ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2445.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2445/2020-495
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 176/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020, č. j. 30 Co 412/2019-442, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. března 2020, č. j. 30 Co 412/2019-454, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020, č. j. 30 Co 412/2019-442, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. března 2020, č. j. 30 Co 412/2019-454, se v části výroku II., týkající se části pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. XY, nově evidované pod parc. č. XY, a ve výrocích III. a IV. ruší a věc se tomuto soudu v daném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem ve znění citovaného opravného usnesení odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2019, č. j. 15 C 176/2016-327, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 7. 2019, č. j. 15 C 176/2016-343, v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu části pozemku par. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. XY, nově evidované pod parc. č. XY, na žalobkyni (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a dále (měníce zbývající část zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a potvrzujíce vyhovující výrok II. tohoto rozsudku) rozhodl, že se na žalobkyni bezúplatně převádějí části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. XY, nově evidované pod parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Podle závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – ,,zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejímu právnímu předchůdci vydány pro zákonem stanovené překážky; žalovaná při uspokojování jejího restitučního nároku postupuje liknavě. Z uvedeného důvodu soudy nižšího stupně shodně vyhověly žalobě o bezúplatný převod částí pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělených geometrickým plánem č. XY, nově evidovaných pod parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, na žalobkyni; odvolací soud pak na rozdíl od soudu prvního stupně shledal k převodu vhodnou též výše označeným geometrickým plánem oddělenou pozemkovou část, nově evidovanou pod parc. č. XY, dovozuje, že v důsledky změny právní úpravy účinné od 1. 11. 2019 na tomto pozemku plánované zřízení biokoridoru již ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, jeho vydání, coby pozemku náhradního, nebrání.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno, podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Předestřela též otázku vhodnosti přisouzeného náhradního pozemku k převodu na oprávněnou osobu. Konkrétně poukazovala na okolnost, že část pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělená geometrickým plánem č. XY, nově evidovaná pod parc. č. XY, nepředstavuje vhodný náhradní pozemek, neboť je dotčena ekologickým opatřením – biokoridorem, což by mohlo mít za následek omezení vlastnických práv nabyvatele. Měla za to, že se odvolací soud při řešení vznesené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010, ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, či rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Aos 3/2013. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle §11a zákona o půdě (jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt, srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, cit. výše, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je pak namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce přitom v posuzovaném případě nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), přitom vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně (co do částky 617 400 Kč) odvozovaného z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. PÚ 961/02, a to navzdory její aktivitě, resp. aktivitě jejího právního předchůdce (účasti na deseti veřejných nabídkách). Právní předchůdce žalované přitom nesprávným oceněním restitučního nároku (namísto původní částky 35 825,86 Kč byl dne 18. 2. 2010 přeceněn na částku 1 149 500 Kč) znemožňoval žalobkyni řádnou účast na jím organizovaných veřejných nabídkách. Liknavost žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně se tak podává nejen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, ale zejména též z dlouhodobého nedůvodného lpění na jeho nesprávném ocenění. Konkluze odvolacího soudu o liknavosti žalované se tudíž v posuzovaném případě od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchylují.
V uvedeném směru tedy dovolání žalované přípustné není (§237 o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti části pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. XY, nově evidované pod parc. č. XY, coby pozemku náhradního za pozemky, jež byly odňaty právnímu předchůdci žalobkyně; při jejím řešení se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích předestřené otázky, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy třeba zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nelze z vlastnictví státu na jiné osoby převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné. S ohledem na poznámku pod čarou vztahující se k danému ustanovení a na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, a tam odkazovaná rozhodnutí) je pak namístě pojmy „veřejně prospěšná stavba“ a „veřejně prospěšné opatření“ (viz dovolatelkou poukazovaný plán realizovat na posuzované pozemkové části ekologické opatření – biokoridor) vykládat tak, jak jsou definovány v §2 odst. 1 písm. l), resp. m) zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona); již ze skutečnosti, že veřejně prospěšnou stavbou je „stavba“, zatímco veřejně prospěšným opatřením „opatření nestavební povahy“, je přitom zřejmé, že tyto dva pojmy jsou rozdílné a že zákonná výluka z převoditelnosti zemědělských pozemků dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. v účinném znění na pozemky určené územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšných opatření nedopadá.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu ovšem při řešení otázky převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšným opatřením již formulovala a odůvodnila závěr, že i v případě, že takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti (dle §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2019, nebylo lze převádět „zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření“), je třeba objasnit, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci jde, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
Závěr odvolacího soudu, že restituční nárok žalobkyně lze vzdor plánovanému ekologickému opatření (biokoridor) uspokojit i převodem části pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. XY, nově evidované pod parc. č. XY (že jde o pozemek k danému účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná překážka), odůvodněný toliko změnou právní úpravy (viz novelizace ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., účinná od 1. 11. 2019), je tedy přinejmenším předčasný v situaci, kdy odvolací soud nepostavil najisto, zda záměr umístit na daném pozemku biokoridor je skutečně veřejně prospěšným opatřením, zda dané opatření se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci brání jeho zemědělskému obhospodařování, zda by bylo lze za tímto účelem ve smyslu §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. vyvlastnit vlastnické právo k danému pozemku či zda by cíle sledované realizací tohoto opatření bylo možno zajistit i jinak.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (pokud jde o posouzení otázky vhodnosti části pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem
č. XY, nově evidované pod parc. č. XY, coby pozemku náhradního) je tedy (se zřetelem k výše uvedenému) neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části výroku II. dotčené důvodně podaným dovoláním, jakož i v závislých nákladových výrocích III. a IV., bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.); jinak dovolání žalované jako nepřípustné (§237 o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu