ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.722.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 722/2019-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Josefa Hrachovce , identifikační číslo osoby 659 81 243, se sídlem ve Strakonicích, Krále Jiřího z Poděbrad 523, správce konkurzní podstaty úpadce DATA PLAST s. r. o., identifikační číslo osoby 251 68 304, se sídlem ve Vodňanech, Jirákova 115, zastoupeného Karlem Hůzlem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, proti žalovanému V. F. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 313/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 10 Cmo 7/2017-189, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Karla Hůzla, advokáta se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2017, č. j. 13 Cm 313/2017-163, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že darovací smlouva uzavřená dne 18. května 2010, na základě které V. F. (dále již „dárkyně“) darovala žalovanému svůj dům č. p. XY ve XY na stavební parcele č. XY v k. ú. XY, včetně této stavební parcely (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále související dohoda o zřízení věcného břemene, na základě které bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch dárkyně spočívající v právu na dožití a bezplatné užívání bytu sestávajícího se z kuchyně, obývacího pokoje, koupelny a záchodu v přízemí domu a ložnice a dětského pokoje v podkroví domu, jakož i přilehlý dvorek včetně veškerého bytového a domovního příslušenství, nacházejícím se v předmětných nemovitostech (dále též „darovací smlouva“), jsou vůči žalobci právně neúčinné. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Podle soudu prvního stupně při aplikaci institutu odporovatelnosti podle §42a obč. zák. „nastupuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní osoby blízké o tom, že ... dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti“ teprve poté, co by bylo učiněno zjištění o úmyslu dlužníka (zde dárkyně) zkrátit věřitele. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že ještě ani v roce 2012 nebylo soudy zjištěno, že dárkyně je dlužnicí žalobce (zde zřejmě měl soud prvního stupně na mysli nikoli žalobce, nýbrž obchodní společnost DATA PLAST, s. r. o., jejímž správcem konkurzní podstaty byl žalobce ustanoven), z čehož mimo jiné dovodil, že nelze mít za zjištěné, že dárkyně věděla o existenci svého závazku. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2018, č. j. 10 Cmo 7/2017-189, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po shrnutí související judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) odvolací soud zopakoval skutkové závěry, z nichž plyne, že dárkyně na základě darovací smlouvy darovala předmětné nemovitosti žalovanému v době, kdy probíhalo soudní řízení, v němž žalobce po dárkyni požadoval zaplacení náhrady škody ve výši 450.284 Kč s příslušenstvím, přičemž předmětné řízení se v době uzavření darovací smlouvy nacházelo ve stavu po zrušení obou rozhodnutí nalézacích soudů rozsudkem dovolacího soudu ze dne 2. září 2009, sp zn. 29 Cdo 3526/2007, v němž mimo jiné dovolací soud vyložil, za jakých okolností (budou-li prokázány) se může dárkyně úspěšně ubránit žalobou vznesenému nároku. Při podpisu darovací smlouvy tak dárkyně věděla o probíhajícím řízení a výši proti ní uplatňované pohledávky. Kromě vlastnictví předmětných nemovitostí dárkyně nedisponovala jiným majetkem, z nějž by mohl být uhrazen její potenciální závazek, proto - podle odvolacího soudu - musela dárkyně vědět, že žalobce tímto jednáním zkrátí v uspokojení jeho pohledávky, bude-li v uvedeném řízení úspěšný.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že darovací smlouva je úmyslně zkracujícím úkonem. Mimo to považoval odvolací soud za prokázané, že žalovaný (syn dárkyně), jakožto osoba dárkyni blízká, nevyvinul žádnou aktivitu, aby úmysl dárkyně zkrátit žalobce poznal, „neboť při vědomosti o soudním řízení vedeném proti dárkyni se ani u žalobce, a dokonce ani u dárkyně samotné nezajímal o jeho výsledky či stav (srov. protokol o jeho výslechu, v rámci nějž výslovně uvedl, že se dárkyně neptal na průběh a výsledky sporů). Procesní obrana žalovaného vůči odpůrčí žalobě tak i s ohledem na shora uvedené judikaturní závěry Nejvyššího soudu nemůže být úspěšná, byť by o úmyslu dárkyně zkrátit žalobce (žalovaný) nevěděl.“ Odvolací soud tak shledal podmínky pro odporovatelnost smlouvy za naplněné a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak bylo uvedeno výše.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které zdůvodnil nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Hledisko přípustnosti dovolání vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dovolatel rovněž požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V rámci dovolací argumentace dovolatel tvrdil, že úvahy odvolacího soudu nejsou správné. Podle dovolatele nebyl prokázán úmysl dárkyně zkrátit věřitele, proto je nadbytečnou úvaha o náležité péči, kterou měl žalovaný vynaložit. Dále nebylo zjištěno, že dárkyně byla s existencí dluhu srozuměna, respektive byla v dobré víře, že bude v řízení, v němž byl posuzován její závazek vůči DATA PLAST s. r. o., úspěšná a nebyla si vědoma existence dluhu, ani svého věřitele. Další argumenty dovolatele jsou ve stručnosti níže. Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který zejména zdůraznil, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný. Mimo jiné žalobce ve svém vyjádření poukazuje na to, že odvolací soud řádně a podrobně zdůvodnil, proč dárkyně musela vědět o existenci svého závazku vůči DATA PLAST s. r. o. Dále poukázal na to, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti a jako takové má být odmítnuto, případně zamítnuto a žalobci by měly být přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V řadě prvé je třeba poukázat na to, že podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel v podaném dovolání ovšem právně relevantním způsobem (ve smyslu shora připomenutém) řádně nevymezil žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání a své dovolání založil na pouhé skutkové či právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu, jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přirozeně nezakládá. Dovolatelem učiněné konstatování předpokladů přípustnosti dovolání („ otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak “) je navzájem rozporné, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě (v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Nad rámec výše uvedeného a i přes to, že dovolatel řádně nevymezil hledisko přípustnosti svého dovolání, dovolací soud ve vztahu k právní otázce aplikace §42a obč. zák. konstatuje, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, či ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, z níž se podává, že jde-li o právní úkon mezi dlužníkem (zde dárkyní) a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému (zde dovolateli) musel být úmysl dlužníka odporovaným úkonem zkrátit věřitele znám ; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným úkolem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohl poznat .
V této věci je odporováno uzavření darovací smlouvy, na jejímž základě dárkyně darovala předmětné nemovitosti dovolateli. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud se zabýval i tím, zdali dovolatel prokázal, že nemohl úmysl dárkyně zkrátit věřitele poznat, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel toto neprokázal. Co se týče dalších tvrzení dovolatele, ty jsou toliko právní polemikou s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, a jako takové nemohou založit přípustnost dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že úvahy odvolacího soudu o náležité péči, kterou měl dovolatel vynaložit, jsou nadbytečné, jelikož „nebyl prokázán úmysl dárkyně zkrátit věřitele“ , tak není - s ohledem na výše vymezenou rozhodovací praxi dovolacího soudu - relevantní. Pokud se dovolatel snaží zpochybňovat závěr odvolacího soudu o vědomosti dárkyně ohledně jejího závazku za DATA PLAST s. r. o., pak dovolatel jen předkládá jiné (vlastní) skutkové hodnocení, které je odlišné od skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, přičemž - jak plyne i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 3132/2017).
Související otázka aplikace §42a obč. zák. tak již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s touto praxí . Dovolatel nepředložil ani řádnou dovolací argumentaci, na základě které by se měl dovolací soud odchýlit do budoucna od této své ustálené rozhodovací praxe a proč by uvedenou právní otázku měl posoudit jinak .
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. I plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem (jeho advokátkou) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu