ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5495.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5495/2017-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Č., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 037 121,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 188/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. 53 Co 440/2016-250, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou ze dne 1. 7. 2015 domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 1 037 121,11 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody (v částce 37 121,11 Kč) a nemajetkové újmy (v částce 1 000 000 Kč) způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 4. 2013, č. j. 2 T 117/2012-926, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2014, č. j. 31 To 274/2013-961.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 10 C 188/2015-164, uložil žalované zaplatit žalobci 30 068,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 1 007 052,61 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 53 Co 440/2016-250, zastavil odvolací řízení co do částky 12 584 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do částky 11 192,50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a ve zbylé části výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2 151,11 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitury Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2012, č. j. OKFK-160/TČ-2011-200292, bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 al. první, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který spáchal jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Téhož dne byla u žalobce provedena prohlídka jiných prostor a pozemků. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 4. 2013, č. j. 2 T 117/2012-926, byl žalobce spolu s dalším obžalovaným J. L. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu. Krajský soud v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 31 To 274/2013-961, rozhodl následovně: „Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek ohledně obžalovaného J. L. zrušuje a podle §259 odst. 1 trestního řádu se věc v rozsahu zrušení vrací soudu prvního stupně, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstává napadený rozsudek beze změn.“ Obhájkyni žalobce JUDr. Haně Riedlové bylo rozhodnutí odvolacího soudu předáno dne 16. 4. 2014 a obhájci žalobce JUDr. Tomáši Těmínovi, Ph.D., bylo doručeno dne 25. 8. 2014, žalobci pak dne 2. 10. 2014. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění a škody dne 26. 11. 2014. Žalovaná přiznala žalobci nárok na náhradu škody ve výši 32 307 Kč stanoviskem ze dne 6. 5. 2015 a uvedla, že k dalším nárokům žalobce nedoložil doklady prokazující vznik škody. Žalobce následně doklady doložil a žalovaná přiznala ve svém stanovisku ze dne 29. 6. 2015 žalobci náhradu škody ve výši 56 594 Kč. Přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč žalovaná žalobci neposkytla, neboť je podle ní nárok promlčen, s čímž žalobce nesouhlasí.
5. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně na ustanovení §1, 5, 7, 8, 31 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že v poměrech dané věci je usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, které následně neskončilo pravomocným odsouzením, nezákonným rozhodnutím a zakládá žalobci nárok na odškodnění. Co se týká požadavku na náhradu nemajetkové újmy, který je předmětem dovolacího řízení, odkázal soud prvního stupně na ustanovení §32 odst. 3 věta prvá OdpŠk a vyšel z toho, že se žalobce o vzniku újmy dozvěděl dne 19. 3. 2014, kdy byl spolu se svými dvěma obhájci přítomen při veřejném zasedání odvolacího soudu, u něhož bylo vyhlášeno rozhodnutí zrušující rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu k obžalovanému L. Šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak podle soudu prvního stupně uplynula dne 19. 9. 2014, žaloba byla podána až dne 1. 7. 2015 a u žalované byl tento nárok uplatněn dne 26. 11. 2014, tudíž nemohlo dojít ke stavení jejího běhu ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 OdpŠk. Žalovanou uplatněná námitka promlčení je podle soudu prvního stupně námitkou důvodnou, a proto i v rozsahu částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nároku na náhradu škody soud prvního stupně dílem vyhověl a dílem jej zamítl.
6. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a zcela se ztotožnil s jeho závěry ve vztahu ke skutečnosti, že se žalobce o tom, že je zproštěn obžaloby, dozvěděl při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Tento okamžik zároveň odpovídá i závěrům vyšších soudů o tom, že promlčecí doba ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. V poměrech dané věci tedy zprošťující rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci okamžikem vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 19. 3. 2014 a dnem následujícím začala žalobci běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění jeho nároku z titulu nemajetkové újmy. Argumenty žalobce, že z ústního vyhlášení zprošťujícího rozsudku on ani jeho dva přítomní právní zástupci neseznali spolehlivě, že je pravomocně zproštěn obžaloby pro poměrnou složitost výroku, jsou podle odvolacího soudu nedůvodné. Důvodnými neshledal odvolací soud ani poukazy žalobce na rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. K tomu dále odvolací soud uvedl, že v souzené věci žalobce ani netvrdil, že by ve vztahu k jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná vůči němu postupovala způsobem, který by mu bránil ve včasném uplatnění jeho nároku. Promlčecí doba mu běžela stejně dlouho a na základě shodné právní úpravy jako i dalším poškozeným v obdobných případech a zavinění na jejím marném uplynutí nelze žalované přičítat k tíži. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v otázce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy věcně správným, a proto jej v této části podle §219 občanského soudního řádu potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním začíná subjektivní promlčecí doba plynout dnem, kdy bylo stíhané osobě oznámeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo ve vztahu k této stíhané osobě o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch této osoby rozhodnuto tak, že „napadený rozsudek zůstává nezměněn“, aniž by bylo rozhodnuto tak, že se odvolání státního zástupce podle §256 trestního řádu zamítá. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
9. Odvolací soud se dále podle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda se v případě námitky promlčení, kterou proti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vznesla žalovaná, za daných okolností případu nejedná o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, respektive o zneužití práva nepožívající právní ochrany, když k promlčení nároku (pokud k němu ovšem skutečně došlo), došlo v důsledku toho, že si žalobce s ohledem na nesrozumitelný a zákonu odporující text výroku rozhodnutí (trestního) odvolacího soudu nebyl jistý tím, zda jeho trestní věc skončila či nikoliv.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby v případě, že odvolací soud v trestní věci nerozhodl samostatným výrokem o odvolání státního zástupce ve vztahu k druhému obžalovanému, nyní žalobci, neboť tato dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
16. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy za stejných skutkových okolností, neboť ani tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Podle §32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
19. Podle §32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
20. Podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
21. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
22. Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sjednocené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012 (u nároku na náhradu majetkové škody z titulu nezákonného trestního stíhání byl přijat obdobný závěr k výkladu §32 odst. 1 OdpŠk již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011), je i závěr, že subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017).
23. Nejvyšší soud již také v souvislosti s počátkem běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk vyložil vztah mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, počíná v případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl obviněný přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání. S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017).
24. V posuzovaném případě je však s ohledem na formulaci výroku rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení otázkou, zda, a popřípadě kdy, tento ve vztahu k žalobci nabyl právní moci.
25. Podle §254 odst. 4 trestního řádu, byla-li odvoláním napadena část rozsudku, týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud podle §254 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že pokud odvolací soud přezkoumává rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ohledně několika obviněných, je jeho přezkumná pravomoc vždy vázána na to, kterého z obviněných se odvolání týká, přičemž všechna odvolání podaná ohledně téhož obviněného tvoří relativně uzavřený základ přezkumné pravomoci odvolacího soudu jen ve věci tohoto obviněného. To mimo jiné znamená, že odvolání podaná ohledně jednoho obviněného nemohou zakládat přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k jinému obviněnému, ohledně něhož bylo rozhodnuto týmž rozsudkem. Logickým důsledkem tohoto pojetí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je to, že rozhodne-li odvolací soud o odvolání jednoho obviněného, nemá to samo o sobě žádné důsledky ohledně jiného obviněného. Bylo-li ohledně dalšího obviněného rovněž podáno odvolání, musí o tomto odvolání rozhodnout odvolací soud výslovným výrokem. Účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k tomuto dalšímu obviněnému nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání, které bylo podáno ohledně prvního obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 212/2004).
26. Jestliže se tyto zásady aplikují na odvolání státního zástupce, která byla podána ohledně několika obviněných, o nichž bylo rozhodnuto jedním rozsudkem soudu prvního stupně, znamená to, že rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat výslovný výrok ve vztahu ke každému z těchto obviněných. Případná okolnost, že státní zástupce učinil odvolání ohledně více obviněných jediným podáním, nemá v tomto ohledu žádný význam. Dojde-li pak odvolací soud ve vztahu k různým obviněným k různým závěrům o důvodnosti odvolání státního zástupce, musí to vyjádřit samostatným výrokem učiněným výslovně o každém z obviněných, ohledně nichž státní zástupce podal odvolání.
27. Z hlediska zásad, které podle §254 trestního řádu vymezují přezkumnou pravomoc odvolacího soudu, je nepřípustný stav, kdy odvolací soud projedná odvolání státního zástupce podané ohledně více obviněných a ve výroku svého rozsudku či usnesení rozhodne výslovně jen ve vztahu k některému či k některým obviněným, zatímco rozsudek soudu prvního stupně ponechá ve vztahu k ostatním obviněným beze změny, aniž odvolání podané ohledně těchto obviněných zamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 212/2004).
28. Není tedy pochyb o tom, že odvolací soud v trestním řízení vedeném proti žalobci pochybil, když nerozhodl samostatným výrokem o zamítnutí odvolání státního zástupce podaném v jeho neprospěch.
29. Absence daného výroku však nemění nic na tom, že i bez něj nabylo rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci, které ponechalo beze změny zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobce, právní moci.
30. V trestním řízení je právní moc rozsudku, kdy rozsudek již nelze napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části, upravena v §139 odst. 1 trestního řádu. Proti rozsudku odvolacího soudu zákon nepřipouští odvolání, a tudíž nabývá právní moci dnem vyhlášení (§259 odst. 3 ve spojení s §245 odst. 1 trestního řádu a contrario). Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno. Vedle uvedených ustanovení trestního řádu podporuje tento závěr i jeho §265a odst. 1, který připouští dovolání jen proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni. V takovém případě je dovolání přípustné i tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [§265b odst. 1 písm. k) trestního řádu], jak tomu bylo ve věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 212/2004 a jak tomu bylo i v případě rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení.
31. V tomto směru je tedy závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 věta druhá a 3 věta první OdpŠk správný.
32. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou rozporu námitky promlčení žalované s dobrými mravy.
33. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že na danou otázku je třeba v souladu s §26 OdpŠk aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to v souladu s přechodným ustanovením v §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V případě újmy způsobené trestním stíháním je třeba za právní předpisy porušující považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo v žalobcově věci vydáno dne 16. 3. 2012, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb.
34. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
35. V posuzované věci mohl mít žalobce s ohledem na výše uvedené pochybení odvolacího soudu v jeho trestní věci pochybnost o tom, jak pro něho trestní řízení skončilo. Již však dne 16. 4. 2014 měl k dispozici písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, a to prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Riedlové. Žalobci proto nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil včas, nikoli až s odstupem více než 6 měsíců od data převzetí rozhodnutí odvolacího soudu jeho obhájkyní. Pokud tak neučinil, je i z jeho žaloby patrné, že k tomu došlo v důsledku nesprávného názoru na počátek běhu promlčecí doby, která měla podle žalobce tam vyjádřeného počít svůj běh až dnem, kdy jemu osobně bylo doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dnem 25. 8. 2014. O nesprávnosti tohoto názoru již bylo výše pojednáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017).
36. Závěr odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení uplatněná žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, je proto rovněž správný.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Náhrada nákladů dovolacího řízení by měla přináležet úspěšné žalované, které však žádné nevznikly, a proto Nejvyšší soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu