ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2260.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2260/2020-1552
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) P. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, a b) Z. B. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 46/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2020, č. j. 7 Co 7/2020-1499, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2020, č. j. 7 Co 7/2020-1499, se zrušuje ve výroku bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a ve výroku III o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 C 46/2018-1364, v části výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 C 46/2018-1364, Okresní soud v Českém Krumlově nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům označeným ve výroku I rozsudku [pozemky parc. č. XY v katastrální území (k.ú.) XY, parc. č. XY v k.ú. XY, parc. č. XY v k.ú. XY, připojeným geometrickým plánem identifikované části pozemku parc. č. XY
v k.ú. XY, parc. č. XY v k.ú. XY, pac. č. XY v k.ú. XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY]; v části požadující nahrazení projevu vůle k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY byla žaloba zamítnuta (výrok II), bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III) a o částečné změně žaloby (výrok IV).
K odvolání obou stran Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2020, č. j. 7 Co 7/2020-1499, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod body I, II, a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že právnímu předchůdci žalobců, L. R., byly na základě výměru Ústředního národního výboru hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 1950, č. j. 6245-XI/I9-49-IX/1, odňaty tam označené pozemky v katastrálním území XY a XY (dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě), jež nebylo lze žalobcům (jejich právním předchůdcům) vydat pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Oba žalobci jsou tak oprávněnými osobami disponujícími nároky na vydání jiných zemědělských pozemků dle označeného restitučního předpisu. Části původních (L. R. odňatých) pozemků byly stavebního charakteru (byť evidenčně šlo by o pozemky zemědělské), neboť na nich byla plánována výstavba dle přehledného regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938 (dále též jen „regulační plán“), přičemž k výstavbě v oblasti XY a XY od 50. let minulého století reálně docházelo (ač oproti regulačnímu plánu šlo o výstavbu intenzivnější). Byť by daný regulační plán nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací, soudy obou stupňů – odkazujíce v tomto směru i na rozhodnutí soudů v jiné skutkově i právně obdobné věci týchž účastníků, se závěry aprobovanými i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019
– měly za spolehlivě prokázané, že v době odnětí původních pozemků byl odkazovaný regulační plán považován za platný a závazný a bylo podle něj při výstavbě městských částí XY a XY také postupováno. I proto považovaly za správné i ocenění původních pozemků (s využitím znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.) jako stavebních (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), kdy znalec, krom dalšího, přesvědčivě zdůvodnil i závěr, proč není namístě korekce ocenění původních pozemků s použitím srážek z ceny dle přílohy č. 7 aplikované cenové vyhlášky (s tím, že u plánované výstavby nových sídlišť již od 30. let minulého stolení bylo lze předpokládat i vybudování občanské vybavenosti, inženýrských sítí a komunikací). Nehledě na to, že i v případě přijetí ocenění původních pozemků dle konkurenčního znaleckého posudku (žalovanou předkládaný posudek vyhotovený znalcem Ing. Pavlem Pelcem, jenž při oceňování původních pozemků zčásti jako stavebních srážky z ceny dle zmíněné přílohy č. 7 příslušné oceňovací vyhlášky aplikoval) byla by výše restitučního nároku (9 749 612 Kč) postačující k převodu žalobci nárokovaných náhradních pozemků.
Předpoklady k tomu, aby se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali uspokojení svého restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku jiných zemědělských pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) byly dle závěru odvolacího soudu naplněny, neboť žalovaná vůči žalobcům postupovala liknavě a svévolně, jelikož – navzdory žádosti z roku 2017 – nepřistoupila k přecenění restitučního nároku, jež by zohledňovalo stavební charakter části původních pozemků (na přecenění restitučního nároku nebyla žalovaná ochotná přistoupit ani v průběhu tohoto řízení); žalobci se tudíž již nemohli úspěšně ucházet o náhradní pozemky ve veřejných nabídkách, neboť jejich restituční nárok byl dle názoru žalované (jež se později ukázal neudržitelným) již vyčerpán. Při posouzení, jsou-li žalobci požadované pozemky jako náhradní k danému účelu vhodné (převoditelné), nevyhověly soudy toliko požadavku žalobců na převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť dispozice s ním byla žalované zakázána předběžným opatřením z důvodu dříve uplatněného nároku jiné oprávněné osoby na vydání téhož pozemku. Ani převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY dle závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) žádná zákonná překážka nebrání, kdy překážku vydání daného pozemku oprávněným osobám nepřestavuje ani okolnost, že územně plánovací dokumentací (regulačním plánem) byl pozemek určen k realizaci veřejně prospěšného opatření (umístění rybníka), jestliže se na něm rybník dosud nenachází, pozemek není ve vlastnictví obce, jež mohla by tuto stavbu realizovat (obec o jeho převod ani nepožádala) a navíc lze pochybovat o tom, lze-li plánovaný rybník považovat za veřejně prospěšné opatření.
Ocenění většiny požadovaných (náhradních) pozemků učinili účastníci nesporným, pročež se soudy zabývaly toliko oceněním pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY; přitom dospěly k závěru (vycházeje z posudku znalce Miškovského), že na těchto pozemcích není možné napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci. Jelikož se opačný závěr nepodává ani ze znaleckého posudku Ing. Cihláře, je namístě při ocenění těchto pozemků uplatnit příslušné cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.; v případě ocenění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se uplatní i cenová srážka za umístění pozemku v části obce stavebně nesrostlé s obcí, u stavebně nesrostlého pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY i za přístup realizovatelný toliko po nezpevněné komunikaci a v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY i srážka za jeho umístnění v ochranném pásmu podzemního vodovodního řadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v naplnění (jí dále konkretizovaných) hledisek dle ustanovení §237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soudy nižších stupňů nezaložily závěr o liknavém a svévolném postupu žalované na vlastních skutkových zjištěních, nýbrž toliko odkázaly na jiná rozhodnutí vydaná v obdobném řízení mezi týmiž účastníky (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2019, č. j. 25 C 98/2018-538, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677). Zpochybňuje, že vůči žalobcům postupovala liknavě nebo svévolně, tvrdíc, že žalobci ji ani řádně nevyzvali k přecenění svého nároku, kdy i jejich výzva z roku 2017 byla podložena chybným znaleckým posudkem, nikoliv tím, jenž později předložili v tomto řízení a k němuž žalovaná namítá, že se s ním dříve nemohla seznámit. Nebyla-li tedy žalovaná předem řádně vyzvána k přecenění restitučního nároku, nemohla být k okamžiku podání žaloby splněna podmínka liknavého a svévolného postupu vůči žalobcům. Podle dovolatelky neobstojí ani závěr soudů nižších stupňů, že část původních pozemků měla stavební charakter. K tomu je nezbytným předpokladem platná územně plánovací dokumentace, přičemž přehledný regulační a zastavovací plán Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938, na který soudy v posuzované věci odkázaly, nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací a dle názoru žalované jde o nicotný akt. Nehledě na to, že výstavba na původních pozemcích nebyla státem realizována bezprostředně po jejich převzetí a pozemky byly i nadále zemědělsky obhospodařovány. Obecně uvažováno ani sama existence územně plánovací dokumentace není postačujícím podkladem pro změnu charakteru pozemku a k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku musí být dle dovolatelky naplněna i jiná (další) kritéria (například právě bezprostřední realizace výstavby). Nadto dovolatelka v průběhu řízení zpochybnila i důkazy, z nichž se mělo podávat, že předmětný regulační plán dobové orgány považovaly za platnou územně plánovací dokumentaci; s těmito námitkami (znovu opakovanými i v podaném dovolání) se však soudy nižších stupňů dle dovolatelky dostatečně nevypořádaly. V dané souvislosti dovolatelka poukazuje i na zásadu ekvivalence původních a náhradních pozemků (hodnota oprávněné osobě vydaných náhradních pozemků má být ekvivalentní hodnotě pozemků původních, které jí pro zákonem stanovené překážky nemohly být vydány), s tím, že žalobci (ani jejich právní předchůdce) se nepřičinili o proměnu (částí) původních pozemků na pozemky stavební, neboť k vydávání územních rozhodnutí pro realizaci výstavby na těchto pozemcích docházelo teprve v 60. a 70. letech, pročež žalobci nemohou mít prospěch z navýšení hodnoty pozemků (připomínajíc, že stavebním pozemkem se tehdy rozumělo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění); samotnou výstavbu pak realizoval stát. Ani znalecký posudek oceňující původní pozemky jako stavební dle dovolatelky neobstojí, neboť znalec vyloučil aplikovatelnost cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (dovolatelka dále vysvětluje proč je namístě srážky aplikovat a poukazuje na rozdíly oproti jiné věci účastníků, v níž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, aprobující i závěr o tom, že se srážky při ocenění původních pozemků žalobců neuplatní).
Dále dovolatelka zpochybňuje i závěry ohledně vhodnosti (převoditelnosti) pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k vydání oprávněným osobám (zde žalobcům), neboť jde o pozemek určený regulačním plánem k realizaci veřejně prospěšného opatření – stavby rybníka, pročež mohou nastat potíže při jeho zemědělském obhospodařování a měl by být upřednostněn veřejný zájem (ochrana a řádné využití krajiny) a žalobcům by při realizaci plánovaného opatření mohlo zůstat toliko tzv. holé vlastnictví. Konečně – jde-li o žalobcům vydané náhradní pozemky a jejich ocenění – namítá žalovaná, že se jí nedostalo poučení o tom, že nese důkazní břemeno, jde-li o tvrzení, že pozemky
parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY lze napojit na veřejný vodovod a kanalizaci, a zpochybňuje i ocenění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž dle jejího tvrzení není dotčen ochranným pásmem vodovodu (jenž dosud nebyl realizován), kdy současně považuje za nelogické, aby při ocenění jednoho pozemku byla aplikována srážka za nemožnost připojení na veřejný vodovod a současně za ochranné pásmo vodovodu.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v podaném vyjádření označili dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v jiné věci týchž účastníků
(sp. zn. 28 Cdo 4148/2019), jímž byly vypořádány totožné námitky žalované. Zmínili i konkrétní skutečnosti, dle jejich přesvědčení dostatečně opodstatňující závěr o svévolném a liknavém postupu žalované ve vztahu k jejich nároku, navzdory jejich aktivní snaze dosáhnout jeho uspokojení. Vyjádřili se také k stavebnímu charakteru částí původních pozemků, i s akcentem na skutkovou povahu dovolacích námitek, shrnujíce ve věci učiněná skutková zjištění, jakož i judikaturu vztahující se k ocenění odňatých pozemků; přitom odmítli, že by ke změně charakteru (části) původních pozemků došlo až po jejich přechodu na stát. Aplikace srážek z ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. není pak ani podle žalobců namístě, když znalec obsáhlým a srozumitelným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu nejsou v posuzované věci naplněny podmínky pro použití srážek. K otázce (ne)převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY žalobci uvedli, že označený pozemek je součástí zemědělského půdního fondu, lze jej obhospodařovat a záměr obce vybudovat na pozemku rybník je irelevantní, neboť vymezení pozemku pro veřejně prospěšná opatření nepředstavuje zákonnou překážku jeho převodu. Dle územního plánu je navíc tento pozemek zelení a regulační plán nemůže být s územním plánem v rozporu a nemůže změnit funkční využití pozemků dle územního plánu; samotné plánované funkční využití není přitom překážkou převodu pozemku. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10 o. s. ř.), dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba, arci za předpokladu svého aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a tam citovaná rozhodnutí). Samotné zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil i ten závěr, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců v posuzované věci není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem a následné posouzení koresponduje i výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže jimi přijatý závěr založily oba soudy i na zjištění, že žalobci požádali v roce 2017 o jiné (správné) ocenění restitučního nároku, kdy usilovali o zohlednění stavebního charakteru původních pozemků (vymezené části), avšak žalovaná na nové ocenění nepřistoupila, ač o snaze žalobců domoci se přecenění věděla; požadované (správné) ocenění restitučního nároku pak žalovaná nebyla ochotna akceptovat ani v průběhu tohoto řízení (a žalobci tak byli vyloučeni z veřejných nabídek, jde-li o zbylou neuspokojenou část restitučního nároku danou nesprávným oceněním určené části pozemků). Za daného stavu není pak podstatná ani žalovanou namítaná okolnost, že původně byla žalobci vyzvána k přecenění restitučního nároku na podkladě nesprávného znaleckého posudku (nikoliv na základě později podaného posudku, z nějž vycházely soudy v tomto řízení), v situaci, kdy žalovaná – navzdory žalobci činěným krokům – se jejich úsilí směřujícímu ke správné kvantifikaci restitučního nároku apriori bránila (přecenění i na podkladě později podaného posudku odmítala).
Ostatně, jestliže žalovaná na nové ocenění původních pozemků nepřistoupila ani v průběhu řízení (a zpochybňuje je i v dovolání), ačkoliv byl jejich stavební charakter (jde-li o spornou část původních pozemků) prokázán, bylo by výrazem formalismu přistoupit na její argumentaci, že ji žalobci měli před podáním žaloby vyzvat k přecenění restitučního nároku na základě toho znaleckého posudku, který jimi byl následně předložen v řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019), jež bylo vydáno ve věci, v níž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu věci.
I z naposled uvedeného je zřejmé, že i v nyní posuzované věci založily soudy nižších stupňů svá rozhodnutí na dokazováním zjištěném skutkovém stavu, nikoliv snad toliko na závěrech vyslovených soudy v jiné, byť skutkově a právně podobné věci týchž účastníků, ačkoliv i na tyto dříve učiněné závěry podpůrně odkázaly (maje na zřeteli i legitimní očekávání účastníků, že tato věc – jež se s věcí dříve projednávanou shoduje v podstatných znacích – bude rozhodnuta obdobně). Na dovolatelkou nastolené otázce, zda „je možné spatřovat svévoli a liknavost na straně dovolatelky v případě, aniž by se soud naplněním těchto podmínek zvlášť výslovně v rozsudku zabýval“, tudíž napadené rozhodnutí ani nezávisí.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru původních pozemků v době jejich přechodu na stát, jež implikuje i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
I dovolací soud přitom aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (a učinil tak i v dříve projednávaných, skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, a rozsudek ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020), v jehož rámci soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (proto také je bez významu, že z hlediska dobové právní úpravy byl za stavební považován pozemek vymezen takto územním rozhodnutím), přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž toliko příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy (okresní i krajský) na základě konkrétních skutkových zjištění, že v době jejich přechodu na stát existoval pro dané území regulační plán (přehledný regulační a zastavovací plán Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938), jenž byl považován za platný a závazný (ač nebylo prokázáno jeho potvrzení příslušným ministerstvem) a podle něhož se postupovalo i při realizaci výstavby, tedy že odňaté pozemky byly (již v době jejich odnětí právnímu předchůdci žalobců) v určeném rozsahu určeny právě k výstavbě (byť ta byla realizována s jistým časovým odstupem). Jde tedy o závěr založený na komplexním posouzení takto zjištěných skutečností, jenž je konformní s výše odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí (a prakticky se neliší od skutkových zjištění dosažených soudy ve věci, v níž bylo Nejvyšším soudem vydáno usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, jak namítá dovolatelka). Ani z tohoto pohledu tedy není úvaha soudů nižších stupňů nikterak nepřiměřená.
Namítá-li v dané souvislosti dovolatelka i to, že se žalobci (resp. jejich právní předchůdce) o zhodnocení původních pozemků nepřičinili, pročež by původní pozemky měly být oceněny jako pozemky zemědělské, jde toliko o variaci argumentace zpochybňující stavební charakter části původních pozemků. Rozhodovací praxe, na kterou zde dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1614/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 779/2019), dle níž má být náhrada poskytnutá oprávněným osobám ekvivalentní původním pozemkům, nebyla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu popřena. Rozhodnutí připouštějící ocenění evidenčně zemědělských pozemků jako stavebních totiž také vychází ze zásady ekvivalence hodnoty původních a náhradních pozemků, když reflektují tu skutečnost, že i zemědělské pozemky mohly být již v době jejich odnětí státem určeny k realizaci výstavby a za normálních okolností by takto byly v případě prodeje oceněny. Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že původní pozemky měly již v době odnětí (částečně) stavební charakter a (jak bylo již výše uvedeno) tato úvaha soudů nižších stupňů obstojí, odpovídá zásadě ekvivalence, aby byly původní pozemky (v dotčené části) oceněny jako pozemky stavební, čemuž pak odpovídá i přiměřené navýšení restitučního nároku žalobců; není zde přitom významné (jak argumentuje dovolatelka), že samotnou realizaci výstavby zabezpečoval stát.
Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nemohou nic změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Ze všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr jako z rozhodnutí výše citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritériích (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby). Zpochybňuje-li pak dovolatelka skutečnosti, na nichž soudy obou stupňů závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků založily (zejména namítá-li nicotnost přehledného regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938), jde již o polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, která nevystihuje jediný přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti neobstojí ani námitky žalované, že se soudy se všemi jejími jednotlivými námitkami bezezbytku nevypořádaly. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto soud postupoval i v tomto řízení.
Uzavřel-li pak soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud po jejich prověření aproboval jako správné), že i při akceptaci ocenění původních pozemků dle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce (ze dne 26. 7. 2019, č. 574/2019), jímž byly zohledněny žalovanou namítané srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (na tento znalecký posudek žalovaná odkazuje i v dovolání), byla by výše restitučního nároku žalobců – v poměru k ceně požadovaných náhradních pozemků – více než dostatečná (kdy soud zohlednil i částečné uspokojení restitučních nároků žalobců vydáním náhradních pozemků v předešlých řízeních), pak napadené rozhodnutí objektivně nezávisí na řešení otázky aplikovatelnosti žalovanou namítaných cenových srážek a k ní uplatňovaná argumentace dovolatelky je bez vlivu na výsledek tohoto řízení (rozhodnutí v něm vydané) a daná otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná (a učinil tak i ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, vydaném v obdobné věci týchž účastníků), hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami, jež soud řeší jako otázky předběžné. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). I z hlediska procesní ekonomie není proto účelné zabývat se odstraněním rozporu v ocenění restitučního nároku (či hodnoty požadovaných náhradních pozemků), je-li zřejmé, že v případě akceptace ocenění nároku kterýmkoli z účastníků bude jeho výše dostatečná pro převod požadovaných náhradních pozemků.
Naposled uvedené závěry lze pak vztáhnout i na argumentaci dovolatelky, s jejímž použitím napadá ocenění žalobci požadovaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž soud prvního stupně ocenil částkou 102 623 Kč dle znaleckého posudku Pavla Miškovského, který při ocenění pozemku aplikoval, mimo jiné, srážky dle položky 3 (nemožnost napojení na veřejný vodovod) a dle položky 10.1 (ochranné pásmo vodovodu) přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Byť v tomto bodě nelze upřít jistou logiku i argumentaci žalované (dle níž nelze současně aplikovat srážku za nemožnost napojení na veřejný vodovod i za ochranné pásmo vodovodu), nemůže její námitka přípustnost dovolání založit, nenamítá-li současně, že v případě neaplikování srážky za ochranné pásmo vodovodu (které dle žalované dosud nevzniklo a je toliko vymezené v územním plánu), by restituční nárok žalobců již nepostačoval k převodu tohoto pozemku (že by vydáním tohoto pozemku při jeho ocenění bez aplikace srážky za ochranné pásmo vodovodu došlo k přečerpání restitučního nároku žalobců). Pro takový závěr nesvědčí ani obsah spisu, jestliže hodnota pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY bez aplikace jakýchkoli srážek byla by dle znaleckého posudku Pavla Miškovského vyšší o částku ve výši necelých 20 000 Kč (srov. č. l. 1010); jde tedy o navýšení, které by nemělo za následek přečerpání restitučního nároku žalobci ani v případě akceptování ocenění původních pozemků dle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce (srov. bod 34 rozsudku soudu prvního stupně). Exaktní zjišťování hodnoty převáděného náhradního pozemku nemá přitom samo o sobě význam, není-li – jakožto toliko předběžná otázka – závazné pro soudy v dalších řízeních.
Namítá-li pak dovolatelka absenci poučení dle §118a o. s. ř. o tom, že nese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že (žalobci požadované náhradní) pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY lze napojit na vodovod a kanalizaci (pročež není namístě při jejich ocenění aplikovat příslušné srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), nelze ji ani v tomto přisvědčit, neboť zmíněné konkluze soudu prvního stupně (potažmo odvolacího soudu, jenž jeho závěry stran ocenění náhradních pozemků převzal) nespočívají na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou o tom, že tyto pozemky nelze napojit na vodovod a kanalizaci, nýbrž na skutkovém zjištění – vycházeje z předložených znaleckých posudků – o tom, že tyto pozemky není možné napojit na vodovod ani kanalizaci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Žalovanou kladené otázky týkající se posouzení, zda byly naplněny podmínky, za nichž se žalobci jako oprávněné osoby mohou žalobou domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků, dále i kvantifikace restitučního nároku (ocenění některých odňatých pozemků jako pozemků stavebních, včetně aplikovatelnosti srážek z ceny), jakož i ocenění některých žalobci požadovaných (náhradních) pozemků, tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva týkající se posouzení, je-li k uspokojení nároku žalobců (jako oprávněných osob) vhodný (převoditelný) pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, ovšem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a v dané části je tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle §237 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v této části je i opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nelze z vlastnictví státu na jiné osoby převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné. S ohledem na poznámku pod čarou vztahující se k danému ustanovení a na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, a tam odkazovaná rozhodnutí) je přitom namístě pojmy „veřejně prospěšná stavba“ a „veřejně prospěšné opatření“ vykládat tak, jak jsou definovány v §2 odst. 1 písm. l), resp. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona); již ze skutečnosti, že veřejně prospěšnou stavbou je „stavba“, zatímco veřejně prospěšným opatřením „opatření nestavební povahy“ je zřejmé, že tyto dva pojmy jsou rozdílné a že zákonná výluka z převoditelnosti zemědělských pozemků dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. tak nemůže dopadat na pozemky určené územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšných opatření.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla však již řešena i otázka převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšným opatřením; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, tak byl formulován a odůvodněn závěr, že i v případě, že takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti dle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. ve znění účinném
do 31. 10. 2019 (dle něhož nelze převádět „zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření“), je třeba objasnit, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci se má jednat, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku, a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
Závěr soudů nižších stupňů, že restituční nárok žalobců lze uspokojit i převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (že jde o pozemek k danému účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná překážka), je tedy přinejmenším předčasný v situaci, kdy odvolací soud nepostavil najisto, zda je záměr umístit na daném pozemku rybník skutečně veřejně prospěšným opatřením, zda dané opatření brání jeho zemědělskému obhospodařování, zda by bylo lze za tímto účelem ve smyslu §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. vyvlastnit vlastnické právo k danému pozemku a zda by cíle sledované realizací tohoto opatření bylo možno zajistit i jinak. Nepostačuje tedy závěr, že daný pozemek není (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) ve vlastnictví obce, která by mohla dané opatření realizovat (přičemž o převod pozemku ani nežádala), a že dosud nebyl rybník na tomto pozemku vybudován.
V uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu označeného pozemku (jako jiného – náhradního – zemědělského pozemku) do vlastnictví žalobců k uspokojení jejich restitučního nároku (závěr o vhodnosti dalších žalobcům vydaných pozemků dovoláním sporován není), tudíž rozhodnutí odvolacího soudu správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I (jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o nahrazení projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a ve výroku III o náhradě nákladů řízení) zrušil, spolu s výrokem II o nákladech odvolacího řízení.
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu výroku I také toto rozhodnutí, spolu s na něm závislým výrokem III o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (srov. §243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (srov. §243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu