ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2688.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2688/2020-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adélou Krabcovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Bohdalecká 1460/8, proti žalovaným 1) A. Š. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. K. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Kafkou, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 106/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. března 2020, č. j. 35 Co 148/2019-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Adély Krabcové, advokátky se sídlem v Praze 10, Bohdalecká 1460/8.
III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 8 387 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Adély Krabcové, advokátky se sídlem v Praze 10, Bohdalecká 1460/8.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 13 C 106/2017-251, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY (výrok I), a podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) k pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY (výrok II). Pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných se spoluvlastnickým podílem žalovaného 1) o velikosti 3/4 celku a spoluvlastnickým podílem žalované 2) o velikosti 1/4 celku (výrok III), a pozemek parc. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalované 2) – (výrok IV). Žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 250 000 Kč (výrok V) a žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 85 000 Kč (výrok VI). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2020, č. j. 35 Co 148/2019-381, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že 1. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY, a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, 2. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) k pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY, a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalobce, 3. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na vypořádání podílu částku 500 000 Kč a 4. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na vypořádání podílu částku 335 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech svědečného (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroků o nákladech řízení podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť jeho rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví je zjevně nepřiměřené. Zjevnou nepřiměřenost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé spatřují zejména v tom, že odvolací soud nepřiměřeně vyzdvihl hledisko účelného využití nemovitosti a dostatečně nezohlednil ostatní pro posouzení věci významné skutečnosti. Odkazují na judikaturu dovolacího soudu, podle které hledisko účelného využití nemovitosti není jediným rozhodujícím kritériem (obecně k přiměřenosti rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, k nutnosti zohlednit veškeré skutečnosti, které jsou v dané věci relevantní např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, nebo ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a k neurčitosti pojmu účelného využití usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019; dovolatelé rovněž zdůrazňují, že kritérium účelného využití nelze absolutizovat s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019). Považují za nepřiměřené, aby byly nemovitosti přikázány spoluvlastníku, který je vlastníkem pouze minoritního podílu na nemovitostech, zatímco žalovaní vlastní většinový podíl (poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, kdy pro přikázání věci výrazně menšinovému spoluvlastníku musejí být dány závažné důvody a namítají vadu řízení, neboť odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč nebyla výše podílů pro jeho rozhodnutí rozhodující). Namítají, že odvolací soud nezohlednil délku trvání vlastnictví; rodina žalovaných vlastní předmětné nemovitosti již 37 let, zatímco žalobce pouhé 3 roky, s čímž se pojí rovněž hledisko toho, kdo ze spoluvlastníků se jakou měrou o dané nemovitosti zasloužil, a hledisko citových a historických vazeb jednotlivých spoluvlastníků k nemovitostem, které jsou v projednávané věci hlediskem stěžejním a měla by mu být proto věnována mimořádná pozornost (k tomuto uvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, anebo rozsudek ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013); v tomto směru rovněž namítají, že pokud odvolací soud vyzdvihl jiné kritérium (účelné využití nemovitostí), než jaké považoval za rozhodující soud prvního stupně (mimořádné citové vazby), měl zopakovat dokazování, jestliže považoval za rozhodující jiné skutečnosti, a důkazy tak hodnotil odlišně (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 1180/14). Žalovaní rovněž poukazují na okolnosti nabytí podílu na společných nemovitostech ze strany žalobce, který podíl získal v dražbě a následně obratem podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; namítají, že si žalobce musel být již před nabytím podílu vědom, že bude postaven do pozice minoritního spoluvlastníka se všemi omezeními z toho plynoucími, a to tím spíše, že se jedná o rekreační objekt a dalšími spoluvlastníky jsou pro žalobce úplně cizí lidé. Jednání žalobce proto považují za zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany. Žalobce je navíc vlastníkem (ať už jako fyzická osoba, anebo prostřednictvím společnosti, jejímž je jediným společníkem) i dalších nemovitostí, což odvolací soud při svém rozhodování vůbec nezohlednil. Odvolací soud měl rovněž zohlednit projevený vyšší zájem o nemovitost ze strany žalovaných (k tomuto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 mířící na případy, v nichž je jedním ze spoluvlastníků nabídnuta za nemovitost částka vyšší, než je cena obvyklá). Odvolací soud pak podle žalovaných pochybil rovněž při posuzování hlediska možného účelného využití nemovitostí do budoucna, nespravedlivě kladl k tíži žalovaných, že v důsledku nepříznivých životních okolností již nemovitosti nevyužívali tak intenzivně jako v minulosti, a naopak nepřiměřeně vyzdvihnul péči žalobce o tyto nemovitosti. Nezohlednil, že žalovaní jsou připraveni financovat nezbytné opravy nemovitostí (k tomuto např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019), a naopak vytknul žalovaným, že v průběhu řízení do nemovitostí neinvestovali, což podle žalovaných po nich nelze spravedlivě požadovat, protože nebylo postaveno na jisto, kdo se stane vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu považují rovněž za překvapivé, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na tom, že v mezidobí od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího žalovaní nemovitosti příliš neužívali, přičemž se jedná o skutečnost, která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomuto uvádějí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Namítají rovněž nesplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu, neboť žalované neuvědomil o tom, které kritérium považuje za stěžejní pro dané rozhodnutí, a nevyzval je k označení důkazů; řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019). Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zruší podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY, a tyto nemovitosti přikáže do podílového spoluvlastnictví žalovaných se spoluvlastnickým podílem žalovaného 1) o velikosti 3/4 celku a spoluvlastnickým podílem žalované 2) o velikosti 1/4 celku, dále, že zruší podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) k pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště v XY pro k. ú. a obec XY v XY, na LV č. XY, a pozemek přikáže do výlučného vlastnictví žalované 2), a dále uloží žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 300 000 Kč a žalované 2) částku 102 000 Kč. Požadují rovněž, aby jim dovolací soud přiznal náklady řízení před soudy obou stupňů i náklady dovolacího řízení. A v případě, že nebudou dány podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že s dovoláním nesouhlasí, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje v celém rozsahu za správný, vydaný po pečlivém uvážení všech okolností případu a zcela přesvědčivě odůvodněný. Má za to, že dovolání žalovaných není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, ani se nejedná o právní otázku neřešenou či rozhodovanou rozdílně anebo otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce ve vyjádření nastínil situaci před nabytím podílu na nemovitostech v dražbě a následně po podání žaloby; poukazuje na odmítání jakékoliv součinnosti ze strany žalovaných, zejména co se týče užívání a údržby společných nemovitostí, ale i možnosti odkoupení podílu žalobce, resp. prodeje podílů žalovaných. Odvolací soud se podle žalobce podrobně zabýval a správně vyhodnotil kritérium účelného využití nemovitostí, resp. i hledisko zásluh o věc, a to zejména v poslední době, kdy se o nemovitosti staral především žalobce; zájem o nemovitosti a plány na rekonstrukci nemovitostí ze strany žalovaných zůstaly pouze v rovině tvrzení, přestože jsou nemovitosti podle znaleckého posudku, jenž si nechal žalobce vypracovat, téměř v havarijním stavu. Žalobce dále nesouhlasí s výtkou žalovaných, že by se odvolací soud dopustil procesních pochybení ohledně poučovací povinnosti či dokazování. Nesouhlasí rovněž s námitkou mimořádných citových vazeb žalovaných k nemovitostem, především ze strany žalované 2); citové vazbě žalovaných svědčí pouze doba trvání vlastnictví, avšak v posledních letech již nemovitosti neužívali a nechali je chátrat. Žalobce si nicméně za dobu trvání vlastnictví k jeho podílu také vybudoval citové vazby k nemovitostem, o čemž svědčí i intenzita užívání a množství osobně vynaložené práce na nemovitostech. Žalobce dále nesouhlasí s námitkou žalovaných ohledně hodnocení způsobu nabytí jeho podílu v dražbě; jednoznačně souhlasí s odvolacím soudem v tom, že se jedná o zcela legitimní způsob nabytí vlastnického práva a navíc poukazuje na to, že ještě před dražbou se spojil s žalovanými a jednal s nimi o tom, zda se budou dražby účastnit, případně, zda by byli ochotni prodat mu své podíly a v tomto jednání pokračoval i následně po nabytí spoluvlastnického podílu v dražbě, ovšem vždy s negativním výsledkem z důvodu odmítnutí žalovaných; není tedy pravdou, že by podal žalobu obratem, a námitky žalovaných ohledně zneužití práva tak nejsou na místě. Rovněž není na místě námitka, že žalobce je vlastníkem také dalších nemovitostí, neboť tato otázka nikterak nesouvisí s projednávanou věcí. Další námitku žalovaných ohledně projeveného vyššího zájmu o nemovitosti učiněním vyšší nabídky považuje žalobce za účelovou, neboť byla učiněna těsně před koncem řízení před odvolacím soudem, kdy již bylo zřejmé, že se odvolací soud zaměří především na otázku účelného využití věci; navíc se jednalo o částku nižší, než za kolik žalobce podíl na nemovitostech nabyl v dražbě. Další námitky žalovaných ohledně velikosti podílů a délky trvání vlastnictví nepovažuje za relevantní, neboť se s nimi odvolací soud řádně vypořádal. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, a v případě, že by shledal, že dovolání přípustné je, aby je zamítl; v obou případech žalobce požaduje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní v dovolání namítají, že úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce je zjevně nepřiměřená, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť úvahu odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou; závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
V první řadě je třeba zdůraznit, že pokud má více spoluvlastníků o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem a jsou solventní, pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou nicméně často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolací soud dále konstatoval, že i v poměrech o. z. soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (R 5/2016)]. Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Soud prvního stupně při řešení otázky, které ze stran sporu budou nemovitosti přikázány, přičemž obě strany projevovaly o nemovitosti zájem a zároveň byla prokázána i jejich solventnost, zohlednil zejména hledisko velikosti spoluvlastnických podílů jednotlivých účastníků, přičemž žalobce byl výrazně minoritním spoluvlastníkem, dále délku trvání vlastnictví, kdy rodina žalovaných vlastnila předmětné nemovitosti po dobu více než třiceti let, a především pak s tím spojené citové vazby žalovaných k těmto nemovitostem. Uvedl, že ve prospěch žalobce svědčil současný zanedbaný stav nemovitostí a nedostatečná péče o nemovitosti ze strany žalovaných v minimálně posledních deseti letech, a naopak projevená snaha žalobce nemovitosti udržovat a zrekonstruovat tak, aby bylo možné je řádně užívat pro účely rodinné rekreace. Na základě těchto úvah soud prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti svědčící ve prospěch žalovaných (přičemž důraz byl kladen zejména na hluboké citové vazby žalovaných k předmětným nemovitostem a nedostatek jejich péče o nemovitosti v posledních letech soud prvního stupně považoval za omluvitelný z důvodu zjištěných tíživých životních událostí, které nastaly v rodině žalovaných) převažují, a proto soud prvního stupně nemovitosti přikázal žalovaným.
Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že ve prospěch žalovaných svědčí hledisko velikosti podílů, neboť jsou většinovými spoluvlastníky, a že se po dobu více než třiceti let jedná o jejich rodinný majetek a za tuto dobu si k němu vytvořili silný citový vztah. Co se týče citových vazeb žalovaných k předmětným nemovitostem, odvolací soud ale souhlasil pouze se závěrem ohledně hlubšího citového vztahu žalovaného 1) k předmětným nemovitostem, zatímco u žalované 2) zůstaly podle názoru odvolacího soudu tyto citové vazby pouze v rovině tvrzení. Mimo to odvolací soud uzavřel, že od roku 2016, kdy se žalobce stal spoluvlastníkem těchto nemovitostí, si již za uplynulou dobu rovněž dokázal vytvořit k nemovitostem citový vztah, užívá je s rodinou, investuje do nich finanční prostředky na nezbytné opravy a údržbu atp., zatímco žalovaní sice měli vztah k nemovitostem v dřívější době, nicméně v posledních letech nemovitosti vůbec neužívají a nestarají se o ně, v důsledku čehož jsou nemovitosti v současné době v podstatě v havarijním stavu. Citový vztah žalobce k nemovitostem sice není dán délkou trvání vlastnictví, jako je tomu u žalovaných, ale naopak intenzitou užívání nemovitostí a péčí o ně, přičemž iniciativa žalobce je v porovnání s žalovanými nesrovnatelně vyšší.
Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že se nepřidržel názoru soudu prvního stupně, který za stěžejní považoval kritérium délky trvání vlastnictví a s tím spojené silné citové vazby žalovaných k nemovitostem, a zaměřil se – především z důvodu současného stavu nemovitostí – spíše na „praktické“ hledisko a vyzdvihl kritérium účelného využití věci. Toto kritérium podrobně rozebral, a to jak z pohledu dosavadního způsobu a míry užívání nemovitostí (kde aktivita žalovaných v průběhu posledních let nebyla téměř znatelná, v důsledku čehož jsou nyní nemovitosti ve velmi špatném stavebně technickém stavu, byla odpojena elektřina apod.), tak z pohledu nutnosti provedení nezbytných oprav k uvedení nemovitostí do provozuschopného stavu tak, aby mohly řádně sloužit k rodinné rekreaci [žalovaní sice prohlašovali, že s finanční pomocí manžela žalované 2) nezbytnou rekonstrukci zajistí, nicméně od doby nabytí spoluvlastnického podílu žalobcem odmítli na nemovitostech provádět jakékoliv opravy, ba dokonce i jen běžnou údržbu, přičemž tento stav trval ještě před nabytím vlastnického práva žalobcem, a na tom se nic nezměnilo ani v průběhu soudního řízení].
Odvolací soud tedy sice vyzdvihl kritérium účelného využití, nicméně tak neučinil bez dalšího, tedy aniž by řádně zohlednil další do úvahy přicházející kritéria, jak v dovolání naznačují žalovaní. Není pravdou, že by odvolací soud přičítal žalovaným k tíži, že v době nepříznivých životních událostí nevyužívali nemovitosti k rodinné rekreaci, což je samo o sobě pochopitelné, nýbrž vzal v potaz především to, že v průběhu těchto let žalovaní neprováděli na nemovitostech ani nezbytné opravy a údržbu spojenou s vlastnictvím těchto nemovitostí, což už omluvitelné není. Z hlediska účelného využití proto odvolací soud uzavřel, že tím, kdo spíše zachová užitnou hodnotu nemovitostí a bude případně schopen je uvést do řádného stavu, i s ohledem na jeho počínání již od okamžiku nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu, přestože se ocitl v postavení výrazně minoritního spoluvlastníka a žalovaní s ním ohledně zajištění nezbytných oprav na nemovitostech odmítali spolupracovat, je žalobce. Kritérium účelného využití věci svědčící ve prospěch žalobce proto podle odvolacího soudu jednoznačně převážilo nad soudem prvního stupně preferovaným hlediskem silných citových vazeb k nemovitostem na straně žalovaných; odvolací soud správně zhodnotil, že silné citové pouto samo o sobě k zachování řádného stavu nemovitostí nestačí.
Není dále opodstatněná ani námitka žalovaných týkající se vady, kterou mělo být řízení odvolacím soudem zatíženo, a sice že odvolací soud žalované nepoučil o tom, které z kritérií bude považovat za stěžejní a nevyzval je k doplnění důkazů, a dále námitka, že pokud odvolací soud vyzdvihl jiné kritérium, než jaké považoval za rozhodné soud prvního stupně, mělo být zopakováno dokazování, a odvolací soud se tak dopustil pochybení, jestliže důkazy hodnotil odlišně. K tomuto dovolací soud pouze uvádí, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zčásti doplněného a zopakovaného v odvolacím řízení, nicméně některé aspekty právně hodnotil jinak, než jak to učinil soud prvního stupně; skutečnost, které kritérium soud považuje na základě zjištěných skutkových okolností projednávané věci za rozhodné, je však již součástí právního hodnocení, řízení tedy žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo nebylo. A i v případě, že by tyto námitky žalovaných byly opodstatněné (jako že nejsou), mohl by k takové vadě řízení dovolací soud přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.). O nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. v dané věci nemohlo jít již proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene.
Není dále pravdou, že by se odvolací soud nezabýval některými dalšími námitkami žalovaných, co se týče okolností nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu žalobce v dražbě. Již soud prvního stupně uvedl a odvolací soud následně potvrdil, že nabytí vlastnického práva v dražbě je zcela legitimním a rovnocenným způsobem nabytí vlastnického práva jako jakýkoliv jiný způsob jako např. koupě nebo darování, a proto tato námitka nemůže mít na rozhodnutí soudu žádný vliv; to, že se žalovaným nepodařilo odvrátit dražbu podílu syna žalovaného 1) nelze v žádném případě přičítat k tíži vydražitele (žalobce) a jeho vlastnické právo v důsledku toho považovat za méněcennější než vlastnické právo ostatních spoluvlastníků. V návaznosti na to dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalovaných, že by jednání žalobce spočívající v podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví poté, co nabyl spoluvlastnický podíl v dražbě, bylo možné hodnotit jako zneužití práva, a jeho jednání by proto nemělo požívat právní ochrany. Podle §1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a to tím spíše, když vztahy mezi spoluvlastníky jsou natolik vyhrocené, že není možné se vzájemně dohodnout ani na běžné správě společných nemovitostí a jejich řádném užívání jako je tomu v projednávané věci. Ze skutečností zjištěných v řízení před nalézacími soudy je však naopak zřejmé, že to byl právě žalobce, kdo se pokoušel situaci řešit, zatímco žalovaní jakoukoliv formu součinnosti odmítali a žalobce považovali za narušitele. Dovolací soud proto souhlasí s odvolacím soudem v tom, že podání žaloby ze strany žalobce nebylo zneužitím práva. Totéž se týká i námitky žalovaných ohledně vlastnictví žalobce k jiným nemovitostem, jež neslouží k rekreaci; tato námitka rovněž nemůže být pro toto řízení jakkoliv relevantní, což také odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně uvádí.
Rozhodnutí odvolacího soudu také nelze považovat za překvapivé, jak namítají žalovaní, jestliže odvolací soud své úvahy podepřel mimo jiné zjištěním, že v období od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do skončení odvolacího řízení se žalovaní stále nijak nepodíleli na údržbě a péči o společné nemovitosti. Soud prvního stupně ze zcela logických důvodů nemohl posouzení této skutečnosti zahrnout do svého rozhodnutí, když se jedná o období, které nastalo až po vyhlášení jeho rozsudku. Už proto nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu považováno za překvapivé. Mimo to odvolací soud touto úvahou pouze podpořil své stanovisko, avšak jeho rozhodnutí rozhodně nebylo založeno výhradně na této úvaze. Proto i tuto námitku považuje dovolací soud za bezpředmětnou.
Dovolací soud tedy závěrem konstatuje, že odvolací soud své úvahy velmi pečlivě a podrobně odůvodnil. Dostatečně zdůvodnil, jaké okolnosti ho vedly k tomu, že některá kritéria preferovaná soudem prvního stupně považoval za méně důležitá, a naopak velmi obsáhle a na podkladě závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu vysvětlil, z jakých důvodů považoval za rozhodující právě hledisko účelného využití věci a proč nemovitosti přikázal právě do výlučného vlastnictví žalobce.
Za těchto okolností proto dovolací soud nemůže úvahu odvolacího soudu, na základě které byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, považovat za zjevně nepřiměřenou.
Naznačují-li dovolatelé na řadě míst v dovolání, že odvolací soud k některým okolnostem nepřihlédl, nezohlednil je, nezabýval se jimi apod., pak dovolací soud podotýká, že všechny uváděné skutečnosti odvolací soud zohlednil, ale vyhodnotil je způsobem odlišným od představ žalovaných. Ve sporech tohoto typu zpravidla proti sobě stojí dvě odlišné právní argumentace s odlišným hodnotícím soudem, kdy se každá ze stran řízení snaží přesvědčit soud o správnosti svého pohledu na věc. Do konečného rozhodnutí se pak promítá, a promítat musí, úvaha soudu založená na skutkových zjištěních (v tom je podstata rozhodovací činnosti soudů), byť je zřejmé, že nemůže z povahy věci vyhovět oběma účastníkům. Naznačují-li dovolatelé nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podotýká dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu svou pečlivostí a podrobností právní argumentace je přesně tím typem rozhodnutí, které ve sporech založených na úvaze soudu opírající se o hodnocení řady hledisek dospívá ke konkrétnímu závěru. Jestliže se odvolací soud vypořádal se všemi do úvahy přicházejícími kritérii, která v řízení vyšla najevo, nebo na ně poukazovali účastníci, způsobem, jenž nelze považovat za zjevně nepřiměřený a odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, nelze mu vytýkat nesprávnost úvah, kterými se při rozhodování řídil. V dané věci naopak dovolací soud vyzdvihuje pečlivost a preciznost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která převyšuje běžné standardy úrovně odůvodnění soudních rozhodnutí. Nejenže se odvolací soud vypořádal se všemi kritérii, která mohla být významná pro jeho rozhodnutí, ale především je podrobil velmi pečlivému hodnocení a úvahovému úsudku, jímž odůvodnil konečné rozhodnutí ve věci. Potud nelze z hlediska dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu cokoliv vytknout, naopak by bylo obecně žádoucí, aby soudní praxe vykazovala tak vysokou úroveň rozhodnutí jako v daném případě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 11. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu