ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1994.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1994/2020-121
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S. , narozené XY, a b) M. H. , narozeného XY, obou bytem XY zastoupených Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 141/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 291/2019-99, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 291/2019-99, se zrušuje v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha-východ ze dne 27. 6. 2019, č. j. 34 C 141/2018-73, ve výroku II, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem b) M. H. smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY , a části výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, spolu s výrokem pod bodem III o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 6. 2019, č. j. 34 C 141/2018-73, ve výroku II a části výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 279,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Štěpána Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 34 C 141/2018-73, Okresní soud Praha-východ nahradil projev vůle žalované (jako převádějící) uzavřít s žalobkyní a) coby nabyvatelkou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I); dále byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem b) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II); v části návrhu na převod pozemků parc č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY bylo řízení zastaveno (výrok III); právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok IV).
O odvolání, jež podala proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 291/2019-99, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I, II a IV potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců náklady odvolacího řízení – žalobkyni a) v částce 4 196 Kč (výrok II), žalobci b) ve výši 4 583 Kč (výrok III).
Odvolací soud tím aproboval závěry soudu prvního stupně, že žalobci mají právo na poskytnutí jiných zemědělských pozemků za pozemky, jež nebylo lze oprávněné osobě vydat pro zákonem stanovenou překážku (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Žalobci, ač disponují restitučním nárokem v dostatečné výši, se navzdory svému aktivnímu přístupu dlouhodobě nemohou domoci jeho uspokojení, což lze přičíst liknavému a svévolného jednání žalované; proto mají právo žádat převod konkrétních pozemků i bez jejich zahrnutí do veřejné nabídky (§11a zákona č. 229/1991 Sb.). Jimi požadované pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (jež zůstaly předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby) dle odvolacího soudu nejsou k danému účelu, jako náhradní, nevhodné, neboť jsou zemědělsky obhospodařovatelné a jejich převodu z vlastnictví státu nebrání žádná zákonem stanovená překážka. Pozemek parc. č. XY již nyní slouží zemědělské výrobě a žalobce b) jej coby nájemce takto i užívá, přičemž jde o pozemek situovaný poblíž dalších jím již vlastněných a obhospodařovaných pozemků. Převoditelným a vhodným je podle odvolacího soudu i pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, přestože jde o pozemek, jenž je dle platného územního plánu obce XY určen k vybudování nezpevněné komunikace; dosud je však součástí zemědělského půdního fondu a žalobcem b) zemědělsky obhospodařovaný (na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 9. 2005); plánovaný záměr nebyl po dobu delší 5 let (od schválení územního plánu) dosud realizován a nadto projekt nezpevněné cesty pro pěší povahu stavby nemá.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek (lze-li postup žalované a jejího předchůdce vůči nárokům žalobců označit za liknavý a svévolný a mohou-li se tak žalobci domáhat převodu pozemků mimo veřejnou nabídku, a dále pak i otázky, jsou-li jimi požadované pozemky jako náhradní k danému účelu vhodné a převoditelné) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje závěr odvolacího soudu, že žalobci mají právo postupovat mimo režim veřejných nabídek, zpochybňujíc přitom i zjištění, že její postup vůči žalobcům byl liknavý, svévolný či diskriminační; v tom směru poukazuje na okolnost, že nároky žalobců byly zákonem předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek, již v podstatné části i uspokojeny. Nabídku náhradních pozemků dovolatelka považuje za dostatečnou a žalobcům vytýká nedostatek součinnosti k uspokojení nároků zákonem zásadně předpokládaným způsobem a bezdůvodné iniciování řady soudních sporů. K otázce převoditelnosti konkrétních pozemků argumentuje tím, že oba pozemky jsou dotčené právy třetích osob, jimž jsou pronajímány a proto je nelze zařadit do veřejné nabídky. Zemědělské využití pozemků je objektivně ztíženo i jejich tvarem a velikostí. Pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není dle dovolatelky vhodný k převodu na jiné osoby i z toho důvodu, že dle územního plánu obce i jejího aktuálního vyjádření je určen k umístnění komunikace. Dovolatelka navrhla zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (i při zohlednění činnosti jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či na něj navazující unesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, a ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020).
Od výše rekapitulované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil. Jím učiněné hodnotící závěry (týkající se liknavosti, libovůle či svévole žalované a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, coby předpokladů pro saturaci nároku oprávněných osob převodem vybraného pozemku mimo veřejnou nabídku) nejsou zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené a vycházejí z komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V daném směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž zůstává restituční nárok žalobců neuspokojen, nýbrž i zjištění o nedostatečné nabídce vhodných náhradních pozemků (z pohledu kvalitativních i kvantitativních parametrů) k saturování uplatněného restitučního nároku a aktivní snaze žalobců domoci se uspokojení nároku zásadně předpokládaným způsobem (cestou veřejných nabídek).
Správnost skutkových zjištění (namítá-li současně dovolatelka, že soudy uvažované okolnosti, jejichž zhodnocením dospěly k závěru o naplnění předpokladů pro saturaci restitučního nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, nejsou dány, tedy že v jejím počínání nelze najít prvky liknavosti či svévole, vztahující se i ke kvantitativním a kvalitativním parametrům veřejné nabídky náhradních pozemků, event. i k aktivitě žalobců a jimi poskytované nezbytné součinnosti) dovolacímu přezkumu podrobit nelze a vady skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, dále patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Dovozuje-li dovolatelka, že žalobci k převodu požadované pozemky jako náhradní jsou k danému účelu nevhodné a nezpůsobilé proto, že jsou přenechány do užívání jiné osobě (že jsou pronajaty nájemní smlouvou č. 88N 05/80 ze dne 5. 9. 2005, ve znění dodatku ze dne 9. 3. 2015), nelze této námitce přiznat relevanci již z toho důvodu, že – jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů – jsou oba pozemky na základě uvedené nájemní smlouvy užívány k zemědělské výrobě právě žalobci (nikoliv tedy „třetí“ osobou). Při posuzování, jsou-li pozemky danému účelu vhodné, tedy soudy reflektovaly i tyto individuální okolnosti případu (akcentované i shora odkazovanou judikaturou), stejně tak jako v případě dalších námitek žalované ohledně možnosti zemědělského využití pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (se zřetelem na jeho umístnění, tvar a velikost), majíce současně za prokázané, že jde o pozemek situovaný v blízkosti dalších pozemků ve vlastnictví (rodiny) žalobců (kdy současně nelze přehlédnout účelovost dané námitky žalované v situaci, kdy předmětné pozemky byly žalobci b/ přenechány do užívání nájemní smlouvou právě za účelem provozování zemědělské výroby).
Potud rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nekoliduje se závěry rozhodovací praxe výše vyložené.
Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva vztahující se k posouzení, zda je dána překážka převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, potažmo lze-li touto výlukou dotčený pozemek převést do vlastnictví oprávněné osoby jako jiný zemědělský pozemek dle §11a zákona č. 229/1991 Sb., ovšem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a v dané části – týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – je tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle §237 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu i opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání pohlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány, z obsahu spisu se nepodávají, proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu“.
Podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. „podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.“
Shora citované ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. vymezuje okruh pozemků, které podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb. anebo podle zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon) nelze převádět; mezi pozemky, jež jsou takto z převodu vyloučeny (a to i v režimu zákona č. 229/1991 Sb., na nějž cit. ustanovení výslovně odkazuje), patří i „zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury“ (srov. §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4010/2019).
V rozsudcích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na §1 zákona č. 229/1991 Sb. majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury). Z hlediska aplikace citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. tudíž není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací [viz §2 odst. 1 písm. l) a n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů].
Pro posouzení, je-li dán zákaz převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví jiné osoby dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. je podstatné začlenění pozemku do územně plánovací dokumentací vymezené plochy (koridoru) pro veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní infrastruktury (v tomto ohledu srov. vymezení pojmů územního plánování uvedené v §2 odst. 1 stavebního zákona, k obsahu územního plánu pak na přílohy 7 a 9 vyhlášky č. 500/2006 Sb.) – srov. dále zejména přílohu 7 odst. 1 písm. d) této vyhlášky, podle níž textová část územního plánu obsahuje koncepci veřejné infrastruktury, včetně podmínek pro její umísťování, vymezení ploch a koridorů pro veřejnou infrastrukturu, včetně stanovení podmínek pro jejich využití (krom již shora odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019).
V případě pochybností (o tom, zda jde o pozemek, jenž je dle tohoto ustanovení z převodu vyloučen) se lze obrátit s kvalifikovanou žádostí – požadující sdělení relevantních údajů ve smyslu citovaného ustanovení – na příslušný úřad územního plánování (srov. §6 odst. 1 písm. b/, část věty za středníkem, zákona č. 503/2012 Sb.), případně takto sdělené údaje v řízení prověřit i jinými důkazními prostředky (znalecký posudek, územně plánovací dokumentace).
Jestliže v posuzované věci soudy nižších stupňů – jde-li o jimi učiněný závěr ohledně překážky převoditelnosti pozemku dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. – nepřiznaly patřičný význam stavu, jenž se podává z územně plánovací dokumentace (a tomu, zda je pozemek parc. č. XY v kat. území XY začleněn do územně plánovací dokumentací vymezené plochy pro veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní infrastruktury), namísto čehož akcentovaly (z hlediska dané výluky nerelevantní) okolnost současného zemědělského využití pozemku, s tím, že ani po dobu 5 let nedošlo k realizaci záměru veřejné cesty na pozemku, argumentujíc dále pak i tím, že v případě plánované komunikace nepůjde o stavbu), jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné (a v uvedeném rozsahu tak naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Závěr, že i pozemek parc. č. XY v kat. území XY je převoditelný do vlastnictví jiné osoby, potažmo zařaditelný do veřejné nabídky pozemků dle §11a zákona č. 229/1991 Sb., a že jej tak lze vydat jako náhradní žalobci b/, jenž jej požaduje k uspokojení svého restitučního nároku, je pak přinejmenším předčasný.
Protože v rozsahu dotčeném nesprávným právním posouzením, tj. v části o vydání pozemku parc. č. XY v kat. území XY žalobci b), nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro něž byl zrušen tento rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (mezi žalobcem b/ a žalovanou) včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou (v poměru mezi nimiž je rozhodnutí o dovolání konečné) se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku uplatňovaném žalobkyní a/, bylo odmítnuto). K nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně a), jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 21 220,50 Kč) ve výši 1 584 Kč [§7 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 395,64 Kč, tj. celkem 2 279,64 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu