ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.855.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 855/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 12 To 48/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 118/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 1 T 118/2018, byl obviněný M. S. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl znán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 21. 5. 2018, sp. zn. 2 T 134/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 8. 2018, sp. zn. 11 To 260/2018, byl podle §198 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě z 21. 5. 2018, sp. zn. 2 T 134/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 8. 2018, sp. zn. 11 To 260/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 12 To 48/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 4. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek, pro který byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Náchodě a blíže popsán v jeho odůvodnění, zcela určitě nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Poškozenému totiž zranění nezpůsobil úmyslně, když jeho úmysl vyloučila i matka poškozeného. Nalézací soud se s požadavkem úmyslného jednání nevypořádal a u nejzávažnějšího jednání dokonce ani neuvedl, že byl skutek spáchán úmyslně. Podle obviněného mělo být jeho jednání právně posouzeno maximálně jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2019, č. j. 12 To 48/2019-515, a následně zrušil podle §265k odst. 2 trestního řádu i další rozhodnutí obsahově navazující na uvedené rozhodnutí, a poté aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek má být právně posouzen jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 trestního řádu v tomto smyslu sám rozhodl a obviněnému uložil mírnější trest.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že týral osobu, která byla v jeho péči, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchal takový čin po delší dobu. Soud dospěl k závěru, že těžká újma na zdraví poškozeného byla ze strany obviněného spáchána podle §17 písm. a) trestního zákoníku pouze z nedbalosti, a to vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obviněnému není možné přisvědčit v tom, že by skutková věta výroku rozsudku nenaznačovala, že i dne 28. 4. 2017 týral nezletilého poškozeného úmyslně, neboť tento údaj ve skutkové větě chybí. Podle státní zástupkyně je totiž třeba zohlednit i návětí, které se vztahuje ke každému z útoků, tak jak jsou jednotlivě popsány co do průběhu v jednotlivých dnech. V tomto návětí je uvedeno, že po celou dobu, co obviněný pečoval o poškozeného, vždy s ním úmyslně zle nakládal. Platí to tedy jak pro úmyslné fyzické napadení, tak pro pověšení za oděv na háček šatního věšáku, stejně tak jako pro zdvíhání dítěte jednou rukou do výšky. Ve všech případech dával poškozený neverbálně najevo, že se obviněného bojí a má z něho strach. Vyplývá to minimálně z výpovědi matky poškozeného T. B., která uvedla, že když přišla domů, syn brečel, šel k ní a nechtěl se od ní hnout. Obviněný navíc matce dítěte uvedl nepravdivé vysvětlení o vzniku úrazu, kdy si byl dobře vědom nepřiměřenosti svého jednání vůči nezletilému, když ho zvednutím nad svou hlavu a držením na dlani jedné ruky, tedy ve velmi vratké poloze, vystavil nebezpečí pádu a úrazu, který nezletilému v konečném důsledku způsobil. Jestliže takovýmto způsobem s jeden a půl ročním dítětem nakládala osoba, které nezletilý zjevně nedůvěřoval a necítil se v její společnosti bezpečně, je takové jednání třeba označit za týrání, neboť vystavovala dítě psychickému stresu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Náchodě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto nemůže být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrada obviněného, spočívající v tom, že zranění poškozenému nezpůsobil úmyslně, když jeho úmysl vyloučila i matka poškozeného. Obviněný tím totiž polemizuje se samotnou podstatou soudy zjištěného skutkového stavu, podle kterého s poškozeným opakovaně zlým způsobem nakládal, kdy jej vícekrát fyzicky napadl, pověsil jej za oděv na háček šatního věšáku a držel jej v rozevřené dlani nad svou hlavou, až mu poškozený z ruky spadl a dopal na nastavenou nohu obviněného a poté na zem. Obviněný se ve skutečnosti vrací ke své dřívější obhajobě, podle které si poškozený způsobil jednotlivá zranění pádem z okraje vany či pádem z konferenčního stolu, v posledním případě vypadnutím z ruky při hře. Jeho obhajoba však byla v předchozím řízení vyvrácena.
Za relevantní lze proto považovat pouze výhrady obviněného, podle kterých jeho jednání popsané ve skutkové větě a rozvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí nelze po subjektivní stránce hodnotit jako úmyslné. V tomto ohledu je třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností a způsobu provedení činu – fyzické napadení nezletilého poškozeného opakovanými údery do oblasti hlavy a jiných částí těla, věšení poškozeného na háček věšáku a jeho zvedání vysoko do vzduchu. Obviněný nepochybně věděl, že takovým jednáním může poškozenému způsobit zranění a psychické útrapy. Podle výpovědi matky, když přišla v předmětných dnech domů, syn brečel, šel k ní a nechtěl se od ní hnout. Z hlediska volní složky zavinění byl obviněný minimálně srozuměn s nastalým následkem. Závěr o zavinění proto ve všech případech zlého nakládání spočíval v úmyslu eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V případě těžké újmy na zdraví jednal obviněný podle soudů ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nelze přisvědčit obviněnému, že i ve vztahu k tomuto zranění bylo nutné dovodit jeho úmyslné zavinění. Těžká újma na zdraví je znakem kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §198 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (těžší následek jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby), a jako taková může být podle tohoto ustanovení posuzována pouze tehdy, byla-li způsobena z nedbalosti [§17 písm. a) trestního zákoníku]. Při úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví by šlo o souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 trestního zákoníku s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 trestního zákoníku. Námitky obviněného proto nemohly být jakkoliv opodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu