ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3166.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3166/2020-657
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) O. K. , narozené XY, bytem XY, b) I. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem Praha 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 42/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2020, č. j. 15 Co 86/2020-588, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2020, č. j. 15 Co 86/2020-588, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 8. listopadu 2019, č. j. 12 C 42/2019-468, ve výrocích II. a III. se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2019, č. j. 12 C 42/2019-468, řízení v části, kterou se obě žalobkyně domáhaly bezúplatného převodu pozemků parc. XY, obou v k. ú. XY, a parc. XY, obou v k. ú. XY, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
K odvolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2020, č. j. 15 Co 86/2020
-588, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), že se domáhají vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání překážky podle §11a odst. 1 zákona o půdě, a že dosavadní postup žalované při uspokojování tohoto nároku byl liknavý pro dlouhodobé neplnění povinnosti vydat náhradní pozemky a pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň. Požadavek žalobkyně a) na uspokojení restitučního nároku mimo zákonem předpokládaný postup a nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY odvolací soud pokládal za oprávněný na základě úvahy, podle níž matka obou žalobkyň svůj rozsáhlý zemědělský majetek zčásti darovala a zčásti prodala státu za účelem výstavby sídlišť, přitom pro takto ve smlouvách výslovně vyjádřený účel a též vzhledem k tomu, že již v době odnětí byly podle tehdy platné územně plánovací dokumentace určeny k výstavbě a později na nich bylo v souladu s tímto záměrem započato s výstavbou sídlišť, bylo třeba původně odňaté pozemky ocenit jako stavební. Otázkou eventuálních srážek při ocenění se odvolací soud nezabýval s ohledem na minimální v úvahu přicházející hodnotu restitučního nároku a hodnotu pozemku, ve vztahu k němuž projev vůle žalované nahrazoval. Tento pozemek odvolací soud rovněž považoval za způsobilý k vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výrokům I. a IV.) podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), žalovaná dovozuje z odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, eventuálně z existence právních otázek Nejvyšším soudem dosud neřešených. Žalovaná je přesvědčena, že pro odlišný postup, než jaký předvídá §11a zákona o půdě, nebyla splněna podmínka dlouhodobého a aktivního přístupu oprávněné osoby; touto otázkou se odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vůbec nezabýval. Za nesprávné a judikatuře Nejvyššího soudu odporující (eventuálně coby otázku Nejvyšším soudem nevyřešenou) žalovaná považuje i ocenění odňatých pozemků, resp. určení hodnoty restitučního nároku; tvrdí, že odňaté pozemky byly jako stavební posouzeny nesprávně, neboť skutečná změna charakteru pozemků nastala až po jejich odnětí, a to bez přičinění původního vlastníka, a odvolací soud vycházel z ocenění v rozporu s vyhláškou č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), nikoli dle stavu nevydaných pozemků v době jejich odnětí. Podle žalované rovněž nelze pozemek parc. XY v k. ú. XY vydat, neboť je v územním plánu obce veden jako plocha smíšená – obytná městská a nelze na něm plnohodnotně hospodařit. Žalovaná tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a IV., jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považují dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhují jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) a v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) proti rozhodnutí, ve vztahu k němuž to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), přitom je splněna i podmínka povinného odborného zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka uspokojování restitučního nároku při tvrzeném nedostatku aktivity oprávněné osoby a otázka ocenění restitučního nároku již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, odvolací soud se přitom od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.; tato rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura Nejvyššího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nelze na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání; na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Jestliže totiž žalovaná ztěžovala žalobkyním jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o. v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění původně provedené žalovanou, na němž žalovaná setrvala i poté, co si v roce 2008 sama nechala zpracovat znalecký posudek k ocenění restitučního nároku žalobkyň znalcem Ing. Pavlem Čoudkem, který rovněž daný nárok ocenil v podstatně vyšší částce v porovnání s oceněním provedeným samotnou žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k jeho uspokojení, ocitla se žalovaná v mnohaletém bezdůvodném prodlení. Odvolací soud tedy zcela v souladu se shora uvedenou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu žalované (především se zohledněním doby, po kterou nebyl nárok uspokojen, a trvání žalované na nesprávném ocenění hodnoty restitučního nároku, byť žalovaná měla k dispozici znalecký posudek oceňující nárok na mnohonásobek jeho původního ocenění) nebylo lze po žalobkyních spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani té části dovolací argumentace žalované, podle níž se odvolací soud nesprávně nezabýval otázkou aktivního přístupu žalobkyň, resp. že je tuto otázku třeba Nejvyšším soudem vyřešit jako dosud nevyřešenou. S ohledem na zjištěný skutkový stav (jenž, jak již shora uvedeno, nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z něhož Nejvyšší soud proto vychází, neboť jediným možným důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.) neobstojí ani argumentace žalované, podle níž nedostatečnou aktivitu žalobkyň spočívající v neúčasti ve veřejných nabídkách je třeba přičítat na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jimi preferovaných lokalitách, nikoli nesprávné kvantifikaci restitučního nároku (jíž byly žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitovány). Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími žalovanou uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem konkrétní věci.
Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobkyň, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (nebo jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Oprávněné osobě je třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, vyplývalo-li jejich určení pro stavbu v době prodeje z existující územně plánovací dokumentace a byly-li vykoupeny za účelem bezprostřední výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017).
Otázka charakteru odňatých pozemků – zda šlo o pozemky stavební či zemědělské – je zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Skutková zjištění přísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů v nalézacím řízení byly v tomto směru zjevně nepřiměřenými; otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání, dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým deficitem úvaha odvolacího soudu zatížena není, založil-li odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto pozemky přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby sídlišť v souladu s územně plánovací dokumentací, přitom tento účel byl uveden i ve smlouvách, kterými matka žalobkyň převáděla vlastnictví k těmto pozemkům na stát, a rovněž tohoto účelu bylo později dosaženo (na pozemcích proběhla výstavba sídlišť). Ke shodnému závěru ohledně charakteru týchž odňatých pozemků dospěl ostatně Nejvyšší soud ve věci týchž žalobkyň a téže žalované v usnesení ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, a na svém závěru nemá důvodu cokoli měnit.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nevybočuje ani z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž v této souvislosti poukazuje žalovaná, podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Žalobkyně totiž nepožadují náhradu za pozemky jiného charakteru, než které jim, respektive jejich právní předchůdkyni (matce obou žalobkyň), byly odňaty. Závěry odvolacího soudu se tudíž neodchylují ani od žalovanou uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého; v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k výstavbě sídlišť, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. S ohledem na shora předestřené nemůže přípustnost dovolání založit ani žalovanou (nesprávně) konstruovaný rozpor napadeného rozhodnutí s konkluzemi vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Na žalovanou kladené otázce, zda lze předpoklady pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., posuzovat až ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, a nikoli ke dni odnětí pozemků, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, jestliže odvolací soud se otázkou srážek vůbec nezabýval, což odůvodnil tím, že minimální v úvahu přicházející hodnota restitučního nároku činí 4 650 945 Kč (podle znaleckého posudku Ing. Pavla Čoudka), přičemž v nyní posuzované věci bylo rozhodováno ve vztahu k pozemku v hodnotě 100 465 Kč a dosud byly žalobkyním vydány pozemky v hodnotě 2,6 mil. Kč, a tedy nebylo důvodu k obavám z možného přečerpání restitučního nároku (ani žalovaná ostatně hrozbu přečerpání nároku nenamítala). Ani ze zbytku argumentace odvolacího soudu přitom neplyne, že by odvolací soud – pro případ hrozby přečerpání restitučního nároku – zamýšlel hodnotit skutkové předpoklady pro aplikaci namítaných srážek ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, když, jak je již shora uvedeno, přijal konkluze soudu prvního stupně v tom směru, že již v době odnětí pozemků státem územně plánovací dokumentace počítala s vybudováním sídlišť na těchto pozemcích, přičemž tato výstavba byla v následujících letech realizována.
Potud tedy dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Řešení otázky hmotného práva vztahující se k posouzení, zda je k uspokojení nároku žalobkyně a) jako oprávněné osoby vhodný (převoditelný) konkrétní pozemek parc. č. 999/2
v k. ú. XY, však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není a v tomto rozsahu je tedy třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné podle §237 o. s. ř.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu i opodstatněné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“, tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Konstantně přitom Nejvyšší soud dovozuje, že při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Pod výluku z restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě lze přitom podřadit i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018, odkazující přiměřeně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15). Závěr o „vhodnosti“ pozemku (tj. pozemku, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná překážka) je přinejmenším předčasný, není-li vypořádána argumentace ohledně užívání pozemku jako veřejného statku (plochy parků) a ohledně nemožnosti jej zemědělsky obhospodařovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020).
Faktická nemožnost zemědělského obhospodařování pozemku tedy představuje překážku převoditelnosti pozemku. Zatímco žalovaná na tuto nemožnost konstantně poukazovala v řízení před oběma soudy nižších stupňů, soud prvního stupně k tomu dovodil, že „v řízení bylo prokázáno, že dle územního plánu je předmětný pozemek vymezen jako SM – plochy smíšené obytné – městské, lokalita definovaná jako Úprava území okolo Kulturního domu, přičemž na části pozemku se nachází porost vzrostlých stromů, na zbývající části trvalý travní porost, což brání zemědělskému obhospodařování pozemku jako orné půdy“, a stručně dovodil, že to nevyvolává překážku jeho vydání (bod 41. rozsudku). K odvolací argumentaci žalované, podle níž jde o pozemek v oblasti, která je smíšeným městským územím, přitom pozemek je určen k zastavění, pak odvolací soud jen konstatoval, že pozemek je evidován v katastru nemovitostí jako orná půda a územním plánem byl určen k přestavbě na plnohodnotné městské smíšené území zastavěním rodinnými domky, i s možností vzniku výchozího prostoru pro návštěvníky historického jádra, čímž zřejmě přijal argumentaci žalované o omezené možnosti zemědělského obhospodařování pozemku, avšak bez dalšího uzavřel, že o překážku vydání nejde (bod 10. rozsudku; vedle toho jen zmínil, že překážku nepředstavuje ani vodovod pitné vody na hranici pozemku, a ke zbytku argumentace žalované nekonkrétně dodal, že „podle judikatury pak vydání těchto pozemků nebrání, ani pokud jsou předmětem jiného řízení a je na ně uplatněn jiný nárok“).
Soudy nižších stupňů se tedy otázkou využitelnosti pozemku parc. XY v k. ú. XY korektně nezabývaly; konkrétní skutková zjištění ohledně způsobu možného využití pozemku, míry, v níž jej lze využívat jako zemědělský, eventuálně problémů s hospodařením na tomto pozemku v důsledku omezení plynoucích především z územně plánovací dokumentace a navazující právní hodnocení takových zjištění, jež by (pro případ skutečného prokázání nemožnosti zemědělského obhospodařování, eventuálně jiných problémů při hospodaření) respektovalo shora uvedenou judikaturu, rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují. Závěr o „vhodnosti“ pozemku (tj. pozemku, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná překážka) je za tohoto stavu závěrem přinejmenším předčasným.
Uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tedy v tomto rozsahu naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a to jak ve výroku I., tak v akcesorických nákladových výrocích (výroky II. – IV.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku II., zrušil Nejvyšší soud i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně spolu s akcesorickým výrokem III. o nákladech řízení, a v tom rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán shora vysloveným právním názorem
(§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu