ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3322.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3322/2017-823
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně POZIMOS, a. s. , se sídlem ve Zlíně, K Pasekám 3663, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 00147389, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 708, proti žalovaným 1. J. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, a 2. O. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení částky 3 895 335 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaných na zaplacení částky 7 830 300,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 217/2013-748, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 217/2013-748, v té části druhého výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2012, č. j. 18 C 54/2004-518, v přisuzujícím výroku pod bodem I co do částky 2 203 108 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 11. 2003 do zaplacení a v zamítavém výroku pod bodem III, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2012, č. j. 18 C 54/2004-518, v přisuzujícím výroku pod bodem I co do částky 2 203 108 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 11. 2003 do zaplacení, v zamítavém výroku pod bodem III a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 3 895 335 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako ceny díla po odečtení toho, co neprovedením díla v plném rozsahu ušetřila poté, co od smlouvy o dílo pro nedostatek součinnosti žalovaných odstoupila.
Žalovaní namítali, že žalobkyně nemohla od smlouvy po právu odstoupit, neboť z jejich strany byla vždy poskytována řádná součinnost, a byli to naopak oni, kdo využil svého zákonného práva od smlouvy odstoupit pro podstatné porušení smlouvy ze strany zhotovitele, spočívající v jeho prodlení a neodstraněných vadách díla. Vzájemným návrhem uplatnili vůči žalobkyni právo na zaplacení částky 7 830 300,45 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, náhrady škody, smluvní pokuty a ušlého zisku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, č. j. 18 C 54/2004-518, v pořadí druhým v této věci, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3 721 121 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 27. 11. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 174 214 s úrokem z prodlení od 27. 11. 2003 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalovaných (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako objednatelé a žalobkyně jako zhotovitel uzavřeli dne 26. 6. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla celková přestavba, přístavba a nástavba rodinného domu. Dílo mělo být dokončeno do 12 měsíců ode dne předání staveniště, cena za provedení díla byla stanovena jako cena nejvýše přípustná na 18 000 000 Kč. Žalobkyně převzala staveniště dne 8. 7. 2002. Při kontrolním dni dne 20. 2. 2003 žalované vyzvala, aby do 28. 2. 2003 předali zpracování interiérů, spárořezeb, obkladů a dlažeb, včetně specifikace materiálů a řešení výtahové kabiny a aby odsouhlasili návrh skladeb parketových podlah. Při kontrolním dnu 20. 3. 2003 urgovala předání podkladů pro obklady a dlažby, tj. materiály, spárořezby a zařizovací předměty. Dopisem ze dne 14. 4. 2003 opětovně vyzvala žalované k dořešení projektové dokumentace, mimo jiné k upřesnění interiéru. Ke splnění všech požadavků na poskytnutí součinnosti však nedošlo. Žalobkyně žalované dopisem ze dne 19. 5. 2003 vyzvala, aby v dodatečné lhůtě ve smyslu §345 odst. 3 obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“), a v souladu s článkem 15 odst. 1 smlouvy poskytli potřebnou součinnost, a to nejpozději do 26. 5. 2003. Dopisem ze dne 27. 5. 2003 je znovu upozornila na překážky bránící pokračování v díle. Žalovaní sice, byť často se zpožděním, reagovali na požadavky žalobkyně k poskytnutí součinnosti, avšak vzápětí vznášeli požadavky nové, které však opět měnili. Žalobkyně dopisem ze dne 11. 8. 2003 odstoupila od smlouvy s odůvodněním, že v provádění díla jí brání překážky na straně žalovaných spočívající v tom, že neposkytli součinnost ve formě určení a výběru konkrétních druhů keramických obkladů a dlažeb, kamenných dlažeb, dřevěných podlah, zařizovacích předmětů zdravotní techniky, dřevěných dveří a dalších interiérových prvků, že žalovaní nepodepsali dodatek č. 1 ke smlouvě ohledně změn v rozsahu díla a navýšení ceny díla a že závažně a opakovaně porušovali smluvní povinnosti provádět řádně a včas platby vystavených faktur. Žalovaní dopisem ze dne 8. 10. 2003 žalobkyni oznámili, že odstupují od smlouvy z důvodu prodlení na její straně a vad provedeného díla. Dne 18. 10. 2003 došlo k předání stavby. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaní zaplatili žalobkyni celkem částku 7 250 839 Kč. Z obsahu znaleckého posudku č. 170-10 ze dne 15. 4. 2011 a z výslechu P. vzal soud za prokázané, že celková výše vynaložených nákladů na stavební práce probíhající v rozmezí od 8. 7. 2002 do 12. 8. 2003 činila 9 453 947 Kč, včetně DPH, a celková cena víceprací činila 1 518 013 Kč. Druh použitých materiálů, zejména obkladů, dlažeb, kamenné dlažby, dveřních křídel a zárubní, nebyl dořešen, k upřesnění řešení byla součinnost žalovaných nezbytná, v případě neposkytnutí součinnosti nebylo možné pokračovat v realizaci díla. Vytýkané vady díla znalecký ústav nemohl objektivně posoudit, neboť v předávacím protokolu ze dne 18. 10. 2003 nebyly žádné vady uvedeny a v současné době již byla rekonstrukce dokončena. Pokud na objektu došlo k vadám způsobeným např. zatékáním, mohlo to být způsobeno i dobou, po kterou nebyly na stavbě prováděny práce, po jejím předání.
Návrh žalovaných na zpracování nového znaleckého posudku soud zamítl s odůvodněním, že výslechem znalce byly dostatečně zodpovězeny jejich námitky a dotazy, a pokud některé otázky zůstaly nezodpovězeny, pak proto, že v současné době již není možné je objektivně posoudit, zejména pokud se týká namítaných vad; žalovaní v tomto směru neunesli důkazní břemeno.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §344 a násl. obch. zák.; vyjádřil názor, že úprava zde obsažená je komplexní a k posouzení vzájemných práv a povinností se proto nepoužije občanský zákoník. Dovodil, že neuzavření dodatku ke smlouvě o dílo jako důvod k odstoupení od smlouvy nemůže obstát, avšak žalobkyně právem odstoupila od smlouvy pro nedostatečnou součinnost žalovaných, která představovala podstatné porušení smlouvy; bez specifikace druhu použitých materiálů, zejména obkladů, dlažeb, kamenné dlažby, dveřních křídel a zárubní nebylo možno v realizaci díla pokračovat. Uzavřel, že žalobkyně má proto podle §548 odst. 2 obch. zák. právo na zaplacení ceny díla. Rozdíl mezi celkovou výší vynaložených nákladů a již zaplacenou cenou činí 2 203 108 Kč a dosud nezaplacené, avšak provedené vícepráce činí 1 518 013 Kč, žalovaní tak dluží žalobkyni celkem 3 721 121 Kč.
Vzájemný návrh žalovaných soud prvního stupně neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru, že vady, které dílo vykazovalo, souvisely s tím, že dílo nebylo dokončeno z důvodu na straně žalovaných; pokud žalovaní způsobili, že žalobkyně nemohla pokračovat v plnění smlouvy, nemohou se dovolávat jejího porušení.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání proti zamítavému výroku o věci samé pod bodem II (první výrok), ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1 518 013 Kč s úrokem z prodlení od 27. 11. 2003 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 3 721 121 Kč za den 27. 11. 2003 změnil tak, že žalobu zamítl, a ohledně částky 2 203 108 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 11. 2003 do zaplacení a v zamítavém výroku pod bodem III jej potvrdil (druhý výrok). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí až sedmý výrok).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem pověřeného pracovníka znaleckého ústavu, který zpracoval znalecký posudek ze dne 15. 4. 2011, a následně, k odstranění neurčitostí v závěrech tohoto posudku, ještě znaleckým posudkem vypracovaným dne 30. 9. 2016 znaleckým ústavem KOPREA, vzal za dostatečně prokázané znaleckými posudky, že součinnost ze strany žalovaných byla pro řádné pokračování v díle nutná. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně důvodně odstoupila od smlouvy pro nedostatek součinnosti žalovaných, který lze ve smyslu §345 odst. 1 obch. zák. posoudit jako prodlení žalovaných, které znamenalo podstatné porušení smluvních povinností. Ve smyslu §349 odst. 1 obch. zák. tak smlouva doručením příslušného dopisu žalované zanikla. Odvolací soud usoudil, že s ohledem na jednání mezi smluvními stranami ohledně překážek v provádění díla vedená od 20. 2. 2003 až do 12. 6. 2003 a to, že žalobkyně dopisem ze dne 18. 7. 2003 žalované upozornila na odstoupení od smlouvy, byla zachována lhůta pro odstoupení od smlouvy dle §345 odst. 1 obch. zák. Dále dovodil, že i když na straně objednatelů vystupovali žalovaní jako spotřebitelé a na straně zhotovitele žalobkyně jako podnikatel, platil ve smyslu §262 odst. 4 obch. zák. pro smluvní strany různý právní režim; ve vztahu k žalobkyni a podmínkám pro její možnosti odstoupení od smlouvy platil režim obchodního zákoníku daný ustanovením §344 a násl. a žalobkyně také tímto způsobem postupovala. Zdůraznil, že povinnost žalovaných poskytnout součinnost vyplývala ze smlouvy, nelze tudíž dospět k závěru, že došlo k porušení jejich práv jako spotřebitelů. Podle jeho názoru podmínka jejich součinnosti „byla právě ve prospěch žalovaných“.
Správným proto odvolací soud shledal též závěr soudu prvního stupně ohledně aplikace §548 odst. 2 obch. zák. Přisvědčil soudu prvního stupně stran kvantifikace rozdílu mezi cenou prací provedených na základě smlouvy a zaplacenou částkou, dospěl však k závěru, že nárok na zaplacení víceprací žalobkyni nevznikl, neboť stran nich nebyly uzavřeny dohody o změně díla (písemné dodatky podle smlouvy o dílo) a nejednalo se o práce, které nebyly spjaty s původním plněním. Požadované příslušenství přiznal až od 28. 11. 2003, protože ve faktuře byla splatnost požadované částky stanovena na 27. 11. 2003 a žalovaní proto byli v prodlení až ode dne následujícího. Ohledně vzájemného návrhu žalovaných se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Za rozhodující označil platné odstoupení žalobkyně od smlouvy a to, že jí byla přiznána částka odpovídající rozsahu prací provedených na základě smlouvy v cenách stanovených znalcem.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části druhého výroku napadli oba žalovaní dovoláním, jež mají za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě se má jednat o „otázku hmotného práva vztahující se k postavení spotřebitele v pozici objednatele díla dle smlouvy o dílo uzavřené dle obchodního zákoníku, které je judikaturou vymezováno tak, že hrozí-li jakékoliv zhoršení postavení spotřebitele, je třeba smlouvu posuzovat dle občanského zákoníku“. Soudy obou stupňů též nerespektovaly „opakovanou judikaturu vztahující se ke způsobu provádění důkazů, zejména k postupu soudu při provádění důkazu znaleckým posudkem, kdy praxe dovolacího soudu říká, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, že je nutno požádat znalce o vysvětlení, a převezme-li nalézací soud jeho závěry mechanicky, není skutkový závěr učiněný soudem na základě takového znaleckého posudku projevem zásady volného hodnocení důkazů“. Z judikatury, od níž se měl odvolací soud odchýlit, označili rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, 32 Cdo 1560/2014, 30 Cdo 3994/2014, 23 Cdo 2540/2012, 32 Odo 264/2005, 23 Cdo 1750/2010, 32 Cdo 2132/2016, 31 Cdo 3737/2012, 23 Cdo 17/2008, 32 Cdo 2770/2014 a 25 Cdo 878/2014.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval §345 obch. zák., jednak tím, že jej nesprávně vyložil, jednak tím, že závazkový vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem podřídil tomuto ustanovení, aniž by respektoval ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. Argumentují, že §345 odst. 1 obch. zák. by bylo možno aplikovat pouze při prokázání podstatného porušení smluvní povinnosti, tento předpoklad však naplněn nebyl, protože se ve smlouvě nezavázali poskytnout jakoukoliv součinnost. Cestou porovnání ustanovení §345 obch. zák. a §638 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), pak dovozují, že úprava obchodního zákoníku je pro objednatele přísnější, pokud se týká následků neposkytnutí součinnosti. Na základě toho prosazují názor, že aplikace ustanovení §345 obch. zák. je v neprospěch spotřebitele a proto v přímém rozporu s ustanovením §262 odst. 4 věty druhé obch. zák., a závěr, že žalovaná mohla odstoupit od smlouvy podle §345 obch. zák., nemůže obstát.
V dalším dovolatelé poukazují na to, že nebyla učiněna výzva k poskytnutí součinnosti se stanovením dodatečné lhůty, nýbrž pouze výzva k podpisu dodatku smlouvy, nebyly tedy splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy jak podle §346 odst. 1 obch. zák., tak podle §638 obč. zák. Argumentují, že odstoupení od smlouvy bez předchozího upozornění nemá právní účinky. Uzavírají k tomu, že odvolací soud pochybil, jestliže na věc aplikoval ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. namísto ustanovení §638 odst. 1 obč. zák., které měl správně použít dle ustanovení §262 odst. 4 obch. zák.
Odvolací soud měl rozhodnout v rozporu s konstantní judikaturou, z níž dovolatelé označují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a 21 Cdo 1557/2015, též v tom ohledu, že mechanicky převzal závěry znaleckého posudku, a ačkoliv existovaly pochybnosti o jeho správnosti, které se nezdařilo odstranit, nenechal znalecký posudek přezkoumat podle §127 odst. 2 občanského soudního řádu.
Stran jejich vzájemného návrhu dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není seznatelné, jakými právními úvahami se řídil při určování, jakou mají jimi uplatněné nároky souvislost s odstoupením od smlouvy ze strany žalobkyně. Vyjmenovávají práce a dodávky, které jim byly účtovány, ale nedodány a jejichž cena představuje bezdůvodné obohacení, jehož vydání se domáhají, a dotazují se, jak tyto nároky mělo ovlivnit odstoupení žalobkyně od smlouvy. Vytýkají odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval uplatněným nárokem na náhradu škody, která jim vznikla tím, že stavba v průběhu provádění díla na jaře roku 2003 zůstala opuštěná, nezabezpečená a do stavby zateklo, ani jejich námitkou započtení, kdy řádně započtené částky 102 344 Kč a 95 206 Kč žalobkyni opět přiznal.
V rozporu s judikaturou (s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 500/2001) je podle dovolatelů i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jejich námitkou, že soud prvního stupně při změně obsazení senátu nepostupoval podle §119 odst. 3 občanského soudního řádu. Rozsudek soudu prvního stupně postrádá řádné odůvodnění postupu při hodnocení důkazů a podle konstantní judikatury (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1045/99, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 a sp. 6 Cdo 2704/2015 - zřejmě správně sp. zn. 26 Cdo 2704/2015) měl být pro nepřezkoumatelnost zrušen.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části druhého výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu a aplikaci ustanovení §262 obch. zák. odchýlil od dovolateli označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §262 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odstavec 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany zvolily použití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona (odstavec 3). Ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (odstavec 4).
Nejprve je třeba poznamenat, že dovolatelé opodstatněně (leč nikoliv způsobem zakládajícím přípustnost dovolání, neboť odkazují na nepřípadnou judikaturu) poukazují na to, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není patrno, jak dospěly k závěru, že právní vztah mezi účastníky se (v zásadě) řídí obchodním zákoníkem. Odvolací soud, aniž to v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, vycházel zjevně z čl. XIII bod 3 smlouvy o dílo, kde strany ujednaly, že odstoupení, zrušení a výpověď smlouvy se řeší za podmínek obchodního zákoníku, a z jejího čl. XV bod 5, který zní: „Pokud nebylo v této smlouvě dohodnuto jinak, platí ustanovení Obchodního zákoníku č. 513/91 Sb. a dalších navazujících právních předpisů České republiky v platném znění.“ Ve své úvaze o dvojím právním režimu pak vyšel z předpokladu, že objednatelé byli v tomto vztahu v postavení spotřebitelů, byť ani tento závěr nikterak nezdůvodnil.
Dovolatelé odvolacímu soudu po právu vytýkají, že ustanovení §262 odst. 4 vyložil chybně, v rozporu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud zdůraznil např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), že z ustanovení §262 odst. 4 věty druhé obch. zák. vyplývá, že osoba, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu podřízeného obchodnímu zákoníku podle občanského zákoníku. Měl-li být ve zde souzené věci zánik závazkového vztahu ze smlouvy o dílo, podřízené dohodou stran režimu obchodního zákoníku, způsoben tím, že zhotovitel v postavení podnikatele odstoupil od smlouvy z toho důvodu, že objednatelé v postavení spotřebitelů porušili svou povinnost z tohoto závazkového vztahu, pak jde o situaci, v níž spotřebitelé nesou (mají nést) odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu podřízeného obchodnímu zákoníku. Na takový případ by dopadalo ustanovení §262 odst. 4 věta druhé obch. zák., což by bez dalšího vylučovalo, aby bylo odstoupení zhotovitele – podnikatele od smlouvy včetně jeho opodstatněnosti a jeho důsledků v hmotném právu, posuzováno v režimu obchodního zákoníku.
Ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však nemělo být ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. aplikováno vůbec.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2017“), na který správně odkazují dovolatelé, řešil vztah mezi ustanoveními §262 odst. 1 a §262 odst. 4 obch. zák. a dovodil, že ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli), v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském zákoníku. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem (aniž současně vyloučily aplikaci §562 odst. 2 obch. zák., která v tam souzené věci přicházela v úvahu), pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. pak výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. Řečené přitom platí tím více, že ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje [tj. nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volby vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvě, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo]. Velký senát zdůraznil, že je-li dohoda stran smlouvy o dílo uzavřená podle §262 odst. 1 věty první obch. zák. z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (sic!).
Odvolací soud tedy při právním posouzení věci použil normu hmotného práva, která na věc nedopadá, a právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát a nejsou splněny předpoklady ani pro jeho změnu dovolacím soudem. Ve věci bude třeba komplexně zkoumat, zda dohoda stran uzavřená podle ustanovení §262 odst. 1 věty první obch. zák. směřovala ke zhoršení právního postavení žalovaných či nikoliv. Tím se soudy nižších stupňů v dosavadním řízení nezabývaly a není tu tedy právní posouzení, jehož správnost by bylo lze podrobit dovolacímu přezkumu.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelům lze přisvědčit též v tom, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem obsažené v napadeném rozhodnutí nesplňuje v plné míře požadavky, které pro hodnocení takového důkazu formuloval Nejvyšší soud ve své judikatuře, např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7776, a že rozhodnutí stran vzájemného návrhu dovolatelů není odůvodněno s dostatečnou důsledností, odpovídající ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a příslušné judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů se ruší, bylo by nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami vytýkajícími vady řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné části též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu