ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.946.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 946/2019- 319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněné R. F. , nar. XY v XY, bez pracovního poměru, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 T 62/2018, byla obviněná R. F. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty dopustila tím, že:
v době od 21. 11. 2016 do 9. 10. 2017 v Brně, jako opatrovnice svého bratra A. D., nar. XY, ustanovená rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č. j. 13 P 52/2012 ze dne 16. 2. 2016, si přisvojovala jeho invalidní důchod, který jí byl zasílán prostřednictvím České pošty, s. p. za účelem správy jeho majetku „s péčí řádného hospodáře“, jak bylo uloženo soudem, kdy tyto finanční prostředky používala pro svoji potřebu a nehradila z nich ani základní potřeby svého bratra, zejména pak poplatky za jeho pobyt, tj. ubytování, stravu, péči a léky v Domově pro osoby se zdravotním postižením XY „XY“, ani mu neposkytovala povinné kapesné, přičemž převzala za svého bratra A. D. dne 21. 11. 2016 částku 7 278 Kč, dne 8. 12. 2016 částku 9 492 Kč, poté ve dnech 16. 1. 2017, 15. 2. 2017, 20. 3. 2017, 7. 4. 2017, 9. 5. 2017, 8. 6. 2017, 7. 7. 2017, 8. 8. 2017, 8. 9. 2017 a 9. 10. 2017 celkem deset částek po 9 758 Kč, tedy celkem za něj převzala 114 350 Kč, kdy z těchto finančních prostředků zaslala až po urgenci Městské správě sociálních služeb Vejprty, S. K. Neumanna č. 842, který spravuje Domov pro osoby se zdravotním postižením XY „XY“, pouze částku 25 600 Kč, čímž způsobila A. D., nar. XY, škodu ve výši 88 750 Kč.
Za uvedený trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku uložil Městský soud v Brně obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 T 62/2018, podala obviněná a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání. Obviněná podala odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněné a směřovalo do výroku o trestu a do chybějícího výroku o náhradě škody.
Krajský soud v Brně o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019, tak, že z podnětu podaného odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 2, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. Krajský soud v Brně nově rozhodl tak, že obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v době trvání 2 let, přičemž pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému A. D., nar. XY, zastoupenému opatrovníkem Městem Vejprty, IČO: 00262170, se sídlem Vejprty, Tylova 870/6, částku 88 750 Kč. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje ze skutečnosti, že soud neprovedl navrhovaný znalecký posudek a v důsledku tohoto jsou skutková zjištění nedostatečná, následkem čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, neboť podle obviněné nedošlo k naplnění subjektivní stránky zvoleného trestného činu.
Podle obviněné soudy pochybily, když neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně jejích rozpoznávacích schopností, resp. na její rozumovou vyspělost a schopnost hospodařit se svěřenými prostředky. Dále obviněná zpochybňuje své duševní zdraví a poukazuje na svoji léčbu v minulosti na psychiatrii, když sice nemá žádné lékařské zprávy, ale tyto lze vyžádat od Psychiatrické léčebny Brno-Černovice. Vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů, že opatrovnický soud nemusel mít pochybnosti ohledně její osoby jako opatrovníka. Soudy vycházely toliko z její výpovědi, ona byla přesvědčena, že je schopna funkci opatrovníka zajistit, ale mýlila se. Podle jejího názoru se opatrovnický soud dopustil hrubé nedbalosti, pokud se nedotázal, zda jsou proti ní vedeny nějaké exekuce či zda se někdy neléčila na psychiatrii.
Současně namítá (mimo dovolací důvody), že nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť škoda, kterou svým jednáním způsobila, se pohybuje spíše na spodní hranici škody většího rozsahu a není pochyb o tom, že by bylo dosaženo účelu trestu i opětovným uložením podmíněného trestu odnětí svobody.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. 7 To 98/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2019 sp. zn. 3 T 62/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná dále navrhla, že podle §265l odst. 1 tr. ř. by měl Nejvyšší soud přikázat Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněné byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 1. 7. 2019 (č. l. 309). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 15. 7. 2019, č. j. 1 NZO 765/2019-10, sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněná ve svém dovolání v rozhodující míře neuplatnila žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nevykazoval znaky trestného činu, za který byla odsouzena. Námitky obviněné vesměs směřují výhradně proti rozsahu dokazování provedeného soudy obou stupňů, když primárně soudům vytýká neprovedení navrhovaného důkazu (znaleckého posudku ohledně své osoby). Obviněná tedy v dovolání neuplatnila žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jejích námitek je zřejmé, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu. Současně je třeba zdůraznit, že obsahově shodné námitky uplatnila obviněná již v rámci řízení před soudem prvního stupně, ale zejména soudem druhého stupně. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Přes shora naznačený závěr Nejvyšší soud shledal, že s jistou dávkou tolerance, lze část uplatněné dovolací argumentace podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť část argumentů má procesní charakter. Obviněná zakládá svoji argumentaci na tvrzení, že pokud soudy neprovedly znalecký posudek ohledně jejích rozpoznávacích schopností, nezabezpečily tak objasnění věci v potřebném rozsahu. Z tohoto pohledu se jedná o námitku do rozsahu dokazování, jež nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Následně ovšem obviněná namítá, že skutková zjištění jsou neúplná a tato vada má vliv na hmotněprávní posouzení věci, neboť pokud by se potvrdily pochyby o její svéprávnosti, ovlivnila by tato skutečnost otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu. Byť se tedy obviněná dovolává subjektivní stránky, lze dovodit, že fakticky její námitky směřují přes otázku svéprávnosti do sféry posouzení její příčetnosti. Otázka příčetnosti pak naplňuje zvolený dovolací důvod, když se týká subjektu trestného činu. Obecně platí, že pojem příčetnosti trestní zákon nedefinuje, ale pomocí vymezení nepříčetnosti uvádí důvody vylučující trestní odpovědnost. Podle §26 tr. zákoníku se nepříčetností rozumí stav, kdy někdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Samotná duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti. Proto pojem příčetnost, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality. Pro posouzení otázky nepříčetnosti je také bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (od účinnosti nového občanského zákoníku omezení svéprávnosti) podle občanskoprávních předpisů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 370). Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit, jak již uvedl soud druhého stupně, že obviněná věděla, že důchod, který jí byl zasílán, je důchodem jejího bratra a že je povinna tento přeposílat na adresu či účet, který jí byl stanoven, což vyplývá z korespondence s Městskou správou sociálního zabezpečení (viz bod 28. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019). Bylo jí také známo, že má platit ubytování za bratra, za jeho stravu, léky a potřeby, takže věděla, co je její povinností, což opětovně vyplývá i z obsahu předložené korespondence (viz např. č. l. 218). Za takové situace je nepochybné, že obviněná si byla vědoma svých povinností jako opatrovníka a tyto záměrně nerespektovala, takže lze uzavřít, že na základě provedeného dokazování nevznikly žádné pochybnosti o její příčetnosti, když toliko existence těchto důvodných pochybností by odůvodňovala vypracování znaleckého posudku ohledně duševního stavu obviněné. Proto lze její námitky považovat za uplatněné právně relevantním způsobem, ale zjevně neopodstatněné.
Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že vypracování znaleckého posudku není možno založit pouze na požadavku obviněné, nýbrž musí existovat důvodné pochybnosti ohledně duševního stavu osoby obviněné, když toliko za takové situace znalecké zkoumání odůvodňuje požadavek zjištění takové skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Jak již bylo naznačeno, námitky nezpracování znaleckého posudku, zpochybňování duševního zdraví a odkaz na v minulosti absolvovanou léčbu (ničím ovšem nedoloženou), uplatňovala dovolatelka již v odvolacím řízení. Soud druhého stupně se těmito námitkami řádně zabýval, stejně jako soud prvního stupně, když dospěl k závěru, že doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na obviněnou se jeví zcela nadbytečným (viz bod 6. až 7. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019). Zde se ještě sluší podotknout, že soud druhého stupně při formulování tohoto závěru neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž sám doplnil dokazování celou řadou listin obsažených ve spisovém materiálu Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 13 P 52/2012 (viz bod 8. až 27. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019), přičemž po takto doplněném dokazování, řádně zdůvodnil neprovedení důkazu navrhovaného obhajobou. Proto v dané věci nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů (viz bod 28. rozsudku soudu druhého stupně).
Zde je ještě nutno uvést, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněné navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem druhého stupně považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněné z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
Co se týče námitky obviněné ohledně nesplnění podmínek pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, tato nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatelka uplatnila, což nakonec i obviněná sama připouští. Obecně platí, že námitky týkající se uloženého trestu spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s výjimkou námitek stran podmínek pro uložení souhrnného trestu a společného trestu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu, nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně uvést, že i v případě, že by obviněná ve svém dovolání jako dovolací důvod použila ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by dovolání opodstatněné. Za trestný čin, kterým byla dovolatelka uznána vinnou, zákon v ustanovení §206 odst. 4 tr. zákoníku určuje trest odnětí svobody v rozsahu 2 až 8 let. Soud druhého stupně obviněné za uvedený zločin vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 2 let, tedy na spodní hranici trestní sazby, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na obviněnou je nutno působit již nikoli výchovným trestem, nýbrž přímým trestem odnětí svobody (viz bod 31. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019). Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněné nebyl uložen nezákonný druh trestu a ani trest mimo zákonnou trestní sazbu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že námitky obviněné jsou částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jsou zjevně neopodstatněné. Proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. proto rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová