ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.372.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 372/2019-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. Z., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 31 To 343/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 56/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 33 T 56/2017, byl obviněný I. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §67 odst. 2 a §68 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku, pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 31 To 343/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak rozhodl nově tak, že obviněného odsoudil podle §148 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem 50.000 Kč. Pro případ nevykonání tohoto trestu mu odvolací soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Současně obviněnému podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl pochybení při právním posouzení jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, a to z důvodu nedostatečného vymezení skutkových zjištění soudů nezbytných pro právní kvalifikaci skutku. V dovolání vytyčil kritéria pro kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti a odkázal na související judikaturu. Podle jeho tvrzení v dané věci absentují skutkové závěry, ze kterých by bylo možné dovodit, že u poškozené došlo ke změně zdravotního stavu. Toto pochybení pramení z toho, že v posuzované věci chyběla skutková zjištění týkající se zdravotního stavu poškozené před nehodou. Nebylo přitom možné přihlížet pouze k subjektivnímu posouzení poškozené. Ze znaleckých posudků MUDr. Vrzaly vyplývá, že u poškozené se vyskytovaly degenerativní změny páteře, což potvrzuje jeho tvrzení, že měl být důkladně vyšetřen stav poškozené před nehodou. Posudek tím vyvrací zjištění soudu, že poškozená před nehodou netrpěla žádnou poruchou zdraví. V rozsudcích rovněž absentují skutková zjištění týkající se znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené, zejména délky znesnadnění. Nebylo možné rozhodnout o vině obviněného bez dostatečné objektivizace tvrzených pociťovaných bolestí. Obviněný dále napadl způsob určení délky léčení. Uvedl, že délku znesnadnění obvyklého způsobu života nelze odvozovat od délky léčení. Podle jeho mínění stav spočívající v naražení hrudníku a naražení břicha není ublížením na zdraví z hlediska trestního práva, neboť takovéto poranění nevyžaduje lékařské ošetření. Následky odezní samovolně bez nutnosti lékařského zákroku. Lékařské zprávy, které jsou součástí spisu, popisují pouze subjektivní pocity poškozené, od kterých je odvozena diagnóza, chybí však objektivní lékařské nálezy. Nebyla-li objektivizace zdravotního stavu poškozené možná, mělo to být vykládáno ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soudy obou stupňů porušily také jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces tím, že se s jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly. V důsledku toho jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle §265m trestního řádu rozhodl ve věci sám tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu. Případně, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 31 To 343/2018, zrušil a podle §265l trestního řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Podle něj jsou námitky obviněného pouhou polemikou s tím, jak soudy posoudily důkazy a k jakým zjištěním dospěly. Podstatou dovolání je tak především zpochybnění provedených důkazů a jejich vypovídací hodnoty pro posuzovanou trestní věc. Co se týká následku na zdraví u poškozené, tak nalézací soud v tomto směru provedl řádné a komplexní dokazování. Žádnými zdravotními problémy přitom poškozená před nehodou netrpěla. Byly naplněny všechny zákonné předpoklady pro posouzení zjištěného stavu jako ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Výhrady obviněného státní zástupce označil za vadné, neboť odporují učiněným skutkovým zjištěním.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu rovněž souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný I. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v České Lípě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování provedených důkazů, jejich vypovídací hodnoty a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj prospěch a snažil se jejich prostřednictvím o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění (námitky, že chyběla skutková zjištění týkající se zdravotního stavu poškozené před nehodou, absence skutkových zjištění o znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené, konkrétně jeho délky nebo námitky, že nebyl nutný lékařský zákrok). Námitkami tohoto typu deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nutno však dodat, že soudy obou stupňů ohledně následku na zdraví poškozené provedly řádné a komplexní dokazování a nevycházely pouze ze subjektivního posouzení poškozené, jak namítá obviněný. Zjistili přitom, že poškozená žádnými zdravotními problémy před nehodou netrpěla, její zdravotní stav byl objektivizován. V daném případě byly naplněny všechny zákonné předpoklady pro posouzení zjištěného stavu jako ublížení na zdraví a posuzované zdravotní komplikace, které poškozená utrpěla, byly relevantní ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy neporušily právo na spravedlivý proces a s námitkami obviněného se řádně vypořádaly. Nezatížily tudíž svá rozhodnutí namítanou nepřezkoumatelností.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu