ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.953.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 953/2019-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2019 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa k doručování XY, nyní ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 5 To 97/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 21 T 6/2019, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 24. 11. 2018 v 17:33 hod. vstoupil s plastovou černou maskou ve tvaru lebky v obličeji a kapucí přes hlavu do provozovny nonstop kasina společnosti E. Q., v XY, XY ulici č. p. XY, za chůze vyndal z tašky, kterou měl zavěšenou přes rameno, expanzní zbraň značky Ekol ASI ráže 9 mm P.A., kterou si opatřil několik dnů před tím, došel až k barovému pultu, přes který se s namířenou zbraní nahnul, a po obsluze, poškozené B. P., nar. XY, požadoval vydání hotovosti se slovy: „Dělej, dělej", přičemž na ni stále mířil uvedenou střelnou zbraní, u které natáhl závěr dozadu, a u již nabité zbraně tak vypadl vyhazovacím okénkem náboj na barový pult, a své jednání doprovázel výhružkami jak vůči této obsluze, tak i vůči ostatním zákazníkům kasina, J. H., nar. XY, a T. J., nar. XY, kdy na tyto rovněž mířil a vyhrožoval jim slovy: "Kdo bude dělat průsery, zastřelím ho", a následně opět namířil na obsluhu a zopakoval: "Dělej, dělej", přičemž mu poškozená B. P. z obavy o svůj život a život ostatních osob v kasinu vydala tzv. kasírtašku s hotovostí ve výši 9 997 Kč, nato jí obviněný nařídil, aby nemačkala „nouzi“, a z místa utekl, čímž způsobil poškozené společnosti E. Q. škodu ve výši 10 000 Kč na hotovosti a kasírtašce.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí v rozsudku popsaných věcí, a bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 5 To 97/2019, o odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, obou zaměřených výhradně proti výroku o trestu rozhodl tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. pouze proti výroku o trestu dovolání, neboť při jeho ukládání došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nesprávnost postupu soudů spatřoval v hodnocení okolností, na jejichž základě mu soudy vyměřily nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který považoval za příliš přísný, a to ve smyslu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci na základě principů vymezených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010, a dalších.
5. Za konkrétní vady, jimiž soudy vymezené principy řádně nerespektovaly, označil nezohlednění zásady personality a individualizace trestní sankce, protože soudy nedostatečně posuzovaly kritéria podle §39 tr. zákoníku a neposuzovaly všechny podstatné okolnosti, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že uvedeným zásadám nevěnovaly potřebnou pozornost. Nedostatečným zohledněním skutečností zjištěných ke své osobě obviněný vytýkal, že nebyla plně respektována zásada personality trestu, protože soudy nebraly do úvahy, jaký dopad bude mít uložený trest v trvání sedmi let na jeho rodinu. Zmínil zejména svého ročního syna, na jehož výchově se nebude moci podílet, což povede k trvalému narušení jejich vztahu, který bude negativně ovlivněn nedostatkem podpory otce a nezohlednění jeho místa v životě syna v raných fázích formování jeho osobnosti, a vytváření sociálních pout k rodičům, což výše uloženého trestu znemožní.
6. Nedostatky ve vyměřeném trestu obviněný spatřoval i z hledisek stanovených zásadou individualizace trestu, u níž považoval za podstatné, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost jeho doznání a snaze nést odpovědnost za své protiprávní jednání a poučit se z něj, s důrazem na to, že právě jeho doznání svědčilo o jeho uvědomění si negativních dopadů činu a mohlo vést k odčinění škody. Poukázal na to, že po celou dobu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, snažil se uhradit vzniklou škodu a chtěl napravit negativní následky, které jeho jednáním vznikly. Zdůraznil, že bylo třeba při vymezení trestu brát do úvahy, že při činu jednal zkratovitě, což vycházelo z aktuálních nepříznivých životních okolností. Soudům vytkl, že pokud tyto skutečnosti dosvědčovali svědci S. S. a Z. S., soudy je nesprávně zhodnotily jako přitěžující, tudíž v neprospěch obviněného, ač měly vycházet z toho, že jde o nevěrohodné svědky, o čemž svědčí jejich kriminální minulost, doba známosti s obviněným a skutečnost, že oba těžili z finanční hotovosti, kterou získal obviněný spácháním zločinu loupeže. Z toho důvodu nemohou být ani výpovědi takových svědků legálním podkladem pro výčet přitěžujících okolností a uložení tak přísného trestu odnětí svobody. Pokud soudy určily uvedené svědky za věrohodné, porušily zásady plynoucí z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016).
7. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 5 To 97/2019, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl rozsudkem o uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, popřípadě věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 1. 7. 2019 (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný argumentací v obsahu dovolání uplatněnou jím označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. učinil v souladu s jejich zákonným vymezením.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného bylo sice podáno zásadně proti výroku o trestu, ale obviněný v něm poukazoval i na vady vztahující se k výroku o vině, a to argumenty, že soudy řádně neposoudily věrohodnost jím zmiňovaných svědků, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemohl tuto část dovolání přezkoumávat, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí (§265a odst. 1, 2 tr. ř.), neboť rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky. Kromě jiných to, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř., tzn., že ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 3, roč. 2004, pod č. T 666).
11. Nepřípustným je proto dovolání směřující proti výroku o vině za situace, pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Platí totiž, že dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, že obviněný, jakož i státní zástupce v jeho neprospěch, podali odvolání pouze proti výroku o trestu, a na tomto podkladě také odvolací soud obě odvolání ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal (srov. bod 6. přezkoumávaného usnesení Městského soudu v Praze). Z těchto důvodů obviněný mohl podat dovolání toliko proti výroku o trestu. Proto, pokud v dovolání odkazoval na skutečnosti týkající se výroku o vině, případně skutečnosti k vině se vztahující, jde o část dovolání, která není v daném smyslu přípustná a Nejvyšší soud se nemohl touto částí dovolání zabývat.
13. V souladu s uvedenými zásadami mohlo být dovolání obviněným podáno proti výroku o trestu, a rovněž bylo možné je podat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ohledně výroku o trestu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod podle §265b dst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a proto také současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
IV. K námitkám obviněného
17. Obviněný dovolání směřující proti výroku o trestu odůvodnil výhradami založenými na polemice s jeho přísností, neboť jej považoval za nepřiměřeně tvrdý, a to s poukazem na porušení zásad personality a individualizace trestu a v rozporu s podmínkami stanovenými v §39 tr. zákoníku. S ohledem na tuto argumentaci je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky proti druhu a výměře trestu, které nespadají pod žádný dovolací důvod, tedy ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze jen poznamenat, že jeho námitky proti výroku o trestu nekorespondují ani s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nevytýkal, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že by šlo o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
18. Vzhledem k tomu, že obviněný žádné relevantní námitky odpovídající těmto zásadám nevznesl, nýbrž brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska existence přitěžujících okolností a nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
19. Pokud jde o obviněným namítané porušení zásad personality a individualizace trestu, jedná se o obecná pravidla, která jsou promítnuta v ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku, podle nichž soud musí postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku a při stanovení konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen zmínit, že zásada personality trestu vyjadřuje, že uložený trest může bezprostředně postihnout pouze pachatele trestného činu, kterým může být podle trestního zákoníku pouze fyzická osoba, přičemž bezprostřední újma postihující jiné osoby už není trestem. Princip individualizace trestní sankce pak působí v trestním právu jako záruka spravedlivého trestání, neboť právě tato zásada stanoví, že každý případ musí být soudem posouzen samostatně, a to z hlediska všech jeho zvláštností, na základě kterých je rozhodováno o druhu, kombinaci či intenzitě uloženého trestu. Tyto zásady rovněž zajišťují přiměřenost ukládání trestních sankcí ve smyslu §38 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 495 a 511).
20. Vzhledem k této povaze obou obviněným namítaných principů, je zřejmé, že ty se promítají do postupů soudů při stanovování výše a výměry trestů se zřetelem na podmínky vyjádřené v §39 tr. zákoníku, jenž je konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou stanoveny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Význam obviněným namítnutých principů je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jimi konkretizován smysl trestu a jeho důsledky, promítá se společně s dalšími zásadami, a to přiměřenosti a zákonnosti do posuzování okolností svědčících o povaze a závažnosti spáchaného činu a na poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Tyto zásady se uplatňuje nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505). Podle povahy ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu „jiného hmotněprávního posouzení“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán, např. u ustanovení podle §43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016). Ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být namítány pouze takové vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, které nesměřují proti druhu a výměře trestu a zejména nesprávnému vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zákoníku, o které se v případě námitek obviněného nejedná (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Zcela nad rámec uvedeného lze jen pro úplnost mimo označený dovolací důvod zmínit, že v projednávané věci při ukládání trestu nedošlo k žádným excesům, neboť podle druhu trestu i jeho výměry je zřejmé, že soudy uvedená kritéria pro ukládání trestů dodržely a obviněným vytýkané principy plně respektovaly. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně při stanovování druhu a výměry trestu přihlédl k doznání obviněného, jeho spolupráci s policií a upřímné lítosti, kterou projevil, jako k polehčujícím okolnostem. Naproti tomu v jeho neprospěch vzal soud do úvahy, že čin spáchal po předchozím uvážení, jakož i jeho bohatou trestní minulost (činy spáchal dva roky poté, co byl propuštěn z pětiletého výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže), snahu k činu přesvědčit svědka Z. S., společně s tím, že o přepadávání benzinek a heren se obviněný v minulosti vyjadřoval jako by šlo o běžné záležitosti, které jsou samozřejmou součástí jeho činností. Negativnímu hodnocení přispěla i skutečnost, že obviněný použil finanční prostředky získané trestným činem na drogy a alkohol, což rozhodně nesvědčí o zodpovědném přístupu k životu (srov. body 12. až 15. rozsudku soudu prvního stupně). O objektivním hodnocení všech zjištěných skutečností a dodržení obviněným vytýkaných zásad svědčí i to, že soud zkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro to, aby trest ukládal ve zpřísněné sazbě za využití §59 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož aplikaci nepřistoupil, a to zejména proto, že obviněný projevil lítost, zaslal poškozené omluvný dopis, deklaroval, že způsobenou škodu uhradí a slíbil, že v budoucnu už trestnou činnost páchat nebude.
22. Nejvyšší soud podle uvedených skutečností neshledal žádné porušení obecných pravidel pro ukládání trestu.
V. Závěr
23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu