ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2115.2020.3
sp. zn. 22 Cdo 2115/2020-945
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, proti žalované J. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, o vypořádaní společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 225/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 28 Co 110/2019-864, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2020, 28 Co 110/2019-877, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Předmětem řízení bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM”) účastníků. Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 7 C 225/2016-364, přikázal věci ze zaniklého společného jmění manželů žalobci (výroky I a III) a žalované (výroky II a IV). Výrokem V uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl. Ve výroku VI rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 28 Co 110/2019-864, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2020, č. j. 28 Co 110/2019-877, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že věci ze zaniklého společného jmění manželů uvedené ve výroku I bodu a) přikázal žalobci, v bodu b) žalované a v bodu c) uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl. Výrokem II zamítl návrhy žalobce [bod a)] a žalované [bod b)] na vypořádání. Výrokem III a IV rozhodl o nákladech řízení.
Proti výroku I bodu a) první odrážce, bodu c), výroku II bodu b) druhé, čtvrté, páté, šesté, sedmé, osmé a deváté odrážce, a výroku III rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání. Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Poměrně rozsáhlé dovolání žalované obsahuje polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se mísí s „otázkami předkládanými dovolacímu soudu k řešení“; tyto otázky jsou většinou formulovány jen vzhledem k postupu odvolacího soudu v této věci, bez potřebného zobecnění. Rozpor s judikaturou je dokumentován pouze uvedením spisových značek dovolacího soudu, aniž by bylo konkretizováno, se kterou částí (právní větou) má být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolací soud proto cituje uvedené „otázky“, mající založit přípustnost dovolání (výslovně to z jeho textu nevyplývá) tak, jak byly dovolatelkou zformulovány, včetně toho, že jsou podány kurzívou, a zabývá se jejich relevancí ve vztahu k přípustnosti dovolání.
Žalovaná předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku týkající se postupu odvolacího soudu v uvedeném případě, který částku 280 000 Kč, která byla součástí zůstatku na účtu u ING Bank N. V. ve výši 395 159,22 Kč ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků, nezahrnul do společného jmění manželů k vypořádání, když se jednalo o částku, kterou žalobce
použil bezprostředně po rozvodu manželství účastníků na zaplacení části kupní ceny za osobní automobil XY. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která otázku vypořádání zaniklého SJM řeší, např. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3110/2010.
Dovolatelka nijak nevymezila, v čem konkrétně se odvolací soud od uvedeného rozhodnutí odchýlil; neuvádí právní větu, ani nevymezuje část rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Již proto nemůže uvedená otázka založit přípustnost dovolání. Dovolatelka tu navíc vychází z jiného skutkového stavu, než odvolací soud; ten uvedl, že částka 280 000 Kč pochází ze stavebního spoření dětí (a není tudíž součástí zaniklého SJM). S tímto skutkovým zjištěním sice dovolatelka polemizuje, dovolací soud je jím však vázán a nemůže jej přezkoumávat (viz výše). Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalovaná předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku postupu odvolacího soudu, který do vypořádání společných finančních prostředků nezahrnul i výběry z účtů vedených na jméno žalobce co do částky 160 043,35 Kč uplatněné k vypořádání žalovanou, přičemž žalobce se k nároku uplatněnému žalovanou nevyjádřil, ani nevysvětlil užití odčerpaných finančních prostředků. Tato otázka je řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3541/2014, 22 Cdo 1135/2005 a 22 Cdo 2433/99, od které se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil.
Ani zde dovolatelka nijak nevymezila, v čem konkrétně se odvolací soud od uvedených rozhodnutí odchýlil; neuvádí právní větu, ani nevymezuje část rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Již proto nemůže uvedená otázka založit přípustnost dovolání. Právní otázku, na které je napadené rozhodnutí založeno, vymezuje jen jako uvedený „postup odvolacího soudu“, aniž by ji zobecnila či vymezila tak, aby mohl být právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) podroben dovolacímu přezkumu. Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalovaná dále předkládá dovolacímu soudu k posouzení i otázku týkající se poučovací povinnosti soudu dle §118a, odst. 1-3 o. s. ř., která je řešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 a 22 Cdo 1336/2015. V daném případě žalovaná nebyla odvolacím soudem poučena o tom, že by uplatněný nárok neprokázala, v tomto se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS.
K tomu se uvádí: Rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 se poučovací povinnosti soudu netýká, v rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 se o ní dovolací soud jen letmo zmínil v souvislosti s postupem soudu, aniž by činil nějaké závěry. Porušení poučovací povinnosti navíc může založit jen vadu řízení, ke které lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (tj. přípustného z jiného důvodu - §242 odst. 3 o. s. ř., viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017). Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalovaná současně předkládá dovolacímu soudu k řešení i otázku, zda lze jednání manžela, který se společným majetkem hospodaří v rozporu s ust. §713 odst. 1 o. z., posuzovat jako právní jednání neplatné dle §580 odst. 1 o. z., ke kterému soud přihlédne i bez návrhu dle §588 o. z., čímž se odvolací soud k námitce žalované v napadeném rozsudku nezabýval. Tato otázka nebyla dle názoru žalované v rozhodovací činnosti za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. Nejvyšším soudem řešena.
Nejde o otázku v judikatuře neřešenou; viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2019, ze kterého se podává, že jde o neplatnost relativní: „Úprava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava obsažená v obč. zák.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o. z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák., podle nějž, jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o jednání platné). To platí tím spíše v případech, kdy se jedná o správu součásti SJM v záležitosti, kterou lze považovat za běžnou“.
Relativní neplatnost musí i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. namítnout oprávněná osoba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2018, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018). Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou.
I v tomto případě je dovolacímu soudu předkládána k řešení otázka odčerpání finančních prostředků jedním z manželů z účtu, na kterém jsou uloženy finanční prostředky spadající do SJM, a jejich užití ve prospěch manžela, který finanční prostředky odčerpal, a dále otázka, zda lze jednání manžela, který se společnými finančními prostředky hospodařil v rozporu s ust. §713 odst. 1 o. z., posuzovat jako právní jednání absolutně neplatné dle ust. §580, ke kterému soud přihlédne dle §588 o. z. i bez návrhu.
Takto položené otázce předchází polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ke které, jak uvedeno výše, nelze přihlížet. K právnímu posouzení viz předchozí bod, pokud uvedené jednání spočívá v právním jednání. Pokud by snad o právní jednání nešlo, pak nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o právních jednáních, tedy ani aplikace §588 o. z. nepřichází v úvahu; uplatní se tak obecně zásada projednací, podle které je věcí stran vnést do řízení potřebné skutečnosti.
Podle názoru žalované je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, který obdobný případ řeší ve svých rozhodnutích např. sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 a 22 Cdo 1336/2015, tak, že nelze v případě, kdy jeden z manželů disponuje se společnými prostředky bez vědomí druhého manžela, přičítat k tíži druhého manžela, pokud svůj nárok označený alespoň obecně upřesnil až poté, kdy získal potřebné údaje prostřednictvím soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Především je třeba uvést, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, na který dovolatelka odkazuje, se uvádí: „Přitom zejména v případech, kdy jeden z manželů nemá s ohledem na chování (nedostatek součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012, dostupné na www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2679/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz ). To, zda vzhledem k poměrům dané věci byla určitá položka vypořádávaného SJM navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě od jeho zániku dostatečně konkrétně je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nebylo“. Stejný názor je uveden v dalším rozhodnutí, na které dovolatelka poukazuje.
Odvolací soud uvedené pravidlo neopomenul, a uvedl: „Žalovaná sice v podáních doručených soudu prvního stupně dne 31. 5. 2018 a dne 18. 7. 2018 zmínila „společné úspory“ a navrhla, aby žalobce předložil k prokázání skutečné výše úspor výpisy z účtů, které konkretizovala, avšak vypořádání úspor na všech účtech účastníků (alespoň v obecné rovině) nenavrhla “. To je v souladu s tím, co odvolací soud uvedl pod bodem 78, když přisvědčil tomu, že žalobkyně trpěla tzv. informačním deficitem: „Na druhé straně se nelze úspěšně dovolávat informačního deficitu, jestliže některé položky neoznačila v 3leté lhůtě a uvedla je až později“. Jde tedy o to, že je nenavrhla k vypořádání alespoň obecně. Dovolatelka netvrdí, že by v podáních doručených soudu prvního stupně dne 31. 5. 2018 a dne 18. 7. 2018 uvedla nějaké položky alespoň obecněji (uvedla „opěrné body“ svého tvrzení) a navrhla je k vypořádání. V dovolání na str. 9, na které klade tuto otázku, ostatně nijak neuvádí účty, které měla v tříleté lhůtě po zániku SJM uplatnit obecně k vypořádání, a soudy jí nevyhověly. Nelze tak konstatovat, že by odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalovaná i v tomto případě předkládá k řešení dovolacímu soudu otázku, zda měl odvolací soud při vypořádání SJM v tomto případě přihlédnout k výběrům finančních prostředků z účtů manželů žalobcem, zde konkrétně realizovaným za trvání manželství prostřednictvím převodů ze společného účtu u ČSOB, a.s., na účet u Citi Bank, a.s., zřízeného bez vědomí a souhlasu žalované, který tyto finanční prostředky použil z velké většiny ve svůj výlučný prospěch. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, kterou Nejvyšší soud řešil např. ve svých rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 a 22 Cdo 1336/2015. V řízení bylo prokázáno, že se ze strany žalobce jednalo o dispozice se společným majetkem v rozsahu, který přesahoval obvyklou míru hospodaření rodiny.
Současně žalovaná i v tomto případě předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda lze jednání manžela, který se společným majetkem hospodaří v rozporu s ust. §713 odst. 1 o. z., posuzovat za daných konkrétních okolností jako právní jednání neplatné dle §580 odst. 1 o. z., ke kterému soud přihlédne i bez návrhu dle §588 o. z. Žalovaná má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. řešena, ani odvolací soud ve svém závěru uvedeném pod bodem 73. rozsudku na judikaturu Nejvyššího soudu neodkázal.
Žalovaná současně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda mohl odvolací soud učinit u této položky k vypořádání své závěry shora uvedené, aniž by žalovanou poučil dle ust. §118 odst. 1 - 3 o. s. ř. Podle názoru žalované se i v tomto odvolací soud odchýlil od rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud otázku poučení účastníka řízení řešil např. v rozhodnutích 21 Cdo 2725/2007 a v rozhodnutí 29 Cdo 1043/2012.
Jde v podstatě o opakování již výše uvedeného; k tomu se odkazuje na to, co bylo k námitkám dovolatelky řečeno výše. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu není konkretizován, předloženým otázkám předchází polemika se skutkovými zjištěními a dovolatelka tak vychází z jiného skutkového stavu, než soudy v nalézacím řízení, a také jde o otázku Nejvyšším soudem již řešenou.
Žalovaná v průběhu řízení před odvolacím soudem namítala, že odvolací soud svým poměrně rozsáhlým dokazováním porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení, což je patrné nejen v tomto případě a případě uvedeném pod bodem 4. tohoto dovolání žalované, ale i v ostatních případech, kdy bylo třeba rozsáhlejšího dokazování, v některých případech pak ani veškeré důkazy provedeny nebyly. Tímto postupem odvolacího soudu je žalovaná zkrácena na svých právech, neboť je ve svých dovolacích námitkách omezena ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se k tomuto postupu odvolacího soudu, který je dle jejího názoru v rozporu s ust. §219a odst. 2 o. s. ř. a ust. §213 odst. 4, část věty za středníkem, vyjadřuje pod bodem 6. tohoto dovolání, když tuto otázku předkládá k řešení i Nejvyššímu soudu.
Pod bodem 6. dovolání pak dovolatelka „v tomto svém názoru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 a 21 Cdo 3426/2016, která upřesňují i termín „rozsáhlost“ doplnění dokazování“. Dovolatelka uzavírá: Žalovaná předkládá dovolacímu soudu k řešení i tuto otázku správnosti postupu odvolacího soudu, který v předmětné věci prováděl dle názoru žalované dokazování poměrně rozsáhlé, měřené zde rozsahem skutečností významných pro posouzení věci, v čemž se odvolací soud dle názoru žalované odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu shora označené. Žalovanou tak zkrátil v jejím právu na spravedlivý proces.
Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu není dán, tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.
„Dvojinstančnost“ není obecnou zásadou občanského soudního řízení; to nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01). I podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva je právo na spravedlivý proces naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2079/2019, se uvádí: „Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (Rc 30/2000), však byla vývojem legislativy (novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 749/2005)“.
Již z toho, že zásada dvojinstančními není obecnou zásadou občanského soudního řízení a požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni, se podává nejen to, že samotné „porušení“ této zásady nemůže být v rozporu s platnou judikaturou dovolacího soudu, ale vyplývá z toho i přístup k otázce rozsahu dokazování před odvolacím soudem.
Dovolatelka problematizuje obecně rozsah dokazování provedený odvolacím soudem, nerozlišuje však, které důkazy byly provedeny podle jednotlivých případů uvedených v §213 odst. 2, až odst. 4 o. s. ř. Jde přitom o různé důvody pro dokazování v odvolacím řízení, přičemž to, že odvolací soud by neměl dokazování provádět „má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování“, se vztahuje jen k případům uvedeným v §213 odst. 4 o. s. ř.
Podle §213 odst. 3 o. s. ř. platí: „K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel“. V tomto ustanovení není rozsah dokazování před odvolacím soudem nijak omezen. Přitom celou řadu důkazů, které prováděl odvolací soud, provedl již soud prvního stupně, a postup odvolacího soudu, který důkazy opakoval, má oporu v §213 odst. 3 o. s. ř.; i když odvolací soud odůvodnil doplnění dokazování odkazem na §213 odst. 2 a 4 o. s. ř., uvedl, že opakoval důkazy, ze kterých soud prvního stupně neučinil potřebná skutková zjištění (bod 19 rozsudku). Již tato okolnost relativizuje tvrzení o velkém rozsahu důkazů provedených v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř.; řada důkazů byla provedena podle §213 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud opřel dokazování i o §213 odst. 2 o. s. ř., a ani toto ustanovení omezující podmínku neobsahuje. Ostatně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2015 (Rc 91/2015), na které dovolatelka odkazuje, se uvádí: „Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu, nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušit; v takovém případě je na odvolacím soudu, aby uvedené důkazy provedl sám“.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud, který provedl poměrně rozsáhlé dokazování, jednal v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usneseních sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 (Rc 91/2015) a ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016 (ani zde neoznačuje právní věty, kterých se má rozpor týkat). V posledně uvedeném rozhodnutí, odkazujícím na Rc 91/2015, se uvádí:
„Podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.
Podle ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Z ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení §118b o. s. ř.) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení §205a a 211a o. s. ř. přípustné, provádí - je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci - odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Obě podmínky uvedené v ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. musí být splněny kumulativně; odvolací soud není povinen provést navržené důkazy jen tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a současně jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Jen za těchto podmínek může být za účelem provedení dalších důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zrušeno.
Rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale vždy rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice některé důkazy provedl, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení významné. Zcela nedostatečné dokazování je třeba odlišit od neúplného dokazování, o něž jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním případě k tomu nedošlo, a je proto třeba (v zájmu zjištění skutkového stavu věci) provést ještě další důkazy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, které bylo uveřejněno pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015)“.
Z uvedeného se především podává, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a současně jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Soud prvního stupně však provedl rozsáhlé dokazování (viz body 10 až 44 rozsudku soudu prvního stupně); dovolatelka netvrdí, že by „šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení významné“. Nešlo tedy zjevně o „zcela nedostatečné“ nebo dokonce „žádné“ dokazování; kumulativní negativní podmínka, kterou zákon omezuje rozsah dokazování ohledně důkazů navržených účastníky, které dosud nebyly provedeny, tak nebyla splněna. Postup odvolacího soudu nebyl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Konečně dovolatelka napadá výrok o náhradě nákladů řízení ; dovolání proti tomuto výroku však není přípustné - §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Žalobce podal k rozsáhlému dovolání stručné vyjádření, ve kterém se však vyjadřuje jen k předpokladům přípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, a to ještě nesprávně – nedostatek přípustnosti vidí v tom, že dovolatelka zde důvod přípustnosti neuvedla, nicméně dovolání je v této části nepřípustné již ze zákona. Pak jen velmi stručně a obecně označuje rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, aniž by reagoval na dovolatelkou vymezené důvody přípustnosti dovolání. Náklady vynaložené na toto vyjádření nelze považovat za účelné (§142 odst. 1 o. s. ř.) a proto dovolací soud právo na jejich náhradu úspěšnému žalobci nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu