ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2160.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2160/2019-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. O. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Andreou Gomoll, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, proti žalovanému M. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení 318 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 295/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019, č. j. 38 Co 346/2017-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Andrey Gomoll.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byly potvrzeny výroky I., III. a VI. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 9. 2016, č. j. 7 C 295/2013-186, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 23. 9. 2016, č. j. 7 C 295/2013-189, jimiž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 318 399 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% z částky 203 961 Kč jdoucím od 2. 2. 2013 do zaplacení a z částky 114 438 Kč jdoucím od 5. 5. 2016 do zaplacení a zavázal žalobce k náhradě nákladů vzniklých za řízení převážně úspěšnému žalovanému a nákladů vynaložených státem (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích IV. a V. pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Nevymezil žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhal.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podané dovolání poté, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3446/2018; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže v dovolání nevymezil konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
K námitkám žalovaného, že žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům, jest přitom dodat, že závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu žalovaným i v době po ukončení společného podnikání (odstoupením od dohody o sdružení ke dni 30. 10. 2007) dobrým mravům nikterak neodporuje, není nijak nepřiměřený (se zřetelem k okolnostem, jež vyšly za řízení před soudy nižšího stupně najevo) a zcela koresponduje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele, označený jako návrh na odklad právní moci (dle obsahu podání šlo ovšem zjevně o návrh na odklad vykonatelnosti) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta, vypočtená z tarifní hodnoty 318 399 Kč, ve výši 9 580 Kč za jeden úkon právní služby [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 písm., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem tedy 9 880 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu