ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1993.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1993/2020-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) F. V. , narozeného XY, bytem XY, b) R. V. , narozeného XY, bytem XY, c) M. V. , narozeného XY, bytem XY, d) I. R. , narozené XY, bytem XY, e) J. H. , narozené XY, bytem XY, f) Z. L. , narozeného XY, bytem XY, g) A. K. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, h) P. K. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému K. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Alexandrou Gomolákovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 190/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 179/2019-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 179/2019-373, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 8 C 190/2015-327, určil, že pozemky parc. č. XY, orná půda, a parc. č. XY, orná půda, v obci XY, k. ú. XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, byly k 4. 12. 1995 v bezpodílovém spoluvlastnictví V. K., narozené XY, zemřelé 22. 5. 2012, a J. K., narozeného XY, zemřelého 4. 12. 1995, obou naposledy bytem XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 179/2019-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. XY (nyní označen jako pozemek parc. č. XY) a pozemky parc. č. XY a XY (nyní oba označeny jako jeden pozemek parc. č. XY) v k. ú. XY nabyl v roce 1946 do vlastnictví J. N. (právní předchůdce žalovaného) na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Vzal za prokázané, že J. N. se v roce 1949 dohodl s manželi V. a J. K. (právními předchůdci žalobců), že jim předmětné nemovitosti přenechá k užívání. Uzavřel, že J. N. tak nemovitosti opustil a nejpozději k 1. 1. 1951 mu k nim zaniklo z tohoto důvodu vlastnické právo. Manželé K. nabyli vlastnické právo k pozemkům na základě zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku vydaného Zemědělským odborem rady ONV v Brně dne 21. 5. 1961. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který určil, že předmětné pozemky byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů K. ke dni 4. 12. 1995, kdy jejich majetkové společenství zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. N. vyjádřil (byť konkludentně) vůli předmětné nemovitosti opustit, a proto nejpozději k 1. 1. 1951 zaniklo jeho vlastnické právo k nim. J. N. nemovitosti fakticky opustil z politických důvodů, avšak i po roce 1949 vystupoval při jednání se státními orgány jako jejich vlastník a požadoval po manželích K. řádně dokončit jejich převod.
Podle dovolatele je nutné příslušné správní rozhodnutí (zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku vydaného Zemědělským odborem rady ONV v Brně dne 21. 5. 1961), na základě kterého měli manželé K. podle rozhodnutí odvolacího soudu nabýt vlastnické právo k nemovitostem, hodnotit jako nicotný správní akt (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správní rozhodnutí považuje za nesrozumitelné a neurčité (předmětné nemovitosti v něm nejsou řádně identifikovány).
Namítá také, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněný. Neztotožňuje se ani s postupem odvolacího soudu, který neprovedl některé důkazy navržené žalovaným v průběhu odvolacího řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že vlastnické právo J. N. k předmětným nemovitostem nemohlo zaniknout na základě jejich opuštění, a to nejpozději k 1. 1. 1951, protože J. N. nevyjádřil (byť konkludentně) v roce 1949 ani později vůli nadále nebýt jejich vlastníkem:
V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1479/2012 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ), se Nejvyšší soud zabýval posouzením právní otázky, zda zaniklo nejpozději k 1. 1. 1951 za obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci vlastnické právo J. N. k (jiným) nemovitostem, jež nabyl na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a to na základě projevu vůle J. N. tyto nemovitosti opustit.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že mělo-li k opuštění přídělu dojít v roce 1949, „bylo třeba věc posoudit především podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Ten v §386 připouštěl zánik vlastnického práva opuštěním věci movité, jinak bylo třeba výmazu z pozemkových knih (extabulace). Nicméně – jak uvedl a zdůvodnil dovolací soud v předchozím rozsudku v této věci - nedošlo-li jen pro nedostatek extabulace k zániku vlastnictví k nemovitosti na základě jejího opuštění, realizovaného ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, došlo k zániku práva nejpozději k 1. 1. 1951.
Právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentně učiněný) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva.
Konkludentní právní úkon (projev vůle učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (Švestka, J., Dvořák, J., a kol.: Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 5. vydání, díl I., s. 122).“
Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že J. N. v roce 1949 projevil vůli předmětné nemovitosti opustit, tedy vůli nebýt nadále vlastníkem těchto věcí. Je třeba především zohlednit, že nebylo prokázáno, že J. N. opustil nemovitosti z důvodů vyhrožování, resp. pro politický nátlak. Bylo by nelogické, kdyby výsledkem takového nátlaku či vyhrožování, motivovaného tlakem např. na združstevňování, mělo být to, že jedna osoba příděl opustí a jiná se jej ujme; v řízení přitom nevyšly najevo důvody, proč by měl být J. N. nějak „pronásledován“ a jeho nástupce nikoli, resp. že by nástupce byl nějak zvýhodňován na úkor původního přídělce. Skutečnost, že J. N. byl s manželi K. dohodnout na finančním vypořádání za předmětné nemovitosti, nasvědčuje, že neměl v úmyslu se těchto nemovitostí znovu ujmout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1479/2012; Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 178/13, odmítl ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu její zjevné neopodstatněnosti).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti s touto námitkou žalovaného založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalovaného v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalovaný v této souvislosti napadá rovněž skutková zjištění odvolacího soudu (na nichž jsou založeny závěry odvolacího soudu o obsahu vůle J. N.) a rozhodnutí odvolacího soudu o neprovedení některých důkazů navržených žalovaným.
Dovolatel však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že procesní postup odvolacího soudu, hodnocení důkazů a navazující skutková zjištění by měly být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k procesu dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec shora uvedeného lze poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
K námitce, že správní rozhodnutí, na základě kterého měli nabýt manželé K. vlastnické právo k nemovitostem, je nicotné (jedná se o nicotný správní akt, tzv. paakt):
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil a odůvodnil závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že i pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Taktéž právní teorie spojuje nicotnost správních aktů s nedostatkem pravomoci, nedostatkem právního podkladu, absolutním nedostatkem formy, nejtěžšími vadami nepříslušnosti (srov. např. HENRYCH Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a násl., SLÁDEČEK Vladimír. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 106 a násl., HORZINKOVÁ Eva a NOVOTNÝ, Vladimír: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 202 a násl.). Nejvyšší správní soud se pak nicotností správních aktů zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011. Nejvyšší soud tedy v souladu s uvedeným pokládá za nicotný ten správní akt, který byl vydán absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014)].
Opodstatněná není námitka žalovaného, že příslušné rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě měli nabýt vlastnické právo k nemovitostem právní předchůdci žalobců, je nesrozumitelné a neurčité (z důvodu nedostatečné identifikaci nemovitostí, o jejichž přidělení správní orgán rozhodl), a proto nicotné. Nejvyšší soud považuje příslušné rozhodnutí správního orgánu za dostatečně srozumitelné i určité. K tomu lze dodat, že ani žalovaným tvrzená nedostatečné identifikace nemovitostí nezpůsobuje případnou nicotnost tohoto správního rozhodnutí; pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ze správního rozhodnutí je zřejmé, o kterých nemovitostech příslušné správní rozhodnutí pojednává.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu:
V části dovolání žalovaný rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno. Uvádí, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje řádné zdůvodnění skutkových závěrů i právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem.
Shora uvedené námitky týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí přípustnost tohoto dovolání založit nemohou. Těmito námitkami dovolatel vystihuje (údajnou) vadu řízení, aniž by v této souvislosti formuloval jakoukoliv otázkou hmotného nebo procesního práva a uvedl, který z předpokladů přípustnosti uvedený v §237 o. s. ř. považuje za splněný. V takovém případě by mohl dovolací soud k této (žalovaným tvrzené) vadě řízení přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo jinak přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož v posuzované věci není dovolání žalovaného jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., není oprávněn Nejvyšší soud ani přihlédnout ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k této, žalovaným tvrzené vadě řízení.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu