ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.951.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 951/2019- 156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné Ž. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2019 č. j. 8 To 16/2019-142 v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 21 T 98/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 10. 2018 č. j. 21 T 98/2018-129 byla obviněná Ž. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě č. j. ZK 282/2018-9 pro skutek spočívající v tom, že „v době od 21. 3. 2016 do 28. 10. 2017 ve Znojmě, na ul. XY č. p. XY, postupně v nepravidelných intervalech vylákala pod záminkou drobných půjček na jídlo od poškozené V. D. finanční hotovost, kdy ze zapůjčených finančních prostředků v celkové výši 18.670 Kč poškozené přes její urgence vrátila toliko 2.800 Kč, další peníze jí již nevrátila a posléze jí jakékoli půjčky zapřela, přičemž od počátku musela být přinejmenším srozuměna s tím, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude schopna poškozené peníze v plné míře vrátit, neboť v předmětné době nepracovala, když byla od roku 2003 až do 11. 9. 2017 evidována jako nezaměstnaná u úřadu práce, přičemž měla i další nesplacené dluhy, a svým jednáním tak poškozené způsobila škodu ve výši 15.870 Kč“ , v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, když soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozená V. D., nar. XY, trvale bytem XY, byla podle §229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce proti shora citovanému rozsudku, které bylo podáno v neprospěch obviněné Ž. Š., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 8 To 16/2019-142 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl následně nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovoláním , a to s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, pokud v jednání obviněné nedovodily naplnění znaku skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v „uvedení jiného v omyl“. Podle jeho přesvědčení poškozená nepochybně v omyl uvedena byla, když nebyla srozuměna s tím, že jí obviněná poskytnuté půjčky nevrátí. Poukaz soudů na skutečnost, že při půjčování peněz znala špatnou finanční situaci obviněné, na tom nic nemění. Svůj názor opírá nejvyšší státní zástupce o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 3 Tdo 595/2017, podle nichž jde o podvodné jednání i tehdy, pokud sice podvedený je schopen zjistit nebo si ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak jedná ovlivněn působením pachatele. Trestní odpovědnost pachatele pak není vyloučena ani za situace, kdy si byl poškozený vědom jeho nepříznivých ekonomických poměrů. Přitom je třeba přihlížet k výši částek, které byly předmětem půjčky, kdy se předpokládá, že čím větší částka byla půjčována, tím větší míru obezřetnosti měl poškozený projevit. Ve vztahu k posouzení patřičné míry opatrnosti na straně poškozeného je podle dovolatele třeba zkoumat i důvody půjčky, zejména ty, které lze vnímat za pochopitelné z lidského hlediska, jak tomu bylo i v daném případě (půjčky na jídlo pro děti obviněné). S těmito obecnými názorovými východisky vyjádřenými ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu se po výtce dovolatele soudy rozhodující v nyní posuzované trestní věci nijak nevypořádaly. Přitom bylo prokázáno, že obviněná si od poškozené půjčovala peníze, ačkoli objektivně nebyla schopna ani ochotna tyto půjčky v plné míře vrátit. Jednalo se vždy o drobné částky v řádu stovek korun, půjčované po poměrně dlouhou dobu. Během ní obviněná poškozené část zapůjčených finančních prostředků vrátila a z tohoto úhlu pohledu tedy nemůže obstát závěr, že poškozená nezachovala potřebnou míru opatrnosti. Částečná úhrada dluhu v ní naopak důvodně vyvolala dojem, že obviněná bude časem schopna existující dluhy uhradit v plné výši, neboť jí to její finanční situace umožňuje. Poškozené navíc bylo známo, že obviněná má určitý příjem ze sociálních dávek a nadto nežije sama s dětmi, ale i se svým druhem, takže může počítat i s finanční podporou z jeho strany.
Nad rámec výše uvedeného dovolatel podotkl, že poškozená „je poněkud jednodušší osobou, která před odchodem do důchodu pracovala jako uklízečka“. I to je podle jeho názoru nutno brát v úvahu při posouzení možnosti jejího uvedení v omyl. Zjištěný skutkový stav neumožňoval vyslovit konečný závěr, že skutek, kterého se na ní dopustila obviněná, není trestným činem. Pokud takové rozhodnutí okresního soudu aproboval krajský soud jako správné, sám své rozhodnutí navíc zatížil vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 8 To 16/2019 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 10. 2018 sp. zn. 21 T 98/2018 zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil nejvyšší státní zástupce jak pro případ, že bude rozhodnuto navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.), tak i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné, které byl doručen dne 13. 6. 2019. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud její vyjádření neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek státního zástupce proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., jímž byla obviněná zproštěna obžaloby.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na něž odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Nejvyšší státní zástupce v předložené trestní věci reklamoval naplnění druhé alternativy uplatněného dovolacího důvodu s tím, že již rozsudek soudu prvního stupně vycházel z nesprávného právního posouzení jednání obviněné a tudíž byl zatížen vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou však odvolací soud nenapravil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Jsou-li výše zmíněná obsahová východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. aplikována na nyní posuzovaný případ, lze konstatovat, že nejvyšší státní zástupce jej svými námitkami uplatnil právně relevantně. Nejvyšší soud jim však zároveň nepřiznal žádné opodstatnění .
Předně je namístě připomenout, že předložené dovolání se fakticky opírá o totožnou argumentaci, kterou státní zástupce odůvodnil již řádný opravný prostředek (odvolání) ve věci. Krajský soud v Brně se s jeho výhradami vypořádal důsledně, přičemž odůvodnění napadeného usnesení plně respektuje požadavky stanovené v §134 odst. 2 tr. ř. S jeho právními závěry, jakož i se závěry soudu prvního stupně, se dovolací senát plně ztotožňuje a nemá, co by jim vytknul. Už proto ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí neshledal dovolání důvodným (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, judikát č. T 408/).
Ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že poškozená prakticky po celou dobu cca 19 měsíců, kdy z ní obviněná s poměrně značnou frekvencí mámila peněžní částky v řádech desítek a stovek korun, jako věřitelka věděla, že půjčuje osobě sociálně slabé, která svými vlastními příjmy není schopna pokrývat ani základní alimentační potřeby své a svých dětí. Tím spíše jako alespoň trochu racionálně uvažující člověk nemohla předpokládat, že obviněná dokáže vytvářet jakékoli hmotné rezervy, z nichž by případně dokázala narůstající dluhy alespoň částečně umořovat. V tomto směru ostatně obviněná až na jednu výjimku žádnou aktivitu nevyvíjela a již tím poškozené dlouhodobě a zcela zřetelně dávala najevo, jaký zaujímá postoj k plnění svých nesplacených závazků. Pokud poškozená přesto upřímně věřila, že se jí půjčené peníze časem přece jen vrátí, lze připustit, že mohla jednat v omylu. Stěží ale obstojí konstrukce, že takový omyl u ní vyvolala svým aktivním (podvodným) jednáním právě obviněná (kauzální nexus). Ta vskutku nijak nezastírala, že její finanční situace je dlouhodobě krajně neutěšená. Zároveň poškozenou neobluzovala žádnými smyšlenými historkami o důvodech, pro něž požaduje další a další finanční výpomoc, ani ji nebalamutila falešnými přísliby vrácení půjček v konkrétně či alespoň rámcově určených termínech. Rozhodně nepodnikala nic, co by poškozenou mělo utvrdit ve víře v dobytnost pohledávek plynoucích z poskytnutých půjček, jak výstižně podotkl již okresní soud.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 3 Tdo 595/2017, v němž hledal oporu pro vlastní argumentaci, je naopak jednoznačně nepřiléhavý . Ve zmíněném rozhodnutí učiněném ve skutkově výrazně odlišném případě byla řešena otázka významu zjevně neopatrného či laxního přístupu poškozeného k ochraně svých majetkových práv pro posouzení společenské škodlivosti jednání pachatele trestného činu podvodu a pro možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe v konkrétním případě. To lze dovodit již z dovolatelem neúplně (selektivně) citované pasáže odůvodnění tohoto rozhodnutí, podle níž „… O podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas …“ (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). V nynější trestní věci však jednání obviněné výše uvedené (zvýrazněné) charakteristiky nevykazovalo, když v něm soudy – na rozdíl od ostatních vyjmenovaných případů – důvodně nespatřovaly ani nezbytné naplnění všech formálních znaků trestného činu podvodu (zde konkrétně právě znaku „uvedení jiného v omyl“ resp. „zamlčení podstatných skutečností“).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo opřeno o námitky, které z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění a v důsledku toho nepřicházely v úvahu ani výhrady opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto rozhodl tak, že podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu