ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2862.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2862/2020-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. Ch. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované Slováckým strojírnám, akciové společnosti se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická č. 1763, IČO 00008702, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Hebkým, advokátem se sídlem v Mostě, Václava Řezáče č. 315, o náhradu škody na zdraví, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s. Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C 140/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2020, č. j. 95 Co 4/2020-22, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 95 Co 4/2020-22 (jímž bylo usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 11. 2019, č. j. 60 C 140/2019-12, změněno tak, že se řízení přerušuje do pravomocného rozhodnutí o základu nároku na náhradu škody na zdraví v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 45 C 61/2016, a jinak se potvrzuje), není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce předpokladů rozhodných pro možnost řízení přerušit podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5637/2016, anebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1626/2019, v jejichž odůvodnění byl vysloven právní názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení (nepřerušení) řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4209/2019, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020).
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – ke všem okolnostem významným pro posouzení předpokladů rozhodných pro možnost řízení přerušit podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přihlédl; doba přerušení řízení není u žádného z důvodů uvedených v ustanovení §109 o. s. ř. zákonem stanovena. Úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přitom může dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit a na jakou dobu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu