ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2054.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2054/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce F. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 50/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 16 Co 124/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že soudy nepostupovaly ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 174/2013 a u Vrchního soudu v Praze (v odvolacím řízení) vedené pod sp. zn. 3 Co 32/2014 podle občanského soudního řádu, když správně se měly nejprve vypořádat s žalobcovou žádostí o ustanovení zástupce pro řízení a teprve následně případně odmítnout žalobu. Tím, že Městský soud v Praze odmítl usnesením žalobu současně se zamítnutím žalobcovy žádosti o právního zástupce a Vrchní soud v Praze tato rozhodnutí potvrdil, dopustily se soudy dle žalobce porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž mu způsobily nemajetkovou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 14 C 50/2016-90, tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 20 000 000 Kč, zamítá (výrok I), a žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 16 Co 124/2017-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se (skutkovými i právními) závěry soudu prvního stupně s tím, že závěr o nedůvodnosti žaloby by bylo ostatně možné učinit již na podkladě žalobních tvrzení. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřujících k vydání rozhodnutí, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou. O nesprávný úřední postup se tak v posuzované věci jednat bez dalšího nemůže.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu rovněž nepochybil, pokud vyšel v souladu s ustanovením §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a s jeho ustáleným judikatorním výkladem z toho, „že nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby pravomocné (nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je totiž soud ve sporu o náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) proti státu vázán, tj. není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je či není nezákonné (což žalobce rovněž zcela přehlíží).“ Odvolací soud konstatoval, že v dané věci zrušení dotčených rozhodnutí nebylo zjištěno a žalobce splnění shora posledně uvedené podmínky odpovědnosti státu za škodu ani netvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu co do potvrzujícího výroku I napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud nepřehlédl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2018, č. j. 14 C 50/2016-180, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2018, č. j. 16 Co 267/2018-196, bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení v rozsahu 95 %, tj. z částky 14 000 Kč uvedené u položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění od 30. 9. 2017), z čehož by vyplývala dovolateli povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 700 Kč. Dovolací soud však ze spisu zjistil, že dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání (č. l. 135) dne 3. 9. 2017, kdy se na dovolací řízení vztahovalo osvobození od soudních poplatků dle §11 odst. 1 písm. n) a odst. 3 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017. Na tom nic nemění, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl podle obsahu spisu zástupci dovolatele doručen dne 8. 11. 2017, neboť zřejmě pochybením soudní kanceláře nebylo doloženo doručení do datové schránky advokáta, které mělo být vypraveno dne 4. 7. 2017 (č. l. 124 ve spojení s č. l. 140).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4. o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel namítal, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „zda je možné, aby porušení procesních pravidel soudem, které vedou k odmítnutí žaloby, aniž by došlo k jejímu projednání, mohlo být podřazeno pod odpovědnostní titul – nesprávného úředního postupu.“ Uvedl, že jde o taková procesní pravidla, kdy „je zcela nesporné, že soud měl nejdříve rozhodnout o ustanovení zástupce a teprve po právní moci takového rozhodnutí mohl pokračovat v řízení“, což v původním řízení dle dovolatele nenastalo, a tak byl naplněn (existuje) právní titul nesprávného úředního postupu pro nynější řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 63/2004, ve kterých soudy výše uvedené porušení procesních pravidel shledaly. Dovolatel měl za to, že se odvolací soud dopustil při řešení výše uvedené otázky nesprávného právního posouzení věci.
Dovolání v rozsahu uvedené otázky však není přípustné, neboť na vyřešení otázky správnosti postupu soudů v posuzovaném řízení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Nadto označená rozhodnutí nijak nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že se uvedený postup soudů v posuzovaném řízení odrazil v obsahu konečného rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Ostatně i sám dovolatel v předkládané otázce uvádí, že porušení procesních pravidel soudem vedlo k odmítnutí žaloby.
Pokud pak odvolací soud nepodřadil postup soudů v posuzovaném řízení pod odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 věty prvé OdpŠk, ale podřadil jej pod odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 OdpŠk, avšak u usnesení o odmítnutí žaloby neshledal naplnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, neodchýlil se tím ve smyslu §237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup ve vydání rozhodnutí. Pokud nesprávný úřední postup, který byl zpochybněn účastníkem řízení, vyústil ve vydání rozhodnutí tento postup aprobující, pak bylo způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli nesprávný úřední postup, který mu předcházel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Dále v dovolání uvedené obecné námitky dovolatele, dle kterých se měl odvolací soud v řízení dopustit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, nesplňují požadavky na vymezení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť povinnost řádně vymezit přípustnost dovolání nenahrazuje tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv dovolatele. Je povinností dovolatele i při namítání porušení jeho ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu