ECLI:CZ:NS:2019:29.ND.217.2019.1
sp. zn. 29 Nd 217/2019-10170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové ve věci péče o nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozenou XY a BBBBB (pseudonym) , narozeného XY, oba bytem XY, zastoupených kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, PSČ 180 00, dětí matky J. R. , narozené XY, bytem XY a otce T. R. , narozeného XY, trvale bytem XY, za účasti navrhovatele města Kralupy nad Vltavou , se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Palackého nám. 1, PSČ 278 01, identifikační číslo osoby 00236977, o návrhu otce na vyloučení soudců Městského soudu v Praze, vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 43/2019, o návrhu otce na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Petr Baierl, JUDr. Iva Horáková, JUDr. Jitka Malá a JUDr. Ivana Wolfová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 43/2019.
Odůvodnění:
Ve věci péče soudu o nezletilé (AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 35/2012 vydal označený soud tři usnesení, a to dne 5. listopadu 2018, č. j. P 35/2012-9555 (16 P a Nc 21/2018, 16 P a Nc 22/2018), dne 15. listopadu 2018, č. j. P 35/2012-9582 (16 P a Nc 23/2018), a dne 21. ledna 2019, č. j. P 35/2012-9761 (16 P a Nc 21/2018, 16 P a Nc 24/2018). Všechna tato usnesení napadl otec nezletilých (T. R.) odvoláními, o nichž má rozhodnout Městský soud v Praze; věci jsou vedeny pod sp. zn. 28 Co 108/2019, 28 Co 109/2019 a 28 Co 110/2019. Otec poté vznesl námitku vyloučení soudců odvolacího soudu – senátu 28 Co (A. B., I. H. a V. S.). Řízení o námitce podjatosti projednává Vrchní soud v Praze pod sp. zn. Nco 43/2019.
Otec v průběhu řízení u Vrchního soudu v Praze podáním ze dne 16. dubna 2019 (č. l. 10 108 – shodné s č. l. 10 105), doplněným podáními ze dne 9. května 2019 (č. l. 10 130) a ze dne 11. května 2019 (č. l. 10 137) namítl podjatost soudců senátu 2 Cmo Vrchního soudu v Praze (JUDr. Petra Baierla, JUDr. Ivy Horákové, JUDr. Jitky Malé a JUDr. Ivany Wolfové).
Konkrétně uvádí, že došlo k porušení jeho základního ústavního práva na zákonného soudce a že věc projednávají a rozhodují ze zákona vyloučení soudci (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 11 Td 48/2009, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jako hlavní důvod pro vyloučení soudců otec namítá „zjevně nepřátelský vztah“ všech soudců senátu 2 Cmo, kteří podle něj „ignorují chybějící spisový přehled, provedení objektivního přezkumu a testu porušení práva na zákonného soudce a vyloučeného soudce a návrh na určení (zákonné) lhůty k odnětí a přikázání věci, k předložení věci k rozhodnutí Nejvyššímu soudu“. Tento „zjevně nepřátelský vztah“ soudců senátu 2 Cmo, potažmo i celého Vrchního soudu v Praze, pak dovozuje z toho, že podle otce má vůči němu zjevně nepřátelský vztah předseda Vrchního soudu v Praze J. B. Zmíněný senát pak podle otce „neunáší důkazní břemeno“ (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). Vrchnímu soudu v Praze vytýká též nepřezkoumatelnost rozvrhu práce a nesprávné přiřazování věcí jednotlivým senátům. Konečně uvádí, že soudci musí o nestrannosti uvažovat i v objektivní rovině (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14), a cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, a s obecným poukazem na rozsudek druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice, ze dne 7. června 2005, stížnost č. 64935/01, namítá podjatost senátu 2 Cmo proto, že vůči Vrchnímu soudu v Praze, J. B. i České republice podal žalobu na ochranu osobnosti, jež má být vedena pod sp. zn. 32 Nc 10115/2018 u Obvodního soudu pro Prahu 2.
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Petr Baierl, JUDr. Iva Horáková, JUDr. Jitka Malá a JUDr. Ivana Wolfová ve vyjádření k uplatněné námitce podjatosti uvedli, že k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah a nejsou jim známy žádné skutečnosti, pro které by tu měl být důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Nejvyšší soud předesílá, že podání ze dne 16. června 2019 (spolu s připojenými přílohami), jímž otec namítá nesprávné obsazení senátu Nejvyššího soudu č. 29, není svým obsahem námitkou podjatosti [§15a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a proto nebylo toto podání předloženo k vyřízení jinému senátu Nejvyššího soudu (§16 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). K tomu budiž dodáno, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněném pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2012“), vysvětlil, že námitka spočívající v tvrzení, že soud je nesprávně obsazen, není způsobilá založit důvod pochybovat o nepodjatosti soudců senátu, jemuž byla věc přidělena k vyřízení (přímo pro účely rozhodování o námitce podjatosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 29/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2012, pod číslem 142). O tom, že takto odůvodněná námitka nevede (nemůže vést) k vyloučení soudce podle §14 a násl. o. s. ř., přitom otec ví (musí vědět) již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2019, sen. zn. 29 NSČR 171/2018, vydaného v insolvenčním řízení otce jako dlužníka (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1732/19).
Podle §1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené v tomto zákoně (odstavec 1). Obecná část tohoto zákona se použije také na řízení podle části první hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže a řízení podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, nestanoví-li tyto zákony jinak (odstavec 2). Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (odstavec 3). Nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu (odstavec 4).
Podle §2 písm. t/ z. ř. s. tento zákon upravuje řízení ve věcech péče soudu o nezletilé.
Podle §14 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Podle §16 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu (odstavec 1). Opožděně podanou námitku (§15a odst. 2) soud uvedený v odstavci 1 odmítne (odstavec 2). Dokazování k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) provede soud uvedený v odstavci 1 buď sám, nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Neprovádí-li se dokazování, není třeba k rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 nařizovat jednání (odstavec 3).
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. opět R 85/2012) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.
Samotné rozhodování soudce v jiných věcech ovšem důvodem k jeho vyloučení být zásadně nemůže (§14 odst. 4 o. s. ř.); rozhodování sporů či jiných právních věcí je totiž podstatou soudcovské činnosti a důvodem jeho ústavně garantované nezávislosti. Jestliže by právní závěry soudce měly zakládat objektivní pochybnost o jeho nepodjatosti, dovedeno ad absurdum by to znamenalo, že jednou vyslovený závěr by jej diskvalifikoval z rozhodování všech dalších obdobných případů, což je výklad nepřijatelný. Pro závěr o vyloučení soudce může být relevantní pouze jeho poměr k předmětu řízení v konkrétní věci, popř. k jeho účastníkům nebo zástupcům. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je tak dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 81/2018, a též judikaturu v něm citovanou, např. nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
Namítal-li otec, že označení soudci Vrchního soudu v Praze mají být vyloučeni pro svůj poměr k věci proto, že podal proti České republice jednající prostřednictvím Vrchního soudu v Praze k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu na ochranu osobnosti, pak dlužno dodat, že závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 60/2008, jehož se otec dovolává, byly překonány usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněným pod číslem 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož závěrů soudci soudu, jenž vystupuje za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u kterého tito soudci působí.
Obdobně nelze přisvědčit námitce otce, poukazuje-li na vztah mezi dotčenými soudci a předsedou Vrchního soudu v Praze. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle §14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v témže oddělení či senátě [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, ze dne 7. února 2008, sp. zn. 4 Nd 19/2008, ze dne 14. února 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008, ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, ze dne 26. července 2011, sp. zn. 4 Nd 201/2011, ze dne 29. prosince 2011, sp. zn. 4 Nd 368/2011, ze dne 14. listopadu 2013, sp. zn. 22 Nd 283/2013 (ústavní stížnost proti němu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. června 2014, sp. zn. III. ÚS 308/14), ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, či ze dne 23. července 2019, sp. zn. 30 Nd 224/2019].
Stejně nedůvodná je i výtka ohledně rozvrhu práce a přidělování věcí jednotlivým senátům Vrchního soudu v Praze (k tomu viz znovu R 85/2012 či usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 29/2012).
Odhlédne-li Nejvyšší soud od obecné povahy těchto námitek, nejsou na projednávanou věc aplikovatelné otcem poukazované závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 48/2009 a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice, neboť se týkají zcela jiných skutkových okolností.
V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud uzavírá, že žádné z obecných tvrzení otce popsaných výše nevypovídá (poměřováno §14 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.) o jakémkoli důvodu pochybovat o nepodjatosti označených soudců Vrchního soudu v Praze. Nebyly totiž zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti označených soudců, kteří nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům – jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný z hlediska §14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Petr Baierl, JUDr. Iva Horáková, JUDr. Jitka Malá a JUDr. Ivana Wolfová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 43/2019 (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Protože nebylo prováděno dokazování, rozhodl Nejvyšší soud o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu