ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.962.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 962/2019-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Brno – venkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 91/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 125/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 T 125/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívají v tom, že:
dne 1. 4. 2018 kolem 19.00 hod. ve XY, okr. Žďár nad Sázavou, po předchozím požití alkoholu, když dechovou zkouškou na alkohol téhož dne v 21.09 hod. mu bylo zjištěno ještě 2,30 ‰ alkoholu,
nejprve při společné návštěvě restaurace v kulturním domě ve XY a poté i při společné chůzi po XY ulici s poškozenou Z. H., narozenou v roce XY, která byla rovněž pod vlivem alkoholu, poté, co mu sdělila, že jej nenechá přespat u sebe v domě, jí začal nejprve nadávat vulgárními výrazy, jako “... kurvo, nemysli si, že se mnou vydrbeš ...“, a dále ji vyzýval a vyhrožoval jí, ať proti němu nic nepodniká nebo ji zabije,
načež na XY ulici ji jednou rukou chytil za vlasy a opakovaně jí hlavou udeřil o laťky zde se nacházejícího dřevěného plotu náležejícího k jednomu z domů, čímž jí způsobil tržnou ránu na čele v délce asi tři centimetry s krvácením a dva okrouhlé krevní výrony na pravém předloktí, což si vyžádalo ambulantní ošetření v Nemocnici sv. Zdislavy, a. s., a podstatné omezení v obvyklém způsobu života nepřesahující 7 dnů,
a tohoto jednání se dopustil i přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 4. 1991, právní moc dne 22. 8. 1991, sp. zn. 3 T 66/91, a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 1997 pod sp. zn. 10 T 5/97 uznán vinným mimo jiné ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009,
poté poškozenou chytil a násilím ji táhnul do klenutého průchodu u kostela sv. Jana Křtitele, náměstí XY, kdy při tomto poškozené říkal, že pokud s ním nepůjde, že ji zabije, a ať si nemyslí, že mu uteče,
následně, co poškozenou tímto způsobem dotáhnul do uvedeného klenutého průchodu, se obžalovaný opětovně dožadoval přespání u ní, což poškozená opětovné odmítla, na což zareagoval tak, že poškozené přikázal, aby si sundala kalhoty a kalhotky, roztáhla nohy, kdy poškozená v důsledku obav z předchozího jednání obžalovaného uposlechla jeho pokynů, tehdy obžalovaný se pokusil s poškozenou vykonat soulož a to vložením svého penisu do její vagíny, což se mu však v důsledku neztopoření jeho penisu nepovedlo, takže poškozené poručil s opětovnými výhrůžkami, které už vůči ní použil, aby mu třela penis, což ona ze strachu uposlechla, kdy ke ztopoření penisu nedošlo,
poté, co se oba oblékli, začal obžalovaný poškozené vyčítat, že jí dříve zakoupil dvě sklenky vína a říkal, že na kurvy jenom doplácí, přičemž po poškozené požadoval vydání finanční hotovosti, současně opakoval už dříve pronesené výhrůžky zabitím, takže poškozená opět v obavách z jeho následného chování vytáhla svoji peněženku a předala mu bankovku v nominální hodnotě 1.000 Kč, kdy obžalovaný následně její peněženku prohledal a sám si z ní vzal minimálně jednu další bankovku v nominální hodnotě 200 Kč a dále drobné mince nejméně v hodnotě 21 Kč, poté si všechny peníze zastrčil do své peněženky,
dále poškozenou na shodném místě za užití opakovaných výhrůžek donutil, aby si opětovně sundala kalhoty a kalhotky, což ona v důsledku strachu z jeho osoby učinila, a řekl jí, že to ještě udělají zezadu, přičemž poškozená uposlechla jeho pokynů, kdy se obžalovaný opětovně pokusil na poškozené vykonat soulož, což se mu opětovně ze stejného důvodu jako dříve nepovedlo a poté, co se oba oblékli, využila poškozená toho, že poblíž procházela jiná osoba a začala se z místa vzdalovat rychlou chůzí, avšak obžalovaný ji dohonil a společně následně došli až do restaurace „XY“, kde celá věc vyšla najevo .
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 102 (stodva) měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518, částku ve výši 7.353 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z. H., nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 T 125/2018, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 91/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 91/2019, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 478–479), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný dále uplatil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť jej zmiňuje toliko v rámci závěrečného návrhu.
Obviněný namítá, že neměl být uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jedná o faktickou konzumpci těchto přečinů se zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a/nebo s pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že bylo na místě uplatnit zásadu de minimis non curat praetor. Současně se domnívá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, neboť z jeho strany nebylo v okamžiku „prohledání“ peněženky poškozené použito násilí a poškozená mohla z místa činu odejít, resp. utéct, neboť byl silně podnapilý, a z toho důvodu byla jeho pohybová koordinace výrazně ztížena. Jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno toliko jako přečin krádeže.
Dále obviněný brojí proti aplikaci moderačního ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku a uložení úhrnného trestu odnětí svobody v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoníku o jednu třetinu. Uznává, že zákonné podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku sice byly splněny, ale byly splněny toliko formálně, mechanicky, bez individuálního posouzení jeho osoby a povahy spáchaného zločinu. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, s tím, že trest odnětí svobody mu měl být vyměřen v rámci normální, tj. o třetinu nezvýšené, trestní sazby.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 3 To 91/2019-439, spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne ze dne 31. l. 2019, č. j. 1 T 125/2018-354, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 810/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Úvahy o faktické konzumpci by mohly mít jakési opodstatnění v případě, že by se jednalo o jednočinný souběh trestných činů. V projednávané věci se však obviněný dopustil několika na sebe navazujících jednání a každé z nich bylo kvalifikováno správně. Stran námitky brojící proti kvalifikaci jednání dovolatele jako trestného činu loupeže pak státní zástupce uvedl, že obviněný proti poškozené nejprve užil pohrůžky násilí v souvislosti s předešlým pokusem znásilnění, a poté se po zopakování dříve pronesených výhrůžek zabitím domáhal vydání finanční hotovosti. Užil tak pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čímž bezesporu naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže.
Stran námitky aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku nejprve uvedl základní východiska s tím, že podmínkou jeho užití je, aby závažnost zvlášť závažného zločinu byla vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, nebo aby byla ztížena možnost nápravy pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014). V projednávané věci nejsou žádné pochybnosti o recidivě dovolatele, a to s ohledem na jeho dřívější odsouzení pro trestné činy loupeže v roce 2012. Splněna je pak i podmínka ztížené možnosti nápravy dovolatele, k čemuž státní zástupce odkázal na odst. 27 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde soud přehledně a vyčerpávajícím způsobem shrnul skutečnosti spolehlivě svědčící pro tento závěr. Nad rámec věci uvedl, že i pokud by soudy nevyužily možnosti uložit trest ve zvýšené sazbě podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, musely by při ukládání trestu tak či tak zohlednit, že dovolatel se dopustil více trestných činů či jejich pokusu, v minulosti byl opakovaně soudně trestán, a to i pro zvlášť závažný zločin, a možnost jeho nápravy je zjevně velmi ztížena. Obviněnému by tedy soudy nutně vyměřily přísný trest odnětí svobody právě s ohledem na tyto okolnosti.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako za zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 91/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Z uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněným vznesené námitky lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
První okruh námitek se týká tzv. faktické konzumpce, kdy má obviněný za to, že jeho jednání, které bylo soudy kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, je již obsaženo v rámci jeho odsouzení za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, případně pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 tr. zákoníku k §185 odst. 1 tr. zákoníku, resp. uvedené přečiny jsou fakticky nevýznamné ve srovnání s uvedenými zvlášť závažnými zločiny.
Faktická konzumpce je chápána jako případ, kdy jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo málo významným produktem základního trestného činu. Faktická konzumpce pak je důvodem vylučujícím jednočinný souběh trestných činů.
V projednávané věci se však nejednalo o jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů, ale jednalo se o několik na sebe navazujících jednání, kdy každé takové jednání lze kvalifikovat jako samostatný trestný čin. Koncepce skutkové věty pak tomu odpovídá, kdy jsou jednotlivé skutky odděleny mezerami, resp. popis každého začíná vždy na samostatném řádku.
Obviněný se nejprve na místě veřejnosti přístupném (v XY ulici, tedy místu, které je veřejnosti zcela přístupné) dopustil výtržnosti tím, že napadl poškozenou Z. H., kterou chytil za vlasy a opakovaně jí hlavou udeřil o laťky dřevěného plotu, přičemž se tímto jednáním současně dopustil i pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jak se podává z odst. 21 odůvodnění nalézacího soudu, uvedeného přečinu výtržnictví se obviněný dopustil opakovaně. Uvedené jednání zcela naplňuje skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Následně poškozenou donutil násilím, kdy jí chytil a táhnul ji proti její vůli do klenutého průchodu u kostela sv. Jana Křtitele, a pohrůžkou násilí, kdy jí řekl, že pokud s ním nepůjde, tak ji zabije, aby jej následovala. Fyzickým násilím vůči její osobě a slovními výhrůžkami smrtí tedy donutil poškozenou, aby něco konala proti své vůli. Poškozená pak s ohledem na předcházející fyzicky atak na svou osobu, stejně jako výhrůžky vůči ní vyslovené při předchozí návštěvě restaurace, vnímala násilí i výhrůžky jako reálně hrozící, tedy jednání obviněného vůči ní vyhodnotila jako její zdraví a život ohrožující. Obviněný tímto jednáním docílil toho, že poškozená jednala tak, jak on chtěl, nikoli, jak by sama jednala. Tímto jednáním pak obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Poté, co obviněný donutil poškozenou, aby jej následovala do klenutého průchodu, tuto donutil k pohlavnímu styku spočívajícím jak v pohlavním styku, tak v manuální masturbaci jeho penisu, kdy však v důsledku nedostavení se erekce u obviněného k dokonání činu nedošlo. Poškozená se nátlaku obviněného z obavy o své zdraví a život podvolila, neboť chování obviněného, předcházející události a opakující se výhrůžky fyzického násilí obviněného v ní vyvolaly strach a tíseň, přičemž obviněného prosila, aby jí nechal jít, jak sama uvedla. Později se obviněný znovu pokusil o pohlavní styk s poškozenou, tentokrát zezadu, ale ani v této situaci ke ztopoření penisu nedošlo. Obviněného jednání tedy směřovalo k vykonání soulože s poškozenou a taktéž k pohlavnímu styku se souloží srovnatelným, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, nikoli však proto, že by obviněný dobrovolně od svého jednání upustil. Uvedené jednání bylo správně kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Po prvním neúspěšném pokusu o znásilnění poškozené vůči této užil pohrůžky bezprostředního násilí, kdy jí opětovně vyhrožoval zabitím, v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, kterou měla poškozená u sebe. Poškozená z obavy z chování obviněného tomuto vydala bankovku v nominální hodnotě 1.000 Kč, přičemž obviněný následně poškozené vzal peněženku z rukou a sám z této vytáhl další finanční hotovost. Tímto naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že se snad v okamžiku, kdy prohledával kabelku poškozené, nedopustil vůči ní žádného násilí, a jeho jednání by mohlo být posouzeno toliko jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pak je na místě uvést, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že vůči poškozené užil pohrůžku bezprostředního násilí (výhrůžky smrtí), nikoli přímé násilí, aby překonal její odpor a zmocnil se její finanční hotovosti. Nelze ani přehlédnout, že se sám zmocnil peněženky poškozené a odcizil z ní další hotovost. Jednání obviněného tedy nelze kvalifikovat toliko jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl nesprávnost užití §59 odst. 1 tr. zákoníku v rámci výroku o trestu s tím, že sice uznává, že zákonné podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny, ale byly splněny toliko formálně, mechanicky, bez individuálního posouzení jeho osoby a povahy spáchaného zločinu.
Ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku týkající se mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, které říká, že pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena .
Smyslem mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku je důraznější postup proti recidivistům a jejich citelnější trestání za opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu po předchozím potrestání za takový zločin. Výrazně se zde projevuje represivní stránka trestního práva České republiky a zdůrazňuje se jeho ochranná funkce. Trestní zákoník tím poskytuje určitý důraznější nástroj k omezení opětovného páchání zvlášť závažných zločinů. Mimořádné zvýšení se týká právě jen trestu odnětí svobody , který je nejpřísnějším druhem trestu, a to trestem nenahraditelným pro sankcionování recidivistů opětovně páchajících zvlášť závažné zločiny, jež jsou typově nejzávažnějšími trestnými činy.
Tento postup je vázán na současné splnění následujících podmínek :
a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin,
b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet,
c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím potrestání,
d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. U bodu d) jde o hlediska stanovená alternativně , takže postačí, když soud shledá existenci alespoň jednoho z nich.
V rámci této námitky lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak na odst. 27, v rámci něhož nalézací soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah a při splnění jakých podmínek přistoupil u obviněného k aplikaci ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Zejména je třeba mít na paměti, že u obviněného nejsou pochybnosti o jeho recidivě. Obviněný byl za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 3/2012, a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 5/2012 [bod a)]. Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal dne 22. 1. 2018, přičemž k tomuto odsouzení lze přihlížet [bod b)]. V projednávané věci se obviněný znovu dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [bod c)].
Nalézací soud shrnul skutečnosti, které jej vedly k závěru, že je splněna i jedna ze dvou dalších alternativně stanovených podmínek, a to podmínka spočívající v tom, že možnost nápravy obviněného je ztížena. Uvedl, že znalkyně PhDr. Blanka Zapletalová vyslovila dokonce závěr, že resocializace obviněného je nereálná, a to především s odkazem na jeho předchozí trestní minulost i opakované výkony trestu odnětí svobody, které v jeho případě účel nápravy nesplnily, když ve vězení strávil celkem 26 let. Poukázal i na zprávy z věznic a vězeňská hodnocení obviněného. Dále je třeba mít na paměti, že obviněný se v projednávané věci dopustil více trestných činů, z toho dvou zvlášť závažných zločinů. Vůči poškozené se choval agresivně a násilně, a jeho přístup k projednávané věci postrádá jakoukoli známku sebereflexe.
Lze tedy uzavřít, že soudy pečlivě posoudily jak osobnost obviněného, tak i povahu jím spáchaného jednání, přičemž v jejich závěru o aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku v projednávané věci nelze spatřovat jakýkoli exces.
Nejvyšší soud shledal veškeré námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Petr Šabata předseda senátu