ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1017.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1017/2019- 1295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněného R. W. , nar. XY v XY, trvale XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 1 To 3/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 43 T 2/2014 uznal obviněného R. W. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod ad I.) a pokusem zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod ad II.).
Za to byl obviněnému uložen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozeným Š. O., nar. XY, bytem XY a K. B., nar. XY, bytem XY částku ve výši 190 000 Kč, poškozenému J. V., nar. XY, bytem XY částku ve výši 1 002 000 Kč a poškozenému B. Z., nar. XY, bytem XY částku ve výši 950 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. V., nar. XY, bytem XY a B. Z., nar. XY, bytem XY odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 1 To 3/2019 podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I. a dále ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. W. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem I./1 - 6), jehož se dopustil tím, že
I. vědom si své špatné finanční situace způsobené finančními závazky z podnikání, půjčkami od bankovních institucí a fyzických osob a jejich řádným nesplácením, s úmyslem získat finanční prostředky pro svoji potřebu a tyto věřitelům ve stanovených termínech ani později nevrátit, vylákal od těchto pod záminkou krátkodobé půjčky na podnikání finanční prostředky, a to od poškozených:
1) dne 25. 3. 2009 v Brně od J. V., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 200 000 Kč s tím, že tuto vrátí do 31. 3. 2009, do současné doby ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu ve výši 200 000 Kč,
2) dne 11. 2. 2010 v Brně od J. V., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 400 000 Kč s tím, že tuto vrátí do 15. 3. 2010, ve lhůtě splatnosti ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu ve výši 400 000 Kč, později z vypůjčené částky vrátil částku ve výši 48 000 Kč,
3) dne 21. 5. 2010 v Brně od J. V., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 250 000 Kč s tím, že tuto vrátí do 18. 6. 2010, do současné doby ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu ve výši 250 000 Kč,
4) dne 11. 11. 2010 v XY, okr. Blansko, od K. K., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 190 000 Kč s tím, že tuto vrátí do 13. 1. 2011, do současné doby ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému K. K. škodu ve výši 190 000 Kč,
5) dne 11. 2. 2011 v Brně od B. Z., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši nejméně 600 000 Kč s tím, že tuto vrátí do jednoho roku, do současné doby ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému B. Z. škodu ve výši nejméně 600 000 Kč,
6) dne 19. 5. 2011 v Brně od J. V., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 200 000 Kč s tím, že tuto vrátí do tří dnů, do současné doby ji nevrátil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu ve výši 200 000 Kč,
kdy celkem způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 1 840 000 Kč.
Výrok o vině v bodě II. zůstal v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, přičemž jednání obviněného spočívalo v tom, že
II. v období listopadu a prosince 2010 v XY a XY, dne 27. 12. 2010 v kanceláři Notářského úřadu JUDr. Jiřího Strnada v Třebíči při sjednávání a uzavření úvěrové smlouvy na částku 12 500 000 Kč se společností Corato Group a. s. se sídlem Brno, Horní 759/7, IČ: 29241235, a dne 12. 1. 2011 v kanceláři Notářského úřadu JUDr. Jiřího Strnada v Třebíči, při sjednávání a uzavření dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě v podmínkách pro poskytnutí úvěru v části 1.2.2. prohlášení a ujištění dlužníka, mj. prohlásil, že vůči němu není a nebylo vedeno trestní řízení, přičemž fakticky byl odsouzen v roce 2004, 2008 a 2010 za trestné činy. Dále se zavázal, že předloží výpis z katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY ke dni 15. 2. 2011, přičemž na tomto výpisu nesmí být jiné zápisy omezující vlastnické právo dlužníka, než které uvedl v dodatku, kdy následně bylo zjištěno, že neuvedl další omezení vlastnického práva, a to ve prospěch Exekutorského úřadu Brno-město, kterým byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí 030 EX-6672/2010 ze dne 3. 1. 2011. Dále prohlásil, že nemá žádné další závazky, než které byly uvedeny v úvěrové smlouvě a jejím dodatku, což nebyla rovněž pravda, neboť měl v této době mj. půjčky od poškozených J. V. ve výši 850 000 Kč, K. K. ve výši 190 000 Kč, půjčku od společnosti PRK Ecovis s. r. o. se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, IČ: 27244784 ve výši 6 mil. Kč. Společnosti Corato Group a. s. předložil souhlas jeho manželky N. W. s poskytnutím úvěru ze dne 27. 12. 2010 a Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 27. 12. 2010 s podpisem manželky N. W., přestože v nich nešlo o projevy její vůle, neboť tyto právní úkony neučinila. K poskytnutí úvěru společnosti Corato Group a. s. nedošlo, neboť její zástupci zjistili, že R. W. neuváděl pravdivé údaje ohledně trestního řízení a omezení vlastnického práva k nemovitosti, a dne 25. 1. 2011 společnost Corato Group a. s. od smlouvy odstoupila a škoda jí tak nevznikla.
Za oba tyto trestné činy soud druhého stupně obviněnému uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozeným Š. O., narozené XY, bytem XY, a K. B., narozené XY, bytem XY, celkově částku ve výši 190 000 Kč, poškozenému J. V., narozenému XY bytem XY, částku ve výši 1 002 000 Kč a poškozenému B. Z., narozenému XY, bytem XY, částku ve výši 600 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené J. V. a B. Z. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. V tom spatřuje pochybení soudů obou stupňů, když odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí jeho námitky vůbec nereflektoval.
Obviněný dále poukazuje, že i sám státní zástupce navrhoval, aby byl obviněný z jednání uvedeného v bodě II. rozsudku zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. Tomu soud prvního stupně však nevyhověl, což je ovšem nestandardní s ohledem na to, že obviněný, státní zástupce ani poškozený v jednání obviněného nespatřují nic protiprávního.
Pokud se totiž jedná o společnost Corato Group a. s., která měla předmětný úvěr obviněnému poskytnout, nepovažovala za skutečnosti podstatné pro poskytnutí úvěru všechny okolnosti, které soud prvního stupně promítl do výroku II. napadeného rozsudku, nýbrž pouze některé z nich, a to konkrétně stručné definování trestní minulosti obviněného a neexistenci nového omezení vlastnického práva k nemovitosti v XY. Obě tyto skutečnosti pak společnost Corato Group a. s. navíc nepovažovala za podstatné v okamžiku sjednávání předmětného úvěru, nýbrž teprve následně poté, co tyto skutečnosti sama zjistila.
Obviněný zdůrazňuje, že svědek K. ve společnosti Corato Group a. s. předmětný úvěrový případ podrobně popsal, kdy K. byl osobou s právnickým vzděláním, a tudíž bylo v jeho silách a možnostech připravit úvěrový případ takovým způsobem, aby společnost Corato Group a. s. měla ošetřena všechna přípustná rizika. Svědek uvedl, že se dopustil profesní chyby, což bylo směřováno k prověřování osoby obviněného, jeho majetkové situace a finančních závazků. Je tak nepochybné, že potřebné informace a podklady společnost Corato Group a. s. mohla a měla mít či požadovat již při sjednávání samotné úvěrové smlouvy.
Rovněž ze strany obžaloby byla učiněna skutková zjištění, jakož i právní závěr o tom, že obviněný svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu. Odvolací soud tak skutkový stav, který vyplynul z provedeného dokazování, nesprávně právně posoudil. V tomto směru je nutno zdůraznit, že právní názor o tom, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění všech znaků žalovaného trestného činu, nevyjádřil osamoceně pouze obviněný, nýbrž rovněž i státní zástupce. Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle názoru obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku především z toho důvodu, že své rozhodnutí opřel o konstrukci, že je to právě a pouze soud v rámci trestního řízení, který je oprávněn výlučně posoudit, které skutečnosti, informace a podklady předkládané žadatelem o úvěr jsou pro poskytnutí úvěru podstatné, a které nikoli, kdy naopak není relevantní, jakým způsobem tyto informace a skutečnosti posuzuje samotný poskytovatel úvěru. S takovým právním názorem odvolacího soudu obviněný nemůže souhlasit, neboť soud v rámci trestního řízení nemůže nahrazovat činnost poskytovatele úvěru v situaci, pokud samotný poskytovatel úvěru v postupu žadatele nespatřuje ničeho, čím by jednání žadatele naplňovalo znaky trestného činu, kdy v této souvislosti záměrem poskytovatele úvěru nebylo žadatele jakkoliv kriminalizovat, poskytovatel úvěru se v daném případě nepovažoval za subjekt poškozený trestným činem a ve věci nepodával žádné trestní oznámení.
Pokud se jedná o skutky popsané ve výroku I. pod body 1), 2), 3), 5) a 6) napadeného rozsudku, pak i zde je obviněný přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný uvádí, že částky, které byly obviněnému poskytnuty, neodpovídají těm částkám, které jsou uvedeny v napadeném rozsudku. Výpovědi svědků Z. a V. je nutno posoudit jako velmi nevěrohodné, kdy není možné z těchto výpovědí při hodnocení jednotlivých případů vycházet. V. nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu obviněnému poskytl další finanční prostředky v situaci, kdy mu již obviněný dlužil.
Obviněný rovněž zdůraznil, že jak svědek V., tak i svědek Z. se zabývají půjčováním peněz, soud prvního stupně tuto skutečnost však odmítl jako neprokázanou, byť provedené důkazy tvrzení obviněného potvrzují, s čímž souhlasil rovněž státní zástupce. Tvrzení obviněného tak není možno odmítnout jako účelovou obhajobu, pokud k témuž dospěla rovněž obžaloba. Navíc značná výše úroků jednoznačně svědčí o tom, že uvedené osoby si byly velice dobře vědomy toho, že poskytují finanční prostředky v rizikových případech. Naproti tomu oba jmenovaní svědci uvedli, že si nijak neověřovali finanční a majetkovou situaci obviněného, kdy pokud obviněný přišel a požádal o půjčku, tak mu ji bez dalšího poskytli.
V této souvislosti pak obviněný poukázal na právní závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a 11 Tdo 1121/2012, které soud prvního stupně odmítl jako nepřiléhavé, stejně jako soud druhého stupně, s čímž však nelze souhlasit.
Je třeba zdůraznit, že ani jeden z poškozených nečinil naprosto žádné právní kroky k vymožení svých údajných nároků, nepodali jedinou obžalobu, trestní oznámení, ani jedinou výzvu k úhradě. Obviněný má za to, že v daných případech je zcela jednoznačně nutno dospět k závěru o zjevné neopatrnosti uvedených osob, které si byly vědomy rizikovosti svého postupu, kdy postup uvedených osob s ohledem na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže požívat ochrany prostředky trestního práva.
Obviněný v důsledku výše uvedeného v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 1 To 3/2019, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 43 T 2/2014, a aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc nově projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání obviněného včetně použitých argumentů.
Co se týče hodnocení jednání ad II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, uvádí, že obviněný uvedl nepravdivé údaje, jakož i zamlčel takové podstatné údaje, které si budoucí úvěrový věřitel při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy a jejího dodatku vymínil jako významné informace v tom směru, zda potenciální dlužník je natolik solventní, že bude v jeho reálných možnostech dosáhnout dlouhodobé platební povinnosti a současně i z toho pohledu, zda může nabídnout takovou majetkovou hodnotu, která by byla dostatečným a především právně způsobilým zdrojem pro subsidiární způsob uspokojení finanční pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy.
Jestliže obviněný vytýká, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opírá o konstrukci, že pouze soud v rámci trestního řízení je oprávněn výlučně posoudit, které skutečnosti jsou podstatné pro poskytnutí úvěru, pak se s takovými výtkami nelze ztotožnit. Soud se zabýval zjištěnými skutkovými okolnostmi, které si stanovil jako rozhodné pro uzavření úvěrové smlouvy, jakož i způsobem a přístupem obviněného k nim a to právě z toho právního hlediska, zda je lze podřadit pod znaky „uvedení nepravdivých údajů“ a „zamlčení podstatných údajů“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Dospělo-li obviněného jednání ad II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pouze do stadia pokusu v důsledku ostražitosti zástupců úvěrové společnosti Corato Group, a. s., pak je třeba na jeho judikatorní odkazy, týkající se nesplněného požadavku obezřetnosti poškozeného a tím i nevyužité možnosti předcházení škodám, nahlížet jako na zcela zavádějící.
Pokud obviněný dále ke skutku ad I. namítá, že si poškození byli vědomi rizikového smluvního vztahu, a tudíž takový postup nemůže požívat ochrany trestního práva a v této návaznosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, 11 Tdo 1121/2012, kterou soudy odmítly jako nepřiléhavou, tak tomu bylo proto, že ve skutečnosti se týkají otázky, že trestním postihem nelze nahrazovat to, že poškození v důsledku svojí zjevné neopatrnosti poskytli finanční prostředky, které jim nebyly vráceny.
Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, které měl obviněný zřejmě na mysli v této souvislosti, představuje materiální korektiv k uplatňování trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě je třeba uzavřít stanovisko, že přisouzený způsob vylákání peněz na výše jmenovaných poškozených naopak svědčí o takové společenské škodlivosti jednání obviněného, že je namístě uplatnění trestní odpovědnosti za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ostatně obviněný v souvislosti s námitkou beztrestnosti svého jednání neuvedl žádné, natož pak takové skutkové okolnosti svého jednání, pro které by nemělo dosahovat ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy.
Namítá-li obviněný, že poškození mohli způsobení škody zabránit, pokud by nerezignovali na svůj obezřetný přístup při uzavírání rizikových půjček, pak je třeba uvést, že jeho trestní odpovědnost nevylučuje skutečnosti, že podvedený právní subjekt je schopen si prověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací (v daném případě klamavými přísliby vrácení zapůjčených finančních částek v dohodnutých termínech při využití směnky jako zajišťovacího institutu), takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015).
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 1 To 3/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Nejvyšší soud po podrobném zhodnocení podaného dovolání konstatuje, že není možné akceptovat námitku obviněného, že je nepřípustné kvalifikovat jeho jednání uvedené pod bodem II. skutkové věty rozhodnutí soudu prvního stupně jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, když na něj společnost Corato Group a. s. nepodala trestní oznámení a sama si předem dostatečně neprověřila jeho osobu, co se týče důvěryhodnosti a schopnosti splácet, i když tak měla učinit.
Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něj de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz kupř. Kratochvíl, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, publikovaný pod č. 88 v sešitu 53 Sb. n. a usn. ÚS).
U předčasně dokonaných trestných činů majetkové povahy pak může často docházet k neúspěšným pokusům o získání finančních prostředků, v případě úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku typicky při zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru dosahujícího výše škody vymezené v některé kvalifikované skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu [viz §211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Takovým jednáním tedy dochází k naplnění všech znaků základní skutkové podstaty stanovené v §211 odst. 1 tr. zákoníku, resp. k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv však k naplnění všech znaků některé z kvalifikovaných skutkových podstat, ve vztahu k nimž se pachatel dopustí pouze pokusu trestného činu. Vzhledem ke skutečnosti, že základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu je třeba považovat za jeden celek (kvalifikovaná skutková podstata vždy vyžaduje i naplnění znaků základní skutkové podstaty příslušného trestného činu, neboť je vlastně spojením základní skutkové podstaty a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), nutno takové neúspěšné pokusy podvodného získání úvěru posuzovat jako jeden trestný čin, tedy jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Rovněž z komentářové literatury plyne, že „jestliže např. pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle §211 odst. 1 nebo 2, ale jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 či 2, odst. 6 písm. a). […] Takzvaná kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla totiž již v některých svých znacích realizována, tj. ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu“ (viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. II. díl. §140-421. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2113-2114).
Za sjednávání úvěrové smlouvy je pak třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy doprovázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za jejich sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
Jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud je vždy povinen vycházet ze zjištěného skutkového stavu tak, jak jej stanovil nalézací soud, popř. soud odvolací. Z toho je poté patrno, že obviněný při sjednávání a uzavření dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě mezi ním a společností Corato Group a. s. pro poskytnutí úvěru v části 1.2.2. prohlášení a ujištění dlužníka, mj. prohlásil, že vůči němu není a nebylo vedeno trestní řízení, i když v minulosti byl několikrát odsouzen za trestnou činnost. Dále předložil výpis z katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY ke dni 15. 2. 2011, kdy v rozporu se skutečností neuvedl omezení vlastnického práva ve prospěch Exekutorského úřadu Brno-město, kterým byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti 030 EX-6672/2010 ze dne 3. 1. 2011. Stejně tak nepravdivě uvedl, že nemá žádné další závazky než ty, které byly uvedeny v úvěrové smlouvě a jejím dodatku, i když ve skutečnosti měl v té době mj. půjčky od J. V. ve výši 850 000 Kč, K. K. ve výši 190 000 Kč a půjčku od společnosti PRK Ecovis s. r. o. ve výši 6 mil. Kč. Také při sjednávání smlouvy o úvěru obviněný předložil souhlas jeho manželky N. W. s poskytnutím úvěru ze dne 27. 12. 2010 a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 27. 12. 2010 s podpisem jeho manželky N. W., kdy ta ve své výpovědi zcela popřela, že by tyto dokumenty podepisovala. Dokonce ani nevěděla, že její manžel hodlal nějakou smlouvu o úvěr se společností Corato Group a. s. uzavřít. To dokládá i vypracovaný znalecký posudek odborem kriminalistické techniky a expertíz Policie ČR, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, ve kterém je uvedeno, že je pravděpodobnější, že podpis N. W. na souhlasu s poskytnutím úvěru není pravým podpisem N. W.
Provedeným dokazováním tak bylo zjištěno, že obviněný při sjednávání smlouvy o úvěr v rozporu se skutečností uvedl hned několik nepravdivých informací či podstatné údaje zamlčel za účelem, aby mu byl od společnosti Corato Group a. s. poskytnut úvěr ve výši 12 500 000 Kč, jelikož si byl vědom toho, že kdyby uvedl veškeré údaje podle skutečnosti, společnost Corato Group a. s. by mu žádný úvěr neposkytla, protože by nebyl důvěryhodnou osobou a existovala by tak opodstatněná obava, že by obviněný poskytnutý úvěr nebyl schopen splácet tak, jak bylo dojednáno ve smlouvě. V žádném případě nelze akceptovat snahu obviněného převést povinnost zjistit si platební schopnost a věrohodnost žadatele na poskytovatele úvěru. Pokud by Nejvyšší soud akceptoval tento postup, jaký obviněný navrhuje, žadatelé o úvěr by tak reálně nemuseli předkládat žádné informace, doklady o výši příjmů, výpisy z rejstříků trestů, prohlášení o dosavadních závazcích vůči jiným subjektům atd., a bylo by toliko pouze na poskytovatelích úvěrů, aby si sami o každém žadateli zjistili veškeré potřebné informace o tom, zda budou schopni poskytnuté úvěry splácet či nikoli. Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku by se tak stala zcela neaplikovatelnou v soudní praxi. Z výpovědi svědka K. je zřejmé, že po obviněném vyžadoval, jakožto zástupce společnosti Corato Group, a. s., informace o všech exekucích proti němu vedených a dalších finančních závazcích. Stejně tak uvedl, že případné trestní stíhání či exekuční nebo daňové řízení vedené proti obviněnému by pro ně jako pro poskytovatele úvěru bylo důležité. Stejně tak musel obviněný, jelikož byl ženatý, doložit i souhlas manželky k poskytnutí úvěru a na smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva musel být také její podpis. Je tak zřejmé, že společnost Corato Group a. s. po obviněném požadovala určité množství informací před uzavřením úvěrové smlouvy, aby se ujistila, že jí poskytnutý úvěr bude obviněným řádně splácen. Obviněný ovšem neposkytl veškeré tyto informace, resp. je společnosti Corato Group a. s. poskytl v rozporu se skutečností. Ve snaze získat úvěr dokonce padělal podpisy manželky na výše uvedených dokumentech. Pouze díky tomu, že společnost Corato Group a. s. si veškeré tyto skutečnosti chtěla ověřit a poté o obviněném získala nové informace, zjistila, že se jedná o údaje nepravdivé či neúplné, a proto se rozhodla obviněnému jím požadovaný úvěr neposkytnout, a nevznikla jí tak žádná škoda. To ovšem nic nemění na tom, že obviněný chtěl společnosti tuto škodu způsobit a to tím, že uvedl nepravdivé údaje a užil falešného podpisu své manželky při žádosti o úvěr, a to vše při vědomí, že jeho finanční situace mu neumožňuje případně poskytnutý úvěr v jím požadované výši řádně splácet. Svým jednáním tak naplnil veškeré znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Stejně tak nemůže uspět námitka obviněného směřující vůči jednání uvedenému pod bodem I. skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně, že poškození v případě trestného činu podvodu si žádným způsobem neověřovali finanční a majetkovou situaci obviněného, i když tak učinit měli. V prvé řadě je nutno konstatovat, že odpovědnost za jednání obviněného nelze přesouvat na poškozené resp. věřitele, když ti z povahy občanskoprávních vztahů mohou oprávněně předpokládat poctivé jednání dlužníka. Právě obviněný si byl vědom toho, jaká je jeho finanční situace a zda bude či nebude schopen poskytnuté finanční prostředky v dohodnutém čase vrátit či nikoli, přičemž poškození neměli o jeho finanční situaci dostatečné informace.
K tomu je vhodné uvést, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
V soudní praxi jsou jako trestný čin podvodu posuzovány typické případy drobných podnikatelů nebo osob, které se za ně vydávají, v nichž dochází – někdy i na základě padělaných dokladů (např. výpisů z obchodního rejstříku, živnostenských listů či potvrzení o registraci plátců daně z přidané hodnoty) – k vylákání zboží od různých výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení pachatelé odebrané zboží rozprodají (často za nižší cenu) a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku pachatelé neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky, či byli dokonce již zadluženi z předchozího obdobného jednání.
Obviněným shora uplatněnou judikaturu na podporu jeho tvrzení nelze žádným způsobem vztáhnout k projednávanému případu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 se týká zcela odlišného případu, kdy jej nelze aplikovat na skutkový stav zjištěný zde nalézacím soudem. V uvedeném judikátu se jednalo o prodej nemovitostí, kdy prodávající nesdělil kupujícímu, že tyto nemovitosti jsou zatíženy právy třetích osob. Jelikož katastr nemovitostí je veřejně přístupný a lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti, mohl se kupující výpisem z tohoto veřejného rejstříku vyhnout složení zálohy na koupi nemovitosti do rukou prodávajícího. Stejně tak nelze na tento případ aplikovat ani druhý judikát uplatňovaný obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. V tomto případě šlo o schválení úvěru prostřednictvím internetového bankovnictví u České spořitelny. Nejvyšší soud v tomto případě konstatoval, že Česká spořitelna, jakožto bankovní instituce, má přístup do různých rejstříků a má dostatek vysoce kvalifikovaného personálu, aby si o případném žadateli úvěru zjistila dostatečné penzum informací o jeho kredibilitě splácet případně schválený úvěr, a nevycházela pouze z toho, že se jedná o jejího klienta.
Oproti tomu si v projednávaném případu obviněný vypůjčil finanční prostředky od fyzických osob, které neměly přístup k žádným údajům o finanční situaci obviněného, neměly jak zjistit, zda má závazky ještě vůči dalším subjektům atd., a byly tak odkázány pouze na to, co jim obviněný sdělí. Pouze z toho, že již předtím obviněnému půjčili určitý finanční obnos, kdy jim doposud byla splacena pouze část půjčených finančních prostředků, nelze usuzovat, že měli mít tito věřitelé za to, že obviněný půjčku nebude splácet. Poškození se navíc domnívali, že další půjčkou zajistí svůj nárok, protože dojde k finančnímu obratu dlužníka, a dojde k nastartování jeho podnikatelské činnosti. Navíc obviněný dal svědkovi Z. jako zástavu auto, kdy se tak jevilo, že bude půjčku řádně splácet, aby je vykoupil zpět. Obdobně společnost Corato Group a. s. neměla jak zjistit, zda má obviněný nějaké další závazky vůči dalším subjektům nebo zda nebyl dříve trestně stíhán nebo proti němu není vedeno např. daňové či jiné řízení. Jediné, co mohla učinit, bylo nahlédnutí do katastru nemovitostí ke zjištění, zda nemovitost v XY je zatížena nějakými právy třetích osob. To společnost Corato Group a. s. také učinila, což byl nakonec jeden z důvodů, proč obviněnému úvěr odmítla poskytnout.
Je evidentní, že účastníci obchodních vztahů mají dbát na ochranu svých majetkových zájmů dodržováním alespoň elementární míry obezřetnosti. Zároveň ovšem platí, že tyto vztahy musí být založeny i na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků těchto obchodních vztahů, kdy korektnost postupu účastníků je stejně významným předpokladem jejich existence. Jde o to, aby tyto vztahy nebyly zbytečně podvazovány nadměrnými projevy opatrnosti účastníků a uplatňováním prostředků ochrany jejich vlastních zájmů v míře, která rozvoj a průběh obchodních vztahů naopak brzdí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1426/2016).
Nejvyšší soud tak na základě zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů nemá pochybnosti o tom, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného dovolací soud navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož námitky v něm uplatněné jsou zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu