ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1213.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1213/2020-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně TV MORAVA, s.r.o. , se sídlem v Olomouci, 8. května 497/37, identifikační číslo osoby 25826841, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, za účasti Czech Digital Group, a.s. , se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, identifikační číslo osoby 25842609, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7, o žalobě podle §244 a násl. občanského soudního řádu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 160/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 2019, č. j. 75 Co 124/2019-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení zamítavého rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. 3. 2016, č. j. ČTÚ-78015/2015-603, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 10. 2015, č. j. ČTÚ-35731/2015-638/VI. vyř. – ŠiJ, o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici částku 1 264 485 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o šíření zemského digitálního televizního vysílání formou regionálních vstupů do celoplošného vysílání ve vysílací síti 3.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 24 C 160/2016-357, zamítl žalobu o nahrazení zamítavého výroku rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. 3. 2016, č. j. ČTÚ-78015/2015-603 (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici na náhradě nákladů řízení částku 67 596 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nejprve konstatoval, že uzavřenou smlouvu, včetně jejího sporného ustanovení čl. 4.3, jež se týkalo odstoupení od smlouvy, bylo nutné posoudit podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také „obch. zák.“). Vycházel rovněž z toho, že smlouvu uzavřely obě strany jako podnikatelské subjekty v rovném postavení. Dále odvolací soud své rozhodnutí založil v souladu se soudem prvního stupně na závěru, že výklad sporného smluvního ujednání bylo nutné provést podle interpretačních pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák, tedy s použitím jazykového, systematického a logického výkladu, jakož i s ohledem na skutečnou vůli žalobkyně a účastnice, zjištěnou v souvislosti s dřívějšími smluvními vztahy stran a jejich dlouhodobou vzájemnou spoluprací. Zároveň odvolací soud vzal do úvahy důraz účastnice na maximální délku trvání uzavřené smlouvy a na ekonomickou návratnost vynaložených investic. Na tomto základě odvolací soud uvedl, že pokud žalobkyně od smlouvy odstoupila poté, co došlo k zániku její vlastní licence, pak k platnému ukončení smluvního vztahu s účastnicí dojít nemohlo, neboť čl. 4.3 smlouvy takovýto postup žalobkyni neumožňoval. Konečně odvolací soud uzavřel, že účastnice měla nárok na zaplacení fixní ceny za poskytnuté služby za období od neplatného odstoupení žalobkyně od smlouvy do skutečného zániku smlouvy výpovědí ze strany žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soud žalobkyně napadla v celém rozsahu včasným dovoláním, v němž namítala nesprávné řešení dvou otázek dosud podle ní v judikatuře dovolacího soudu neřešených. Konkrétně šlo o otázku výkladu smlouvy v případě, že jedna ze stran, v této věci právě žalobkyně, je slabší smluvní stranou a druhá, tedy účastnice, má v podstatě monopolní postavení na trhu, a dále o otázku použití předchozí právní úpravy s ohledem na to, že smlouva byla stranami uzavřena v roce 2013. Žalobkyně rovněž namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud upřednostnil nevyjádřenou vůli stran smlouvy před jazykovým výkladem sporného ustanovení o odstoupení od smlouvy. Závěrem žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a že jím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018), což ovšem žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. jen ohledně těch právních otázek, které žalobkyně považovala za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, resp. při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka výkladu smlouvy v případě, kdy se jedna ze stran považuje za slabší smluvní stranu a druhá strana má být v monopolním postavení, přípustnost dovolání podle
§237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který v souladu se závěry učiněnými soudem prvního stupně konstatoval, že uzavřený smluvní vztah byl vztahem obchodním a uzavřeným mezi dvěma podnikatelskými subjekty v rovném postavení. Žalobkyně se tedy mýlí, zakládá-li položenou otázku na předpokladu, že se v posuzovaném smluvním poměru nacházela v postavení slabší smluvní strany.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka upřednostnění nevyjádřené vůle stran smlouvy před jazykovým výkladem sporného ustanovení smlouvy. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud zkoumal sporné ustanovení smlouvy v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák, tedy s použitím jazykového, systematického a logického výkladu, jakož i s ohledem na skutečnou vůli žalobkyně a žalované (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4787/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3442/2017), přičemž zohlednil dřívější smluvní vztahy a dlouhodobou vzájemnou spolupráci mezi stranami, znalost smluvní úpravy žalobkyní i účastnicí, důraz účastnice na maximální délku trvání uzavřené smlouvy i na ekonomickou návratnost vynaložených investic, přičemž z rozhodnutí nijak nevyplývá upřednostnění významu úmyslu stran před ostatními výkladovými hledisky.
Mimo to judikatura uvedená žalobkyní v dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007) není přiléhavá, neboť se týká pouze výkladu projevu vůle podle pravidel stanovených §35 odst. 2 obč. zák. V předmětné věci ovšem vystupovaly jako strany smlouvy dva podnikatelské subjekty, a při výkladu projevu vůle proto soudy zohlednily rovněž hlediska uvedená v §266 obch. zák., což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012), jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4423/2017).
Konečně namítala-li žalobkyně, že při výkladu uzavřené smlouvy měla být použita nikoliv současná právní úprava, nýbrž právní úprava účinná v roce 2013, pak se tato námitka opět míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., tedy podle předchozí právní úpravy. Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náklady odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu