ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.907.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 907/2020-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 10. 2020 o dovolání obviněného L. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 55 To 45/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 46/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 T 46/2019, byl obviněný L. K. uznán vinným v bodě 1) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) rovněž přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za jednání pod bodem 1) byl obviněný podle 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 2. 2015, č. j. 15 T 141/2013-89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 2) pak byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný:
1) v okrese Jablonec nad Nisou v XY v místě bydliště, v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2014 do 19. 9. 2014, bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví podle zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a s vědomím, že nakládání s drogami bez zákonného důvodu je trestné, pravidelně nejméně v množství 0,2 g 1x týdně daroval M. B., nar. XY pervitin a L. K., nar. XY nejméně v jednom případě daroval a dále v přesně nezjištěných případech místo zaplacení výživného předal v přesně nezjištěném množství pervitin, který náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek na základě §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,
2) v okrese Jablonci nad Nisou v místě bydliště v ul. XY č. XY, v přesně nezjištěné době od 1. 4. 2016 do června 2016, po předchozí telefonické domluvě M. B., nar. XY prodal nejméně 1 g pervitinu za 1.000,- Kč a dále jí daroval přesně nezjištěné množství pervitinu, v době od října 2016 do 7. 10. 2017 v místě bydliště a ve dvou případech v Liberci prodával pervitin T. V., nar. XY, vždy nejméně 5 g pervitinu za 4.000,- Kč a celkově za uvedené období T. V. prodal kolem 30 g pervitinu za 24.000,- Kč, dále od ledna 2017 do letních prázdnin 2017 jezdil prodávat pervitin do Prahy do různých klubů, kde náhodným zájemcům prodával pervitin a za uvedené období odhadem prodal 5 g pervitinu za 6.000,- Kč, a v přesně nezjištěné době měsíce ledna 2018 v Zásadě prodal L. K., nar. XY 1 g pervitinu za 1.000,- Kč, a pervitin je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek na základě §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků.
4. O odvolání obviněného L. K. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 55 To 45/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť podle jeho názoru nebyla zachována práva na jeho přítomnost u veřejného zasedání a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel založil na tvrzení, že se nemohl veřejného zasedání o odvolání zúčastnit, neboť nebyl poštou předvolán k veřejnému zasedání a rovněž předvolání zaslané do datové schránky se mu nedostalo do dispozice. Ačkoliv si poštu přebírá, předmětné vyrozumění mu nebylo doručeno do schránky a veřejné zasedání o odvolání tak proběhlo bez jeho přítomnosti. V tomto postupu odvolacího soudu shledal porušení §233 tr. ř. vyžadující, aby byl vždy obviněný vyrozuměn o nařízeném veřejném zasedání, a má za to, že v řízení, kdy mělo dojít k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, měl být přítomen a jeho přítomnost byla nutná. Odvolací soud tak měl na jeho přítomnosti trvat, aby jej případně mohl vyslechnout, či mu umožnit vyjádřit se k odvolání. Vytkl, že odvolací soud potvrdil rozsudek na základě svých úvah, které nabyl pouze studiem spisového materiálu, když na rozdíl od nalézacího soudu neměl možnost kontaktu přímo s obviněným, nemohl si na něj udělat vlastní názor a zohlednit tak veškeré skutečnosti, se kterými byl konfrontován nalézací soud. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 709/2001, publ. pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.
7. Tím, že odvolací soud rozhodl bez kontaktu s obviněným nebo osobního výslechu svědků, jednal i v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Jestliže vyhodnotil celé řízení před soudem prvního stupně za správné, včetně hodnocení důkazů a právní kvalifikace, došlo též k porušení zásady in dubio pro reo.
8. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3851/18, dále namítá, že vždy musí být upřednostněn materiální přístup k doručování soudních písemností před přístupem formalistickým. Podstatné je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. Doručení fikcí, kdy si adresát poštovní zásilku nepřevzal, nemůže zhojit nesprávný postup krajského soudu, neboť nelze mít za prokázané, že se s obsahem zásilky seznámil. Právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Nevyvráceno tak zůstává jeho tvrzení, že se o termínu jednání nedozvěděl, a proto se jej nezúčastnil. Stejně tak mu nebyl fakticky doručen rozsudek odvolacího soudu v únoru 2020.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný projevuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu prvního a druhého stupně a poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo. Uvádí, že důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch jeho verze, byly soudy bagatelizovány či bez dalšího zdůvodnění označeny jako nedůvěryhodné a naopak. Je též zcela zřejmé, že jeho bývalá manželka měla z důvodu neplacení výživného pádný důvod se mu svou výpovědí mstít. Ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, přitom vyplývá, že pokud je v konkrétní věci stejně jako verze obžaloby možná a pravděpodobná i verze obviněného, přičemž dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější, nelze obviněného s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinným. V tomto směru odkázal rovněž na čl. 1 odst. 1 Ústavy a nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, z nějž plyne, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak v jeho prospěch.
10. V dané věci však tento požadavek nebyl splněn, neboť obecné soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu. Byl sice uživatelem omamných a psychotropních látek, nicméně zatímco v případě svědkyň je tato skutečnost zohledňována v jejich prospěch, v jeho případě nebyl ani zadán posudek, jakým způsobem byly v předmětné době zachovány jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 2. 2020, č. j. 55 To 45/2020-156.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ( dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že předmětné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již od samého počátku trestního řízení, vtělil je rovněž částečně do svého řádného opravného prostředku a oba nižší soudy se těmito náležitě zabývaly. V dané věci rovněž není dán extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného jsou podle státní zástupkyně toliko polemikou s názorem soudů, jak který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného bylo především prokázáno výpovědí svědkyně L. K. a svědků T. S., J. V. a D. H. Pokud jde o námitky stran nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání, krajský soud měl splněny všechny podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť obviněný si vyrozumění o termínu konání veřejného zasedání nevyzvedl, ačkoliv do datové schránky mu byla datová zpráva dodána dne 3. 2. 2020, tedy 22 dní před konáním veřejného zasedání. Navíc nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, ale toliko vyrozumíván o termínu a místě konání veřejného zasedání ve smyslu §64 odst. 5 písm. a) tr. ř. Podle státní zástupkyně není meritorní rozhodnutí v této věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání L. K. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
15. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
16. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
17. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; §111a se užije obdobně. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení) .
18. Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
19. Podle §233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Tak tomu bude např. v případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. V posuzované věci, v níž nevyvstal ani případ nutné obhajoby, tak tomu zjevně není. Pokud osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání. Z ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že soud o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena. Podle ustanovení §233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána .
20. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání.
21. Obviněnému nelze přisvědčit v jeho nazírání, že by jím osobně vznesené námitky u veřejného zasedání byly způsobilé založit kasaci jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Předně je třeba konstatovat, že východiskem jeho úvah jsou tvrzení neodpovídající reálnému stavu věci. Obviněný nebyl, jak ve svém dovolání tvrdí, soudem druhého stupně v souvislosti s rozhodováním o podaném odvolání k nařízenému veřejnému zasedání předvoláván, nýbrž byl o jeho konání toliko vyrozuměn. Ani v obecné rovině však nejsou vývody dovolatele oprávněné. Obviněný konkrétně namítá, že k veřejnému zasedání nebyl vůbec poštou předvolán a rovněž předvolání zaslané do datové schránky se mu nedostalo do dispozice. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný L. K. je adresátem a uživatelem datové schránky ID schránky z28jma7.
22. Podle §62 tr. ř. odst. 1 věty první nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky (zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje-ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Jelikož z ustanovení §64 odst. 5 písm. a) a contrario tr. ř. vyplývá, že zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání lze doručit i náhradním způsobem, tak není u ní vyloučen vznik fikce doručení.
23. Písemností se rozumí jakýkoli dokument doručovaný v trestním řízení. Je upraveno pořadí, v jakém se tak děje. Orgán činný v trestním řízení doručuje písemnosti především sám, a to v prvé řadě při úkonu trestního řízení. Neučinil-li tak, doručuje písemnosti do datové schránky. Datovou schránkou se rozumí elektronické úložiště, které je určeno mj. k provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci (srov. §2 odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 484].
24. Způsob doručení určuje orgán, který písemnost vydal (v řízení před soudem předseda senátu či samosoudce), je však vázán pořadím jednotlivých způsobů doručení, které uvádí trestní řád . Podle nové úpravy doručování v trestním řádu po novelách (č. 265/2001 Sb. , č. 301/2008 Sb. , č. 41/2009 Sb. ) doručuje písemnosti především orgán činný v trestním řízení sám, a to v tomto pořadí:
a) při úkonu trestního řízení,
b) do datové schránky, a není-li to možné,
c) jde-li o soud nebo státní zastupitelství
- doručovatelem soudu, resp. státního zastupitelství nebo
- orgány justiční stráže.
Dalším způsobem doručení je doručování písemností prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (pošty) . Tento způsob doručení je alternativou pro doručování ad c). Je na příslušném orgánu, aby zvolil, zdali bude doručovat sám prostřednictvím doručovatele (orgánu justiční stráže) nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Pouze v případě, že by doručení některým z těchto uvedených způsobů nebylo úspěšné, může příslušný orgán činný v trestním řízení doručovat i prostřednictvím orgánu obce . Až teprve posledním možným způsobem doručování je prostřednictvím příslušného policejního orgánu (§12 odst. 2). V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu . [srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I. §62, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 680].
25. Podle §17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.
26. Podle §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.
27. Podle §17 odst. 4 téhož zákona, nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.
28. Z předmětného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci nařídila dne 31. 1. 2020 konání veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného na den 25. 2. 2020 s tím, že obviněný L. K. bude o veřejném zasedání vyrozuměn podle vzoru 14 tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním (č. l. 150 tr. spisu). Tím dala předsedkyně senátu odvolacího soudu najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná a věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování.
29. Vyrozumění o konání veřejného zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zaslal obviněnému do jeho datové schránky dne 3. 2. 2020, a to s informací o nařízeném veřejném zasedání na den 25. 2. 2020, tedy s dostatečným předstihem před jeho konáním, a byla mu tak poskytnuta možnost se veřejného zasedání osobně zúčastnit. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 150 spisu se podává, že datová zpráva byla do datové schránky obviněného dodána dne 3. 2. 2020. Jestliže uplynulo 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky obviněného, aniž by se do této přihlásil a vyrozumění o konání veřejného zasedání si vyzvedl, předmětný dokument byl řádně doručen dne 13. 2. 2020, tak jak to stanoví §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., když posledním dnem této 10denní lhůty se považuje dokument za doručený. Soud druhého stupně mohl dne 25. 2. 2020 konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo řádně doručeno dne 4. 2. 2020 rovněž obhájci obviněného a dne 3. 2. 2020 bylo o konání veřejného zasedání vyrozuměno rovněž Krajské státní zastupitelství – pobočka v Liberci (potvrzení o dodání a doručení do datové schránky a dodejka na č. l. 150 spisu).
30. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud obviněného v dostatečném předstihu vyrozuměl o konání veřejného zasedání, čímž mu poskytl možnost k reálnému projednání věci v jeho přítomnosti. K námitce obviněného, „že předvolání zaslané do datové schránky se mu nedostalo do dispozice“ tak tak lze konstatovat, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo do datové schránky obviněného doručeno řádně a včas. Pakliže obviněný i přes vědomí probíhajícího trestního řízení si toto svou liknavostí z datové schránky nevyzvedl – přičemž nepředložil důkazy nasvědčující tomu, že by mu v přístupu do jeho datové schránky bránila překážka objektivního charakteru, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že přistoupil k veřejnému projednání řádného opravného prostředku obviněného v jeho nepřítomnosti, jelikož pro tento postup nastaly zákonné podmínky. V této souvislosti se nepřípadný jeví odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3851/2018, neboť jeho východiska nelze na posuzovanou věc aplikovat. Stejně tak je nepatřičný odkaz na rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. roz. tr., když jeho obsah naopak svědčí ve prospěch postupu odvolacího soudu. Nad rámec těchto úvah je třeba konstatovat, že ani obhájce obviněného při zahájení veřejného zasedání nevyjádřil přání, resp. nevznesl požadavek na osobní účast obviněného, nežádal o odročení veřejného zasedání ani netvrdil, že by obviněný o jeho konání nebyl vyrozuměn. Namítaným postupem soudu tak nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, jež každému zaručuje právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Vzhledem k tomu, že v průběhu veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, ani obhájce obviněného nenavrhoval doplnění dokazování, nejde ani o případ, kdy neúčast obviněného by mohla znamenat porušení ústavně garantovaného práva na obhajobu, specifikovaného především v čl. 37 a 38 Listiny. Postupem odvolacího soudu nebyla v žádném směru porušena ani zásada ústnosti a bezprostřednosti ani právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, jak je obviněným namítáno. Nejvyšší soud proto neshledal, že by byl postupem odvolacího soudu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. d) tr. ř.
31. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
33. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
34. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že z obsahu dovolání obviněného lze sice dovodit, že toto je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že namítané vady pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ze strany obou nižších soudů, namítá, že důkazy v jeho prospěch byly jimi bagatelizovány či označeny jako nevěrohodné a naopak, vytýká, že se soudy náležitě nezabývaly věrohodností tvrzení jeho bývalé manželky a nevypořádaly se s její motivací se mu svou výpovědí mstít, že soudy na rozdíl od něj zohlednily ve prospěch svědkyň skutečnost, že se jednalo o uživatelky omamných a psychotropních látek, že nebyl zadán posudek, jakým způsobem byly v předmětné době zachovány jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
35. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
36. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
37. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
38. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
39. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. , popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
40. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu výše citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný mimo své doznání z přípravného řízení usvědčován zejména svědeckými výpověďmi uživatelek omamných a psychotropních látek – jeho bývalé manželky L. K. a bývalé přítelkyně M. B. z přípravného řízení, které popsaly nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkávaly, ale také kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu či bezplatně pervitin od něj získávaly. Soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi obhajoby spočívající v tvrzení, že M. B. žádný pervitin neposkytl, naopak, že spíše zásobovala ona jeho, a že látka, kterou dal jí i L. K., nebyl pervitin, ale něco jiného, nějaký cukr moučka, nic škodlivého, neboť takové skutečnosti z jejich výpovědí nikterak nevyplývají. Naopak obě hovoří zcela přesvědčivě, že se jednalo o drogu dobré kvality, jejíž účinek se projevil hned, nejednalo se tedy o žádnou, obviněným tvrzenou náhražku. Ohledně prodeje pervitinu do různých klubů v Praze nalézací soud vycházel z podrobné výpovědi obviněného z přípravného řízení, kde popsal, v jakém období k prodejům docházelo, jakým způsobem, za jakou cenu a v jakém množství v jednotlivých případech i celkem se tyto realizovaly, dokonce uváděl i názvy klubů. Ve vztahu k T. V. pak rovněž mimo doznání obviněného z přípravného řízení, kdy se podrobně vyjádřil k prodeji pervitinu její osobě, soudy své závěry opřely zejména o výpověď svědka T. S., který ji do místa bydliště obviněného za účelem koupě drogy v daném období vozil. Důvodně oba soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že pokud se v přípravném řízení k trestné činnosti doznal, učinil tak pod psychickým nátlakem policistů, neboť výpovědi svědků – příslušníků Policie České republiky - J. V. a D. H., kteří realizovali jeho výslech v přípravném řízení, tuto jednoznačně vyvrací. Jak oba shodně uvedli, obviněného znají pouze pracovně, jeho výslech probíhal standardním způsobem, kdy mu bylo předestřeno, na základě čeho byl obviněn, sám pak spontánně vypovídal a odpovídal na doplňující otázky. V žádném případě mu nebylo nic předestíráno ani podsouváno, naopak již na počátku řekl, že „si je toho vědom, že to takhle dělal“. Není tedy pochyb o tom, že výslech obviněného proběhl v souladu s trestním řádem, obviněný protokol jako správný podepsal, s jeho obsahem vyslovil souhlas, nežádal žádných jeho změn ani doplnění a ani k jeho průběhu nevznesl žádnou výhradu. Z protokolu o provedeném výslechu (č. l. 13–16 spisu) tak nevyplývají žádné indicie, které by platnost a použitelnost výpovědi obviněného z přípravného řízení zpochybňovaly. I odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně shledal výpověď obviněného v hlavním líčení, kde trestnou činnost oproti přípravnému řízení popřel, za účelovou. Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně L. K. z přípravného řízení oba soudy neshledaly důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné závažné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit její motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele, ani motiv jím tvrzené případné msty. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, shledal-li naopak za účelovou a nepřesvědčivou výpověď této svědkyně učiněnou v hlavním líčení, pokud oproti přípravnému řízení tuto změnila ve prospěch obviněného, a logicky zdůvodnil, proč vycházel z její svědecké výpovědi z přípravného řízení. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy, z nichž lze zmínit zejména záznamy facebookové komunikace mezi L. K. a obviněným, z níž jednoznačně vyplývá jejich domluva ohledně předání pervitinu. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
41. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného u hlavního líčení, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil jak v bodě 1) tak i v bodě 2) samostatné skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat též na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzeného protiprávního jednání. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.
IV.
Závěrečné shrnutí
42. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného L. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu