ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.306.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 306/2020-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: O. D. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem Fortna 40, Jičín, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o zaplacení 107 847 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 26/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 4. 2019, č. j. 27 Co 33/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 111 C 26/2016-132, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 107 847 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 2. 11. 2016 domáhal po žalované zaplacení částky 107 847 Kč skládající se z náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) ve výši 24 000 Kč, bolestného ve výši 17 400 Kč a náhrady majetkové škody ve výši 66 447 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 23. 4. 2013 byl žalobce účastníkem dopravní nehody zaviněné řidičem, jehož vozidlo bylo pro případ škody způsobené provozem vozidla pojištěno u žalované. Při dopravní nehodě byla na vozidle žalobce způsobena tzv. totální škoda. Cena automobilu před poškozením byla znalcem stanovena ve výši 40 000 Kč, které žalovaná žalobci vyplatila. Další náhrady za zničený automobil ve výši 66 447 Kč se žalobce domáhal s tím, že si za zničený automobil koupil jiný téže značky za 94 000 Kč a musel ho bezprostředně po koupi nechat opravit za 12 447 Kč. Žalovaná dále nahradila žalobci ZSU ve výši 24 000 Kč a bolestné ve výši 4 200 Kč. Žalobce se domáhal zvýšení náhrady za ZSU o dalších 24 000 Kč a na bolestném požadoval dalších 17 400 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že poškozený má právo na náhradu škody pouze v takovém rozsahu, o který se jeho majetek škodnou událostí zmenšil. Mezi protiprávním jednáním škůdce a způsobenou majetkovou újmou musí být vztah příčinné souvislosti, která v daném případě existuje jen do výše hodnoty zničeného automobilu před poškozením. Žalovaná nemůže odpovídat za to, že si žalobce pořídil namísto poškozeného automobilu vůz dražší. Bolestné a ZSU byly žalovanou stanoveny a vyplaceny v souladu s lékařským posudkem a vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“). Soud prvního stupně nedošel k závěru, že by se v případě žalobce jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval zvýšení náhrady škody na zdraví soudem (§7 odst. 3 vyhlášky).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 27 Co 33/2019-152, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 24 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve zbývající části výrok I rozsudku okresního soudu potvrdil v tom správném znění, že se zamítá žaloba co do částky 83 847 Kč, neboť se žalobce podle obsahu spisu žádného příslušenství nedomáhal, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, pokud jde o nároky žalobce na náhradu škody na vozidle a náhradu bolestného. Mezi protiprávním jednáním škůdce a výdajem žalobce na zakoupení vozu ve vyšší hodnotě než měl poškozený vůz nebo dokonce v nákladech na jeho opravu není příčinná souvislost. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal u žalobce důvod pro mimořádné zvýšení náhrady bolestného. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by bolesti vytrpěné žalobcem byly mimořádně silné či traumatizující. Ohledně požadavku žalobce na navýšení náhrady za ZSU odvolací soud dospěl k závěru, že existují okolnosti odůvodňující jeho zcela mimořádné navýšení na dvojnásobek. Vzal v úvahu judikatorní vývoj a praxi soudů, které nepoměr mezi hodnotou bodu podle §7 odst. 2 vyhlášky a ekonomickou realitou mírnily pomocí zvyšování náhrad cestou násobků podle §7 odst. 3 vyhlášky. Rovněž přihlédl k věku žalobce, který sám o sobě přináší řadu fyzických a zdravotních omezení a způsobuje mimo jiné i to, že se poškození zdraví obtížněji (pokud vůbec) napravuje. Fyzická zdatnost a pohyblivost jsou ve stáří významným prvkem ovlivňujícím samostatnost člověka, jeho schopnost samoobsluhy a psychické rovnováhy. Je pochopitelné, že žalobce zdravotní obtíže a jimi způsobený deficit funkčních schopností pociťuje jako výrazně limitující a nenapravitelné.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a výdajem žalobce na zakoupení vozu ve vyšší hodnotě. Odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017, podle kterého pokud jde o tzv. totální škodu a uvedení věci do původního stavu není možné, představuje skutečnou škodu částka na pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením. Nerespektoval ani nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07. Podle něj je smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody zajistit, aby mu byla v plné míře kompenzována majetková újma. Žalobce se rovněž domnívá, že má nárok na náhradu nákladů souvisejících s nutnou opravou zakoupeného vozidla, neboť by nevznikly nebýt předmětné autonehody. Podle jeho názoru mělo být kromě ZSU zvýšeno i bolestné, protože bolesti žalobce trvají doposud a jeho zdravotní stav se nikterak nelepší. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že při likvidaci pojistné události respektovala rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeného žalobcem a že neshledává napadený rozsudek odvolacího soudu vadným. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl nebo zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154.
Jestliže odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 24 000 Kč představující nárok dovolatele na náhradu za ZSU, byl v tomto rozsahu dovolatel úspěšný a tímto výrokem mu žádná újma nevznikla. Proto není k podání dovolání v tomto směru oprávněn.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal mimo jiné náhrady bolestného ve výši 17 400 Kč. Jelikož tento dílčí nárok má odlišnou povahu (jde o nárok se samostatným skutkovým základem), přičemž nárok na náhradu bolestného nepřevyšuje 50 000 Kč, je přípustnost dovolání v této části vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Uplatněné námitky týkající se údajného nesprávného právního posouzení nároku na náhradu škody ve výši 66 447 Kč postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právním závěrům, ke kterým odvolací soud dospěl. Zpochybnění vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním pojištěnce žalované směřuje zásadně pouze proti zjištěnému skutkovému stavu věci a nikoli proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury ani při řešení otázky rozsahu škody, která žalobci vznikla. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí.
Při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci do původního stavu. Výše peněžité náhrady se stanoví objektivně a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodní událostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy tiskových chyb uveřejněné v rejstříku k ročníku 1990). Zásadně se výše škody na věci určuje jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a v místě škodné události obvykle prodávala věc ve stavu před poškozením, a cenou, za kterou se v době a v místě škodní události obvykle prodávala odpovídající věc s takovým druhem, rozsahem a stupněm poškození, které vzniklo v důsledku škodní události (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, v němž je výslovně zdůrazněno, že by neměl být rozdíl mezi výší škody stanovené pro účely trestního řízení a výší škody určené pro rozhodnutí o náhradě škody.)
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplývá, že hodnota vozidla před poškozením byla 40 000 Kč. Cena zbytku vozidla činila 12 800 Kč a žalovaná dovolateli doplatila 27 200 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná uhradila dovolateli celou škodu a jeho nárok na náhradu škody ve výši 66 447 Kč je proto neoprávněný. Dovolatel činí právní závěry na základě jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn odvolacím soudem, totiž že hodnota zničeného automobilu před poškozením činila 106 447 Kč. Bylo-li zjištěno, že vůz obdobných kvalit bylo možné zakoupit za cca 40 000 Kč, pak výši náhrady nelze odvíjet od částky, za kterou poškozený koupil jiné vozidlo, tedy od ceny vyšší než obvyklé.
Přípustnost nemůže založit ani dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017, který z výše uvedených premis rovněž vychází, avšak týká se výše náhrady škody v poměrech účastníka s pobytem mimo Českou republiku, proto jsou jeho závěry nepřenositelné na projednávanou věc.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §218 písm. b) a §243c odst. 1 a 3 o. s. ř. částečně jako podané neoprávněnou osobou a částečně jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu