ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1026.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1026/2020-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněného V. H. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 10 To 62/2020-339, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 111/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 T 111/2019-319, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a jednak přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (ad II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Uvedených trestných činů se přitom obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil takto: I. dne 19. 7. 2018 nejméně v době okolo 21:45 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY po hlavní komunikaci v XY, soudní obvod Praha - západ, kdy poté co sjel z dálnice D4 do obce XY ve směru na Strakonice, kde spatřil policejní hlídku, najel zpět na dálnici D4, přičemž ve chvíli, kdy ho policejní hlídka ve 21:47 hodin dojela, odstavil uvedené motorové vozidlo v odstavném pruhu dálnice D4 na 18,5 km nastartované, s klíčky v zapalování, vozidlo opustil a za plného provozu utekl přes těleso dálnice D4 a středová svodidla do prostoru k obci XY, přičemž si byl vědom skutečnosti, že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 T 10/2011 ze dne 29. 6. 2011, který nabyl právní moci dne 29.6.2011, a který dosud nevykonal z důvodu opakovaných výkonů trestů odnětí svobody,
II. dne 19. 7. 2018 nejméně v době okolo 21:45 hodin v obci XY, soudní obvod Praha – západ, v osobním motorovém vozidle tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, které řídil po sjezdu z dálnice D4 do obce XY ve směru na Strakonice, kde spatřil policejní hlídku a najel zpět na dálnici D4, v přihrádce levých předních dveří (u řidiče) uvedeného vozidla, aniž by k takové činnosti měl oprávnění, za účelem jejich poskytnutí dalším osobám přechovával 21 ks uzavíratelných plastových P-LD sáčků s obsahem bílé krystalické sypké látky o celkové hmotnosti 7,5532 g, obsahující 74,59 % (hmotnostní), tj. 5,63 g účinné látky metamfetamin, přičemž látka metamfetamin (pervitin) je látka uvedená v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného dle ustanovení §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, jako látka psychotropní.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o vině (toliko) pod bodem II. a výroku o trestu. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 10. 3. 2020, č. j. 10 To 62/2020-339, podle §256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Oswalda, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu.
5. Po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů dovolatel s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu předně namítá (obdobně, jak to učinil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že oba soudy při svém rozhodování nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nedostály požadavkům kladeným na dokazování, reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů a rovněž zjišťování skutkového stavu věci, jež jsou uvedeny v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. K problematice hodnocení důkazů přitom odkazuje jednak na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále na četná judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu (například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 a další) a zdůrazňuje, že tato musí být obecnými soudy přijímána jako základní komponenty spravedlivého trestního řízení, jehož principy vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, a z něho vycházejícího zákonného rozhodnutí, které musí být ve smyslu těchto principů řádně odůvodněno. Ze zmíněných rozhodnutí cituje pasáže týkající se konkrétně povinností soudu důkazy vyčerpávajícím způsobem popsat, logicky a věcně přesvědčivým způsobem je odůvodnit, skutečnosti odpovídajícím způsobem reprodukovat a interpretovat tak, aby informace z nich zůstaly bez jakékoli deformace zachovány a výlučně jen jako takové se pak promítly do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu, a rozhodovat transparentně při současném vyloučení libovůle, resp. svévole a respektování zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo . V návaznosti na to pak zmiňuje i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se presumpce neviny, z níž vyplývají požadavky, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného.
6. Při aplikaci výše uvedených právních a teoretických východisek na posuzovaný případ se obviněný domnívá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou, že mu předmětná droga, resp. pouzdro, ve kterém byla uložena, nenáležela (resp. nenáleželo). Soudu prvního stupně vytýká, že při svém rozhodování vůbec nezohlednil prokázanou absenci daktyloskopických stop na sáčcích s drogou, a oběma soudům pak to, že se spokojily s prostým konstatováním, že drogy náležely jemu z toho důvodu, že byly u místa řidiče; nezaznamenaly přitom, že ve vozidle se na zcela jiném místě nacházela ještě marihuana v „povoleném“ množství. Vyjadřuje přesvědčení, že byl odsouzen na základě volné úvahy soudů bez opory v provedených důkazech a ve skutkových zjištěních, přičemž minimálně část důkazů svědčících v jeho prospěch nebyla soudy vzata v potaz. Dále zaměřuje svou pozornost na výpověď svědkyně D. S., o níž jednak setrvale (zcela shodné výhrady uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) tvrdí, že je nevěrohodná (působila zmateně a nevěděla, zda je trestní řízení vedeno vůči ní a ohledně jakého skutku) a nelze ji jako důkaz použít, neboť je nezákonným úkonem v řízení proto, že soud prvního stupně jmenovanou svědkyni vyslechl přesto, že k věci odmítla vypovídat. V této souvislosti zdůrazňuje, že tato svědkyně k němu byla v době skutkového děje v mileneckém poměru, žili jako druh a družka, a toto vysvětlení k odmítnutí výpovědi tedy bylo dostačující.
7. S poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. dovolatel oběma soudům nižších instancí dále vytýká, že měly též důkladněji zhodnotit otázku subsidiarity trestní represe. Připomíná, že trestní právo je prostředkem ultima ratio , které lze uplatňovat v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje postih podle jiného právního předpisu, což však v dané věci nebylo naplněno. K této námitce pak konkrétně váže výhrady k uloženému trestu s tím, že odvolací soud (ve svém odvolání přitom totožné námitky směřoval vůči soudu prvního stupně) měl upustit od uložení trestu, když není zřejmé, k čemu je „přisypávání“ několika měsíců k vykonávanému cca pětiletému trestu, a nedovede si představit, jaký účel trestu podle trestního zákona soud k danému rozhodnutí vedl. V tomto směru poukazuje i na ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu a zde zakotvenou možnost zastavení trestního stíhání v případě, že účelu trestního řízení bylo vzhledem ke zde vyjmenovaným okolnostem dosaženo.
8. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný shrnuje, že soudům obou stupňů se nepodařilo náležitě prokázat všechny okolnosti stíhaného činu, jež by umožňovaly učinit jednoznačný závěr o jeho vině, a to bez důvodných pochybností. Ze zmíněných důvodů navrhuje, aby dovolací soud konstatoval uvedené nedostatky soudů obou stupňů, postupem podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 10 To 62/2020-339, a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného předně uvádí obsahová východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný své výtky primárně opírá. S ohledem na ně konstatuje, že obviněným uplatněná dovolací argumentace tomuto důvodu neodpovídá, neboť její podstata spočívá ve zpochybnění správnosti hodnocení důkazů ve věci činnými soudy, resp. ve zpochybnění správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění; na tomto základě se obviněný snaží prosadit svou verzi skutkového děje, dle níž mu předmětná droga nenáležela, která však byla soudy důvodně odmítnuta. Dovolání tudíž co do těchto výhrad fakticky uplatnil na procesním (§2 odst. 5 a 6 tr. řádu), a nikoli hmotněprávním základě, a takto konstruované námitky pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze.
10. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce připomíná, že k procesním námitkám by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí. Uvádí, že žádnou takovou vadu neshledal, neboť učiněná skutková zjištění svědčící o vině obviněného mají na provedené důkazy jednoznačnou obsahovou vazbu a lze je z provedených důkazů spolehlivě dovodit (srov. úvahy krajského soudu na stranách 2 a 3 napadeného usnesení či myšlenky okresního soudu na stranách 5 až 9 odsuzujícího rozsudku), takže verze obviněného byla vyvrácena. Dodává přitom, že daná soudní rozhodnutí skýtají nezbytný ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, a tedy odůvodnění dotčených rozhodnutí považuje za dostatečné s tím, že z něj bezpečně vyplývá, že (a z jakých důvodů) to musel být právě obviněný, komu nalezená droga náležela. K výhradám obviněného ve vztahu ke svědkyni D. S. odkazuje na stranu 9 rozsudku okresního soudu a na stranu 3 usnesení krajského soudu, z nichž vyplývá, že nedošlo k žádnému pochybení soudů, jež by založilo nezákonnost důkazu; kromě toho, jak podotkl krajský soud, její výpověď není z hlediska důkazní situace rozhodující.
11. K námitkám obviněného vzneseným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, založeným na názoru, že jednak nebyly naplněny podmínky pro uplatnění trestního práva, a dále mělo být upuštěno od uložení trestu (když není zřejmé, k čemu je „přisypávání“ několika měsíců k vykonávanému cca pětiletému trestu), státní zástupce předně uvádí, že počínání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, a tudíž uplatnění trestní odpovědnosti je plně namístě. Pokud jde o výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, poukazuje na to, že je nelze podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
12. Na základě shora uvedeného a současně za situace, kdy z odůvodnění soudních rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
19. Obviněný v dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , který je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá, neboť naprostá většina jeho námitek směřuje výhradně proti vedení dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (vytýká soudům, že nedostály požadavkům kladeným na dokazování, reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, provedené důkazy hodnotily svévolně a uznaly jej vinným na základě volné úvahy, když soud prvního stupně konkrétně nezohlednil minimálně část důkazů svědčících v jeho prospěch a použil jako důkaz výpověď svědkyně D. S., přestože tato je jednak nevěrohodná a jednak je nezákonným důkazem vzhledem k tomu, že jmenovaná svědkyně odepřela ve věci vypovídat) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (tvrdí, že soudy porušily rovněž ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, neboť se jim nepodařilo náležitě prokázat všechny okolnosti daného činu, jež by umožňovaly učinit jednoznačný o jeho vině, a to bez důvodných pochybností, a nevypořádaly se s jeho obhajobou, že mu předmětná droga nenáležela). Vzhledem k jím tvrzeným pochybením má za to, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo .
24. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
25. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýká, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Nad rámec shora uvedeného konstatování a toliko na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, popř. mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. strany 7 až 9 odůvodnění jeho rozsudku), a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (jejíž podstata spočívá v tvrzení, že předmětná droga mu nenáležela a o její přítomnosti ve vozidle nevěděl) a podrobně vysvětlil, proč ji považoval za nevěrohodnou (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami (až na jedinou výjimku týkající se části výpovědi svědkyně D. S.) se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. bod 6. a 7. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito úvahami a závěry, které již z důvodu procesní ekonomie zde není třeba opětovně rekapitulovat, rovněž plně ztotožňuje, a nemá, co by jim mohl vytknout.
28. Z důvodu ještě větší přesvědčivosti Nejvyšší soud jen dodává, že pokud jde o skutkové zjištění soudů, že tím, komu ve vozidle nalezená droga patřila, byl obviněný, a že tento ji držel za účelem její další distribuce, nemá ani on na základě provedených důkazů žádných pochyb. Z provedených důkazů (výpovědí obviněného, svědka R. H. a svědkyně D. S., a dále protokolu o ohledání místa činu, úředního záznamu o vyhodnocení telekomunikačního provozu, záznamu o průjezdu vozidla na křižovatce ulice XY a XY, jakož i odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie) jednoznačně plyne, že verze obviněného, že pouze převážel ve vozidle pračku z Prahy 5 do XY, není pravdivá, stejně jako jeho tvrzení, že předmětná droga mu nenáležela, nevěděl o tom, že je v přihrádce uložena, a že pokud by drogy byly jeho, měl dostatek času je z vozidla při svém útěku vzít s sebou. Stejně tak je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný drogu držel za účelem její další distribuce, neboť metamfetamin se nacházel v 21 sáčcích navážený vždy v určitém množství (mírně nad 0,2 g či mírně nad 0,4 g), k čemuž by obviněný, pokud by jej nechtěl dále distribuovat, neměl důvod, resp. neměl by důvod jej vůbec takto rozdělovat, jestliže by jej držel pro svou vlastní potřebu.
29. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stojí rovněž námitka obviněného, kterou pod citovaný dovolací důvod [a současně nepřípadně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu] podřazuje a jíž brojí proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeným, resp. neúčelným, přičemž se dovolává zásady subsidiarity trestní represe a poukazuje na ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu].
30. V návaznosti na právě uvedené je třeba zdůraznit, že obviněný se na zásadu subsidiarity trestní represe odvolává v souvislosti s uloženým trestem a zřejmě míří k tomu, že tento mu neměl být uložen proto, že v jeho věci jsou dány takové okolnosti, pro které měla být zmíněná zásada aplikována. V tomto směru však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jež by podle jeho názoru odůvodňovaly závěr, že jeho jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, tj. že je nelze právně posoudit jako trestný čin vůbec, a tudíž ani uvažovat o trestní odpovědnosti (namítl toliko, že „trestní právo je prostředkem ultima ratio, které lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje postih dle jiného právního předpisu. Toto ovšem v dané specifické situaci nebylo naplněno.“).
31. Takto pojaté výhrady obviněného nejsou způsobilé naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž je nelze považovat za relevantně uplatněné.
32. K charakteru takových výhrad obviněného považuje Nejvyšší soud navíc za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Současně je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti. Vzhledem k tomu je ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má nejen význam pro obviněného tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i těm obviněným, jež nemají potřebné právní znalosti, ale zároveň má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
33. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před odvolacím soudem, a též již před soudem prvního stupně, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
34. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. řádu).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného V. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.