ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.510.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 510/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného R. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 413/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 1 T 42/2017, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 18. 2. 2016 ve svém podání, sepsaném ve Věznici P.-B., D., okres P., kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, adresovaném Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále „GIBS“), a následně dne 8. 3. 2016 do protokolu o trestním oznámení sepsaném u policejního orgánu GIBS, 12. oddělení – pracoviště Středočeský kraj, původně pod č. j. GI-K-368-4/2016, a dále pak dne 4. 4. 2016 v podaném vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. pod č. j. GI-TC-154-7/2016 před policejním orgánem GIBS, 12. oddělení – pracoviště Středočeský kraj, po řádném poučení o trestní odpovědnosti za lživé obvinění jiného ze spáchání trestného činu, úmyslně obvinil vrchního asistenta Vězeňské služby České republiky, J. K., z fyzického napadení své osoby tím způsobem, že při výkonu dozorčí služby dne 17. 2. 2016 jej vyvedl z ložnice č. 208 v části 1/4 ubytovny /F/, která je umístěna ve střežené části věznice, a v přízemí ubytovny jej napadl nejméně čtyřmi ranami pěstí do hlavy, které doprovázel nadávkami s rasistickým podtextem, v důsledku čehož bylo na základě jeho výpovědi zahájeno dne 1. 4. 2016 trestní řízení vůči J. K. pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak prověřováním bylo zjištěno, že obviněným uvedené skutečnosti byly nepravdivé, čehož si byl při svých výpovědích vědom, jakož i toho, že v důsledku jeho výpovědi bude proti J. K. vedeno trestní řízení, které může mít nepříznivý vliv na průběh jeho služebního poměru u Vězeňské služby České republiky, následně byla trestní věc poškozeného policejním orgánem GIBS rozhodnutím ze dne 3. 5. 2016 odložena podle ustanovení §159a odst. 1 tr. ř. s tím, že nejde o podezření z trestného činu.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 413/2017, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto přesto, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s vyjádřenými právními závěry.
5. Extrémní nesoulad obviněný shledal hlavně v tom, že v rámci dokazování proti sobě stály dvě skupiny tvrzení a již od počátku bylo posuzování věci neobjektivní, neboť zatímco v případě J. K. byl respektován princip presumpce neviny a s ním související zásada in dubio pro reo a jeho trestní věc byla odložena, on byl uznán vinným, a to prakticky pouze na základě svědecké výpovědi poškozeného, kterého měl křivě obvinit. Obviněný zdůraznil, že i když další provedené důkazy jeho tvrzení sice přímo nepotvrzují, bylo třeba zabývat se tím, že ho ani nevyvracejí. To platí i pro lékařské zprávy, neboť zjištění, že na těle obviněného lékaři nenašli známky fyzického napadení, bez dalšího nevylučuje, že byl udeřen.
6. Skutečnost, že J. K. nebylo prokázáno, že se dopustil protiprávního jednání vůči obviněnému R. Š., ještě automaticky neznamená, že jej obviněný z takového jednání křivě obvinil. Při posuzování těchto okolností bylo nutné mít na zřeteli, že jedinými přímými důkazy byla dvě proti sobě stojící tvrzení obviněného a poškozeného, protože v průběhu celého dokazování nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by vyvracel událost uváděnou obviněným. Provedené důkazy tudíž neprokazují, že by se obviněný dopustil zločinu křivého obvinění.
7. K nedostatečnému způsobu hodnocení důkazů soudem obviněný poukázal na výpověď svědka J. M., který sice jeho výpověď přímo nepotvrdil, protože neviděl žádný incident mezi obviněným a poškozeným, ale uvedl, že příslušníci vězeňské služby zatáhli obviněného do kanceláře, což verzi jeho obhajoby podporuje. Výpověď poškozeného J. K. sama o sobě důkazem o vině obviněného být nemůže, protože se zřetelem na princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces nelze akceptovat závěr o vině za situace, kdy jediným přímým důkazem proti obviněnému je výpověď tohoto poškozeného, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
8. Z uvedených důvodů obviněný nabyl přesvědčení, že soudy dosud činné ve věci hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo , a to i se zřetelem na první usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 12 To 195/2017, jímž odvolací soud v posuzované věci původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 1 T 42/2017, zrušil i proto, že soud prvního stupně „důkazy hodnotil výlučně v neprospěch obžalovaného“. Ani při svém novém rozhodování ve věci však soud prvního stupně nedostál povinnosti hodnotit důkazy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale přistupoval k jejich hodnocení účelově a selektivně, když preferoval jako věrohodné výpovědi pracovníků Vězeňské služby, zatímco výpovědi spoluvězňů obviněného posuzoval „velmi obezřetně“. Dokonce i odvolací soud se pozastavil nad skutečností, že obviněný opakovaně žádal, aby byl alespoň na dobu probíhajícího trestního řízení přemístěn z Věznice Příbram do jiné věznice, se závěrem, že tento fakt mohl minimálně ovlivnit ochotu obviněného aktivně se hájit.
9. Podle obviněného provedenými důkazy nebylo vyloučeno, že byl poškozeným napaden, když pro jeho nevinu zločinem křivého obvinění bylo nutné prokázat, že to, co oznámil, se skutečně stalo. Ačkoli odvolací soud na stranách 2 a 3 svého v pořadí již druhého, dovoláním napadeného usnesení, výslovně uvedl, že „by sám důkazy, pokud by je prováděl, hodnotil odlišně“, odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který setrval na svém původním stanovisku a právních závěrech, potvrdil a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Takový závěr měl být však vyložen ve prospěch obviněného, protože by odlišné hodnocení důkazů, o němž se zmiňuje odvolací soud, vedlo k jeho zproštění podle §226 písm. a) tr. ř. Z uvedeného důvodu měla být v posuzované věci zohledněna zásada presumpce neviny a z ní plynoucí princip in dubio pro reo , jak je vyložil Ústavní soud ve svých nálezech např. ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, nebo ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08. Jestliže tedy v posuzované věci bylo možné obviněného na základě jednoho způsobu hodnocení důkazů uznat vinným, zatímco na základě druhého ho bylo možné zprostit obžaloby, trpí napadené rozhodnutí vadami, pro které nemůže obstát, byť by jinak bylo založeno na důvodech v převážné míře spočívajících ve výhradách proti skutkovým zjištěním.
10. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 413/2017, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 1 T 42/2017, a Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby jeho trestní věc znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělil, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
III. K formálním náležitostem dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí. Důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů, a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a při tomto přezkumu dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, a proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť současně své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „…Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
19. Lze pro úplnost zmínit, že Nejvyšší soud může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění jen při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
IV. K obsahu výhrad obviněného
20. Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za vady směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu zákonné dikce stanoví. Obviněný námitky soustředil výhradně proti postupu soudů při vedení dokazování, neboť vytýkal vady zejména v hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí J. K., dalších příslušníků Vězeňské služby a spoluvězňů obviněného, především svědka J. M., a v souvislosti s tím poukazoval na porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . Protože jde o výhrady proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud při respektu k výše citované judikatuře Ústavního soudu zkoumal, zda byly zásady spravedlivého procesu porušeny.
21. Nejprve je třeba předeslat, že obdobným výhradám, které jsou uvedeny v dovolání, se již věnoval i odvolací soud, který je posuzoval, a to nikoliv jen ve svém konečném rozhodnutí, které je již druhým v pořadí, neboť poprvé odvolací soud vyhověl odvolání obviněného a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, protože dokazování neodpovídalo zásadám vymezeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a soudu prvního stupně uložil, aby zejména postupy při provádění důkazů a jejich hodnocení při novém projednání a rozhodnutí věci napravil, včetně uděleného pokynu na doplnění dokazování. Jak v nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud vyložil, v závěrech soudu prvního stupně, který splnil jeho pokyny, neshledal původně vytýkaná pochybení. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je nutné zdůraznit, že výhradám obviněného o tom, že ve věci existují dvě verze, které stojí proti sobě, soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost a náležitě hodnotil a posuzoval výpovědi obviněného a poškozeného, případně též dalších svědků či jiných důkazů (vedle obviněného a poškozeného vyslechl především spoluvězně obviněného F. V., R. P., P. D., P. D., D. M., D. V., J. M., D. Š., P. T. a další, jakož vyslechl i strážníky a pracovníky dozorčí služby V. H., J. N., J. J., P. M., M. K., T. O., M. R., V. K., P. P. a jiné), z nichž dospěl k závěru, že tyto údajné dvě skupiny proti sobě stojících tvrzení se v podstatných okolnostech navzájem nevylučují, či dokonce že výpověď obviněným uváděného „klíčového“ svědka J. M. je s jeho vlastní výpovědí v rozporu. Soud prvního stupně se přitom vypořádal také s argumentací obhajoby vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16.
22. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že odvolací soud ani soud prvního stupně neopomenuly reagovat na obviněným v průběhu dokazování před soudem vznesené námitky a z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že dodržely své zákonné povinnosti (srov. strany 12 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
23. K tomuto postupu soudů Nejvyšší soud poznamenává, že své závěry o vině vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech, které hodnotily na základě logiky a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s podmínkami §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž jimi učiněné skutkové i právní závěry jsou výsledkem řádného řízení, neboť soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků nepochybil a též dostatečným způsobem a v potřebné míře vyložil, proč některým z nich uvěřil a jiným nikoli.
24. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval za dostatečně objasněný závěr soudů obou stupňů, že byla vyloučena existence rozporů, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
25. Jen pro úplnost je třeba ke konkrétním námitkám obviněného dodat, že v projednávané věci se nejevilo přiléhavým ani srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, protože zde nešlo o případ, kdy by proti sobě stály jen dvě zásadní výpovědi, které by bylo možné považovat za „tvrzení proti tvrzení“, nýbrž výpověď obviněného byla v rozporu s celou řadou důkazů, přičemž soudy vzhledem k okolnostem případu, kdy proti sobě stála (nikoli osamocená) tvrzení vězně a vězeňského dozorce, k hodnocení důkazů přistupovaly nanejvýš obezřetně a mimořádně pozorně a pečlivě.
26. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všechna procesní pravidla a zásady dodržely, neboť na základě provedeného dokazování, které obsáhlo více důkazních prostředků, nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, jak se obviněný snažil v dovolání předestřít, ale celou, nadto poměrně početnou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků. Šlo přitom nejen o svědecké výpovědi zaměstnanců Vězeňské služby, jak nepravdivě tvrdil obviněný, ale též svědky z řad spoluvězňů obviněného, u nichž v žádném případě nelze předpokládat jakýkoli zájem na výsledku řízení týkajícího se výlučně a pouze obviněného, jakož i listinné důkazy, především lékařské zprávy a policejní spis Vězeňské služby vedený k osobě obviněného. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se zejména soud prvního stupně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, apod. provádí zásadně soud prvního stupně, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 a 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
27. Principy spravedlivého trestního řízení nebyly porušeny, protože právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný především dovoláním domáhal, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
28. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného vyhovět, protože nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Když bylo zjištěno, že řízení netrpí uváděnými vadami a přitom v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu