ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4464.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4464/2017-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L.Svobody 1222, PSČ 110 15, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, proti žalované Stadler Pankow GmbH, se sídlem v Berlíně, Lessingstrasse 102, PSČ 131 58, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 183 020,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 131/2017-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 166 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky Konečné, advokátky, se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 C 150/2015-133, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 1 183 020,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 90 003,20 Kč od 25. 7. 2012 do zaplacení, z částky 629 757,33 Kč od 24. 8. 2012 do zaplacení, z částky 5 555,20 Kč od 26. 9. 2012 do zaplacení, z částky 442 232 Kč od 26. 9. 2012 do zaplacení a z částky 15 472,80 Kč od 24. 10. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 131/2017-203, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám JUDr. Radky Konečné, jinak jej rovněž potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu z důkazů, které soud prvního stupně provedl, lze dovodit projev vůle žalobkyně směřující k žalované, aby tato uhradila žalobkyni vícenáklady, jež žalobkyně specifikovala tím, že je za jednotlivé měsíce, v nichž druhé strojvedoucí nasadila, vyfakturovala a uvedla jejich výpočet, avšak nikoliv již projev vůle žalované, že vyfakturované částky bude vždy akceptovat a platit. Ze strany žalované nebylo lze dovodit aktivní jednání směřující k přijetí návrhu žalobkyně. Provedené důkazy jen prokazují skutečnost, že mezi stranami proběhlo jednání, avšak žádný právně relevantní výsledek v podobě smlouvy z něj nevzešel.
K námitkám týkajícím se uznání dluhu formou částečného plnění odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že předmětem žaloby není jen jeden skutek, ale škoda – majetková újma, jež (pokud by byla řádně tvrzena a prokázána) mohla vzniknout vždy, kdy by byla některému z druhých strojvedoucích proplacena vyšší mzda, či žalobkyni vznikly jiné náklady, než které by vznikly podle pravidelní běhu věcí – nebýt škodného jednání žalované. Tyto samostatné dílčí nároky na náhradu škody by zcela nepochybně byly samostatně uplatnitelné u soudu, samostatně by se promlčovaly, mohly by být předmětem samostatných zápočtů, dohod o jejich úhradě apod. Samotné zaplacení faktur žalovanou za některé měsíce, aniž by je sporovala, proto může mít význam jen ve vztahu k nárokům za již uhrazené vícenáklady, nikoli však ve vztahu k nárokům neuhrazeným, uplatněným žalobou. Podle odvolacího soudu tak z okolností konkrétní věci nelze usuzovat na to, že by úhradou faktur a akceptací zápočtu za minulé období došlo k uznání dluhu tak, jak předpokládá §323 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Podle odvolacího soudu žalobkyně v řízení tvrdila existenci újmy v podobě tzv. vícenákladů, když uvedla, že „dotčení strojvedoucí nasazení do motorových vozů v důsledku porušení povinnosti žalovanou by, nebýt tohoto porušení povinnosti, buď v určitém rozsahu (např. i svých dodatečných přesčasů) vůbec nebyli společností ČD zaměstnávání, nebo by ve zbývajícím rozsahu sloužili k obsluze jiných vlaků a přinášeli žalobkyni dodatečný výnos kryjící náklady na jejich zaměstnávání“. Žalobkyně však žádnou skutečnou škodu v podobě vícenákladů vzniklých za nasazení druhých strojvedoucích konkrétně nespecifikovala, a to přesto, že byla soudem prvního stupně o této povinnosti ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. poučena. Žalobkyně navíc v odvolacím řízení výslovně potvrdila, že druhým strojvedoucím, jež do motorových vozů s vadnými průkazy způsobilosti v rozhodném období nasadila, oproti pravidelnému běhu věcí nic navíc nezaplatila (např. za práci přesčas, poskytnutím placeného volna apod.). Nebylo ani tvrzeno, že by žalobkyně zaplatila cokoli navíc na povinných odvodech. V majetkových poměrech žalobkyně proto žádná reálná újma, vzniklá v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalované, nevznikla. Škoda mohla v poměrech žalobkyně vzniknout teprve okamžikem, kdy by tyto tvrzené náklady druhým strojvedoucím jim či třetí osobě zaplatila či jinak refundovala, nikoli jen tím, že je ve svém účetnictví hypoteticky vyčíslila. Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2011. Při absenci relevantních tvrzení nelze mít také za to, že by žalobkyni ušel zisk (majetkové plnění), jež by mohla získat tím, že by tvrzené vícenáklady svým odběratelům mohla vyúčtovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém uvedla, že jej napadá v celém rozsahu. Podle žalobkyně je dovolání přípustné pro řešení několika otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plné rozsahu vyhoví, eventuálně aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v dovolání opomíjí elementární skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí ve věci stěžejní. Žalovaná se vyjádřila k jednotlivým dovolatelkou formulovaným otázkám, u nichž dovozovala přípustnost dovolání, a dospěla k závěru, že dovolání není přípustné, a to ani částečně. Nejvyššímu soudu proto navrhla, aby dovolání odmítl, a pro případ, že by dovolání shledal přípustné, aby jej zamítl.
K replice žalované se následně vyjádřila žalobkyně, neboť některá tvrzení žalované považuje za nepravdivá, zavádějící a účelová.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. Žalobkyně v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání se však podává, že dovolání nesměřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Těmito výroky se proto dovolací soud nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným.
Dovolatelka se domnívala, že přípustnost jejího dovolání zakládá otázka, zda „je možné opakované uhrazení faktur vystavovaných po předchozí dohodě vždy ze stejné kauzy a týkající se věcně i místně totožného plnění bez toho, aniž by platící strana (žalovaná) jakkoli rozporovala nejenom jejich výši, ale i důvod jejich vystavení, o němž byla prokazatelně předem vyrozuměna, považovat za právní jednání, kterým došlo ke konkludentnímu uzavření dohody“. Dovolatelka měla za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 513/2002, a rozsudku ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, v nichž podle dovolatelky Nejvyšší soud dovodil, že uhrazení faktur lze za daných skutkových okolností považovat za konkludentní souhlas s uzavřením smlouvy, resp. se změnou původní smlouvy.
Dovolatelka výše uvedenou otázkou napadala právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření dohody o úhradě vícenákladů. Podle žalobkyně měl odvolací soud jednání žalované (úhradu části obdržených faktur) posoudit jako aktivní jednání směřující k uzavření dohody o uhrazení všech faktur, které žalobkyně žalované vystaví v souvislosti s nutností nasazovat do vybraných motorových vozů, které žalovaná žalobkyni dodala s vadnými průkazy způsobilosti UTZ, druhé strojvedoucí. Podle dovolatelky žalovaná úhradou části faktur stvrdila ofertu žalobkyně týkající se úhrady (všech) v této souvislosti vznikajících vícenákladů.
Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud a předmětem dovolacího řízení tak může být pouze správnost posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle nějž žalobkyně s žalovanou neuzavřela žádnou dohodu o úhradě veškerých vícenákladů, o jejíž existenci žalobkyně opírá žalovaný nárok. Pokud odvolací soud uzavřel, že na základě úhrady některých vyfakturovaných částek odpovídajících podle tvrzení žalobkyně vzniklým vícenákladům nelze dovozovat projev vůle žalované o tom, že bude vždy akceptovat a platit žalobkyní vyfakturované částky označené za vícenáklady, neodchýlil se od závěrů obsažených v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá právo na zaplacení víceprací provedených mimo rámec písemně uzavřené smlouvy o dílo (byť dohodnutých ústně), obsahující určení ceny díla podle položkového rozpočtu, neboť neprokázala, že by písemně schválila nebo objednala předmětné práce. V rozsudku ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 513/2002, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy se účastníci dohodli na zvýšení ceny díla ve výši 328 719 Kč, žalovaní pak následně požadovali vyšší cenu díla, a sice ve výši 412 000 Kč a v souladu s tímto svým požadavkem žalobci zaslali fakturu na zaplacení částky 412 000 Kč, kterou žalovaní proplatili. Soud tedy dovodil, že pokud žalobci požadovanou částku na jim zřejmý účel žalovaným zaplatili, souhlasili s takto navýšenou cenou, neboť jejich chování nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, co chtěli projevit. Tyto závěry však nejsou přiléhavé na nyní posuzovaný případ. V odkazovaných rozhodnutích předně nárok žalobce vycházel z jednoho právního titulu (smlouvy o dílo; v souvislosti s uzavřením dohody týkající se změny ceny díla určené podle rozpočtu), kdy v jednom případě žalovaný celou žalobcem požadovanou částku zaplatil (tedy konkludentně souhlasil) a ničeho oproti původně dohodnutému navýšení nenamítal, v druhém případě soud nároku žalobce nevyhověl z důvodu absence písemné dohody. V nyní posuzovaném případě však žalobkyní uplatňované nároky mají (pakliže by byla prokázána existence vzniku dodatečných výdajů) svůj právní základ v každé jednotlivé jízdě u konkrétního motorového vozidla, u nějž byl nasazen druhý strojvedoucí, a která se negativně promítla do majetkových poměrů žalobkyně, přičemž současně platí, že k žádné dohodě o zaplacení žalobkyní požadovaných „vícenákladů“ mezi ní a žalovanou nedošlo. Jednotlivé „vícenáklady“ případně vzniklé v důsledku obsazení konkrétního motorového vozidla druhým strojvedoucím představují samostatné nároky, které mají samostatný skutkový základ a které jsou samostatně uplatnitelné u soudu. Pokud žalovaná uhradila některé ze zaslaných faktur, lze z takového jednání usuzovat konkludentní souhlas pouze ve vztahu k „vícenákladům“, tj. k nárokům, které žalovaná takto uhradila, nikoli však ve vztahu k jakýmkoliv dalším nárokům. Uvedená právní otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od dovolatelkou uváděné ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále formulovala otázku, zda „je možné považovat plnění poskytnuté dlužníkem (žalovaným) na úhradu převážné části faktur vystavených ze stejné kauzy a týkající se věcně i místě totožného plnění, a to poté, co (i) byly všechny takové faktury splatné, a byla tedy známa celková výše dluhu, (ii) část těchto faktur přezkoumalo dlužníkovo (žalovaného) kontrolní oddělení a nemělo k nim z hlediska důvodu jejich vystavení žádné námitky, (iii) dlužník (žalovaný) po několik let, až do zahájení sporu s věřitelem (žalobkyně), nijak nerozporoval důvod vystavení těchto faktur, za částečné plnění dluhu s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu §407 odst. 3 ve spojení s §323 odst. 2 obchodního zákoníku, jelikož ze skutkových okolností případu lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku“. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, či ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, v nichž dovolací soud konstatoval, že v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu je závěr, že dlužník ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. uznal zbytek předmětného závazku částečným plněním, když před tímto plněním ani později, nezpochybnil fakturovanou cenu díla či provedené práce, ani případně nevytkl vady provedených prací.
Obdobně jako u předchozí otázky je třeba konstatovat, že se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou odkazované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, proto ani tato dovolatelkou formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Stejně jako v předchozím případě totiž dovolatelka pomíjí podstatnou rozdílnost mezi skutkovým stavem posuzovaným v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a v nyní řešené věci. V rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, posuzoval Nejvyšší soud situaci, v níž se účastníci dohodli na ceně díla, žalovaná část vyfakturované částky zaplatila a uvedla, že úhrada zbývající části závazku bude provedena později. V rozhodnutí ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, zase žalovaný částečně plnil (jeden) závazek, přičemž nezpochybnil fakturovanou cenu díla ani provedené práce, ani nevytkl vady prací. V rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, byla jako uznání závazku posouzena situace, v níž žalovaný hradil část dluhu v několika splátkách a z jeho jednání vyplývalo, že má v úmyslu hradit celou částku. V nyní posuzované věci však nebyla prokázána žádná dohoda o hrazení žalobkyní vyfakturovaných částek za nasazení druhých strojvedoucích, a ačkoliv žalovaná některé z faktur uhradila až poté, co jí žalobkyně vyfakturovala veškeré „vícenáklady“, tyto faktury se týkají několika samostatných závazků, v důsledku čehož nelze dovodit uznání jiných samostatných závazků (ač jde vždy druhově o tytéž vícenáklady).
Dovolatelka dále namítala, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „může být za rozhodnou skutečnost ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř., kterou je žalobkyně povinna uvést v žalobě, považována specifikace, zda žalobou uplatněný škodní nárok představuje svou povahou skutečnou škodu, anebo ušlý zisk“. Podle dovolatelky odvolací soud žalobkyni vyčetl, že dostatečně netvrdila, zda jí uplatněný škodní nárok představuje skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Podle žalobkyně byla v průběhu řízení uvedena všechna relevantní tvrzení ke vzniku a výši škody, přitom zdůraznila, že není její povinností tvrdit a dokazovat, zda jí uplatněný nárok představuje specificky skutečnou škodu nebo specificky ušlý zisk; to je věcí právního posouzení ze strany soudu.
Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na závěru, že nedostatky v tvrzeních žalobkyně spočívají v tom, že by nerozlišila či neurčila, zda uplatněný škodní nárok představuje skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Odvolací soud vysvětlil, že žalobkyně žádnou skutečnou škodu v podobě tzv. vícenákladů konkrétně nespecifikovala, a to i přesto, že byla soudem prvního stupně o této povinnosti ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. poučena, navíc v odvolacím řízení výslovně potvrdila, že druhým strojvedoucím, jež na motorová vozidla s vadnými průkazy způsobilosti v rozhodném období nasadila, oproti pravidelnému běhu věcí, nic navíc nezaplatila (např. za práci přesčas, poskytnutím placeného volna, apod.). Z toho odvolací soud dovodil, že v majetkových poměrech žalobkyně žádná reálná újma, vzniklá v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalované, nevznikla. Odvolací soud se navíc výslovně zabýval jak případným vznikem skutečné škody, tak ušlým ziskem, přičemž v souvislosti se skutečnou škodou vyložil, že škoda mohla v poměrech žalobkyně vzniknout teprve okamžikem, kdy by tvrzené náklady druhým strojvedoucím či třetí osobě zaplatila či jinak refundovala, nikoli jen tím, že je v účetnictví hypoteticky vyčíslila. Závěrem uvedl, že při absenci relevantních tvrzení nelze mít za to, že by žalobkyni ušel zisk (majetkové plnění), jež by mohla získat tím, že by tvrzené vícenáklady svým odběratelům mohla vyúčtovat. Odvolací soud tak svůj závěr založil nikoli na posouzení otázky, zda žalobkyně ve svých žalobních tvrzeních dostatečně rozlišovala mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem, ale na tom, že neprokázala vznik ušlého zisku ani skutečné škody, která by byla v příčinné souvislosti s porušením právních povinností ze strany žalované.
Jako čtvrtou otázku dovolatelka formulovala, zda „může být zamítnuta žaloba pro neunesení břemene tvrzení za situace, kdy soud ve věci provede obsáhlé dokazování a kdy skutečnosti, kterými soud odůvodňuje neunesení břemene tvrzení, jednoznačně vyplývají z listin výslovně a opakovaně odkazovaných žalobkyní v žalobě, souvisejících vyjádření a na soudním jednání“. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006, když má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyčítal žalobkyni, že doslovně nepřepsala skutečnosti plynoucí jednoznačně z řádně označených (a soudem prvního stupně dokonce provedených) důkazů. Podle dovolatelky byla žalobní tvrzení ve spojení s odkazem na listiny, z nichž příslušné údaje požadované prvostupňovým soudem zjevně plynou, dostatečná a řádně tvrzená. Dovolatleka se vymezuje proti postupu odvolacího soudu, který aproboval závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatečnosti žalobních tvrzení v tom směru, že soud postrádal přesně ta tvrzení, která jsou prakticky v identické podobě součástí listin, na něž žalobkyně výslovně odkázala již ve své žalobě a k nimž se mj. podrobně vyjadřovala i žalovaná.
Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nestojí, neboť dovolatelka vychází z předpokladu, že skutečnosti, kterými soud odůvodňuje neunesení břemene tvrzení, jednoznačně vyplývají z listin výslovně a opakovaně odkazovaných žalobkyní v žalobě, tato tvrzení však nenachází odraz ve spisu. Z napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že ačkoliv žalobkyně tvrdila, že skutečná škoda jí vzniklá v důsledku porušení právní povinnosti žalované spočívá ve vynaložení vícenákladů (tj. nákladů, kterých by při pravidelnému běhu věcí nebylo nutno vynaložit), žádnou skutečnou škodu nespecifikovala. Odvolací soud založil svoje potvrzující rozhodnutí (oproti soudu prvního stupně) na tom, že žalobkyně oproti pravidelnému běhu věcí nic navíc nezaplatila (za práci přesčas, poskytnutím placeného volna, na povinných odvodech, apod.). Podle odvolacího soudu škoda mohla v poměrech žalobkyně vzniknout teprve okamžikem, kdy by tyto tvrzené náklady druhým strojvedoucím či třetí osobě zaplatila či jinak refundovala, nikoli jen tím, že je ve svém účetnictví hypoteticky vyčíslila. Z tvrzení žalobkyně učiněných do koncentrace řízení ani z listin předložených soudu se však tyto informace nepodávají. Podle žalobkyně vznik škody představují náklady spojené s nasazením druhých strojvedoucích, přičemž žalobkyně vyčíslila normované náklady na člověkohodinu a tyto vynásobila příslušným počtem hodin. Tím ovšem nedostála požadavku na tvrzení (a prokázání) skutečností, na základě kterých odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Poslední otázka, kterou žalobkyně v dovolání formulovala a u níž se domnívala, že na jejím vyřešení závisí napadené rozhodnutí, je otázka, zda „může za situace, kdy je v soudním řízení prokázáno, že žalovaný porušil svou právní povinnost, a je zřejmé, že v důsledku takového porušení vznikla žalobkyni újma, jejíž výši však lze určit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, soud odepřít aplikaci §136 o. s. ř. i přesto, že jí žalobce výslovně navrhoval.“ Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3098/2007, a ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016. Dovolatelka namítala, že se soudy aplikací §136 o. s. ř. vůbec nezabývaly, ačkoliv pro aplikaci daného ustanovení byly splněny podmínky a žalobkyně na možnost aplikace §136 o. s. ř. opakovaně poukazovala.
Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně vychází z předpokladu, který nenachází odraz v napadeném rozhodnutí, a sice že „je zřejmé, že v důsledku takového porušení vznikla žalobkyni újma“. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že žalobkyně vznik žádné újmy netvrdila (ani neprokázala). V takovém případě pak aplikace §136 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť tento postup lze uplatnit pouze v (výjimečných) případech, kdy je nepochybně prokázán vznik majetkového nároku (v tomto případě škody), na základě provedených důkazů však nelze dospět ke konkrétní výši takového nároku. Uvedené vyplývá z obou dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí, kdy např. v rozsudku ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016, Nejvyšší soud vyslovil právní větu, podle níž „pokud poškozený v soudním řízení prokáže vznik škody, ale neprokáže provedenými důkazy její výši, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ust. §136 o. s. ř. ohledně škody, jejíž výši lze zjistit s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec“. V rozsudku ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že „[p]ostupovat podle §136 o. s. ř. za účelem zjištění existence nároku (jeho právního důvodu) nelze. Soud zásadně, až na výjimky v občanském soudním řádu výslovně upravené, rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.), a možnost soudcovské úvahy je v §136 o. s. ř. zcela zřetelně, a též logicky, vztažena jen na výši nároku. K předpokladům aplikace §136 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, v němž zdůraznil, že toto ustanovení je možno aplikovat toliko tehdy, je-li nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. K těmto závěrům se přihlásil též např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011“. Jak uvedeno shora, v nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §136 o. s. ř., neboť žalobkyně neprokázala vznik jakékoliv škody (nároku). Ani tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Žádná žalobkyní formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, jak vyloženo shora, Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu