ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.401.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 401/2019-89
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. P. , narozené XY, bytem XY, a b) V. W. , narozeného XY bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalovanému Arcibiskupství pražské , identifikační číslo osoby: 004 45 100, se sídlem v Praze 6, Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupenému JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 226/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co 102/2018-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co 102/2018-69, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. prosince 2017, č. j. 5 C 226/2017-38, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co 102/2018-69, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. prosince 2017, č. j. 5 C 226/2017-38, jímž bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, dle nichž je v katastru nemovitostí k předmětnému pozemku evidován duplicitní zápis vlastnického práva pro žalobce (pro každého z nich spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2) a žalovaného. Vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný pozbyl na základě zákona č. 142/1947 Sb. a tento pozemek byl pak přidělen J. K. (zemřelému 29. 12. 1981), právnímu předchůdci žalobců, přídělovou listinou ze dne 11. 12. 1952. Duplicitní vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2005 na základě předložení přídělové listiny dne 7. 7. 2004; žalobkyně byla jako spoluvlastnice předmětného pozemku do katastru nemovitostí zapsána na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2011, č. j. 20 D 838/2011-88, a žalobce byl jako spoluvlastník předmětného pozemku do katastru nemovitostí zapsán na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2012, č. j. 32 D 897/2011-110. Odvolací soud se přitom ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný pozemek v rozhodném období nepřešel z vlastnictví žalobců ani jejich právního předchůdce žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť „právnímu předchůdci žalobců byl tento majetek naopak přidělen přídělovou listinou“ (odvolací soud v uvedeném směru uvádí, že za „situace, kdy byla předmětná nemovitost právnímu předchůdci přidělena přídělovou listinou, je zcela zřejmé, že ani on, ani jeho právní nástupci, tedy nebyli oprávněnými osobami ve smyslu zákona“). Dle odvolacího soudu proto v posuzované věci nejde ze strany žalobců o obcházení restitučních předpisů a již samotnou existencí duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (odkazuje zde především na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10). Za neopodstatněnou, a to z důvodu existence duplicitního zápisu vlastnického práva, shledal pak odvolací soud argumentaci žalovaného ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., dle něhož nedošlo-li na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva oprávněné osoby dle zákona č. 428/2012 Sb. v katastru nemovitostí, platí, že tato osoba je ke dni nabytí účinnosti zákona (1. 1. 2013) vlastníkem takto evidované nemovité věci (jedná-li se o původní církevní majetek). Jelikož vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný pozbyl na základě zákona č. 142/1947 Sb. a následně jej získal právní předchůdce žalobců, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti podané žaloby a napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“), jenž spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v jeho rozhodovací praxi dosud nebyly vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že v řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení důkazu listinami, kterými chtěl prokázat, že s předmětným pozemkem disponuje jako vlastník a že jej v rozhodném období převzal (od právního předchůdce žalobců) stát, avšak soud prvního stupně ani odvolací soud nerozhodly o provedení tohoto důkazního návrhu, ani v rozhodnutí neodůvodnily, proč důkaz těmito listinami nebyl proveden, čímž zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že byl předmětný pozemek právnímu předchůdci žalobců odňat, se přitom podává již z žalobci nesporované skutečnosti, že s pozemkem v letech 1991 až 1996 nenakládali. Jelikož žalovaný vystavěl svou procesní obranu na tvrzení, že právnímu předchůdci žalobců byl předmětný pozemek odňat, k čemuž chtěl navrhnout i důkazy, měly mu soudy nižších stupňů poskytnout poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. ve vztahu k jeho tvrzení o tom, že vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo v rozhodném období na stát. V projednávané věci jde pak dle dovolatele o obcházení restitučních předpisů, neboť předmětný pozemek převzal (pravděpodobně bez právního důvodu) v rozhodném období stát, pročež se měli žalobci domáhat svého vlastnického práva podle restitučních předpisů, na čemž ničeho nemění ani pozdější (duplicitní) zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí v důsledku „rekonstrukce přídělu“. Konečně dovolatel namítá, že sám nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., a to podle ustanovení §18 odst. 2 tohoto předpisu, byl-li nepřetržitě zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka poměru obecných předpisů k předpisům restitučním), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6, před uplynutím lhůty uvedené v §13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel.
Podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
V posuzované věci soudy nižších stupňů vycházely mimo jiné ze skutkového zjištění o tom, že vlastnické právo právního předchůdce žalobců bylo do katastru nemovitostí (duplicitně) zapsáno až v roce 2004 a že vlastnické právo žalobců bylo do katastru nemovitostí zapsáno teprve v roce 2011, resp. 2012 na základě rozhodnutí v dědických řízeních. Současně však uzavřely, že předmětný pozemek nebyl v rozhodném období právnímu předchůdci žalobců (J. K.) státem odňat (výslovně vylučují i převzetí pozemku státem bez právního důvodu), přičemž tento (právní) závěr opřely o zjištění, že byl předmětný pozemek J. K. v roce 1952 přidělen (odvolací soud v uvedeném směru uvedl, že za „situace, kdy byla předmětná nemovitost právnímu předchůdci přidělena přídělovou listinou, je zcela zřejmé, že ani on, ani jeho právní nástupci, tedy nebyli oprávněnými osobami ve smyslu zákona“).
Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona č. 229/1991 Sb. je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/ zákona), ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).
Rozhodující pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez právního důvodu, je proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném období tato nemovitost fakticky vzata v držbu. Přitom samotná skutečnost, že byl určitý pozemek někomu přidělen, nevypovídá ničeho o tom, zda se držby tohoto pozemku chopil nebo nechopil (následně) v rozhodném období stát; nelze vyloučit, že takto přidělený pozemek byl později předmětem majetkové křivdy, tedy že byl přídělci státem odňat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom v případech, kdy byla nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a odůvodněn závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
Výše uvedený závěr nelze ovšem aplikovat mechanicky a formalisticky a za určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). Ani duplicitní zápis vlastnického práva však sám o sobě nevylučuje aplikovatelnost závěru o nemožnosti domáhat se ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání věci podle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010). [V dané souvislosti sluší se ovšem připomenout odvolacím soudem aprobované zjištění, že k zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch předchůdce žalobců došlo až v roce 2004, resp. v případě žalobců se tak stalo až v letech 2011 a 2012, na základě rozhodnutí vydaných v řízení o dědictví.]
K možné argumentaci výsledky řízení o dědictví (odvozují-li žalobci tvrzené vlastnické právo od práva svého předchůdce, ve spojení s označenými rozhodnutími o dědictví) lze pak rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003). Uvedené závěry uplatní se i v kontextu kvazirestitučním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013, či na něj navazující usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15).
Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že soudy nižších stupňů svůj právní závěr o možnosti žalobců domáhat se určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů prozatím založily toliko na okolnostech, které podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu takový postup bez dalšího neodůvodňují (konkrétně na skutečnosti, že byl předmětný pozemek právnímu předchůdci žalobců přidělen v roce 1952); proto je jejich závěr v tomto směru předčasný. Jinak řečeno, pro závěr, zda se žalobci mohou domáhat určení vlastnického práva postupem podle obecných předpisů, bude rozhodující zjištění, zda předmětný pozemek v rozhodném období fakticky převzal stát, anebo zda právní předchůdce žalobců J. K. ani jeho právní nástupci (žalobci) v rozhodném období nepřestali vykonávat vlastnická oprávnění k předmětnému pozemku (srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015).
Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10, je nepřípadný, neboť byl vydán v řízení o určovací žalobě církevní právnické osoby v době před přijetím zákona řešícího restituce historického církevního majetku, když po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), se rozhodovací praxe i v těchto případech přihlásila k závěru o specialitě restitučních předpisů s tím, že se církevní právnické osoby nemohou domáhat svých nároků postupem dle předpisů obecných, a to (zásadně) ani v případech existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 165/2019).
Je-li dovolání přípustné, zabývá se dovolací soud i tím, není-li řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V tomto směru lze dovolateli přisvědčit, že vadou řízení je opomenutí soudu prvního stupně odůvodnit neprovedení dovolatelem navrženého důkazu, resp. nenapravení tohoto pochybení odvolacím soudem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016). Jiné vady řízení však dovolací soud neshledal. Takovou vadou není ani absence poučení žalovaného dle ustanovení §118a o. s. ř., neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení žalovaným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Námitkou dovolatele, že nabyl vlastnické právo ke dni 1. 1. 2013 dle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. [V souzené věci – na podkladě podané žaloby – jde o určení toho, zda jsou vlastníky nemovité věci žalobci, nikoliv již o současné deklarování vlastnického práva jiné osoby – žalovaného či státu.]
Z výše uvedeného vyplývá, že vymezený dovolací důvod byl naplněn a napadený rozsudek není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu