ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.569.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 569/2020-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Cískem, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 648/125, proti žalovaným 1) N. G. , narozené XY, bytem XY, 2) K. G., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 302/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 59 Co 117/2019- 281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Bukovského.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 35 C 302/2016-240, zamítl žalobu o povolení práva průchodu a průjezdu přes cestu existující na pozemcích parc. č. XY, XY, a XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, na pozemek parc. č. XY zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, s povinností zaplatit žalované 1) úplatu za povolení nezbytné cesty ve výši 5 000 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1) částku 34 071 Kč (výrok II) a žalovanému 2) částku 6 487 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území XY, parc. č. st. XY (jehož součástí je stavba rodinného domu, který dlouhodobě obývá žalobkyně), XY a XY, žalovaná je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY a XY, na nichž se nachází přístupová cesta spojující obydlí žalobkyně s veřejnou komunikací, využívaná žalobkyní od převodu majetku na žalobkyni a jejího bratra jejich otcem, aniž by jí v tom bylo bráněno. Po smrti otce, nejpozději v roce 2010, bratr v souvislosti s převodem majetku na své děti (žalované) uzavřel s žalobkyní ústní dohodu o možnosti používat přístupovou cestu bez omezení, kterou žalovaná jako současný vlastník pozemků plní a je ochotna ji plnit do budoucna. Žalobkyně tak má cestu k rodinnému domu zajištěnu obligační formou na základě ústní smlouvy, dostatečným obligačním právem vynutitelným právními prostředky a žalovanou co nejméně omezujícím. Přístup po pozemcích bez problémů užívala 20 let, aniž by tvrdila relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že nemá možnost řádného užívání a výkonu vlastnických práv, pokud netvrdí, že ústní dohodu žalovaná a její předchůdce nehodlali respektovat. Žalovaná navíc nabídla žalobkyni zajištění práva cesty nájemní smlouvou, sice na dobu určitou jednoho roku, ale s možností automatické prolongace, nevykazující očividný nepoměr mezi právy a povinnostmi stran, se symbolickým nájemným 1 000 Kč ročně a ochotou přistoupit na nájemné jen 500 Kč. Po žalobkyni lze proto požadovat, aby se spokojila s právem cesty zajištěným jen obligačně.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 59 Co 117/2019- 281, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
5 639,81 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Marka Bukovského (výrok II).
Odvolací soud ústní dohodu považoval svým obsahem za výprosu, tedy za prostý souhlas majitele pozemku s jeho užíváním k přístupu k nemovitosti, jenž by parametry nezbytné cesty nesplňoval. Za rozhodující považoval možnost uzavření nájemní smlouvy, která zajišťuje žalobkyni dostatečnou právní jistotu oproti stavu panujícímu nyní. Žalobkyně neprokázala důvod, pro který by nebyla nájemní smlouva pro ni akceptovatelná, přičemž podle judikatury postačuje příležitost k uzavření takové nájemní smlouvy. Výhrady žalobkyně vůči návrhu smlouvy neobstojí. Zřízení nezbytné cesty brání ale i skutečnost, že žalobkyně je pouze ideálním spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY (id. 1/3), zbývající 2/3 spoluvlastní žalovaní (každý id. 1/3). Žalovaní jako většinoví spoluvlastníci zřízení nezbytné cesty odmítají, nesouhlasí s ním. Jejímu zřízení tak brání rozhodnutí dvoutřetinové většiny hlasů ostatních spoluvlastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek ve všech výrocích a navrhla jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení, neboť se soudy nezabývaly rozsahem služebnosti. Vytkla odvolacímu soudu aplikaci nesprávné (neplatné) právní normy, §151o zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, případně nesprávný výklad správně aplikované právní normy. Domnívá se, že §§1029 a 1032 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, obsahují úplný výčet podmínek pozitivních i negativních, o. z. podmínku, že „přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak“, neobsahuje, a na základě zjištěného skutkového stavu měla být nezbytná cesta povolena. Podle úpravy o. z. není soud vázán žalobním návrhem a má rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou, která bude přiměřená. Pokud se domnívá, že postačuje povolení nezbytné cesty formou obligačního práva, ačkoli bylo žalováno na jeho zřízení formou služebnosti, může tedy soud rozhodnout o jejím povolení formou obligačního práva. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, uvedl, že návrh nájmu nezbytné cesty by neměl být apriori důvodem k zamítnutí žaloby a soud by měl takové žalobě spíše vyhovět a povolit nezbytnou cestu ve formě obligačního práva, např. nájmu s obsahem, který navrhovala strana žalovaná. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. i rozhodnutí ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, by soudy přesto měly upřednostnit povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti proti obligačnímu právu. Dovolatelka neodmítla uzavření nájemní smlouvy, žalovaná se odmítala sejít. Po zahájení řízení nabídla nájem a alternativně odkup pozemků, strany se ale nedohodly na ceně a poté se k jednání o nájmu nevrátily. Závěr, že dovolatelka s obligačním právem paušálně nesouhlasila (uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016), tedy není možné učinit. Vymezila proto dvě právní otázky: 1) zda existence návrhu na uzavření nájemní smlouvy učiněného po zahájení řízení představuje důvod pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty soudem, i kdyby všechny podmínky pro její povolení dle o. z. byly splněny a žalobkyně řešení situace formou obligačního práva paušálně neodmítla, při jejímž řešení se odchýlil odvolací soud od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3607/2016; 2) zda v případě splnění všech podmínek pro povolení nezbytné cesty dle o. z., podání žaloby na povolení nezbytné cesty formou služebnosti, nabídky žalované na její zřízení formou nájmu, na němž se účastníci nedohodli a soud jej shledal dostatečným pro zajištění nezbytné cesty, má soud žalobě vyhovět (namísto zamítnutí) a povolit nezbytnou cestu ve formě obligačního práva a tím upravit/překročit žalobní návrh (tedy otázku vázanosti žalobním návrhem), což řešil dovolací soud pouze v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 999/2014, avšak v žádném rozhodnutí nebyla tato otázka „definitivně vyřešena“.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo zamítnutí dovolání. Podmínka, že přístup vlastníka nelze zajistit jinak, je zakotvena v §1029 odst. 1 o. z., a nebyla naplněna, neboť žalobkyni v užívání nemovitostí nikdy bráněno nebylo. Návrh na uzavření nájemní smlouvy za řízení je relevantní skutečností, neboť pro rozhodnutí je směrodatný okamžik vyhlášení rozsudku. Žalobkyně odmítla nájemní smlouvu a požadovala jen zřízení služebnosti. Žalovaní jako většinoví spoluvlastníci panujícího pozemku se zřízením věcného břemene nesouhlasí, zřízení věcného břemene tak brání rozhodnutí dvoutřetinové většiny spoluvlastníků. Soud aplikoval správnou normu a převážná dřívější judikatura je aplikovatelná i na současné případy. Odvolací soud se tak od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na více samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž jeden nebyl dovoláním napaden a zpochybněn.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
V předmětné věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou právních závěrech [1) na možnosti uzavření nájemní smlouvy, která zajišťuje žalobkyni dostatečnou právní jistotu oproti stavu panujícímu nyní; 2) na skutečnosti, že žalobkyně je pouze ideálním spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY (id. 1/3), zbývající 2/3 spoluvlastní žalovaní (každý id. 1/3), žalovaní jako většinoví spoluvlastníci zřízení nezbytné cesty odmítají, a jejímu zřízení tak brání rozhodnutí dvoutřetinové většiny hlasů ostatních spoluvlastníků].
Protože každý z výše uvedených závěrů odvolacího soudu byl samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby a dovolatelka jeden z nich [důvod pod bodem 2)] vůbec nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela, nelze než uzavřít, že dovolání nemůže být z hlediska uvedených námitek přípustné jako celek.
Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích.“. Dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu II o nákladech řízení není však podle §238 odst. 1 písm. h). o. s. ř. objektivně přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně ve stanovené lhůtě splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 30. 3. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu