ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1493.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1493/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného D. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Marianem Böhmem, advokátem se sídlem v Praze, Kolbenova 609/38, proti povinnému D. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, pro 1 380 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 EXE 59035/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 29 Co 229/2018-118, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 23 EXE 59035/2016-81, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 13756/16. Exekučním titulem v posuzované věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti č. NZ 164/2010, N 181/2010, sepsaný dne 14. 9. 2010 notářkou v Liberci JUDr. Editou Volnou (dále „notářský zápis), podle kterého oprávněný a povinný uzavřeli smlouvu o půjčce (jež je součástí notářského zápisu) na částku ve výši 1 380 000 Kč. V notářském zápisu účastníci ujednali bezúročnou půjčku s datem splatnosti nejpozději do 14. 9. 2011 a prohlásili, že peněžní prostředky byly povinnému předány před podpisem smlouvy o půjčce (tudíž i před pořízením notářského zápisu). Jelikož se povinnému nepodařilo prokázat skutečnost, že peněžní prostředky obdržel postupně až po podpisu smlouvy o půjčce, přičemž k promlčení uznaného závazku nedošlo, soud prvního stupně neshledal důvod pro zastavení exekuce.
K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 29 Co 229/2018-118, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Dospěl k závěru, že notářský zápis nelze považovat za vykonatelný, neboť neodpovídá reálnému předání peněz mezi účastníky. Dovodil dále, že ujednání o rozsahu skutečně poskytnutých peněžních prostředků a výše příslušenství není určité a tudíž platné ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není-li půjčka platná, nemůže obstát ani uznání tohoto dluhu a je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Oprávněný přípustnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že „ napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále i otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena “. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti ujednání obsažených v notářském zápise, jejichž případný nedostatek je možno překlenout výkladem; podle jeho názoru jsou výše závazku i doba splatnosti vymezeny způsobem vyhovujícím požadavkům §37 odst. 1 obč. zák. [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014]. Dovolatelem vznesená otázka procesního práva se týká nesprávného rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního, jež ohledně skutečnosti neposkytnuté půjčky spočívala na povinném, který však dané skutečnosti dostatečně neprokázal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení [viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Odkazuje-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež stanovují základní pravidla pro výklad (obchodních i občanskoprávních) smluv, resp. vymezují kritéria, jejichž naplněním lze ten který právní úkon považovat za neurčitý či nesrozumitelný [srov. tři výkladová pravidla ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, či princip priority skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)], opomíjí, že stěžejním důvodem pro závěr odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí nebyla neurčitost písemného ujednání obsaženého přímo v notářském zápise, nýbrž skutečnost, že notářský zápis (bez ohledu na určitost ujednané půjčky a její splatnosti) neodpovídá reálnému poskytnutí půjčky, a proto je nevykonatelný (srov. bod 9 odůvodnění napadeného usnesení, podle kterého „ oprávněný přitom připustil, že k půjčení celé částky 1 380 000 Kč nedošlo, neboť tato částka zahrnuje i odměnu za půjčku, přičemž není již přesně schopen odlišit rozsah půjčky a odměny (…); v takové situaci tak notářský zápis neodpovídá reálnému předání peněz mezi účastníky (…), není zřejmé, v jakém rozsahu byla půjčka skutečně poskytnuta “). Z toho plyne, že dovolatelem znamenaná soudní rozhodovací praxe nemůže být s řešením rozhodné otázky ve znění napadeného usnesení odvolacího soudu v kolizi.
K posouzení druhé námitky oprávněného (ohledně nesprávného rozložení procesních břemen) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je tato skutečnost důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 4664/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3390/2011). V řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je totiž soud povinen posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není platný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007). V návaznosti na předchozí závěry Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 2079/2017, dovodil, že břemeno prokázání toho, že dluh v této úhrnné výši nevznikl, zatěžuje nikoliv věřitele (oprávněného), ale dlužníka (povinného).
Ve zkoumané věci je z průběhu řízení před odvolacím soudem a z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že odvolací soud v rámci svého dokazování využil k námitce povinného za účelem zjištění reálného předání peněžních prostředků veškerých (relevantních) důkazních prostředků, zatížil-li břemenem tvrzení a břemenem důkazním (v souladu s uvedenou judikaturou) povinného do té míry, v jaké bylo racionálně možné předmětné procesní povinnosti po tomto účastníku požadovat. Jestliže se za této situace oprávněný (přesto) domnívá, že odvolací soud neměl po provedeném dokazování dospět k uvedenému skutkovému zjištění, nevymezuje tím hledisko přípustnosti dovolání, protože přípustnost dovolání a důvod dovolání lze podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. založit jen na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 393/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 692/2013).
Ve vztahu k ustanovení §237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatel předestřenými námitkami nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání) a dovolací soud proto bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Není-li dovolání přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu