ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4306.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 4306/2018-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) O. S. , narozený XY, b) V. S. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem Polská 2269/62, Praha 2, proti žalovanému: D. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 495/12, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 156/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 15 Co 546/2017-145, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 15 Co 546/2017-145, ve výroku I, pokud jím byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, pokud jím bylo uloženo žalobkyni b) zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 39 455 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2017, č. j. 28 C 156/2016-114, ve výroku I, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaný a žalobkyně b) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 28 C 156/2016-114, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku ve výši 500 000 Kč (výrok I), žalobkyni b) částku ve výši 300 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) domáhala zaplacení částky 200 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že v červnu 2013 při čelním střetu vozidel zaviněném žalovaným žalobce utrpěl velmi vážná zranění. Po nehodě byl 14 dní v umělém spánku, podstoupil 19 operací. Byl dlouhodobě léčen a došlo u něj k podstatnému omezení v obvyklém způsobu jeho dosavadního života. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou, byla mu stanovena invalidita II. stupně a zjištěna míra poklesu pracovní schopnosti na 60 %. Musel prodělat dlouhodobou rehabilitaci, na kterou i nadále dochází. Rozešel se s přítelkyní, se kterou před nehodou plánoval společnou budoucnost a rodinu. Připadá si jako důchodce, chodí a přemisťuje se pouze omezeně, musí si vypomáhat holí. Pravou ruku nemá zcela funkční, nemůže proto vykonávat například některé základní hygienické potřeby, jako je čištění zubů. Po návratu k původní práci hrázného vykonává mnohem podřadnější práci. Do zaměstnání dochází třikrát týdně. Před dopravní nehodou se věnoval koníčkům – rybaření a myslivosti. Nyní se pouze omezeně věnuje chovu ovcí. Jeho otec zemřel dne 29. 4. 2016, babička dne 23. 5. 2016. Žalobkyně b) je matkou žalobce. O dopravní nehodě se dozvěděla telefonicky, ihned se vypravila na místo srážky a byla přítomna vyprošťování syna ze zdemolovaného auta a jeho transportu do nemocnice. Měla obavy o synův život, trpěla nejistotou, zda operaci přežije a zda nepřijde o nohu. Se starostí o syna jí pomáhala především její sestra, když v té době byl její manžel [otec žalobce a)] po chemoterapii a infarktu. Sám bojoval se zákeřnou nemocí, které podlehl. Podporovat syna ji stálo velké úsilí, omezila proto i svoje volnočasové aktivity. V důsledku finančních těžkostí odložila svůj odchod do důchodu. Nyní pracuje na zkrácený úvazek jako učitelka. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) se závěrem, že v důsledku dopravní nehody došlo k výraznému zásahu do života obou žalobců. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy postupoval dle §136 o. s. ř., když přihlédl k intenzitě neoprávněného zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobců.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 15 Co 546/2017-145, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že se žaloba v rozsahu přiznaných částek zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Odkázal na judikatorní závěr zařazený do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2011, podle kterého právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění (ZSU) podle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. Újmu tvrzenou žalobcem a) lze odškodnit podle §444 obč. zák. ve formě bolestného a ZSU, když spočívá v útrapách prodělaných v souvislosti s fyzickým i psychickým poškozením jeho zdraví a s ním spojenými trvalými následky, které představují překážky v lepší budoucnosti. Existence jiného nároku, který by bylo možné podřadit pod ochranu osobnostních práv, vyžaduje nejen odlišná skutková tvrzení, ale je navíc zcela mimořádná, neboť vyžaduje nemožnost jejich podřazení pod nároky na úhradu nemajetkové újmy podle §444 obč. zák., který představuje specifickou úpravu odškodnění nemajetkových zásahů do práva na život a zdraví. K nároku žalobkyně b) uvedl, že újma spočívající zejména v prožitém strachu o život syna, jeho budoucnost a zvýšené nutné péči o něj není v přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku, zda byl oprávněn sám změnit rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 371/2017, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2015, sp. zn. 29 Odo 18/2004, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002. Uzavírají, že odvolací soud neměl oprávnění rozsudek soudu prvního stupně změnit a že ho měl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně. Odvolací soud rovněž porušil svou procesní povinnost dle §157 o. s. ř. napadený rozsudek řádně odůvodnit. Nezdůvodnil své právní stanovisko, že nároky žalobce a) lze odškodnit podle §444 obč. zák. ve formě bolestného a ZSU, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odchýlil se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010. Nesouhlasí se závěrem soudu ani po věcné stránce. Jsou přesvědčeni, že některá skutková tvrzení obsažená v žalobě představují tzv. „převis“ nad nároky uplatněné z titulu náhrady škody na zdraví. Pod nároky z titulu bolestného ani ZSU nelze podřadit to, že dovolatel a) v důsledku těžkých zranění a následného léčení nemohl trávit čas se svým těžce nemocným otcem, který později zemřel, nebo to, že dovolatelka b) musela čelit strachu o život svého syna, který byl v ohrožení života v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
5. V případě žalobkyně b) došlo k zamítnutí žaloby i z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzeným vznikem újmy. S ohledem na to, že dovoláním zůstal tento závěr, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, a který sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, nezpochybněn, Nejvyšší soud se dovolacími námitkami žalobkyně b) pro nadbytečnost nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
6. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání v části, jíž byl napaden výrok I odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II soudu prvního stupně, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
7. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v části, jíž byl napaden výrok I odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok I soudu prvního stupně, neboť se odvolací soud při řešení otázky kolize mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení §13 obč. zák. a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví podle §444 obč. zák. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Dovolání je důvodné.
9. Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ke škodné události došlo před 1. 1. 2014.
10. Kolize mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví se, podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, posuzuje tak, že nároky na náhradu škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Závěr vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ZSU), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví (za bolest a ZSU), není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ZSU podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, publikovaný pod č. 56/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017, nebo usnesení ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2433/2018).
11. Bolestným se odškodňují bolesti, které poškozený vytrpěl při úrazu, při léčení a při odstraňování důsledků úrazu (při tzv. rehabilitaci). Náhradou za ztížení společenského uplatnění se rozumí odškodnění za nepříznivé důsledky (poškození zdraví) pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro splnění jeho životních úkolů. Nejde tu jen o viditelné poškození (zohyzdění). Jde tu o omezení možnosti např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, o omezení možnosti účastnit se kulturní a sportovní činnosti, popřípadě omezení možnosti jiného společenského uplatnění. Náhrada za ztížení společenského uplatnění vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného uplatnit se v těch formách společenského života, které slouží rozvoji jeho osobnosti. Mezi ně v oblasti pracovní aktivity patří i výběr a příprava na povolání či výkon dosavadní profese. Proto se zohledňuje omezení či ztráta předpokladů, které poškozený měl pro další uplatnění v tomto směru, přičemž výše výdělku či jeho snížení následkem poškození zdraví není rozhodující (Škárová, Marta. §444 [Škoda na zdraví]. In: Švestka, Jiří et al. Občanský zákoník I, II . 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1293).
12. V projednávané věci se dovolatel a) domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do jeho osobnostních práv v částce 500 000 Kč s tvrzením, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání spočívajícím v zavinění dopravní nehody. Dovolatel a) byl dlouhodobě léčen a došlo u něj k podstatnému omezení v obvyklém způsobu jeho dosavadního života. Trpí trvalými následky spočívajícími zejména v omezení chůze a funkčnosti pravé ruky. Dopravní nehoda výrazným způsobem zasáhla do jeho osobního rodinného i pracovního života. Nebyl schopen pomáhat svému otci, který dlouhodobě trpěl rakovinou a dne 29. 4. 2016 zemřel.
13. Odvolací soud uzavřel, že újmu tvrzenou žalobcem a) lze odškodnit dle §444 obč. zák. ve formě bolestného a ZSU, když spočívá v útrapách prodělaných v souvislosti s fyzickým i psychickým poškozením jeho zdraví a s ním spojenými trvalými následky, které představují překážky v lepší budoucnosti. Žalobce a) se však další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti pouze na základě totožných skutkových zjištění, která by bylo možné podřadit pod ustanovení §444 obč. zák. nedomáhá. Neschopnost pomáhat otci dlouhodobě trpícímu rakovinou podle názoru dovolacího soudu představuje tzv. „převis“ nad nárokem na náhradu škody na zdraví.
14. Lze uzavřít, že v projednávané věci žalobce a) uplatňuje alespoň částečně samostatný nárok na ochranu osobnosti. Jak vyplývá z citované judikatury, uplatnění takového nároku právní úprava obsažená v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., jenž byl účinný v době škodné události, nevylučovala.
15. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalobci a) za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k žalobci a) zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k žalobci a) také tento rozsudek a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
17. S ohledem na výše uvedený právní názor již bylo bezpředmětné zabývat se žalobcem a) namítanými vadami řízení. Vyřešení otázky, zda byl odvolací soud oprávněn změnit rozhodnutí soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., či zda odvolací soud porušil svou povinnost podle §157 odst. 2 o. s. ř. své rozhodnutí řádně odůvodnit, se stalo nadbytečným, když dovolací soud ve vztahu k žalobci a) rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil.
18. Soud prvního stupně i soud odvolací jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mezi žalobkyní b) a žalovaným v částce 39 455 Kč zůstalo dovoláním nedotčeno.
20. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovaným včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovaným bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., a to za situace, kdy žalobkyně b), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému, jenž by na náhradu nákladů právo měl, v tomto stádiu řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu