ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.237.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 237/2019-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 134/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 12/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 12/2017, byl obviněný R. R. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, oba trestné činy ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 134/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 5. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že oba soudy vycházely ze skutečností, které nemají oporu v provedených důkazech a že skutková zjištění jsou přímým opakem zjištění plynoucích z důkazů. Podle jeho názoru ani jeden přímý důkaz nesvědčí o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, na základě čehož by mohl být usvědčen. Z výpovědi poškozeného i z videozáznamu má být nepochybné, že zabránil dalšímu fyzickému napadání poškozeného a snažil se celou věc uklidnit. Také v bytě poškozeného zabránil dalšímu násilí a tomu, aby P. H. z bytu nic nebral. K tomu dodal, že telefon poškozený H. vydal dobrovolně. Na napadení poškozeného se obviněný s P. H. nedomlouval, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Závěry obou soudů jsou v rozporu s kamerovým záznamem a výpovědí poškozeného. Dále namítl, že nebylo prokázáno naplnění podmínek spolupachatelství. V daném případě totiž absentovalo společné jednání a společný úmysl. O spolupachatelství nejde, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr. Obviněný také namítl, že protokol o výslechu poškozeného ze dne 13. 2. 2018 neodpovídá skutečné výpovědi této osoby. V protokolu byly úmyslně vynechány zásadní skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, např. že poškozený vyloučil pohrůžku či jakékoli násilí ze strany obviněného. V řízení nebyl navíc zkoumán duševní stav poškozeného, aby bylo možné posoudit jeho věrohodnost. Není také zřejmé, na základě jakých skutečností dovodil soud prvního stupně úmysl obviněného. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval jeho jednání. Poukázal také na to, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí důkladné odůvodnění.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 12/2017, a rovněž zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 134/2018, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný R. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Prostějově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle, nebo že by snad odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo důkladně odůvodněno, jak namítá obviněný.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění (všechny námitky o průběhu incidentu nebo námitka o tom, že obviněný nejednal ve spolupachatelství). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu, tyto důkazy záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. výpověď poškozeného či videozáznam). Námitkami tohoto typu, včetně těch, kterými napadl proces dokazování (námitka, že ani jeden přímý důkaz nesvědčí o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec), tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecné soudy jsou vázány povinností zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. V daném případě byl nalézacím soudem skutkový stav zjišťován podrobně a důsledně a Nejvyšší soud v jeho postupu neshledal žádné pochybení. Nelze tudíž přisvědčit vzneseným námitkám, které stály mimo dovolací důvody zákonem vymezené, ale postrádaly i věcnou oprávněnost.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu