ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1313.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1313/2019-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Teplá , se sídlem v Teplé, Masarykovo náměstí 7, identifikační číslo osoby 635 57 509, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 421 96 451, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 22/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018, č. j. 4 Co 127/2018-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádné z těchto účastnic.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem II, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2018, č. j. 19 C 22/2017-115, tak, že se zamítá žaloba na vydání ve výroku rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k.ú. XY a na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 16. 1. 2017, č. j. SPU 652700/2016/129/Beš.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Přitom předestřela otázky, zda nedostatek pravomoci okresního národního výboru vydat konfiskační výměr podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“) způsobuje jeho nicotnost a zda podle citovaného dekretu bylo možné konfiskovat majetek její právní předchůdkyně – právnické osoby veřejného práva (církevního subjektu). Jsouc přesvědčena, že na obě zmíněné otázky musí být podána negativní odpověď, formuluje pak otázku, zda i v případě absence jakéhokoliv platného konfiskačního výměru mohlo dojít k dovršení konfiskace majetku její právní předchůdkyně podle posledně citovaného dekretu. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nepřihlédl k tvrzením, důkazům a dalším skutečnostem, z nichž se podává, že vlastnické právo k nyní nárokovaným pozemkům bylo právní předchůdkyni dovolatelky odňato až v průběhu rozhodného období postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), současně namítajíc, že odvolací soud vůči ní postupoval „nepříznivě“ a v rozporu se zásadou ex favore restitutionis.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Sluší se předeslat, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (výměr okresního národního výboru) mělo jen deklaratorní charakter (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/2000, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., dále přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil v již shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, jehož řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod možno považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
I konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (srov. např. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.). Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
Bylo-li v daném řízení prokázáno, že žalobkyní požadované nemovitosti přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., na základě konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Mariánských Lázních ze dne 24. 10. 1947, č. j. 17597/46 (dále jen „konfiskační výměr“), v němž byla za osobu podléhající konfiskaci označena právní předchůdkyně dovolatelky, přičemž ta ani nepodala proti uvedenému výměru odvolání k příslušnému Zemskému národnímu výboru a nabyl-li tento výměr právní moci, přešly nemovitosti z vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. dnem 30. 10. 1945), tedy ještě před 25. únorem 1945 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srov. §5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaného konfiskačního výměru.
Argumentace, jíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního výměru, zde nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskačního výměru, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci (v níž byl konfiskační výměr vydán okresním národním výborem; srov. §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.) zjevně nejde.
Nedůvodné jsou pak i námitky (obsažené v čl. V dovolání), uplatňované dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace majetku její právní předchůdkyně a jeho přechodu na stát ke dni 30. 10. 1945. Posouzení odvolacího soudu pak nemůže být v rozporu ani s žalobkyní v této souvislosti odkazovanými rozhodnutími (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016), byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence pravomocného konfiskačního výměru, jako podmínky pro dovršení konfiskačního procesu podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Námitky dovolatelky (koncentrované zejm. v čl. VI dovolání), že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období (minimálně až do počátku roku 1953) byla právní předchůdkyně žalobkyně vlastníkem sporných pozemků a stát s ní jednal jako s vlastnicí, představují zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zásadám uvedeným v §132 o. s. ř. se ostatně odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil (a jeho postup tak není v kolizi ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, na který dovolatelka v dané souvislosti současně odkazuje). Korektní nejsou pak ani námitky, že se odvolací soud patřičně nevypořádal se všemi relevantními tvrzeními stran přechodu žalobkyní nárokovaných pozemků na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu srov. zejm. bod 39 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud přesvědčivě, logicky a v dostatečném rozsahu vyslovil i k těmto námitkám). Přitom ani případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o přechodu majetku právní předchůdkyně žalobkyně na stát již ke dni 30. 10. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí žalobkyní nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže mít žádný vliv. Stát totiž takto „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal (srov. §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 46/1948 Sb.). Argumentaci dovolatelky, aby jako zásadní při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející 25. únoru 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných skutkových okolností) možné přitakat jen stěží.
Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis , dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení §18 odst. 4, sluší se uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, řešící otázky [možnost ztráty vlastnictví k nemovitému majetku nabytému od osoby, jež byla až po dovršení jeho převodu postižena konfiskačním aktem; resp. otázka (ne)existence právní subjektivity stěžovatelky], na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci zjevně nezávisí. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, vyznívají pak spíše ve prospěch dovolatelkou kritizovaného postupu odvolacího soudu, byl-li v tehdy projednávané věci shledán jako nesprávný a pro stěžovatelku nepříznivý výklad právě v tom, že soudy přihlédly k závěrům z aktů vydaných v době nesvobody, zatímco opačné závěry plynoucí z konečných a pravomocných rozhodnutí vydaných před 25. 2. 1948 v potaz nevzaly.
Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání žalobkyní nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní předchůdkyni žalobkyně došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí – a to i co do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a jejích účinků – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům účastníka 1), který (nezastoupen advokátem) podal písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Druhé účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu