená poskytla částku 15 000 Kč. Poškozené se žádný byt nelíbil nebo na něj neměla finanční prostředky, což uvedl svědek H. a nemůže mu to být přičítáno k tíži. Pokud mu poškozená za jeho služby poskytla částku 15 000 Kč, jde o věc dohody a nikoliv o trestný čin podvodu.
Ke skutku pod bodem 2) uvedl, že bylo prokázáno, že všechny své podnikatelské záměry měl v úmyslu realizovat, avšak z různých příčin se tak nestalo. Peníze z prodeje penzionu chtěl skutečně vložit do společného podnikání, jelikož opravdu chtěl část prodejní ceny po majitelce penzionu. O restauraci Cihelna se opravdu zajímal. Byt na S. si chtěl pronajmout a dokonce složil kauci. Pokud jde o prodejnu v B. ulici, pak tuto měl v úmyslu si pronajmout, avšak nakonec si prostor pronajala svědkyně Š., která jej od něj převzala, a on měl v úmyslu jej po nějaké době převzít zpět. Veškeré půjčky byly za účelem podnikání, nikoli podvodu.
Obviněný má za to, že obě rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Z toho plyne neopodstatněnost podaného dovolání. Dovolací argumentace může být pod dovolací důvod podřazena pouze s výhradou, neboť obviněný ji v zásadě buduje na své vlastní představě o skutkovém ději, nicméně rozhodná jsou skutková zjištění učiněná ve věci činnými soudy. Odkázal na stranu 3 a následující napadeného usnesení, kde je na námitky obviněného reagováno, přičemž odvolací soud je odmítl jako nedůvodné. Obhajoba obviněného, že jednal v dobré víře, byla vyvrácena a výpovědi poškozených korespondují s listinnými důkazy. Soudy tedy nijak nepochybily, když odmítly obhajobu obviněného, která postrádá náležitou oporu v provedeném dokazování. Podvodný úmysl byl náležitě zjištěn.
Státní zástupce dále uvedl, že je nutno rovněž odmítnout úvahu obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze v rámci občanskoprávního vztahu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010, existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva.
V řízení nelze dovodit ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jelikož soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6, tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 304 tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, které obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a uvádí, že všem svým závazkům chtěl dostát a z různých příčin se tak nestalo, a že v jeho jednání nelze spatřovat spáchání trestného činu. Všechny tyto námitky (doslovně) uplatnil již v řízení před odvolacím soudem a Městský soud v Praze se s nimi logicky a srozumitelně vypořádal ve svém rozhodnutí, kdy i odvolací soud uvádí, že obviněný opakuje svou obhajobu v průběhu celého řízení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se ztotožnil také městský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Obviněný jej ani nenamítal. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku obviněného, že jeho jednání není trestným činem a věc měla být řešena v rámci občanskoprávního sporu, čímž se v podstatě domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe. S touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožňuje. Tato zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (TR NS 75/2011 – T 1378).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení větší škody, vypovídá o skutcích, které se nijak nevymykají z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněný byl skutky výše popsanými uznán vinným spácháním přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného uvede v omyl a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Z provedeného dokazování ohledně skutku pod bodem 1) vyplývá, že od poškozené J. O. vylákal pod záminkou zprostředkování koupě bytu částku ve výši 15 000 Kč. Bylo prokázáno, že žádnou koupi nezprostředkoval, ohledně prohlídek bytů se vymlouval a nakonec s poškozenou přestal komunikovat. Zjevně tak poškozenou uvedl v omyl tím, že od ní požadoval peníze za něco, co nevykonal a neměl od počátku v úmyslu vykonat, peníze použil pro svou potřebu a způsobil jí tím škodu ve výši 15 000 Kč.
Co se týče dokazování týkajícího se skutku pod bodem 2), pak bylo jasně prokázáno, že obviněný si od poškozené P. P. opakovaně půjčoval peníze pod záminkami různých podnikatelských aktivit, kdy poškozenou přesvědčoval, že ze zamýšlených aktivit budou mít finanční prospěch a všechny peníze jí vrátí po prodeji penzionu v M. a následně peníze, které z prodeje získá, použije pro společné podnikání. Poškozená jej brala jako svého partnera, důvěřovala mu a nechala se vždy zmanipulovat tak, že mu peníze poskytla. Dokonce si na to musela sama půjčit od svého otce. Opakovaně jej urgovala o vrácení peněz, ale obviněný se jí vymlouval a odmítl podepsat písemné uznání dluhu. Co se týče první půjčky 8 000 Kč na náklady spojené s prodejem penzionu v M., k této nemovitosti neměl obviněný žádný vlastnický vztah, reálně tak neexistovaly tvrzené náklady spjaté s prodejem penzionu ani slibovaný zisk z jeho prodeje. O pronájmu restaurace Cihelna fakticky nikdy nejednal, a přesto si na její provoz od poškozené půjčil částku 120 000 Kč. Pokud jde o bytovou jednotku v P. – S., pak bylo prokázáno, že obviněný projevil zájem o pronájem této jednotky i pro jiné osoby. Nicméně nikdy s majitelem neřešil možnost prodeje této bytové jednotky a i tato legenda byla smyšlená a účelově sloužila k vylákání dalších peněz od poškozené. Stejná situace byla pak legenda týkající se provozu obchodu s oděvy na ulici B., na který si od poškozené půjčil částku ve výši 90 000 Kč. Bylo prokázáno, že tento obchod nikdy neprovozoval a ani v něm nebyl zaměstnán. Provozovala jej jeho bývalá přítelkyně D. Š. a obviněný si z obchodu svévolně bral peníze. Nikdy jej od ní neměl převzít, nakonec řešili převzetí prodejny ve chvíli, kdy z obchodu odčerpal prakticky všechny peníze a D. Š. jej chtěla zavřít.
Shora uvedeným jednáním uvedl obviněný poškozenou P. P. v omyl, jelikož od ní pod smyšlenými záminkami vylákal částku v celkové výši 298 000 Kč a tuto od počátku neměl v úmyslu vrátit. Obviněný v tu dobu nepracoval a získané peněžní prostředky použil pro svoji potřebu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu