ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2713.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2713/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dodatečného projednání dědictví po K. J. , zemřelém dne 22. srpna 1962, posledně bytem v XY, za účasti E. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1722/2016, o dovolání E. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2019, č. j. 29 Co 57/2019-178, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. prosince 2018, č. j. 27 D 1722/2016-153, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1962, č. j. 3 Ndc 432/62-9, bylo projednání dědictví po K. J., zemřelém dne 22.8.1962 (dále jen „zůstavitel“), vedené u státního notářství v Karlových Varech pod sp. zn. 1 D 184/62, přikázáno „státnímu notářství pro Prahu 10“.
Státní notářství pro Prahu 10 poté usnesením ze dne 21.1.1963, č. j. 10 D 1721/62-15, (mimo jiné) potvrdilo nabytí dědictví po zůstaviteli dědičce ze zákona E. Z.; rozhodnutí nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dne 21.1.1963.
K návrhu E. Z. ze dne 12.7.2016 o dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli – pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše zapsáno v k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, Obvodní soud pro Prahu 10 zahájil řízení ve věci „pozůstalosti“ po zůstaviteli a „pověřil provedením úkonů o pozůstalosti“ soudní komisařku JUDr. Květuši Muzikářovou, notářku se sídlem v Praze 1, a poté usnesením ze dne 19.4.2017, č. j. 27 D 1722/2016-92, (mimo jiné) zastavil dědické řízení s odůvodněním, že skutkové okolnosti zatím nedovolují závěr, že vyšel najevo nový majetek zůstavitele ve smyslu ustanovení §175x občanského soudního řádu, který je třeba dodatečně projednat, neboť „v pozemkové knize je zapsána poznámka o konfiskaci“ a „není postaveno najisto, že zůstavitel a osoba zapsaná v katastru nemovitostí je jedna a ta samá osoba“.
K odvolání E. Z. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.8.2017, č. j. 24 Co 118/2017-109, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnil-li zůstavitel předmětný zemědělský majetek a pozbyl-li tento majetek na základě dekretu č. 10/1945 Sb., „bylo na místě se domáhat nápravy podle restitučního předpisu“, a že nebyla-li zatím odstraněna pochybnost, zda zůstavitel a osoba zapsaná jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí jsou jedna a táž osoba a nebyl-li předložen a ani na základě obsáhlého šetření dohledán nabývací titul zůstavitele k těmto nemovitostem, „nemohou být nemovitosti projednány jako majetek, který zůstavitel vlastnil ke dni své smrti“.
Podáním ze dne 1.6.2018 E. Z. opětovně podala návrh na dodatečné projednání dědictví, neboť „v archivech“ zjistila skutečnosti, že osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše zapsáno v k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, je zůstavitel, když (mimo jiné) i Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Státní okresní archiv Litoměřice potvrdil, že „v evidenci obyvatel byl K. J. jedinou osobou tohoto jména a příjmení žijící v letech 1938 až 1946 v XY“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 8.6.2018, č. j. 27 D 1722/2016-146, zahájil řízení ve věci „pozůstalosti“ po zůstaviteli a „pověřil provedením úkonů o pozůstalosti“ soudní komisařku JUDr. Janu Zangiovou, notářku se sídlem v Praze 3, poté usnesením ze dne 20.12.2018, č. j. 27 D 1722/2016-153, zastavil řízení a určil odměnu soudní komisařky, náhradu jejích nákladů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 513 Kč s tím, že tuto odměnu a náhradu hotových výdajů „je povinen zaplatit stát
– Obvodní soud pro Prahu 10“. Soud prvního stupně uzavřel, že „nemovitosti může projednat v dědickém řízení jen tehdy, bude-li tvrzená skutečnost, to je, že zůstavitel byl vlastníkem předmětných nemovitostí, prokázána ve sporném řízení“.
K odvolání E. Z. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.3.2019, č. j. 29 Co 57/2019-178, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se jak se závěrem skutkovým, že „nebyly odstraněny pochybnosti, že zůstavitel a osoba zapsaná v katastru nemovitostí je jedna a táž osoba“, což „může být zjištěno pouze v řízení sporném“, tak s právním posouzením, že najevo nevyšel další majetek zůstavitele, který by bylo namístě dodatečně projednat podle §175x občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2013).
Proti usnesení odvolacího soudu podala E. Z. dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, a to, podle kterých právních předpisů, procesních i hmotněprávních, se postupuje při dodatečném projednání dědictví, zemřel-li zůstavitel za účinnosti dřívějších předpisů, konkrétně 22.8.1962. Dovolatelka namítá, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) aplikoval jednak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ačkoliv „měl postupovat podle §339 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád)“, jednak zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ačkoliv „se při dědění užije práva platného v den smrti zůstavitele“, a „mělo tak být užito zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a dále nesouhlasí ani s postupem soudu v případě „sporu o dědické právo“, neboť podle §331 zákona č. 142/1950 Sb., o v řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), je spor o dědické právo dán v případě, že někdo tvrdí své dědické právo a současně popírá dědické právo jiného, avšak v projednávané věci „nejde o spor o dědické právo“, neboť „nikdo ničí dědické právo nepopírá“, a proto „si soud měl otázku jejího dědického postavení posoudit sám“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání E. Z. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, podle jakých předpisů se postupuje při dodatečném projednání dědictví, zemřel-li zůstavitel dne 22.8.1962. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku soudy posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i zákonnou úpravou, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání E. Z. je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele [srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2. zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), článek III bod 10. písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2. část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Čl. II bod 8. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., ve znění zákona č. 218/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále §873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; a dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4556/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9.2010, sp. zn. 21 Cdo 2574/2009] a zůstavitel zemřel dne 22.8.1962, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle právních předpisů platných a účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění zákona č. 68/1952 Sb., zákona č. 52/1954 Sb., zákonného opatření č. 63/1955 Sb., zákona č. 66/1956 Sb., zákona č. 15/1958 Sb. a zákona č. 46/1959 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 70/1959 Sb. (dále jen „zákon č. 142/1950 Sb.“), a podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.3.1964. V projednávaném případě je tedy třeba při dodatečném projednání dědictví postupovat podle ustanovení §339 zákona č. 142/1950 Sb.
Hodnotil-li tedy odvolací soud (i soud prvního stupně) okolnosti rozhodné pro posouzení návrhu na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli z hlediska nesprávných právních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013), zabránil tím dovolacímu soudu vyslovit se k právním otázkám pro rozhodnutí věci významným a posoudit tak důvodnost dalších námitek vznesených dovolatelkou.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není z hlediska dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu