ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.255.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 255/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného A. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 70/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 T 70/2016, v části týkající se obviněného A. Š.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 T 70/2016, byl obviněný A. Š. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Byl mu též podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. K.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, na podkladě odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu v neprospěch obviněného L. K. a odvoláních obviněných A. Š. a L. K. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněného A. Š. uznal vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, skutkem popsaným tak, že
u Krajského soudu v Plzni, po řádném poučení, že musí o podstatných okolnostech vypovídat pravdu a že je trestné, pokud tak neučiní, v postavení svědků v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 21/2013, proti P. P. a J. T., pro trestné činy vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, záměrně lživě uvedl, že dne 21. 8. 2014 v době od 8.42 hod. do 9.40 hod., že „Přijel pan T. s panem P. Vystoupili z auta a než stačili něco říct, ten menší Ukrajinec (fakticky poškozený O. B.) napadl pana T., udeřil ho pěstí do obličeje. Ten druhý vysoký (fakticky poškozený A. B.) vzal tyč a praštil pana P. po ruce.“, následně k dotazům předsedkyně senátu uvedl: „Tu tyč u tahače, byl tam otevřený nějaký kastlík s nářadím a odtamtud vzal tu tyč. Uhodil ho do ruky, myslím si, že to byla levá ruka.“,
ačkoli ve skutečnosti při konfliktu, který popisovali, P. P. a J. T. zaútočili na poškozené A. B. a O. B. jako první, a to tak, že odsouzený P. P. několikrát udeřil pěstí do obličeje poškozeného A. B., následně se jej snažil opakovaně udeřit železnou tyčí do hlavy, což se mu nepodařilo, neboť poškozený rány rukama vykryl, a tak byl udeřen do pravé a levé ruky a levého ramene, odsouzený P. P. na něj namířil revolver a požadoval vydání dokladů k návěsu, a odsouzený J. T. udeřil do oblasti hlavy poškozeného O. B., který následkem úderu upadl na zem, a odsouzený P. P. mu z ruky vykopl mobilní telefon a rozšlápl jej, přičemž popsaným jednáním poškozený A. B. utrpěl tržně zhmožděnou ránu levé spánkové krajiny délky 7 cm silně krvácející, zlomeninu pravé loketní kosti, tříštivou zlomeninu levé klíční kosti, zlomeninu V. záprstní kosti levé ruky s otokem a poškozený O. B. utrpěl tržnou ránu o délce 7,5 cm nad pravou spánkovou oblastí, tržnou ránu 2 cm na bradě, odřeninu na pravém lokti a oděrky v oblasti kloubů a dlaní na obou rukách,
za což byli P. P. a J. T. pravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 T 21/2013, ve spojení s unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015.
3. Odvolací soud obviněného A. Š. za tento přečin odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného L. K.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný A. Š. proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát pro existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a provedenými důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. 84/1994, a ze dne 12. 7. 1995, sp. zn. III. ÚS 165/1995), jež spatřoval v tom, že soudy nerespektovaly jeho právo na obhajobu, když nevyhověly důkazním návrhům a založily své rozhodnutí o vině na výpovědích svědků, kterým neměl možnost klást dotazy. Tím soudy obou stupňů nedostály svým povinnostem provést takové důkazy, které by objasnily trestnou činnost, která je mu kladena za vinu. Poukázal na to, že pokud bylo považováno ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, v níž byli odsouzeni P. P. a J. T., za prokázané, že obviněný P. P. utrpěl zranění korespondující s úderem montpákou, bylo toto nářadí u kamionu, jímž přijeli O. B. a A. B., protože v tomto jejich kamionu byla skutečně otevřená schránka na nářadí. Rovněž měly soudy respektovat písemné prohlášení O. B. ze dne 3. 12. 2016, které bylo jako důkaz provedeno až v trestní věci proti dovolateli, a jež O. B. zaslal již do trestní věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013. Odvolací soud v trestní věci nyní posuzované nebyl oprávněn toto prohlášení bez dalšího, aniž by jeho autora vyslechl, posoudit jako nestandardní, vyvolávající pochyby o jeho autenticitě. Takový postup obviněný považoval za nesprávný zejména i proto, že v nyní konaném řízení bylo opakovaně navrhováno, aby soudy svědky O. B. a A. B. vyslechly, čímž by obviněným umožnily jim klást dotazy. Zejména však bylo třeba, aby soudy samy mohly sledovat jejich projevy v rámci soudního řízení a na jejich tvrzení reagovat, a posoudit, zda šlo o křivou výpověď. Tím, že tito svědci byli pouze vyslechnuti ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, tedy v jiném trestním řízení, nikdo v nyní přezkoumávané věci nebyl jejich výslechu přítomen, protože jejich výpovědi byly nyní z jiného trestního spisu předestřeny (§213 tr. ř.).
5. Za této důkazní situace pak obviněný považoval za nutné, aby se s ohledem na písemné prohlášení O. B. soudy zabývaly okolnostmi, které tento svědek v uvedeném prohlášení učinil, aby svědka vyslechly a rozpory mezi novým prohlášením a jeho původní výpovědí odstranily. Pokud soudy návrhy obhajoby na vyslechnutí jmenovaných svědků neakceptovaly, a jako nadbytečné či nepotřebné je zamítly, je v tomto postupu zřejmý projev libovůle nesvědčící o jejich nestrannosti garantující práva obviněného. Obviněný zdůraznil, že soudy opomenuly, že neměl nikdy možnost se seznámit se spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, byl odkázán na to, že orgány činné v trestním řízení z tohoto spisu jednotlivé fragmenty vyňaly a zařadily je do spisu v projednávané věci.
6. Jestliže soudy samy nekonaly ve věci nezbytné dokazování, při němž by byly vyslechnuty osoby, které byly na činu objasňovaném v řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013 zainteresovány, resp. alespoň některé z nich, a důkazní návrhy obhajoby na provedení těchto důkazů byly po celé trestní řízení vedené proti dovolateli odmítány, nelze považovat proces, který z takového řízení vzešel, za spravedlivý (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/2015). Obviněný vyjádřil názor, že když soudy dokazování neprovedly v souladu s uvedenými pravidly, nemohly objektivně posoudit, v čem byla jeho výpověď jako svědka nepravdivá, a zda takovou skutečnost uvedl vědomě nepravdivě. Obviněný zdůraznil, že u něho nebyl splněn předpoklad úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. On vypovídal o tom, co subjektivně vnímal, což bylo nutné posoudit i s ohledem na písemné prohlášení O. B. a fotodokumentací o vzniklých poraněních, i o stavu úložného prostoru pro nářadí kamionu.
7. V naznačeném postupu soudů, které neprovedly výslechy žádného ze svědků, takže byla za podklad o vině použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, dovolatel shledal porušení principů garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a vyjádřených v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), např. ve věci A.-K. a T. proti Spojenému Království , rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05, či ve věci S. proti Německu , rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10. Z těchto rozhodnutí zdůraznil, že označení „nepřítomný svědek“ vychází z toho, že svědek není přítomen u soudu, a obviněný ho tudíž nemůže vyslechnout, či o svědka, který byl sice vyslechnut u soudu, avšak v jiném řízení. Obviněný poukázal i na obdobně vyznívající judikaturu Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, stanovil, za jakých okolností připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu bylo porušeno právo obviněného, s tím, že se posuzuje, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, jakou váhu tento důkaz měl, zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou, a zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému, což jsou kritéria, podle nichž je třeba postupovat tak, aby řízení bylo možné jako celek považovat za spravedlivé. Podle obviněného však v jeho trestní věci nebyla respektována ani jedna z uvedených podmínek, neboť se orgány činné v trestním řízení nepokusily svědky vyslechnout ani přes četné návrhy obhajoby. U O. B. a A. B. se jedná o jediné a stěžejní důkazy pro posouzení jeho viny, tedy o nekompenzovatelný důkazní prostředek, protože ostatní důkazy jsou schopny pouze dokreslit vznik následků, avšak nikoliv prvopočátek konfliktu, který byl určující pro jeho vinu. Navíc zde neexistovaly dostatečné vyvažující faktory pro přijetí výpovědi nepřítomných svědků ve smyslu jejich významu. Rozhodné pro obviněného v jeho věci bylo, že ani obhájce neměl možnost se výslechu nepřítomných svědků zúčastnit, čímž byla pominuta podstatná procesní záruka spravedlivého procesu, neboť nemohl realizovat právo na obhajobu, zejména klást dotazy. Navíc obviněný poukázal i na to, že způsob, jímž soudy výpověď uvedených dvou svědků posuzovaly, nebyl zcela objektivní, neboť dostatečně nevyložily, proč taková svědectví považovaly se zřetelem na ostatní důkazy za spolehlivá. Obviněný rovněž zdůraznil k obecnému právu na vzdání se možnosti být u výslechu přítomen, že jej nevyužil, naopak se jejich výslechu opakovaně v průběhu celého řízení dožadoval.
8. Ze všech uvedených důvodů dovolatel shledal, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny, a protože se soudy řádně nevypořádaly s důkazním návrhem obviněného, bylo porušeno právo a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
9. V závěru dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017 (správně mělo být uvedeno sp. zn. 32 T 70/2016 pozn. Nejvyššího soudu), včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících zrušil a Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal tuto trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněnému oponoval v požadavku, že může jeho prostřednictvím namítat, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Podle státního zástupce obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu uplatněnou dříve, spočívající zejména v tom, že se soud k jeho návrhu nepokusil svědky znovu vyslechnout, čímž mu nebylo umožněno vyjádřit se k prováděným důkazům a že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění. S těmito námitkami se však již vypořádal odvolací soud na straně 7 až 11 napadeného rozsudku, a s jeho obsáhlou argumentací se státní zástupce ztotožnil. Obviněný se naplnění svých obhajovacích práv zbavil zejména svou pasivitou při obhajobě v přípravném řízení i u hlavního líčení, protože se k prvnímu hlavnímu líčení nedostavil a odmítl odpovídat na případné otázky. Zbavil se tak možnosti být přítomen podstatné části dokazování a podat včas svou verzi skutku. Z logických úvah soudů je patrno, že mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním neexistuje žádný nesoulad, natož nesoulad extrémní.
11. Vzhledem k obsahu obviněným uvedených argumentů státní zástupce zdůraznil, že se týkaly zásadně způsobu provádění a hodnocení důkazů, aniž by bylo vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Proto shledal, že námitky zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného dovolacího důvodu, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl.
12. Obhájce obviněného toto vyjádření státního zástupce označil za bagatelizující práva obviněného s důrazem na to, že obviněný může zvolit způsob obhajoby, jaký uzná za vhodný. V projednávané věci taková obrana může spočívat v námitkách proti závěru, že vypovídal nepravdivě, což obviněný činil zákonným způsobem spočívajícím v tom, že navrhoval provést důkazy, resp. slyšet osoby, které byly vyslechnuty pouze v původním řízení před Krajským soudem v Plzni. Teprve až poté, když by jím požadovaní svědci byli slyšeni, bylo by možné sledovat jejich reakci na tvrzení dovolatele po vystavení se dotazů stran, by bylo možné je hodnotit. Soudy ignorovaly fakt, že takto bylo obviněnému odepřeno právo na spravedlivý proces. K této námitce odkázal na judikaturu uvedenou v dovolání a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, především na jeho právní větu, podle které jsou obecné soudy povinny zabývat se námitkou obviněného, že jejich procesní postup se ocitl v rozporu s konkrétní rozhodovací praxí Ústavního soudu a ESLP vztahující se k právu obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle obsahu spisového materiálu zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto se zabýval tím, zda obviněným označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jsou uplatněny způsobem, který může vést k tomu, aby napadená rozhodnutí Nejvyšší soud přezkoumal.
14. Jestliže obviněný dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. l) tr. ř., jde o důvod, který slouží k nápravě vad v postupu odvolacího soudu, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a ve veřejném zasedání sám o vině a trestu obviněných znovu, mimo jiné i z podnětu odvolání obviněného, rozhodl, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť v řízení předcházejícím vydání uvedených rozsudků shledal vady, které je možné za určitých okolností podřadit i pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této zákonné dikce je zřejmé, že na jeho podkladě zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Proto také obecně platí, že podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
16. Z těchto obecně platných podmínek však platí výjimky, a to v případě, že jsou namítány extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebo závažná porušení zásad spravedlivého procesu, což jsou případy, kdy je možný zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st.38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
17. Protože obviněný v dovolání primárně nenamítal právní nedostatky, a byť vytýkal vady v právním posouzení skutku, činil tak až druhotně se zřetelem na nedostatečné dokazování, nesplňovaly tyto jeho výhrady zákonné důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože však podstatou těchto výhrad byly nedostatky v procesním postupu soudů založeném na porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když v jejich nerespektování spatřoval zásadní vady vztahující se k výroku o vině, Nejvyšší soud takto uplatněné výhrady akceptoval a s ohledem na ně přezkoumávaná rozhodnutí podrobil přezkumu. Bylo totiž nutné zjistit, zda jde o pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, neboť podstatou námitek obviněného byla nemožnost slyšet svědky, a to z důvodů, že nebyly jako důkaz v řízení před soudem provedeny, tedy šlo o případ tzv. opomenutých důkazů, jakož i svévolné hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005), což je jedním z možných důvodů nespravedlivého trestního řízení.
18. Z uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že dovolání odpovídá těmto širokým podmínkám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v daném kontextu též i důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a že jej nemohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
IV. K výhradám obviněného
19. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu dovolání obviněného tvoří námitky proti tomu, že orgány činné v jeho trestní věci ani soudy obou stupňů po celé řízení, ač se toho výslovně domáhal, neprovedly v potřebném rozsahu dokazování, jestliže nevyslechly jako svědky osoby, které vystupovaly v trestním řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, které byly zejména v postavení poškozených – O. B. a A. B., případně též v postavení obviněných – P. P. a J. T. Vytýkal soudům, že pro závěr o jeho vině vycházely jen z obsahu předmětného spisu (pro něj v jiné trestní věci), z něhož výpovědi uváděných svědků a obviněných přečetl, čímž nebylo jeho právo na obhajobu dostatečně akceptováno, a jeho vina tak nebyla řádným procesním způsobem objasněna.
20. Tyto výhrady korespondují s procesními nedostatky zakládajícími právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož „každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“. Ve smyslu tohoto práva by mělo být dostatečné, pokud možnost vyslechnout sporného svědka byla dána alespoň obhájci obviněného [např. V. proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999, č. stížnosti 35253]. ESLP zpravidla nepovažuje za dostatečné, že obviněný je seznámen s protokolem o výpovědi svědka, kterého ale neměl možnost přímo vyslechnout. Jak konstatoval, skutečnost, že soudy pečlivě zkoumaly výpovědi svědků a daly stěžovateli příležitost je zpochybnit, může být stěží považováno za náležitou náhradu přímého výslechu [např. H. G. proti Turecku, rozsudek ze dne 19. 6. 2003, č. stížnosti 28490/95, §95, a další]. K přijatelnosti důkazů ESLP při zdůraznění zásady, že se řídí vnitrostátním právem a že v zásadě pouze národním soudům přísluší hodnotit shromážděné důkazy, zdůrazňuje nutnost, aby hodnocení důkazů bylo spravedlivé [např. D. proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. 3. 1996, č. stížnosti 20524/92, §67, a další]. Rovněž ESLP konstatoval, že při hodnocení výpovědí spoluobviněných, ve kterých usvědčují ostatní obviněné, by měly vnitrostátní orgány postupovat pečlivěji než v případech běžných svědků, neboť takové osoby mohou mít tendenci ve vlastním zájmu svalovat vinu na ostatní, zvláště jestliže nemohou mít za případná lživá tvrzení potrestání [např. M. proti Rusku, rozsudek ze dne 14. 1. 2010, č. stížnosti 23610/03, §75, a další].
21. Těmto zásadám výhrady obviněného odpovídají, protože proces, z něhož rozhodnutí o vině obviněného vzešlo, je plně nerespektovalo. Jak z průběhu dosavadního řízení plyne, obviněný byl přezkoumávanými rozhodnutími uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle tzv. právní věty v alternativě, že jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tento právní závěr vyšel z procesu, kde byl v přípravném řízení dne 2. 6. 2016 vyšetřovatelem pro nadbytečnost odmítnut návrh obhájce obviněného A. Š. na výslech O. B. a A. B., P. P. a J. T. (č. l. 162). Bez toho, aby byly tyto důkazy provedeny, byla dne 30. 6. 2016 podána obžaloba Okresnímu soudu Plzeň-město. Poté, co soud prvního stupně věc usnesením ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 32 T 70/2016, neúspěšně vrátil k došetření, bylo po vyhovění stížnosti státního zástupce uloženo soudu prvního stupně, aby o věci jednal a rozhodl (č. l. 192 spisu). Soud prvního stupně nařídil hlavní líčení, které se konalo dne 14. 12. 2016 v nepřítomnosti obviněného A. Š. i obviněného L. K. Hlavnímu líčení byli přítomni obhájci obviněných. V jeho průběhu soud prvního stupně podle §213 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí listiny ze spisu Krajského soudu Plzeň sp. zn. 3 T 21/2013, z něhož kromě jiného stranám předložil k nahlédnutí i protokoly o výpovědích poškozených O. B. a A. B., a Y. P. a P. P. a J. T., jakož i tehdy vypovídajících svědků A. Š. a L. K. Nechal také přehrát zvukové záznamy z hlavního líčení ze dne 21. 8. 2014 a 26. 3. 2015, na nichž jsou zachyceny výpovědi nyní obviněných L. K. a A. Š. Přítomná obhájkyně navrhla provést osobní výslech svědků O. B. a A. B. (č. l. 253 až 254 spisu). Soud o tomto jejím návrhu nerozhodl. Po odročení hlavního líčení se obhájce obviněného A. Š. písemnou žádostí ze dne 2. 1. 2017 domáhal překladu dopisu založeného v ruštině na č. l. 1234 spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, s důrazem na to, že jde o stěžejní důkaz. Při hlavním líčení konaném v nyní projednávané věci dne 20. 2. 2017 (č. l. 350 až 353) soud vyslechl již přítomné obviněné A. Š. a L. K., kteří v přípravném řízení v této trestní věci využili svého práva a k věci nevypovídali. Oba shodně odkázali na obsah svých výpovědí před Krajským soudem v Plzni během hlavního líčení ve věci sp. zn. 3 T 21/2013 (č. l. 349 až 351). Soud dále provedl důkazy založené ve spise projednávané věci sp. zn. 32 T 70/2016, mimo jiné i dopis O. B. sepsaný v ruštině. S ohledem na jeho obsah se obviněný domáhal jeho překladu, a opět přednesl návrh na osobní výslech svědků O. B. a A. B. a dožadoval se, aby ze spisu sp. zn. 3 T 21/2013, byly přečteny výpovědi obviněných P. P. a J. T. Uvedené návrhy byly soudem zamítnuty (důvody uvedeny nebyly). Následně byl soudem prvního stupně vyhlášen nyní přezkoumávaný rozsudek. Obviněný proti uvedenému rozsudku podal odvolání, v němž poukazoval v zásadě na obdobné nedostatky, které uvedl i v podaném dovolání, tedy vytýkal neúplnost dokazování a porušení práva na obhajobu (č. l. 378). Krajský soud v Plzni ve věci odvolání dovolatele i obviněného L. K. nařídil třikrát veřejné zasedání, jehož se obviněný A. Š. vždy zúčastnil. Při druhém veřejném zasedání dne 27. 9. 2017 odvolací soud přečetl překlad dopisu ve věci sp. zn. 3 T 21/2013, sepsaný poškozeným O. B. (viz č. 1288 až 1296 spisu 3 T 21/2013). Před koncem veřejného zasedání obhájce opětovně navrhl výslech osob, jak činil v předešlých žádostech (č. l. 452), což odvolací soud zamítl. Následně byl odvolacím soudem vyhlášen nyní přezkoumávaný rozsudek.
22. Soud prvního stupně k uvedenému postupu, zejména k tomu, že zamítl návrh na doplnění dokazování, kterého se obviněný A. Š. opakovaně dožadoval, uvedl, že svědci O. B. i A. B. byli řádně vyslechnuti v řízení před krajským soudem (míněno ve věci sp. zn. 3 T 21/2013), jejich výpovědi byly vzájemně korespondující, logické, bez vnitřních rozporností, navíc v souladu s ostatními důkazy. Uvedl též, že oba tito svědci vypovídali podle soudu k útoku opakovaně, v procesně použitelné formě již v přípravném řízení a dále v řízení před Krajským soudem v Plzni. Provedení překladu vyjádření O. B. považoval za irelevantní ve vztahu k jeho závěrům o vině obviněných. Svědku O. B. nebyla způsobena žádná závažnější zranění jednáním odsouzených J. T. a P. P., tento poškozený neuplatňoval žádný nárok na náhradu škody a ani mu nebyla doručována rozhodnutí soudu. Soud se tak podivil nad tím, jakým způsobem se tento poškozený mohl o výsledku trestního řízení dozvědět. Uvedl také, že svědek A. B. změnu své výpovědi neučinil a konzistentně vypovídal po celé trestní řízení (viz strany 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud, přestože neprovedení zmíněných opakovaně navrhovaných důkazů bylo těžištěm podaného odvolání, a rovněž šlo o důkazy pro posouzení věrohodnosti tvrzení nyní obviněných osob stěžejní, tyto vady neodstranil, naopak s postupem soudu prvního stupně souhlasil a v podrobnostech uvedl, že soud prvního stupně provedl jako důkaz podstatný obsah spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, konkrétně všechny relevantní důkazy, které zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku, a které mu umožnily učinit jednoznačný závěr o vině obviněných. Prohlášení O. B. odvolací soud provedl jako důkaz a uvedl, že se v něm dotyčný k okolnostem vyjadřoval jen velmi kuse a okrajově, nadto jeho vyjádření nebylo ve zřejmém rozporu s obsahem procesně použitelných výpovědí jeho a A. B. ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013 (strana 10 rozsudku odvolacího soudu).
24. Na základě těchto zjištění vyplývajících z obsahu připojeného spisu sp. zn. 32 T 70/2016, Nejvyšší soud shledal, že přestože se zejména odvolací soud snažil správnost postupu soudu prvního stupně vysvětlit, porušení práv obviněného nezabránil, když považoval za správné, že soud nevyhověl požadavkům obviněného na doplnění dokazování a nezajistil, aby byly provedeny všechny důkazy nezbytné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly pochybnosti, a aby byly dodrženy zásady plynoucí z článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Tím, že nebyli vyslechnuti žádní svědci, jichž se obviněný domáhal, ale za podklad rozhodnutí byly vzaty jen obsahy jejich výpovědí, které byly konstatovány jako listinné důkazy, došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. M. proti Rusku, rozsudek ze dne 14. 1. 2010, č. stížnosti 23610/03, §75, a další), a nebylo respektováno právo obviněného na možnost svědky vyslechnout, ale též nebyly řádně objasněny všechny rozhodné skutečnosti způsobem, který by korespondoval se zásadami vyplývajícími z §2 odst. 5, 6 tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že zůstalo dokazování neúplné, rozhodnutí trpí vadami, jak je obviněný A. Š. v dovolání vytkl. Pro závěr o vině obviněného A. Š. v přezkoumávané věci nebylo dostačující vycházet toliko z důkazů, které byly opatřeny ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, z nichž soud stranám ve smyslu §213 tr. ř. předložil k nahlédnutí výpovědi A. B., O. B. a případně další důkazy (viz strana 11 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž je třeba zdůraznit, že pokud soud prvního stupně hodnotil uvedené svědecké výpovědi, nemohl tak činit zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., protože nebyl ve stejné pozici jako soud ve věci sp. zn. 3 T 21/2013, neboť osobně uvedené svědky, jejichž svědecké výpovědi hodnotil, nevyslýchal. Přesto učinil závěr, že výpověď obviněného A. Š. nebyla pouze nevěrohodná, ale byla přímo lživá (strana 11 rozsudku odvolacího soudu). Takový závěr je za situace, kdy procesní soudy k závěru o vině trestným činem podle §346 tr. zákoníku uvedené osoby osobně nevyslechly, založen na úvahách, které nevycházejí z procesu, ve kterém by takové důkazy mohly hodnotit v souladu se zásadami vyplývajícími z §2 odst. 6 tr. ř. V důsledku toho, že do svých úvah přenášely jen závěry, které učinil jiný soud, nejsou jejich úvahy zcela přesvědčivé, protože hodnotily výpovědi osob, ačkoliv je samy nevyslechly a vycházely pouze z toho, jak jsou jejich výpovědi písemně zaznamenány v obsahu spisu 3 T 21/2013, Krajského soudu v Plzni, který poškozeného A. B. osobně podrobně vyslechl (č. l. 641 až 648 spisu sp. zn. 3 T 21/2013) a O. B. opakovaně předvolával k výslechu, nicméně bezúspěšně, a podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. výpověď tohoto poškozeného (č. l. 186 až 194 spisu sp. zn. 3 T 21/2013) přečetl (viz č. l. 713 spisu sp. zn. 3 T 21/2013).
26. Tím nebyla plně respektována zásada, že soud je při hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. vázán volným hodnocením důkazů, pro které zákon nestanoví žádná konkrétní pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednoduchých důkazů, tedy míry jejich věrohodnosti, ale hodnotí je podle volného uvážení a vnitřního přesvědčení. Takové vnitřní přesvědčení se nevyváří pouze z textu uváděné výpovědi, ale i podle toho, jak se svědek chová, jak reaguje na položené otázky apod. Váha jednotlivých důkazů má význam v konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněné objektivními skutečnostmi, které soudy zjišťují, a být jejich logickým důsledkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5 / 1971-56 v Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část). Jestliže v přezkoumávané věci soudy učinily závěr o tom, že výpovědi svědků A. B. a O. B. jsou věrohodné, případně o nevěrohodnosti J. T. a P. P., pouze na podkladě výpovědí obsažených ve spise jiné trestní věci, aniž by si tyto osoby osobně vyslechly a hodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. všechny další okolnosti, postupovaly nesprávně, protože takový závěr neučinily na podkladě konkrétních skutečností a jejich bezprostředního výslechu.
27. Nejvyšší soud považuje za nedostatečné i to, že odvolací soud, přestože provedl důkaz písemným prohlášením svědka O. B. s notářsky ověřeným podpisem a překladem do českého jazyka při veřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 (č. l. 451), takže se seznámil s tím, že uvedený svědek svou výpověď podávanou ve výpovědích ve věci sp. zn. 3 T 21/2013 změnil, tuto okolnost posuzoval jen povšechně a jednostranně. Nereagoval tak potřebně na to, že v tomto písemném prohlášení autor přípisu uvedl, „že nevypovídal pravdu, protože byl ovlivněn nekonkretizovanými osobami, z nichž měl strach a které ho nutily poskytnout falešné svědectví, kdy on ani A. B. nemluvili pravdu o okolnostech prodeje cisterny“, Odvolací soud své postoje nezměnil, a důkazní návrhy zamítl s tím, že považoval tuto skutečnost za nevýznamnou a neměnící obsahy dříve tímto svědkem učiněných výpovědí.
28. Odvolacímu soudu je nutné vytknout, že pokud přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně, zejména v dostatečném rozsahu jím provedeného dokazování a nevyslechnutí obou jmenovaných ukrajinských občanů, nezvážil dostatečně známé souvislosti. Především pokud jde o písemné prohlášení O. B., které je v trestní věci sp. zn. 3 T 21/2013 založeno na č. l. 1290 až 1291 (překlad). Odvolací soud nebral do úvahy, že došlo dříve rozhodujícímu soudu dne 14. 12. 2016 (originál č. l. 1234), což bylo poté, když již Vrchní soud v Praze vydal konečné meritorní usnesení ve věci odsouzených P. P. a J. T. sp. zn. 3 T 21/2013, a to usnesení ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015 (č. l. 1173 až 1179). Z tohoto zjištění plyne, že ve věci sp. zn. 3 T 21/2013, Krajský soud v Plzni ani odvolací soud Vrchní soud v Praze touto listinou důkaz neprovedly, její obsah s ostatními ve věci provedenými důkazy neposuzovaly, a proto jím učiněné závěry o věrohodnosti dřívějších výpovědí svědka O. B. a stejně tak i A. B. nemohly s ohledem na jeho obsah odpovědně zkoumat a hodnotit.
29. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že i když odvolací soud v nyní přezkoumávané věci vysvětlil, z jakých důvodů důkazním návrhům obviněného nevyhověl a osobně nepředvolal navrhované svědky, a to mimo jiné i ve věci sp. zn. 3 T 21/2013 obviněné P. P. a J. T., rozhodl o vině dovolatele na podkladě neúplného dokazování. Protože v řízení nebyly provedeny všechny potřebné a pro objektivní rozhodování nezbytné důkazy, soudy nezvážily řádně všechny skutečnosti, čímž řízení zatížily vadou tzv. opomenutých důkazů. O ně se podle Ústavního soudu (usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005) jedná, když jde „o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 − Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 49; svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 57; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 19; svazek 22, nález č. 63; svazek 26, nález č. 52; svazek 31, nález č. 130; svazek 29, nález č. 4; svazek 32, nález č. 25 − a další)]. Jak se z dosavadní judikatury podává, ohledně prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03 − Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 26; svazek 33, nález č. 87; svazek 33, nález č. 91; svazek 37, nález č. 125)“.
30. Ve smyslu tohoto vymezení opomenutých důkazů, se v projednávané věci o takový případ jedná, protože zde došlo k „nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty“, když obviněným tvrzená skutečnost měla relevantní souvislosti s předmětem řízení. Šlo o důkazy, které mohly vyvrátit tvrzenou skutečnost a které dosud nebyly bez pochybností provedeny, resp. v řízení, o které se jedná, nebyli svědci vyslechnuti vůbec. Jestliže odvolací soud považoval uvedený návrh za nadbytečný, nelze pro úvahy výše rozvedené s tímto závěrem souhlasit. Kromě jiného i proto, že ve věci sp. zn. 3 T 21/2013 nebylo Krajským soudem v Plzni, jako soudem prvního stupně, prohlášení svědka O. B. vůbec provedeno, a tento soud jej nehodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a ve vztahu k výpovědi O. B.
31. Za takové situace Nejvyšší soud považuje provedené dokazování za neúplné, zatížené porušením práva na spravedlivý proces, jak se v dovolání obviněný A. Š. domáhal, protože soudy veškeré své závěry opřely o ta zjištění, která byla učiněna ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2013, aniž by v potřebných souvislostech zkoumaly, v rámci vlastního dokazování, zda jde o skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
32. S ohledem na zjištěná pochybení nepostačovalo, že soud prvního stupně řešil předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., ve vztahu k níž své úvahy uvedl na straně 4 až 7 svého rozsudku, kde velmi podrobně rozvedl, co vyplynulo z obsahu spisu.
33. Shora popsané nedostatky se projevily v tom, že soudy sice respektovaly, že soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, musí okolnost, zda obviněný jako svědek v jiné věci uvedl nepravdu, vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., avšak při jejím řešení ji neposuzovaly důsledně, protože závěr, že svědecká výpověď obviněného A. Š. před orgány činnými v trestním řízení byla nevěrohodná, učinily na základě neúplného dokazování. Nezvážily se zřetelem na všechny skutečnosti, které se ve věci nabízely, že nevěrohodnost výpovědi ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/2006)]. V daných souvislostech proto soudy nedodržely ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. zásadu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
34. Vzhledem k tomu, že soudy se jen jednostranně pro své závěry o vině obviněného přečinem podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku opíraly o výsledky dokazování, které vyplynulo z jiné trestní věci, v níž obviněný vypovídal jako svědek, nedostály ani své povinnosti řádně a objektivně vyjasnit, zda se lze pro závěr o tom, že před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, a že takto jednal úmyslně, protože pro takový závěr v přezkoumávané věci potřebný doklad provedený v dokazování chybí.
35. Protože v této věci soudy nedostály své povinnosti stanovené v §2 odst. 5 tr. ř., mohou být skutková zjištění v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože dokazování v trestním řízení neprobíhalo též v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zásadou vyhledávací a materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), zejména nebyla respektována zásada presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. ř.). V tomto ohledu je třeba v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy klást důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu, jakož i na povinnost obecných soudů detailně popsat důkazní postup a logicky a věcně přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.). Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, ale naopak v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny tak plyne pravidlo in dubio pro reo , podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení v tomto ohledu vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [nález ze dne 6. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)]. Tyto principy tím, že soudy nevyhověly požadavkům obviněného na provedení navrhovaných důkazů, svědčí o libovůli, když se k protokolům o výslechu svědků provedených v jiném trestním řízení postavil, jako by šlo o ústně provedené výslechy svědků, dovozoval z nich skutkové závěry rozhodující pro posouzení viny obviněného, a přitom nedal prostor obhajobě k uplatnění jejich procesních práv vůči těmto osobám vystupujícím fakticky v postavení svědků, jež nebyly vyslechnuty při účasti obviněného či jeho obhájce. Zkrátil obviněného na jeho právech být účasten výpovědi svědků, klást jim dotazy a případně je sám vyslechnout ve smyslu §215 tr. ř., čímž porušil také princip kontradiktornosti trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/2006, uveřejněný pod č. 11 ve sv. 44 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Analogicky lze také zmínit, že k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí a ostatními důkazy nedostatečně objasněných, je nutný osobní výslech svědka v hlavním líčení před soudem. Výslech svědka nemůže nahradit jeho písemné sdělení adresované orgánům činným v trestním řízení. Takové sdělení je listinným důkazem, z něhož lze zjišťovat jen některé okolnosti potřebné pro řízení, nikoliv však pro skutková zjištění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 / 1986-53 v Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část).
V. Závěr Nejvyššího soudu
36. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou pro existenci opomenutých důkazů, nerespektování práva obviněného na jeho obhajobu, a v důsledku toho nedostatečně objasněného skutkového stavu věci, obstát. Rozhodl proto tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 To 189/2017, tak i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 T 70/2016, oba v části týkající se obviněného A. Š., jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
37. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude, aby v souladu se všemi shora vytknutými vadami dále v dokazování postupoval tak, že předvolá k hlavnímu líčení A. B., O. B., J. T. a P. P. Zejména O. B. jako svědka vyslechne k okolnostem, za nichž došlo k událostem, o nichž měl obviněný A. Š. nepravdivě vypovídat, ale i k obsahu předmětného dopisu, proč a z jakých důvodů jej sepsal, proč jím významně změnil své předešlé výpovědi, případně k dalším ve věci podstatným otázkám. Nelze vyloučit, že pro účely jeho zajištění k soudu bude třeba využít prostředky mezinárodní spolupráce, neboť skutečnost, že svědek je cizím státním občanem, nezbavuje soudy je jako důkaz provést. K tomu je vhodné poukázat na to, že s cílem zajistit možnost vyslechnout svědky žijící na Ukrajině, je třeba v případě neúspěchu učinit i více než jim adresovat předvolání prostřednictvím ukrajinských orgánů. Příslušné mezinárodní smlouvy dávají i další možnosti, např. požádat ukrajinské orgány o provedení výslechu přímo na Ukrajině s požadavkem, aby bylo obhajobě umožněno se jej zúčastnit (srov. K. proti Polsku , rozsudek ze dne 3. 11. 2009, č. stížnosti 11300/03, §38 až 40).
38. V situaci, kdy soud zákonným způsobem provede všechny ve věci potřebné důkazy, tzn. případně i jiné než ty, které byly nyní uvedeny, jejichž potřeba se ukáže nezbytnou, bude nutné postupovat při hodnocení všech provedených důkazů v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. To vše za dodržení základních zásad trestního procesu, v tomto případě musí zejména napravit porušení zásad bezprostřednosti, ústnosti a principu kontradiktornosti řízení tak, aby objasnil skutkový stav, o němž nebudou důvodné pochybnosti. Podle výsledků provedeného dokazování posuzovat, zda byly prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obviněnému kladeného za vinu.
39. Jen pro úplnost lze uvést, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu