ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3552.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3552/2017-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Holýšově, Pod Makovým vrchem 541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 308 277 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 119/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 Co 119/2017-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 11. 2016, č. j. 22 C 119/2015-115, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 308 277 Kč s úrokem z prodlení od 25. 10. 2013 do zaplacení (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody z titulu dvou nezákonných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jimiž byl zjištěn úpadek žalobce a prohlášen konkurs na jeho majetek (usnesení ze dne 9. 1. 2012, č. j. KSPL 27 INS XY, a usnesení ze dne 23. 7. 2012, č. j. KSPL 27 INS XY). Obě tato rozhodnutí byla v odvolacím řízení pro nezákonnost zrušena (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 3 VSPH XY, a usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 2 VSPH XY). V důsledku obou nezákonných rozhodnutí (která jsou ze své povahy předběžně vykonatelná, resp. nabývají účinků zveřejněním v insolvenčním rejstříku) žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Žalobce uvedl, že před vydáním nezákonných rozhodnutí dosahoval průměrného zisku z podnikání ve výši 2 116,95 Kč denně a v době po jejich vydání nedosahoval z podnikání zisku již žádného, neboť nemohl podnikat a z opatrnosti přerušil výkon živnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku o věci samé včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzováno dle obsahu dovolání žalobce formuluje otázku 1) tak, zda bylo možno v řízení opominout důkazy, které žalobce řádně a včas navrhl v řízení před soudem prvního stupně k prokázání ušlého zisku, zejména důkazy účetnictvím žalobce a znaleckým posudkem z oboru ekonomie „ke stanovení ušlého zisku“. K této dovolací otázce odkázal žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009, a ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, které se vyslovují k výkladu pojmu ušlého zisku, a s nimiž považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné. V této souvislosti žalobce ještě namítal, že neprovedení těchto důkazů je i vadou řízení, která má za následek nesprávné posouzení věci, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2013, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, a ze dne 11. 1. 20016, sp. zn. 32 Cdo 137/2004. Dále pak žalobce formuloval dovolací otázku 2), zda „přerušení živnosti před vydáním nezákonného rozhodnutí o úpadku je okolností, pro kterou není možné přiznat nárok na ušlý zisk z titulu nezákonného rozhodnutí o úpadku“, přičemž přípustnost této otázky spatřoval žalobce v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno jako správné co do skutkových i právních závěrů) spočívá na primárním a hlavním závěru (důvodu zamítnutí žaloby), že přes poučení dle §118a odst. 1 o. s. ř. žalobce nesplnil povinnost tvrzení k rozhodným skutečnostem vzniku škody (v podobě ušlého zisku) a především k existenci vztahu příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, jež představují odpovědnostní titul státu v této věci. Dále napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí ještě na závěru, že není dán vztah příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími o úpadku žalobce a vznikem škody v situaci, kdy sám žalobce přerušil výkon všech svých živnostenských oprávnění ještě před prvním rozhodnutím o úpadku, takže hlavní příčinou jeho případného ušlého zisku není nezákonné rozhodnutí, nýbrž skutečnost, že sám ukončil podnikatelskou činnost.
Nejvyšší soud konstatuje, že prvně uvedený důvod, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu (závěr o neunesení břemene tvrzení), žalobce položenými dovolacími otázkami nenapadá. V tom případě však platí, že obstál-li alespoň jeden důvod, který za všech okolností musel vést k zamítnutí žaloby, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení dovolacími otázkami vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Už to samo o sobě je důvodem, který činí dovolání žalobce pro položené dovolací otázky nepřípustným.
Mířil-li žalobce svým dovoláním na to, že relevantní žalobní tvrzení (zejména k okolnostem příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a požadovaným ušlým ziskem) bylo možno vytěžit ze žalobcem navržených (a soudem opominutých) důkazů – zejména z účetnictví žalobce a ze znaleckého posudku z oboru ekonomie „ke stanovení ušlého zisku“, pak k tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které povinnost tvrzení rozhodných skutečností nelze nahrazovat prostřednictvím důkazních návrhů (zejména předkládáním listin, např. daňových dokladů). Nejvyšší soud dospěl opakovaně k závěru, že nepřichází do úvahy, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a jeho usnesení ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, jehož závěry obstály i v ústavněprávní rovině, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15).
Dovolání pro řešení obou dovolacích otázek tak není přípustné dle §237 o. s. ř., jelikož se jimi nezpochybňuje hlavní důvod zamítnutí žaloby, na němž spočívá napadené rozhodnutí (neunesení břemene tvrzení ze strany žalobce).
Zároveň na tyto otázky (pokud se jimi míří na neprovedení navržených důkazů) nelze pohlížet ani jako na námitky vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k takovým vadám dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K tomu lze i jako obiter dictum dodat, že v tomto případě ani o žádné vady řízení nejde. Žalobce v průběhu řízení neuvedl relevantní žalobní tvrzení k rozhodným skutečnostem ani přes řádné poučení soudem podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. (jehož se mu dostalo při jednání soudu prvního stupně konaném dne 22. 6. 2016). Žalobce se v řízení vedeném před soudem prvního stupně omezil (viz doplnění žaloby učiněné podáním ze dne 28. 8. 2016) pouze na tvrzení, jaké výše dosahoval rozdíl v jeho příjmech v době před a po vydání nezákonných rozhodnutí, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, proč se tak stalo, jaké skutečnosti byly konkrétní a hlavní příčinou tvrzeného poklesu příjmu. Žalobce setrval pouze na obecných tvrzeních, že se v důsledku insolvenčního řízení od žalobce odvraceli věřitelé, zesplatnili své pohledávky, ubylo zákazníků, aniž by toto ve skutkové rovině popsal a konkretizoval (uvedl, o jaké konkrétní obchodní příležitosti přišel, které konkrétní možnosti dosažení zisku byly zmařeny, kteří věřitelé „se odvrátili“, a jaké pohledávky zesplatnili, jaké to mělo konkrétní dopady do podnikání žalobce a jeho hospodářských poměrů, atd.), aby bylo zřejmé, že nerealizovaný zisk je zapříčiněn konkrétními skutečnostmi vytvářejícími souvislý řetězec logických příčin a následků, na jehož počátku stojí nezákonná rozhodnutí. Žalobce takové konkrétní skutečnosti netvrdil, důkazy k nim neoznačil (ostatně neoznačil je ani k těm tvrzením vedeným toliko v obecné rovině, že se věřitelé a zákazníci odvrátili), když se neustále omezoval na důkazní návrhy toliko ke svému hospodářskému výsledku v rozhodném období (návrhy na důkazy účetnictvím žalobce a daňovými přiznáními a znaleckým posudkem „ke stanovení ušlého zisku“). Bez toho, aby však bylo v rovině tvrzení skutkově rozlišeno (a následně prokázáno), o které konkrétní příjmy žalobce přišel v důsledku jakých konkrétních skutečností v řetězci příčin a následků, na jejichž počátku stojí nezákonná rozhodnutí, nemůže být žádným znaleckým posudkem stanoven ušlý zisk, když skutkovému závěru o naplnění vztahu příčinné souvislosti musí předcházet právní posouzení, že je tento vztah shledáván právě mezi relevantními příčinami. To však není otázka skutková, k níž by bylo zapotřebí odborných znalostí soudního znalce, nýbrž otázka právní, jejíž řešení přísluší soudu a nikoliv znalci. Takového právního posouzení není možno docílit bez toho, aby žalobce důsledně a konkrétně okolnosti příčinné souvislosti vylíčil. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, v němž Nejvyšší soud vyložil, že otázka příčinné souvislosti – existence vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Zpochybňuje-li žalobce dovoláním – dovolací otázkou ad 2) – závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo hlavní příčinou vzniku tvrzené újmy žalobce to, že sám ukončil podnikání v době před vydáním prvního nezákonného rozhodnutí, pak je tímto způsobem napadán skutkový závěr odvolacího soudu a nikoliv právní. Přitom přezkum skutkového stavu zásadně dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), až na výjimky případů extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13), případů vnitřní rozpornosti či absence skutkového závěru znemožňující jeho právní kvalifikaci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4636/2017), což však není tento případ.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu